Jean Cocteau

Jean Cocteau
	Jean Cocteau (1923)
Rodné jméno	Jean Maurice Eugène Clément Cocteau
Narození	5. července 1889; Maisons-Laffitte; Francie
Úmrtí	11. října 1963 (ve věku 74 let); Milly-la-Forêt; Francie
Příčina úmrtí	infarkt myokardu
Místo pohřbení	Kaple Saint-Blaise-des-Simples de Milly-la-Forêt (od 1964)
Alma mater	Condorcetovo lyceum
Povolání	malíř, dramatik, filmový režisér, básník, herec, ilustrátor, romanopisec, scenárista, libretista, hlasový herec, kreslíř poštovních známek, spisovatel, designér, fotograf, hudební skladatel, prozaik, designér šperků, keramik, autor a režisér
Rodiče	Eugénie Cocteau
Partner(ka)	Jean Le Roy (1915–1917); Raymond Radiguet (1919–1924); Jean Desbordes (1928–1930); Natalja Pavlovna Palejová (1932–1934); Jean Marais (1937–1963); Édouard Dermit (1947–1963)
Významná díla	Orfeus
Ovlivněný	Marcel Proust; Jules Verne; Victor Hugo; Maurice Maeterlinck
Ocenění	Prix Jules Davaine (1913); Cena Louise Delluca (1946); komandér Řádu čestné legie
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean Cocteau [koktó] (5. července 1889 Maisons-Laffitte – 11. října 1963 Milly-la-Forêt) byl francouzský básník, grafik, divadelník a filmař, člen Francouzské akademie. Bývá řazen ke kubistické literatuře. Byl dlouholetým životním partnerem herce Jeana Maraise.

Život

Narodil se ve městě Maisons-Laffitte v blízkosti Paříže, do prominentní pařížské rodiny Georgese Cocteaua a Eugénie Lecomte. Jeho otec, advokát a amatérský malíř se v roce 1898, když bylo Jeanovi devět let, zastřelil.^[1] Příčiny jsou dodnes nejasné. O tomto zážitku dokázal Cocteau promluvit prvně teprve až na sklonku života. Otcova smrt ho zasáhla a od té doby se projevoval jako problémové a neurotické dítě. Na střední škole se mu ani na několikátý pokus nepodařilo složit maturitní zkoušku. Odjel poté do Paříže s cílem věnovat se umění.

Psal verše a v Paříži jim pomáhal recitací a uváděním jeho přítel, herec Edouard de Max.^[2] Před první světovou válkou se však Cocteau držel programově dál od avantgardy a patřil do okruhu konzervativních umělců kolem Catulle Mendèse a Maurice Rostanda. Fascinovala ho tehdy především poezie skupiny Plejáda ze 16. století. Roku 1908 publikoval i první básnickou sbírku (La Lampe d'Aladin) ovlivněnou tímto archaickým stylem (k níž se později moc nehlásil).

Jeho cítění změnilo setkání s Ruským baletem Sergeje Ďagileva. Iniciační pro něj prý bylo pařížské představení Ptáka Ohniváka z roku 1910, k němuž hudbu napsal Igor Stravinskij. Dalším zlomovým bodem bylo setkání s Pablem Picassem a pak samozřejmě zážitek z první světové války, které se zúčastnil jako řidič sanitky. Brzy se sblížil s dalšími umělci z Montparnassu, jako byli Guillaume Apollinaire či Amedeo Modigliani. V roce 1917 Cocteau pro Ďagileva napsal první libreto Paráda. Hudbu složil Erik Satie, choreografii vytvořil Léonide Massine, kostýmy navrhl Picasso.^[3] To bylo první jeho dílo z nové tvůrčí etapy, v níž se avantgardě přiblížil mnohem více, ačkoli jistý odstup si od kolektivních akcí avantgardistů vždy udržoval a byl považován za solitéra. Nejblíže měl ke skupině zvané Pařížská šestka, s níž se scházel v baru Boeuf sur le toit.

Vrhl se poté na divadelní tvorbu. Jeho hry jako Svatebčané na Eiffelce (1921) se snažily diváka programově provokovat. Jakýmsi vrcholem této linie byla hra Král Oidipus, kde postavy místo slov užívaly čísla - ta už byla diváky nemilosrdně vypískána.

V té době se stal také prvním francouzským umělcem, který se přihlásil k homosexualitě (ačkoli měl prokazatelně milostné vztahy i s ženami). Jeho prvním slavným milencem byl nadějný mladý spisovatel Raymond Radiguet. Roku 1923 ovšem Radiguet zemřel na břišní tyfus, což Cocteaua těžce zasáhlo. Útěchu v té době hledal v opiu.

Byla pro něj vždy typická mnohotvárnost (André Breton ji viděl jako jeden z důvodů, proč nebyl Cocteau ve své době doceněn). Přelom 20. a 30. let byl vrcholem jeho snah prozaických – vyšel jeho klíčový román Les Enfants terribles (1929), v němž řešil téma dospívání. Cocteau se během svých výbojů do různých forem umění nevyhnul ani opeře či malbě.

Na začátku 30. let se Cocteau konečně „usmířil” s divadelním publikem. Našel formu, jak být podle svých měřítek novátorský, a přitom pro diváka zajímavý - úspěch mu přinesla hra Lidský hlas z roku 1930, v níž na jevišti stojí po celou dobu jediná herečka. Text této hry pak sloužil jako libreto stejnojmenné opery Francise Poulenca. Ve stejném roce 1930 se nadchl pro film. Prvním krůčkem v této oblasti byl jeho krátký snímek Krev básníkova. Divadelní hra La Machine infernale z roku 1934 patří k jeho nejúspěšnějším.

V roce 1937, na zkouškách oprášeného Krále Oidipa, poznal tehdy 24letého Jeana Maraise. Vznikl mezi nimi milostný vztah a žili spolu až do Cocteauovy smrti (nejprve na náměstí Madelaine v Paříži, později kousek za Paříží v Milly-la-Foret). Přes soužití na jednom místě Cocteau Maraisovi psal dopisy (podstrkával mu je pod dveře), které jsou dnes hodnoceny jako samostatné umělecké dílo. V dopisech bylo i mnoho milostných básní. Marais byl Cocteauovi skutečně múzou a inspiroval jej k vytvoření celé řady literárních i filmových děl. Jean Cocteau také uvedl Maraise do uměleckého prostředí tehdejší Paříže, a zahájil tak jeho kariéru. K jejich nejvýraznějším bezprostředním spolupracím patří film Věčný návrat (1943), k němuž Cocteau napsal scénář a Marais ztvárnil hlavní roli, a zvláště Kráska a zvíře (1946), kde Maraise vedl Cocteau jako režisér. Cocteau se v tomto díle mnohem více podřídil vyprávěcím zvyklostem kinematografie hlavního proudu. To publikum nadšeně kvitovalo, avantgarda to ovšem viděla jako podbízení se a úpadek. Usmířit se ji Cocteau později pokusil náročnými filmy Orfeus (1950) a Orfeova závěť (1960).^[4]

Zemřel na infarkt na svém zámku v Milly-la-Forêt 1. října 1963 ve věku 74 let.

Odkazy

Reference

↑ Jean Cocteau. Česká televize [online]. [cit. 2018-06-03]. Dostupné online.
↑ Jean Cocteau. Poetry Foundation [online]. 2018-06-03 [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Jean Cocteau. Biography [online]. [cit. 2018-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-23. (anglicky)
↑ Jean Cocteau - Reflex.cz. Reflex.cz. Dostupné online [cit. 2018-06-03].

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jean Cocteau na Wikimedia Commons
Osoba Jean Cocteau ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jean Cocteau
Plné texty děl autora Jean Cocteau v databázi Gallica
(francouzsky) Oficiální stránky Archivováno 12. 2. 2015 na Wayback Machine.
(francouzsky) Jean Cocteau na stránkách Francouzské akademie
Volně přístupné partitury děl od Jeana Cocteau v projektu IMSLP

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

31. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce: Jérôme Tharaud	1955–1963 Jean Cocteau	Nástupce: Jacques Rueff

Kníže básníků
Předchůdce: Jules Supervielle	1960–1963 Jean Cocteau	Nástupce: ???

[1] Jean Cocteau. Česká televize [online]. [cit. 2018-06-03]. Dostupné online.

[2] Jean Cocteau. Poetry Foundation [online]. 2018-06-03 [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky)

[3] Jean Cocteau. Biography [online]. [cit. 2018-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-23. (anglicky)

[4] Jean Cocteau - Reflex.cz. Reflex.cz. Dostupné online [cit. 2018-06-03].

[1]

[2]

[3]

[4]

Prezidenti poroty na Filmovém festivalu v Cannes

1946–1949	Georges Huisman (1946–1949)

1950–1959	André Maurois (1951) • Maurice Genevoix (1952) • Jean Cocteau (1953–1954) • Marcel Pagnol (1955) • Maurice Lehmann (1956) • André Maurois (1957) • Marcel Achard (1958–1959)

1960–1969	Georges Simenon (1960) • Jean Giono (1961) • Tetsurō Furukaki (1962) • Armand Salacrou (1963) • Fritz Lang (1964) • Olivia de Havilland (1965) • Sophia Lorenová (1966) • Alessandro Blasetti (1967) • André Chamson (1968) • Luchino Visconti (1969)

1970–1979	Miguel Ángel Asturias (1970) • Michèle Morganová (1971) • Joseph Losey (1972) • Ingrid Bergmanová (1973) • René Clair (1974) • Jeanne Moreau (1975) • Tennessee Williams (1976) • Roberto Rossellini (1977) • Alan Pakula (1978) • Françoise Saganová (1979)

1980–1989	Kirk Douglas (1980) • Jacques Deray (1981) • Giorgio Strehler (1982) • William Styron (1983) • Dirk Bogarde (1984) • Miloš Forman (1985) • Sydney Pollack (1986) • Yves Montand (1987) • Ettore Scola (1988) • Wim Wenders (1989)

1990–1999	Bernardo Bertolucci (1990) • Roman Polański (1991) • Gérard Depardieu (1992) • Louis Malle (1993) • Clint Eastwood (1994) • Jeanne Moreau (1995) • Francis Ford Coppola (1996) • Isabelle Adjaniová (1997) • Martin Scorsese (1998) • David Cronenberg (1999)

2000–2009	Luc Besson (2000) • Liv Ullmannová (2001) • David Lynch (2002) • Patrice Chéreau (2003) • Quentin Tarantino (2004) • Emir Kusturica (2005) • Wong Kar-wai (2006) • Stephen Frears (2007) • Sean Penn (2008) • Isabelle Huppertová (2009)

2010–2019	Tim Burton (2010) • Robert De Niro (2011) • Nanni Moretti (2012) • Steven Spielberg (2013) • Jane Campion (2014) • bratři Coenové (2015) • George Miller (2016) • Pedro Almodóvar (2017) • Cate Blanchettová (2018) • Alejandro González Iñárritu (2019)

od 2020	Spike Lee (2020–2021) • Vincent Lindon (2022) • Ruben Östlund (2023) • Greta Gerwig (2024)