naň

Z Wikislovníku
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

čeština

[editovat]

výslovnost

[editovat]

dělení

[editovat]
  • naň

etymologie

[editovat]

Variantní tvar akuzativu singuláru zájmena on (rod mužský) a ono (rod střední) po předložce na, podobně jako , proň, veň, zaň. Obdobné tvary obsahuje také slovenština, polština, slovinština a srbochorvatština. V současné spisovné češtině se vyskytuje řídce, většinou jen ve východních oblastech (východomoravská a slezská nářečí) a pouze tam je také výhradně doloženo užívání v rodě středním. Jinde bývá pociťováno jako archaické či knižní.[1]

zájmeno

[editovat]
  • osobní
  • rod mužský nebo střední

význam

[editovat]
  1. tvar akuzativu singuláru zájmen on a ono po předložce: na něho, na něj
    • A ona naslouchá hledíc na starce, jako dnes jemu naslouchala, hledíc naň zářícím, vlhkým okem.[2]
    • Volaly naň, lákaly jej, ukazovaly mu oblíbené jeho pokrmy, ale papoušek jakoby nic.[3]

poznámky

[editovat]
  1. BĚLIČ, Jaromír. Bez něj je to těžké. Naše řeč, 1977, roč. 60, čís. 2. Dostupné online. ISSN 0027-8203.
  2. Alois Jirásek: Filosofská historie
  3. František Hrnčíř: Pták, který mluví