Wladimir Giesl
| Wladimir baron Giesl von Gieslingen | |
|---|---|
 | |
| Rakousko-uherský vyslanec v Srbsku | |
| Ve funkci: 1913 – 1914 | |
| Předchůdce | Stephan Ugron |
| Nástupce | přerušení diplomatických styků |
| Rakousko-uherský vyslanec v Černé Hoře | |
| Ve funkci: 1909 – 1913 | |
| Předchůdce | Otto Kuhn von Kuhnenfeld |
| Nástupce | Eduard Otto |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Národně socialistická německá dělnická strana |
| Vojenská služba | |
| Hodnost | generál jezdectva (1914), polní podmaršál (1910), generálmajor (1906) |
| Narození | 18. února 1860 Pécs |
| Úmrtí | 20. dubna 1936 (ve věku 76 let) Salcburk |
| Titul |  svobodný pán (1883) |
| Rodiče | Heinrich Karl Giesl von Gieslingen |
| Příbuzní | Arthur Giesl von Gieslingen (sourozenec) |
| Alma mater | Tereziánská vojenská akademie |
| Profese | diplomat a politik |
| Commons | Wladimir Giesl von Gieslingen |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Wladimir Rudolf Karl svobodný pán Giesl von Gieslingen (18. února 1860, Pécs – 20. dubna 1936, Salcburk) byl rakousko-uherský generál a diplomat z rodiny s vojenskou tradicí. Od mládí sloužil v c. k. armádě, souběžně působil v diplomacii. Důležitou úlohu v dějinách sehrál jako rakousko-uherský vyslanec v Bělehradě (1913–1914), kdy předal srbské vládě ultimátum předcházející vypuknutí první světové války. Po odchodu z diplomatických služeb dosáhl ve vojsku hodnosti generála jezdectva.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]
Narodil se jako mladší syn c.k. polního zbrojmistra Heinricha Karla Giesla (1821–1905),[1] který byl v roce 1883 povýšen do stavu svobodných pánů. Wladimir se na vojenskou dráhu připravoval nejprve v Hranicích, poté studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě,[2] kterou opustil v roce 1879 v hodnosti poručíka. Poté v nižších hodnostech sloužil u různých posádek v Rakousku-Uhersku, například v Brně, Sarajevu nebo Terezíně.
V roce 1893 vstoupil do diplomatických služeb a řadu let působil jako vojenský atašé v Istanbulu (1893–1909),[3] kde byl později pověřen také vedením vojenského diplomatického zastoupení pro Řecko a Černou Horu.[4][5] V roce 1894 byl povýšen na majora a v roce 1907 se zúčastnil mírové konference v Haagu. V Haagu reprezentoval rakousko-uherskou armádu, zatímco civilní složku zastupoval Kajetan Mérey.[6] Mezitím postupoval ve vojenské hierarchii a byl povýšen na generálmajora (1906) a polního podmaršála (1910).[7] V letech 1909–1913 byl rakousko-uherským vyslancem v Černé Hoře[8] a nakonec v letech 1913–1914 v Srbsku. Zde sehrál důležitou úlohu po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda před začátkem první světové války. Dne 23. července 1914 v 18 hodin předal srbské vládě ultimátum. Srbsko dostalo lhůtu na odpověď 48 hodin. Odpověď na rakousko-uherské vyslanectví doručil osobně srbský předseda vlády Nikola Pašić 25. července. Protože srbská reakce podle předpokladu nesplňovala požadavky rakousko-uherské nóty, Giesl podle instrukcí ministerstva zahraničí ukončil diplomatickou misi a vzápětí odjel do Vídně.[9]
Po návratu do Vídně byl povýšen do hodnosti generála jezdectva (15. srpna 1914)[10] a stal se styčným důstojníkem mezi ministerstvem zahraničí a generálním štábem. Vedení generálního štábu v čele s maršálem Conradem s ním však příliš nekomunikovalo a Giesl nakonec k datu 1. srpna 1915 opustil aktivní službu.[11] V roce 1917 byl vyslán do Turecka, kde měl připravit půdu pro návštěvu císaře Karla I. v Istanbulu. Po zániku monarchie žil v soukromí ve Štýrsku.
V roce 1889 se v Sarajevu oženil s Julií Davidovou von Rhonfeld, dcerou dalmatského místodržitele c.k. polního zbrojmistra Emila Davida von Rhonfeld. Měli spolu dvě děti.[12]
Wladimirův starší bratr Arthur Giesl (1854–1935) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generála jezdectva. V letech 1912–1914 byl velitelem 8. armádního sboru v Praze, po prvních neúspěších na srbské frontě na počátku první světové války byl penzionován.
Tituly a ocenění
[editovat | editovat zdroj]Rodina užívala od roku 1773 prostý šlechtický titul s predikátem von Gieslingen.[13] Wladimirův otec získal v roce 1863 titul rytíře a v roce 1883 byla rodina povýšena do stavu svobodných pánů.[14] V roce 1915 obdržel Wladimir titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[15] Jako vysoký důstojník c. k. armády byl nositelem řady vyznamenání,[16] vzhledem ke své dlouholeté službě v diplomacii získal i ocenění od zahraničních panovníků.[17][18]
Rakousko-Uhersko
[editovat | editovat zdroj]
Řád železné koruny III. třídy (1896)
rytířský kříž Leopoldova řádu (1898)
Jubilejní pamětní medaile (1898)
Vojenský záslužný kříž III. třídy (1903)
Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1904)
komtur Řádu Františka Josefa s hvězdou (1906)
Vojenský jubilejní kříž (1908)
komandérský kříž Leopoldova řádu (1909)
Mobilizační kříž (1913)
velkokříž Řádu Františka Josefa (1913)- Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1914)
- Bronzová vojenská záslužná medaile (1915)
Zahraničí
[editovat | editovat zdroj]
Řád Medžidie II. třídy (1896, Osmanská říše)
Řád sv. Alexandra (1896, Bulharsko)
Řád pruské koruny II. třídy (1899, Německo)
Řád Takova II. třídy (1899, Srbsko)
Řád Osmanie II. třídy (1900, Osmanská říše)- komandér Řád sv. Alexandra (1900, Bulharsko)
rytířský kříž Řádu rumunské hvězdy (1902, Rumunsko)
rytířský kříž Řádu Spasitele (1904, Řecko)
Řád sv. Stanislava II. třídy (1905, Rusko)
Řád knížete Danila I. II. třídy (1907, Černá Hora)- Řád Medžidie I. třídy (1908, Osmanská říše)
_-_ribbon_bar.png){kind=small}
.svg){kind=small}
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Rodina Heinricha Karla Giesla na webu geni.com dostupné online
- ↑ SVOBODA, Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustadt; Vídeň, 1894; s. 83 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1894; Vídeň, 1894; s. 204 dostupné online
- ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1899; Vídeň, 1899; s. 41 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1907; Vídeň, 1906; s. 209 dostupné online
- ↑ KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; s. 61 ISBN 978-80-86781-18-1
- ↑ 'Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1911; Vídeň, 1910; s. 175 dostupné online
- ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1910; Vídeň, 1909; s. 51 dostupné online
- ↑ Rakousko-uherské ultimátum Srbsku na webu Vojenského historického ústavu dostupné online
- ↑ Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
- ↑ Služební postup Wladimira Giesla in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 55 dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1905; Gotha, 1905; s. 239 dostupné online
- ↑ Genealogisches Taschenbuch der Ritter- und Adels-Geschlechter 1880; Brno, 1880; s. 133–134 dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1887; Gotha, 1887; s. 311–312 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1916; Vídeň, 1916; s. 274 dostupné online
- ↑ Generale und Obersten 1915; Vídeň, 1915; s. 2 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Wladimira Giesla in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1913; Vídeň, 1913; s. 52 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Wladimira Giesla in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1913; Vídeň, 1913; s. 283 dostupné online
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 141–142 (heslo Wladimir Giesl) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
- CLARK, Christopher: Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce; Londýn, 2012 (české vydání Praha 2014, překlad Zdeněk Hron) 669 s. ISBN 978-80-906242-7-6
- SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 512 s. ISBN 978-80-278-0059-9
- VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2021; Praha, 2014; s. 144–147 (heslo Giesl z Gieslingenu) ISBN 978-80-905324-3-4
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Wladimir Giesl von Gieslingen na Wikimedia Commons - Wladimir Giesl na webu austro-hungarian army Archivováno 17. 1. 2021 na Wayback Machine.
- Wladimir Giesl in Österreichisches Biographisches Lexikon
- Rakousko-uherští generálové
- Diplomaté Rakouska-Uherska
- Rakousko-uherské osobnosti první světové války
- Rakouští šlechtici
- Tajní radové
- Nositelé Řádu Leopoldova
- Nositelé Řádu Františka Josefa
- Nositelé Řádu železné koruny
- Nositelé Vojenského záslužného kříže (Rakousko)
- Nositelé Vojenské záslužné medaile (Rakousko)
- Nositelé Vojenského jubilejního kříže
- Nositelé Řádu Medžidie
- Nositelé Řádu Osmanie
- Nositelé Řádu rumunské hvězdy
- Nositelé Řádu Spasitele
- Nositelé Řádu svatého Stanislava
- Nositelé Řádu knížete Danila I.
- Nositelé Řádu svatého Alexandra
- Nositelé Řádu Takova
- Nositelé Řádu koruny (Prusko)
- Absolventi Tereziánské vojenské akademie
- Narození 18. února
- Narození v roce 1860
- Narození v Pécsi
- Úmrtí 20. dubna
- Úmrtí v roce 1936
- Úmrtí v Salcburku