Pjotr Ivanovič Bagration
| Pjotr Ivanovič Bagration | |
|---|---|
_-_Google_Art_Project.jpg) Portrét Pjotra Ivanoviče Bagrationa | |
| Narození | 10. července 1765 KizljarRuské impérium |
| Úmrtí | 12. záříjul./ 24. září 1812greg. Sima Ruské impérium |
| Místo pohřbení | Yuryev-Polsky District |
| Choť | Jekatěrina Pavlovna Bagrationová (od 1800) |
| Děti | Marie Klementina Bagrationová |
| Rodiče | Ivan Alexandrovič Bagration |
| Příbuzní | Roman Bagration a Alexander Ivanovich Bagration (sourozenci) Jevsej z Kartli (praděd) Gustav von Blome[1] (vnuk) |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | generál pěchoty |
| Složka | Ruská imperiální armáda |
| Války | Finská válka Napoleonské války |
| Bitvy | u Borodina |
| Vyznamenání | komandér Vojenského řádu Marie Terezie rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského Řád černé orlice Řád sv. Anny 1. třídy Řád sv. Vladimíra 2. třídy Řád sv. Vladimíra 1. třídy Řád sv. Ondřeje zlatá zbraň Za chrabrost Řád sv. Jiří 2. třídy Řád svatého Jana Jeruzalémského Řád sv. Jiří Řád sv. Alexandra Něvského |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
Kníže Pjotr Ivanovič Bagration (rusky Пётр Иванович Багратион, gruzínsky პეტრე ბაგრატიონი; 10. července 1765, Kizljar – 12. záříjul./ 24. září 1812greg., Sima) byl ruský šlechtic a voják, který pocházel z gruzínského rodu Bagrationů a který se stal ruským generálem v době napoleonských válek.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v roce 10. července 1765 v Kizljaru v Astrachaňské gubernii v Ruském impériu.[2] Jeho otcem byl gruzínský princ plukovník Ivan Bagration. Jeho bratr Roman (Revaz) byl také důstojník ruské armády. Jeho manželka Kateřina Skavronská patřila k četným milenkám Metternichovým.
Do ruské armády vstoupil v roce 1782 a sloužil v oblasti Kavkazu. Zúčastnil se bitvy o Očakov během rusko-turecké války v roce 1788 a polské kampaně v roce 1794. Zúčastnil se též kapitulace Brescie ve vojsku Alexandra Suvorova v roce 1799.
Napoleonské války
[editovat | editovat zdroj]
Jeho hlavní dějinnou epochou se staly napoleonské války.
V roce 1805 byl velitelem předvoje ruské Podolské armády, vedené Kutuzovem. Tato armáda měla za úkol posílit rakouskou armádu v Bavorsku, která se pod velením arcivévody Ferdinanda a jeho generálního ubytovatele podmaršálka Macka soustřeďovala v oblasti města Ulm a defenzivně manévrovala před Napoleonovou Velkou armádou, která sem spěchala z pobřeží kanálu La Manche s cílem obsadit Vídeň. Napoleon chtěl své protivníky porazit odděleně, 20. října se mu vzdali Rakušané u Ulmu, dalším protivníkem měla být Podolská armáda, která dorazila jen do města Braunau v Rakousku. Ulmská kapitulace donutila Kutuzova změnit plány, nemohl se měřit s početně silnějšími Francouzi, bylo nutno ustoupit. Z Bagrationova předvoje se stal zadní voj, který tento ústupový manévr po břehu Dunaje zajišťoval. U Schöngrabernu (Francouzi říkají u Hollabrunnu), pozdržel dotírající francouzské jednotky a získal tak čas nutný k dalšímu ústupu. Bagrationův sbor odrážel po celý 16. listopad francouzské útoky (francouzského jezdectva maršála Murata a 5. armádního sboru Lannesova). Následně se pak musel před velkou převahou francouzských vojsk stáhnout, nicméně úkol splnil.
Bagration se zúčastnil i zbytku tažení, ústupu k Olomouci a následného ofenzivního postupu k Brnu, který vyvrcholil neúspěšnou bitvou u Slavkova 2. prosince 1805. Bagration zde velel svému sboru na pravém křídle spojenecké rusko-rakouské armády. Weyrotherovým operačním plánem pro bitvu mu byla přiřknuta jen okrajová úloha, měl svádět defenzivní boje a zaútočit až v momentu, kdy již bude bitva rozhodnuta na levém křídle a ve středu. Ve skutečnosti však svedl Bagration izolovanou bitvu s Lannesovým francouzským armádním sborem. Toto střetnutí, ačkoliv relativně úspěšné, nemělo na celkový průběh bitvy vliv (byl zde smrtelně zraněn jediný francouzský generál, který padl u Slavkova – brigádní generál Roger Valhubert). Po zhroucení středu spojenecké sestavy hrozilo Bagrationovu sboru reálné nebezpečí obklíčení. V té době na bojiště dorazily od Olomouce dvě baterie těžkých kanónů rakouského majora Frierenbergera a umožnily mu spořádaný ústup po silnici k Rousínovu.[3][4]
V letech 1806–1807 se účastnil jako sborový velitel v ruské armádě války s Napoleonem. V armádě Bennigsenově velel armádnímu sboru u Friedlantu.
Poté následovala krátká epizoda ve Finské válce v roce 1808.
V roce 1812 velel 2. západní armádě a svedl zde obrannou bitvu u Mogileva (23. července 1812). Dne 7. září 1812 došlo k tragické bitvě u Borodina, v níž velel levému křídlu a byl těžce zraněn. Traduje se, že jej francouzská kule zasáhla v momentu, kdy se postavil na ruská opevnění, aby lépe viděl postup francouzské pěchoty, která v sevřených šicích postupovala proti střílejícím ruským dělům. Zvolal prý: „Bravo! Bravo!“ a pak se zhroutil zpět, smrtelně zraněn. Zemřel o pět dní později ve vesnici Simi, patřící jeho tetě. Přímou příčinou smrti byla otrava krve, které se nepodařilo zabránit ani provedenou amputací. V této době byla podobná smrt běžná, často i lehká zranění, která život přímo neohrožovala, končila otravou krve a smrtí.
Životní osudy tohoto ruského generála zpracoval gruzínský režisér Giuli Čochonelidze v životopisném snímku Bagration z roku 1985. Titulní roli vytvořil sám režisér filmu, který se ve stejné roli představil i v Bondarčukově zfilmované podobě Tolstého Vojny a míru. Čochonelidze se i osobně o Bagrationa zajímal a studoval jeho životopis.
Odkaz generála
[editovat | editovat zdroj]Car poctil bojiště u Borodina svou návštěvou a vyjádřil pýchu nad takovým hrdinou. Jeho jméno bylo použito také pro krycí název Běloruské útočné operace Rudé armády proti Wehrmachtu v průběhu 2. světové války. Šlo o vůbec největší bitvu dějin, měřeno počty vojsk a nasazené techniky. Skončila totální porážkou nacistické armády a ve svém důsledku přispěla i k úspěchu spojeneckého vylodění v Normandii, neboť byla zahájena krátce po vylodění spojenců a znemožnila hitlerovskému velení efektivně přesouvat vojska.
| „ | Rusko nemá dobré generály, jedinou výjimkou je Bagration. | “ |
| — Napoleon Bonaparte[5] | ||
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ НЭБ - Национальная электронная библиотека. rusneb.ru - Национальная электронная библиотека [online]. [cit. 2024-09-23]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ HOCHEL, Marian, a kol. Bojiště Bitvy tří císařů u Slavkova: Průvodce po památkové zóně. 2. vyd. Brno: ČSNS, 2011. ISBN 978-80-254-6229-4. S. 133–137.
- ↑ UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. 3. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. ISBN 978-80-7268-777-0. S. 328–351.
- ↑ Ch. 2
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pjotr Ivanovič Bagration na Wikimedia Commons
