Přeskočit na obsah

Pečeněhové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pečeněžské chanáty
Peçenek Hanlıkları
 Chazarská říše 8601091 Kumánsko-kypčacká konfederace 
Státní znak
znak
Geografie
Mapa
Území pečeněžských chanátů kolem roku 1030
žádné
Obyvatelstvo
Státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející
Chazarská říše Chazarská říše
Následující
Kumánsko-kypčacká konfederace Kumánsko-kypčacká konfederace

Pečeněhové či Patzinakové (arménsky Badzinag, rusky Pečeněgi (Печенеги), řecky Patzinakoi (Πατζινάκοι), Petsenegoi (Πετσενέγοι), Patzinakitai (Πατζινακίται), maďarsky Besenyő, latinsky Pacinacae, staroturecky Beçenek, turecky Peçenekler) byli jeden z historicky prvotních 24 kmenů Oghuzských Turků. Byli to polonomádi původem ze Střední Asie, kteří mluvili jazyky náležejícími do turkické jazykové rodiny. I přesto, že pečeněžský jazyk spadal do Oghuzské skupiny, dorozumívali se převážně kypčackými jazyky.[1] Usadili se v oblastech u Černého moře a utvořili malé pečeněžské chanáty, které se spojili v pečeněžský kmenový svaz.

Původ a dějiny

[editovat | editovat zdroj]
Tamga Pečeněhů
…ve svazu Oghuzů je 22 divizí…

Pečeněhové jsou uvedeni na 19. místě v pořadí.[pozn. 3]

Ve staroturečtině jejich domorodý název znamená: příbuzní, švagrové[4]. Jako každý kmen či klan patřící do skupiny Oghuzů měli a mají svůj znak – tamgu. Jejich zvířecím totemem byl moták pochop.

Oghuzské kmeny podle Oguz-kaganova eposu

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Oghuzové
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Bozokové (Sivé šípy)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Üčokové (Tři šípy)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Günchán
Kajı
Bajat
Alkaevli
Karaevli
 
 
 
 
Ajchán
Jazgır
Töker
Dodurga
Japrılı
 
 
 
 
Jyldyzchán
Avšar
Kızık
Begdili
Kargın
 
 
 
 
 
 
Gökchán
Bajındır
Bedženeg
Čavdur
Čepni
 
 
 
 
Dagchán
Salur
Ejmür
Alan-jurtlu
Üregil
 
 
 
 
Denizchán
Igdir
Bükdüz
Jiva
Kınık
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Totem
Káně
 
 
 
 
Totem
Orel
 
 
 
 
Totem
Orel jestřábí
 
 
 
 
 
 
Totem
Moták pochop
 
 
 
 
Totem
Poštolka rudonohá
 
 
 
 
Totem
Jestřáb lesní
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Krátká historie

[editovat | editovat zdroj]
Historie Turkických národů
Historie Turkických národů
Historie turkických národů
do 14. století
Turkucký kaganát 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
  Dunajské Bulharsko
  Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Kan-čouské království 848–1036
Kao-čchangské království 856–1335
Pečeněžský chanát
860–1091
Kimäcký chanát
743–1035
Kumánie
1067–1239
Oguzský jabguluk
750–1055
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát[5][6][7]1240–1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců
  Osmanská říše 1299–1923

Pečeněhové byli etnikum, se kterým mělo co do činění i Uhersko – část Pečeněhů se usídlila v Maďarsku a na Slovensku. Jeho příslušníci žili i na území Balkánu. Do 14. století splynuli s okolním obyvatelstvem na různých místech v Evropě (Kumáni (západní Kypčaci), Maďaři, Rusové, jižní Slované). Jejich zásah do zdejšího dění byl tak velký, že ovlivnili osudy obyvatelů tohoto regionu na dlouhý čas. Jak to tvrdí i skotský historik Macartney, lze říci, že:

Kdyby nebylo Pečeněhů, Maďaři by nedobyli Panónii a Slované by se nikdy nerozdělili na západní a jižní. Kdyby jich nebylo, Kyjevské knížectví by nezesílilo tak, aby mohlo v 10. století vyplenit Byzanci a zničit hlavní centrum Evropské civilizace. Bez nich by Alexius Komnenos neporazil seldžucké Turky a křižácké výpravy by se odložily, nebo by se vůbec neuskutečnily.
— Macartney
Východní Evropa kolem roku 1015

Pečeněhové původně pocházeli ze Střední Asie z oblasti jihozápadní Sibiře. V syrských kronikách je nalezneme pod názvem „Kangar“ uváděných už v 6. století. O mnoho početnější zmínky o nich však pocházejí z 9. století, kdy je nacházíme kočovat v stepích mezi řekou Volha a Aralským jezerem. Ačkoli byli velmi schopní bojovníci, osudným se jim stal moment, kdy se proti nim spojili takoví mocní soupeři jako Chazaři a Uzové, někdy nazývaní i Oguzové, a společnými silami je vytlačili na západ. Jenom nepatrné zlomky tohoto etnika, s nimiž se ještě v roce 922 setkal Ibn Fadlán, zůstaly ve svých starých sídlech při řece Ural, než byli asimilováni Uzy. Pečeněhové postupně obsadili dolní tok Volhy, Donu a Dněpru, později však žili na území mezi Volhou a Dunajem jako kočovní chovatelé dobytka. Zde se dostali do sporu s Kyjevskou Rusí, od níž utrpěli několik porážek (poslední větší s Jaroslavem Moudrým v roce 1037). Jejich armáda v 10. století pronikla do Byzance a na území Bulharska. Bojovali také s Maďary, načež je v Etelközu u pontských stepí porazili a poté hnali přes Karpaty do Karpatské kotliny a Panonie, kde později vznikl Uherský stát.

V roce 950 Konstantin VII. napsal:

Patzinakia, území Pečeněhů, se protáhla na západ až k řece Siret (nebo dokonce k Východním Karpatům), a byla vzdálená na čtyři dny cesty od Tourkia's [Maďarsko]. Celá Patzinakia je rozdělená do osmi provincií se stejným počtem velkých knížat. Provincie jsou tyto: název první provincie je Irtim, druhé Cour, třetí Gyla, čtvrté Koulpei, páté Charaboi, šesté Talmat, sedmé Chopon, osmé Copon. V okamžiku, kdy byli Pečeněhové vyhnáni ze své země, jejich princové byli: v provincii Irtim - Baicas, v provincii Cour - Konel, v provincii Gyla - Kourkoutai, v provincii Koulpei - Ipaos, v provincii Charaboi - Kaidoum, v provincii Talmat - Kostas, v provincii Chopon - Giazis, v provincii Copon - Batas

[8]

Sám kníže Svjatoslav I. (Barys) neměl kvůli častým výbojům čas se správě státu příliš věnovat, protože značnou část vlády prožil rozsáhlými taženími proti svým sousedům. Namísto něj zemi spravovala Olga spolu s jeho syny Jaropolkem, Olegem a Vladimírem.[9] V roce 968 Pečeněhové napadli a pak obléhali město Kyjev. V létech 970971 se část z nich připojila ke kyjevskému knížeti Svjatoslavovi v jeho byzantském tažení, ale nakonec v březnu 972, při přechodu přes Dněpr, na něj z popudu Byzantinců zaútočili a většinu vojska spolu s kyjevským knížetem pobili. Pečeněžský chán Kurja si udělal z jeho lebky kalich podle tradičního stepního nomádského zvyku.[9][10]

I napadl naň Kurja, kníže pečeněžský, a zabili Svjatoslava. I vzali hlavu jeho a okovavše leb jeho, udělali číši a pili z ní.
— Povest vremennych let[10]

Po jeho smrti se nedlouho existující Svjatoslavova říše rozpadla během bojů mezi jeho nástupci, nejdříve mezi Jaropolkem a Olegem, během nichž byl druhý z bratrů zabit. Roku 977 utekl další z následníků, Vladimír, do Skandinávie, odkud se vrátil s armádou Varjagů s cílem získat kyjevský trůn pro sebe, což se mu také po zabití Jaropolka podařilo.[9] Pád chazarské říše umožnil v dalších letech růst moci Pečeněhů, kteří měli do budoucna působit Kyjevské Rusi nemalé obtíže.[11]

V arménských kronikách Matouše z Edessy jsou Pečeněhové zmíněni několikrát. Zmínka v kapitole 103 je o bitvě u Malazgirtu (1071). V této kapitole je řečeno, že spojenci „Říma“, kmeny Padzunaků a Uzů (větví Oghuzských Turků), změnili své strany na vrcholu bitvy a začali bojovat proti byzantským silám bok po boku se Seldžuckými Turky. Pod tlakem silnějších Kumánů byli Pečeněhové vytlačováni ze severního Černomoří. V roce 1091 podnikli invazi na Balkán, kde jim v bitvě u Levunia (při ústí řeky Marica) uštědřil drtivou porážku byzantský císař Alexios I. Komnenos spojený s Kumány. Po překvapivém útoku Byzantinců a Kumánů na jejich tábor, ve kterém se nacházely i ženy a děti Pečeněhů, byli Pečeněhové téměř vyhlazeni. Další porážku od Byzanticů utrpěli roku 1122 v bitvě u Beroe a jejich svaz jako nezávislá politická síla zanikl. Podle Byzantského kronikáře Kinnamose ve 12. století Pečeněhové bojovali jako žoldáci pro císaře Manuela I. v jižní Itálii proti normanskému králi Sicílie Vilému I. Ve 13. století už se jejich svaz rozpadal.[1] V 15. století v Uhersku někteří obyvatelé přijali příjmení Besenyö, což maďarsky znamená Pečeněg; nejvíce jich bylo v dnešní župě Tolna. Nakonec odešli na Balkánský poloostrov, kde byli postupně asimilováni.

Pečeněhové někdy bývají považováni za předky dnešních Sekelů či Gagauzů.

  1. Kchang-ťüové, Kanglyové čili Kangaři tvořili jeden z tří vládnoucích rodů Pečeněhů
  2. V Číně byly známy jako Kchang-ťüové, v Orchonských nápisech jako Kengereové, a na západě a v islámském světe jako Badžanakové (lat. Pacinacae, Besenyo, řecky Patzinacs, slovansky Pečenezi, Pečenegi), jejichž vlastní označení bylo Kangar
  3. Oghuzové se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: Bozok'ySivé šípy a Üčok'yTři šípy, ke kterým jsou podle Kašgarského Pečeněhové přiřazeni jako jeden z kmenů větve Gökchána.[4]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pechenegs na anglické Wikipedii.

  1. a b c Josef Wolf: Abeceda národů. 272 pp. Horizont, Praha, 1984.
  2. Golubovsky, P., Печенеги, Торки и Половцы до нашествия татар. SPb, 1884. p.55, in L.Gumilev, Ancient Türks, Ch.20 (rusky)
  3. MAḤMŪD, Kāshgarī, James Kelly, Kütüphanesi (Istanbul, Turkey) Millet. Türk Şiveleri Lügatı = Dīvānü Luġāt-It-Türk. Duxbury, Mass: Tekin (turecky), 1982. 
  4. a b Atalay, Besim. „Divanü Lügati't - Türk“. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi (2006). ISBN 975-16-0405-2, Cilt I, sayfa 57 (turecky)
  5. CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky) 
  6. BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky) 
  7. BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky) 
  8. JENKINS, Romilly James Heald. De Administrando Imperio. New, rev. ed. vyd. Washington, D.C: Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies, 1967. (Corpus fontium historiae Byzantinae). ISBN 0-88402-021-5. 
  9. a b c GREKOV, Boris Dmitrijevič. Kyjevská Rus. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953. S. 475. Dále jen [Grekov]. 
  10. a b Drška, Picková, s. 137
  11. Drška, Picková, s. 136–137

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]