Přeskočit na obsah

Kotrag

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje důkladnou jazykovou korekturu.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení můžete hledat v radách na stránce Pravopisné rady, případně na diskusní stránce článku.
ikona
Tento článek nebo jeho část potřebuje stylistické (slohové) úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci můžete hledat v radách na stránkách Encyklopedický styl a Vzhled a styl.
Kotrag
Kătra Pattăr
Volžsko-Bulharský chán
Doba vlády660–700/710?
Úmrtímezi roky 700 – 710
PředchůdceKuvrat
NástupceIrchán-baltavar
PotomciIrchán-baltavar
DynastieDulo
OtecKuvrat
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kotrag (čuvašsky Kătra Pattăr, Atyrach-Katrag, tatarsky Kodrak, Kedra chan, Kotrag baltavar, Kotrag ilteber, Kutrag) byl prabulharský vládce z rodu Dulo na přelomu 7. a 8. století.[1][2][3] Jako syn Kuvrata zdědil vládu nad Kutrigury, neboli Kotragy (660 – 700/710?) a později vládl i ostatním kočovníkům mezi Itilí (Volha) a Čulmanem (Kama). Po přijetí islámu se přestěhoval z Onogurie (Velké Bulharsko 632 – 668) na Střední Povolží do Buljaru (Buljarské knížectví),[4] [pozn. 1] k soutoku řek Volhy a Kamy, kde založil Volžské Bulharsko. Jeho jméno (cyrilicí:Көдрә, latnkou: Ködrä) znamená tatarsky „kudrnatý“. Je uveden v Seznamu bulharských chánů.

Onogurie a Chazarská nadvláda (651 – 922)

[editovat | editovat zdroj]

Ve 30. a 40. letech 7. století, po střetech s Avary, byla větší část Donských Bulharů (Kotragové → Kutrigurové a Utigurové, později Volžští Bulhaři) nucena k návratu do východního Přiazoví a připojit se k svým soukmenovcům, Kubáňským Bulharům (Kupi Bulhaři → Utigurové a Kutrigurové).

Kuvrat před svou smrtí radil svým pěti synům Batbajanovi, Katragovi, Asparuchovi, Kuberovi a Alcekovi, že se nesmí rozdělit, bránit se mohou lépe společně před jinými národy. Během svého života podělil vládu nad Onogurií (Velké Bulharsko) mezi své syny.[5] Svému mladšímu milovanému synovi Kotragovi s největší pravděpodobností přidělil území od řeky Suly po největší ostrov Chortycje na řece Dněpr, kde bylo umístěno jedno z Kuvratových ležení. Kotrag převedl svou vlastní hordu podřízených Kotragů (část Kutrigurů a Utigurů) z levého břehu Donu na pravý, tzn. z asijské části do evropské.[6] Tím že se Kotragové přeplavili na druhou stranu řeky, mírně se posunuli na západ. Nakonec se zde, mezi Donem a Doněcem usadili.[7] Theofanes ve svém díle „Kronika“, napsané v letech 810—815, píše:

„ ...druhý syn Kuvrat-kaganův jménem Katrag, přešel přes řeku Tanais (Don), a usadil se oproti svému staršímu bratrovi Batbajanovi... “
— Theofanes - „Biografie byzantských králů“[8][9][10]

Je známo, že Kuvrat zemřel při střetu s Chazary. Avšak jeho synové se začali chovat v rozporu s jeho představami, a každý z nich začal vést poměrně odlišnou a samostatnou politiku.[7] Kuvratovo sídlo Baltavar (Poltava), které najednou patřilo jeho potomkům, leželo v centru tohoto území.[5] Opodál, na bezpečném místě obklopeném močály nebo možná okolními lesy, Kotrag pohřbil svého otce takovým způsobem, aby nepřátelé nemohli najít hrob - (Poklad Malé Pereščepiny).[5]

Po smrti Kuvrata (kolem roku 660) se do čela Onogurského chanátu (Velké Bulharsko), na tři roky postavil jeho nejstarší syn – Batbajan (660 – 690). Nicméně roku 663, vládu nad hlavním prabulharským národem, přebral třetí Kuvratův syn Asparuch (663 – 681),[6] zatímco prvorozený syn Batbajan zůstal v čele méně početného národa. Je možné, že tento rozkol byl výsledkem tlaku Chazarů kteří vycítili možnost expanze do Onogurie, při které Prabulhaři ztratili velkou většinu.[7]

Roku 668 byla napadena hlavní část Prabulharského chanátu. Kokovcov tlumočí "Dopis chazarského hakana Jusúfa" (Josef, 945 – 965), jak Chazaři vyhnali Onogury které vedl Asparuch.[11][7] Ten pak se svou hordou uprchl mimo dosah Chazarů, do západní části říše ke svému strýci Sámovi (Šambat Kij), 663 – 670) [pozn. 2] a poté, roku 679 překročil Dolní Dunaj.[3]

Naopak, Batbajan s částí Prabulharů (část Onogurů a Utigurů) společně s Kotragovou částí Prabulharů (Kutrigurové a Utigurové) uznali Chazarům vazalství. Je známo, že v Baštu (Kyjev) se poprvé setkal s novým náboženstvím - islámem, které on, Katrag a jejich následovníci přijali.[12]

Přesídlení k Střednímu Povolží (671 – 675)

[editovat | editovat zdroj]
Rozsídlení Prabulharů

Roku 671, jedna z hord - Kotragové (část Kutrigurů a Utigurů), která se skládala převážně z kutrigurských kmenů, se vyhnula Chazarům tak, že pod vedením Kotraga-baltavara se vydala na pochod podél Donu na sever. Kolem roku 675 dosáhli soutoku řek Itil (Volha) a Čulman (Kama)[4][8][10] kde zabrali Bilär bäklege (Buljarské knížectví),[6] (místa na území dnešního Tatarstánu a Baškortostánu). Tam se rozdělili do tří skupin. V témže roce začal proces formování nového bulharského státu, probíhající několik staletí. Zatím nešlo o stát jako takový, ale spíš o polokočovní konfederaci.[13] Jejich država zasahovala na Sibiř a zahrnovala regiony Povolží s výjimkou Dolního Povolží kde vládli Chazaři.[8][10] Pravděpodobně pomocí fúzí s domorodými národy nebo s jinými přistěhovalci, samotné hordy udržovali prosperitu.

Po Katragové smrti trvalo přes dvě stě let než zde Prabulhaři společně s dalšími turkickými a ugrofinskými skupinami na přelomu 9. a 10. století vytvořili historicky první feudální útvar v severovýchodní Evropě: Bulharskou volžsko-kamskou říši.

Srovnávací analýza poukazuje na to, že skupiny Kotraga Velké Bulharsko → (Volžské Bulharsko) a Asparucha Malé Bulharsko (První bulharská říše) byly nejpočetnější při dosahu teritoriálního usazení[12]

Bulharský volžsko-kamský chanát (922 – 1236)

[editovat | editovat zdroj]
ikona
Je navrženo vyjmutí této části článku a její přesunutí do článku Volžské Bulharsko.
K návrhu se můžete vyjádřit v diskusi.
Pozůstatky Bulgaru, jednoho z hlavních center Volžského Bulharska

Oficiálním rokem vzniku Bulharské volžsko-kamské říše je rok 922, kdy se Prabulharům podařilo vyprostit se zpod Chazarské nadvlády. Právě v tomto roce vyslal Bagdádský chalif do města Bulgaru veliké poselstvo, v jehož čele byli muslimští duchovní a stavitelé. Panovník Almuš [pozn. 3], sedmý ilteber Bulharské volžsko-kamské říše, uzavřel spojenectví s Abbásovci a přijetím islámu za své státní náboženství se stal vírou poddaným Bagdádského chalífa. Toto bylo zapsáno tajemníkem poselstva Ahmadem ibn Fadlánem.

Národnostní složení Povolžských Prabulharů bylo různorodé: Hunobulhaři, Burdžané - (Barsilové, Sabirové, Barındžarové), Esegelové, Kabaři, Ugrofinové, Alani, Turkité, Sarmati, Gótové, Slované, Byzantínci a ostatní. Součástí Volžsko-kamského Bulharska se stala také okolní knížectví, čili bäklegy → begliky → bejliky, mezi hlavními byla Buljarské a Suarské s hlavními městy Bilär a Suwar (Nur-Suvar).

Volžsko-kamské Bulharsko nazývali „královstvím rozumu“ a to ne zcela bezdůvodně, právě zde velkého rozvoje dosáhly poznatky z dějin, medicíny, astronomie a matematiky. Slavná a silná hlavní města: Bulgar, Bilär a Suwar (Nur-Suvar)[14], které profitovaly jako překládací obchodní body při prodeji kožešin mezi Uhry a Rusy ze severu a jižní civilizaci, Byzancí, muslimským kalifátem Bagdádu a Turkestánem. Byla zde velice rozvinuta černá a barevná metalurgie, kovozpracování, hrnčířství, výroba ozdobných předmětů, zpracování kožešin, řezbářství do dřeva, kamene i kostí. O úrovni rozvoje černé metalurgie svědčí například fakt, že Volžští Bulhaři jako první v Evropě začali tavit litinu! A velice opracovaná kůže je mezi turecky hovořícími národy Asie dodnes označována výrazem „bolgari“. Zemědělství bylo také velice rozvinuté. Například ruské letopisy svědčí o tom, že v neúrodných letech ruská knížata mnohokrát jezdila do hlavního města Bulgar a nakupovala zde obilí, aby zachránili své obyvatelstvo od hladomoru. Byl zde využíván trojpolní systém obdělávání půdy (v západní Evropě používaný o pár století později) doplnění soustavou zavlažování, tyto zkušenosti si sem přinesli Prabulhaři z území Střední Asie.

Rozvoj pokroku je nemyslitelný bez existence obchodního centra: v hlavním městě Volžsko-kamského Bulharska byl vždy veliký trh. Ten byl nazýván Aga bazar. Zde probíhal velký, každoroční, mezinárodní veletrh. Sem se sjížděli kupci ze všech konců světa. Peněžní jednotkou volžsko-kamských Bulharů byla veverčí kožešina. I v současnosti kazaňští Tataři nazývají kopějku „tien“, což v ruštině znamená veverka.

Jsou známé verše básníka Saifi Sarai al Bulgariho, který jako o běžném jevu píše o otáčení Země kolem Slunce. A to o 300 let dříve než Koperník! Mnohočetné nápisy na keramice, bižuterních ozdobách a zvláště v kameni, ukazují široce rozšířenou gramotnost mezi obyvatelstvem. Poéma velikého bulharského básníka Kul Galiho „Just a Zulejcha“, napsaná na počátku 13. století, byla uznána pokladem světové literatury a rok 1983 vyhlásilo UNESCO rokem Kul Galiho.

Zánik chanátu a exonyma

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1237 podlehli mongolskému Kypčackému chanátu - Ulusu Džuči (Zlatá horda) vedenému chánem Bátúem. Kazaňský chanát se vyčlenil z Ulusu Džuči roku 1438. Zakladatelem dynastie kazaňských chánů byl Ulug Muhammed (1438 — 1445). Tento chanát však nakonec vyvrátil první ruský car Ivan Hrozný roku 1552, což znamenalo také vyhánění tatarského obyvatelstva a jeho obracení na pravoslavnou víru.

Kotrag je považován za zakladatele Volžsko-kamského Bulharska, a Volžští Bulhaři jsou předky domorodého obyvatelstva z Povolží, zejména Kazaňských Tatarů a Čuvašů. Přestože město Bulgar vzkvétalo po dlouhou dobu poté, lidé postupně ztratili svou identitu a byli asimilování Rusy.[13][9]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Buljarské knížectví, Dolní a Střední Povolží, po soutok řek Itil (Volha) a Čulman (Kama) v dnešním Alexejevském rajónu v Tatarstánu
  2. ↑ Šambat Kij, Šam Bat-baltavar, Šambat-baltavar, Šambat Kij, Sambat, kníže Sámo, mladší bratr kagana Kuvrata byl také pojmenován Kij. V letech 663 – 670 pomáhal Asparuchovi v boji proti legitimnímu vládci Onogurie. Vytvořil další Prabulharský státní útvar nazvaný Černé Bulharsko (683 – 855) se stejnojmenným hlavním městem, které bylo později přeneseno do jím nově budovaného Kyjeva, kterému bylo souzeno se stát hlavním městem staré Rusi a přitom také knížectví Duloba (nebo země rodu Dulo/Doudlebové) mezi lety 677 – 690
  3. ↑ Almuš-ilteber, (جعفر ابن عبدالله/Džafar ibn Abdullah, 895 – † 925) syn Šilki-baltavara (ﺷﻳﻟﻜﻯ/Abdullah Šilki-baltavar, Šilka-baltavar, 855 – † 882), bratr Bat-Ugor-baltavara (ﺒﺎﺗﺌِﺭ-ﻣوُﺀﻣﻳن/Bator Mumin, Igor, Ingvár, 882 – 895)

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Котраг na tatarské Wikipedii a Котраг na bulharské Wikipedii.

  1. ↑ ZLATARSKI, Vasil Nikolov. Istorija na Bŭlgarskata dŭržava prez Srednite vekove, t.1, č.1. Vtoro fototipno izdanie - (История на Българската държава през Средните векове, т.1, ч.1. Второ фототипно издание). 1918. vyd. Sofie: Akademično izdatelstvo „Marin Drinov“ - (Академично издателство „Марин Дринов“), 1994. Dostupné online. ISBN 954-430-298-0. S. 84–88. (bulharsky) 
  2. ↑ DIMITROV, Christo. Istoričeskata deĭstvitelnost v “Imennika na bŭlgarskite chanove”.. In: JORDANOV Stefan: PAISIĬ ILI NIKIFOR: ZA LIČNOTO IME I TITLITE NA OSNOVATELYA NA PŬRVOTO BŬLGARSKO CARSTVO. 4. vyd. Sofie: Preslav, 1993. Dostupné online. S. 244–245. (bulharsky)
  3. ↑ a b BACHŠI, Iman. DJAGFAR TARIHI (THE ANNALS OF DJAGFAR). In: NURUTDINOV, Fargat Gabdul-Chamitovič. Conspectus of “Djagfar Tarihi“ fragments, KUL GALI - HON KITABY (BOOK OF HUNS), Fragments from the Chapter “DESCRIPTION OF SAKSIN“. 3.. vyd. Orenburg: © Turkic World, 2003. Dostupné online. (anglicky)
  4. ↑ a b TATARIA. In: UKRAINE. [s.l.]: Chrisalis, 24 květen 2013. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  5. ↑ a b c Welkome to Poltava City-Poltava City. In: Ukraine Education Center. [s.l.]: Ministry of Education and Science of Ukraine, 2007. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-19. (anglicky) Archivováno 19. 11. 2015 na Wayback Machine.
  6. ↑ a b c MIFTACHOV, Zufar Zainievič; CHUZIACHMETOV, A. N. Kurs lekcii po istorii tatarskogo naroda, Lekcija 7 Drevnjaja Velikaja Bulgarija. In: © Turkic World. Kazaň: Gosudarstvennyj pedagogičeskij universitet, 2002. Dostupné online. ISBN 5-89120-050-3, ISBN 978-5-89120-050-0. Kapitola 3. Raspad deržhavy Velikaja Bulgarija i jego posledstvija - (3. РАСПАД ДЕРЖАВЫ ВЕЛИКАЯ БУЛГАРИЯ И ЕГО ПОСЛЕДСТВИЯ). (rusky)
  7. ↑ a b c d GOLDEN, Peter Benjamin. Studies on the Peoples and Cultures of the Eurasian Steppes. 2011. vyd. Bukurešť – Braila: Editura Academiei Române, Editura Istros a Muzeului Brăilei, 2011. 424 s. PDF Dostupné online. ISBN 978-973-27-2152-0, ISBN 978-973-1871-96-7. (anglicky) 
  8. ↑ a b c HOMOLOGETES, Theofanes. Chronografija - (Хронография). In: BODJANSKIJ, Osip Maksimovič. Reading Club. Moskva: VESELKA - (ВЕСЕЛКА), 1854. Dostupné online. (anglicky)
  9. ↑ a b ALIEV, Kamil Magomedsalichovič. Seznam Hunských králů (Kavkazské Hunsko). In: Кумыкский мир, Культура, история, современность. [s.l.]: КумыкскоеНаучно-КультурноеОбщество Dostupné online. Kapitola 21. Kotrag - (Котраг). (rusky) Archivováno 19. 11. 2015 na Wayback Machine.
  10. ↑ a b c KUBAREV, Valery Viktorovič. Empires of cousins of Russ. In: Grand Prince of All Russia, Grand Kubensky Rurikovič. Moskva: Kubarev, 30 říjen 2015. Dostupné online. (anglicky)
  11. ↑ KOKOVCOV, Pavel Konstantinovič. Evrejsko-chazarskaja perepiska v X veke Ve. Muslim Sources on the Magyars in the Second Half of the 9th Century: The Magyar Chapter of the Jayhānī Tradition, s. 268. Leningrad: Akademija Nauk Sojuza Sovetskich Socialističeskich Respublik, 1932, OCLC = 71521141. 134 s. Dostupné online. S. 32. (rusky) 
  12. ↑ a b ŠIPKOVENSKI, Ing. Dočo. VOLŽSKA BŬLGARIJA – DUNAVSKA BŬLGARIJA – VARDARSKA BŬLGARIJA, Pogled prez vekovete/Paraleli, analizi, pouki. In: EuroChicago.com. únor 2003. vyd. Sofia: Evrazija Bŭlgarija, prosinec 2008 – srpen 2009. Dostupné online. (bulharsky)
  13. ↑ a b KUIPER, Kathleen. Bulgar People. In: ALEXANDROV, Emil. Encyclopædia Britannica ©, Inc.. [s.l.]: [s.n.], 14 červenec 2009. Dostupné online. (anglicky)
  14. ↑ Archeologičeskoe gorodišče (Археологическое городище) [Ve: Dostoprimečateľnosti Rossii: Biljar - (B: Достопримечательности России: Биляр)]. Travel.ru [online]. 2014 [cit. 2014-12-27]. Dostupné online. (rusky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GOLDEN, Peter Benjamin. Studies on the Peoples and Cultures of the Eurasian Steppes. Bukurešť – Braila: Editura Academiei Române, Editura Istros a Muzeului Brăilei, 2011. 424 s. ISBN 978-973-27-2152-0, ISBN 978-973-1871-96-7. (anglicky) 
  • ARTAMONOV, Michail Illarionovič. Očerki drevnejšej istorii chazar. - (Очерки древнейшей истории хазар.). Moskva: Socekgiz - (Соцэкгиз), 1936. (rusky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • ALIEV, Kamil Magomedsalichovič. Seznam Hunských králů (Kavkazské Hunsko). In: Кумыкский мир, Культура, история, современность. [s.l.]: КумыкскоеНаучно-КультурноеОбщество Dostupné online. Kapitola Kotrag - (Котраг). (rusky) Archivováno 19. 11. 2015 na Wayback Machine.
Bulharští vládci (Ak Bulgar)
Předchůdce:
Kuvrat
Kotrag 		Nástupce:
—
Předchůdce:
— 		Volžsko-Bulharští vládci
660 — 700/710? 		Nástupce:
Irchán-baltavar
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kotrag&oldid=22071396“