Přeskočit na obsah

Jindřich III. Míšeňský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jindřich III. Míšeňský
markrabě míšeňský a lužický, lantkrabě durynský a falckrabě saský
Portrét
Narození1215/1216?
Úmrtí15. února 1288
Drážďany
Pohřbenklášter Altzella
ManželkyKonstancie Babenberská
Anežka Přemyslovna
Alžběta z Maltic
PotomciAlbrecht II. Míšeňský
Dětřich IV. Míšeňský
Heřman
Fridrich Drážďanský
DynastieWettinové
OtecDětřich Míšeňský
MatkaGuta Durynská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich III. Míšeňský zvaný Jasný[1] (německy Heinrich der Erlauchte, 1215/1216?15. února 1288, Drážďany) byl markrabě míšeňský a lužický, lantkrabě durynský a falckrabě saský.

Jindřich byl mladším[2] synem Dětřicha Míšeňského a Guty, dcery Heřmana Durynského. Za souhlasu císaře Fridricha II. z titulu dědictví po matce ovládl Jindřich Jasný větší část osiřelého Durynska a jako lantkrabě byl předem určen jeho syn Albrecht, snoubenec císařovy dcery Markéty.[3][pozn. 1] Roku 1251 se Jindřich zřejmě dohodl se svým tchánem českým králem Václavem I. a nevystoupil s nároky svých synů z prvního manželství na uprázdněný vévodský trůn v Rakousku. [5] [pozn. 2] O tři roky později, za vlády Přemysla Otakara uzavřel spojenectví s říšskými fojty z Gery, Plavna a Weidy, kteří se cítili ohroženi ztrátou držení lén, která měli od českého krále. Markrabě jim slíbil pro případ útoku z české strany okamžitou pomoc a ubezpečil je, že svá dosud česká léna by poté obdrželi jako léna míšeňská. Jako švagr bezdětného českého krále se v případě Přemyslovy smrti chystal ujmout jeho země.[7][pozn. 3]

Na Jindřichově dvoře v období braniborské správy českého království krátce pobýval malý Václav II., když jej Ota Braniborský znovu odvedl z Čech.[9] [pozn. 4] Později se míšeňský markrabě společně s vratislavským vévodou Jindřichem Probusem stal prostředníkem při mírovém ujednání mezi Václavovým otčímem Závišem z Falkenštejna a nevlastním bratrem Mikulášem.[10]

Zemřel roku 1288 a byl pohřben v cisterciáckém klášteře Altzella po boku svých předků.

Jindřichovou první manželkou byla Konstancie, dcera rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského, se kterou měl syny Albrechta, durynského lantkraběte, a Dětřicha, lantkraběte landsberského.[pozn. 5] Po smrti Konstancie se Jindřich po získání dispenzu[12] znovu oženil s Anežkou, dcerou českého krále Václava I. Manželství zůstalo bezdětné, Anežka zemřela roku 1268. Třetí manželkou se stala Alžběta z Maltic. Od římského krále Rudolfa získal markrabě souhlas, aby se syn Fridrich mohl stát říšským knížetem a chtěl mu přenechat za mohutného nesouhlasu starších synů Drážďany.[13][pozn. 6]

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
  1. Roku 1247 se snažil papež zamezit sňatku Albrechta s Markétou a nutil Jindřicha, aby děvčátko poslal zpět k jejímu otci.[4]
  2. Štýrská rýmovaná kronika ovšem tvrdí, že rakouští stavové se původně v Triebensee dohodli o nabídce Rakous synovi Jindřicha Jasného, ale při zastávce v Praze je Václav I. přesvědčil, aby si raději zvolili Přemysla Otakara.[6]
  3. Jindřichův vnuk Fridrich byl později zasnouben s prvorozenou dcerou Přemysla Otakara Kunhutou.[8]
  4. Přímo ze strýcova drážďanského dvora se Václav vracel na jaře 1283 do Prahy.
  5. Ke svatbě s Konstancií se pojí historka, kterak nevěstin bratr Fridrich, vládnoucí rakouský vévoda, vpadl do novomanželské ložnice a hrozbami nutil novopečeného švagra, aby se zřekl slíbeného věna. [11]
  6. Fridrich se snažil získat i Míšeň a Lužici a navázal jednání s Václavem II., kterému nabídl územní výměnu. Drážďany měly být vyměněny za panství tehdy vězněného králova otčíma Záviše z Falkenštejna a jeho syna.
  1. ŽEMLIČKA, Josef. Do tří korun. Praha 1: NLN, 2017. ISBN 978-80-7422-566-6. 
  2. www.genealogie-mittelalter.de. www.genealogie-mittelalter.de [online]. [cit. 2010-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-10-04. 
  3. VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 24. Dále jen Velké dějiny. 
  4. NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I.. Praha: Jan Laichter, 1928. S. 781. Dále jen České dějiny. 
  5. Velké dějiny, str. 40
  6. České dějiny, str. 827
  7. Velké dějiny, str. 58
  8. Velké dějiny, str. 126
  9. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 60. 
  10. Václav II., str. 76
  11. České dějiny, str. 645-655
  12. České dějiny, str. 765
  13. Velké dějiny, str. 406

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]