Přeskočit na obsah

Jaroslav Veis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jaroslav Veis
Narození19. dubna 1946 (78 let)
Praha
Povoláníspisovatel, novinář, autor sci-fi, šéfredaktor a překladatel
Alma materInternational Writing Program (Iowa)
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jaroslav Veis (* 19. dubna 1946, Praha) je český spisovatel (především vědeckofantastických povídek), publicista, novinář, redaktor a překladatel z angličtiny.[1]

Jaroslav Veis se narodil roku 1946 v Praze. Po maturitě roku 1963 začal pracovat v nakladatelství Svoboda. Roku 1964 se přihlásil ke studiu žurnalistiky na Institutu osvěty a novinářství, resp. Fakultě osvěty a novinářství, resp. Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy (v letech 19681969 absolvoval studijní pobyt ve Velké Británii), které ukončil roku 1970. Roku 1971 se oženil s novinářkou a rovněž překladatelkou z angličtiny Veronikou Maxovou, se kterou má dva syny.

Od roku 1970 do roku 1972 pracoval Jaroslav Veis jako odborný asistent v Ústavu světové ekonomiky Československé akademie věd. Roku 1973 nastoupil jako redaktor do časopisu Sedmička pionýrů a začal se zabývat popularizací vědy a techniky a psaním vědeckofantastických povídek. Své populárně vědecké články vydával v celé řadě periodik a za tuto svou činnost obdržel roku 1976 cenu Československé akademie věd.

Svou práci v Sedmičce pionýrů ukončil Jaroslav Veis roku 1984, kdy se stal vedoucím redaktorem v nakladatelství Mladá fronta. Od roku 1990 do roku 1993 pak působil v deníku Lidové noviny (v letech 19911992 jako šéfredaktor). Poté odjel na roční stipendium do USA. Po návratu v roce 1994 krátce pracoval ve zpravodajské redakci Rádia Svobodná Evropa v Praze a od roku 1995 začal souběžně pracovat v redakci vědeckého časopisu KMIT (Komunikace-Média-Informace-Technologie) a v Centru nezávislé žurnalistiky. V roce 1995 získal Cenu ČSAV.[2] Roku 1996 se stal členem Centra mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a komentátorem týdeníku Týden. Od roku 1997 působí jako poradce předsedy a později místopředsedy Senátu Parlamentu České republiky Petra Pitharta.

Kromě své činnosti literární a popularizační se Jaroslav Veis také podílel na vzniku českého sci-fi fandomu. Sci-fi tvorbou se zabýval i teoreticky, je autorem celé řady překladů a rovněž editorem několika antologií vědeckofantastických povídek. Roku 1985 byl v čtenářské anketě vyhlášen třetím nejpopulárnějším autorem sci-fi posledních čtyřiceti let (první místo zaujal Ludvík Souček, druhé Josef Nesvadba). V roce 1987 získal na Parconu cenu Ludvík za knihu Moře času. Po roce 1989 se zřejmě Veisova pracovní zaneprázdněnost podepsala na jeho tvůrčí činnosti a Jaroslav Veis se poněkud vzdálil z aktuálního sci-fi dění.

Na přelomu 80. a 90. let byl autorem populárního návrhu řešení dvou kontroverzních a vlekoucích se staveb socialismu, Strahovského tunelu a Žižkovské televizní věže. Ve fejetonu pro obnovené Lidové noviny navrhl žižkovskou věž podříznout a poté její tubus strčit do tunelu. Po letech bylo autorství této myšlenky přisuzováno Ludvíku Vaculíkovi.[3]

Sci-fi beletrie

[editovat | editovat zdroj]

Práce pro děti

[editovat | editovat zdroj]

Pro děti napsal Jaroslav Veis dva pohádkové příběhy s vědeckofantastickými a populárněvědeckými motivy:

Ostatní práce

[editovat | editovat zdroj]

Antologie sci-fi, obsahující Veisovy povídky

[editovat | editovat zdroj]

Antologie sci-fi povídek, jejichž je Veis editorem

[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější překlady

[editovat | editovat zdroj]
  1. NEFF, Ondřej; OLŠA, Jaroslav. Encyklopedie literatury science fiction. Praha, Jinočany: AFSF, H&H, 1995. ISBN 80-85390-33-7, ISBN 80-85787-90-3. Kapitola Jaroslav Veis, s. 393. 
  2. ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Veis, Jaroslav, s. 234. 
  3. Jaroslav Veis: O žižkovské věži a pražském tunelu Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine., Český rozhlas, 20. 12. 2012

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]