Hydrologie

Hydrologie (z řečtiny: Υδρολογια, Υδωρ+Λογος, Hydrologia, „studium vody“) je věda zabývající se pohybem a rozšířením vody na Zemi.

Hydrologie se zabývá vodou ve všech skupenstvích a procesy s vodou souvisejícími. Předmětem jejího zkoumání je tedy hydrosféra. Hydrologie se člení na obory, které se detailněji zabývají jednotlivými složkami hydrosféry. Pohyb vody studuje jako tzv. hydrologické cykly (koloběh vody). Hydrologie je přírodovědným základem vodního hospodářství, ve kterém se mj. vodní zdroje využívají k zásobování vodou.

Odborník zabývající se hydrologií je hydrolog. Může pracovat v geografických či jiných přírodovědných oborech nebo ve vodohospodářství, případně v ochraně přírody.

Hydrologie jako věda

Součástmi hydrologie jsou hydrografie, hydrometeorologie a hydroklimatologie, hydrologie povrchových vod, hydrogeologie a výzkum kvality vody. Oceánografie a meteorologie nejsou zahrnuty, protože voda je zde pouze jedním z důležitých aspektů.

Hydrologický výzkum je užitečný z mnoha důvodů včetně lepšího poznání okolního světa, lepšího pochopení potřeb ochrany přírody, zásad a plánování ochrany.

Historie

Hydrologické znalosti a dovednosti lidstvo získává tisíce let. Například kolem roku 4000 př. n. l. byl přehrazen Nil,^[zdroj?] aby se zvýšila zemědělská produkce okolní vyprahlé krajiny. Města v Mezopotámii byla před povodněmi chráněna vysokými hliněnými valy. Řekové a Římané rozvinuli stavbu akvaduktů, Číňané budovali zavlažovací a protipovodňová díla.^[zdroj?]

Marcus Vitruvius popsal v 1. stol. př. n. l. filosofickou teorii hydrologického cyklu, v kterém jsou srážky dopadající v horách pohlcovány zemským povrchem, což vede k vytváření pramenů a vodních toků. S použitím vědečtějšího přístupu dosáhli Leonardo da Vinci a Bernard Palissy nezávisle na sobě přesného výkladu hydrologického cyklu. Hydrologické proměnné byly poprvé vyčísleny v 17. století.

Pionýry moderní hydrologie byli především Pierre Perrault, Edme Mariotte a Edmund Halley. Měřením srážek, odtoku a povodí Perrault ukázal, že dešťové srážky byly dostačující pro průtok vody v řece Seině. Marriotte zkombinoval měření rychlosti a průřezu říčního koryta Seiny, aby dosáhl výpočtu jejího průtoku. Halley ukázal, že vypařování ze Středozemního moře bylo dostatečné pro říční odtok zpět do moře.

Pokroky v 18. století zahrnovaly Bernoulliho piezometr, Bernoulliho rovnici, Pitotovu trubici a Chézyho rovnici. V 19. století došlo k rozvoji v podpovrchové hydrologii, což zahrnovalo Darcyho pravidlo, Dupuit-Thiemovu rovnici proudění vody ke studni a Hagen-Poiseuillovu rovnici kapilárního toku.

Ve 20. století, když začal být prováděn státní hydrologický průzkum, počaly racionální analýzy nahrazovat dřívější empirismus. Významným přínosem byl zejména jednotkový hydrogram Leroye Shermana, infiltrační teorie Roberta E. Hortona a C. V. Theisova rovnice popisující neustálené proudění podzemních vod.

Odkazy

Literatura

BULÍČEK, Jaroslav. Povrchové vody v Československu a jejich ochrana. Praha: Academia, 1972.
DEMEK, Jaromír; NETOPIL, Rostislav a kolektiv. Fyzická geografie I. Praha: SPN, 1984.
DUB, Oto; NĚMEC, Jaromír a kolektiv. Hydrologie. Praha: SNTL, 1969.
KUKAL, Zdeněk a kolektiv. Základy oceánografie. Praha: Academia, 1977.
NETOPIL, Rostislav. Hydrologie pevnin. Praha: Academia, 1972.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu hydrologie na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo hydrologie ve Wikislovníku

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.