Bulat Okudžava

Bulat Šalvovič Okudžava
Bulat Šalvovič Okudžava
	Bulat Okudžava, Palast der Republik, Německo, 29. listopadu 1976
Narození	9. května 1924; Moskva
Úmrtí	12. června 1997 (ve věku 73 let); Paříž
Místo pohřbení	Vagaňkovský hřbitov
Povolání	scenárista, básník, herec, zpěvák, spisovatel, hudební skladatel, romanopisec, kytarista, autor písní a písničkář
Alma mater	Filologická fakulta Tbiliské univerzity
Žánr	autorská píseň, poezie, próza, verš, črta, povídka a báseň
Ocenění	Zlatý věnec (1967); jubilejní medaile 40 let vítězství ve velké vlastenecké válce 1941–1945; jubilejní medaile 30 let vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–1945; Medaile 50. výročí Ozbrojených sil SSSR; medaile 70. výročí Ozbrojených sil SSSR; … více na Wikidatech
Politická příslušnost	Komunistická strana Sovětského svazu
Rodiče	Šalva Stěpanovič Okudžava a Ashxen Nalbandyan
	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bulat Šalvovič Okudžava, rusky Булат Шалвович Окуджава, (9. května 1924, Moskva, Sovětský svaz – 12. června 1997, Paříž, Francie) byl básník, prozaik a šansoniér arménsko-abchazsko-gruzínského původu. V několika filmech působil jako scenárista, herec a autor filmové hudby.

Život

Narodil se v rodině komunistických funkcionářů, kteří přišli studovat na Komunistickou akademii v Moskvě ve čtvrti Arbat. Dětství strávil střídavě v Tbilisi a v Moskvě. V roce 1937 byli rodiče zatčeni v rámci stalinských čistek. Otec byl 4. srpna 1937 po vykonstruovaném procesu zastřelen, matka byla uvězněna v gulagu „Karlag“ (Карлаг), Karagandská oblast, Kazachstán. Bulat žil s babičkou v Moskvě.

V roce 1942 se přihlásil ve svých 18 letech do Rudé armády jako dobrovolník^[1]. Druhou světovou válku strávil na frontě, která výrazně ovlivnila jeho tvorbu. Byl několikrát raněn. Po válce studoval filologii v Tbilisi, studia dokončil v roce 1950. V letech 1950–1954 pracoval jako učitel v obcích Šamordinovo (Шамордино) a Vysokiniči (Высокиничи) v Kalužské oblasti. V letech 1954–1956 pracoval jako redaktor nakladatelství Molodaja gvardija (Молодая гвардия)^[2], kde redigoval poezii v časopisu Litěraturnaja gazeta (Литературная газета). V té době začal psát a od roku 1955 také veřejně zpívat.^[3]. V roce 1956 po XX. sjezdu KSSS a po rehabilitaci rodičů vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu. V roce 1959 se přestěhoval zpět do Moskvy.

Dílo

Proslavily ho především jeho lyrické písně, mimo nich však psal také historické romány, novely, básnické sbírky.

V časopisech publikoval od roku 1953^[4]. První básnickou sbírku Lyrika (Лирика) vydal v roce 1956 v Kaluze, druhá sbírka Ostrovy mu vyšla v roce 1959.

Jeho prozaickým debutem byla povídka Ahoj študente (Будь здоров, школяр). O její vydání se zasloužil Konstantin Paustovskij^[2]. Významné autobiografické povídky jsou: Nás vzbudilo ráno již chladné... (Litěraturnaja gazeta 17, 1974) o odchodu mladičkých dobrovolníků do války; Soukromý život Alexandra Sergejeviče Puškina aneb použití nominativu v díle Michaila Jurieviče Lermontova (Litěraturnaja gazeta 47, 1976), kterou sám autor hodnotí slovy: „smutná povídka o mých smutných učitelských koncích“^[2]; Dílčí neúspěchy v celé řadě úspěchů (Družba narodov 1, 1979) groteska ze života mladého redaktora.

V roce 1962 byl přijat do Svazu spisovatelů SSSR.

V roce 1963 se mu dostalo prvního mezinárodního ocenění: obdržel hlavní cenu na básnickém festivalu Stružské večery v Jugoslávii za písničku Cínovej vojášek mýho syna^[2]. Velkou popularitu získal především v Polsku.

V roce 1971 vydal svůj první historický román Nebohý Avrosimov, vyšlo časopisecky v roce 1969 pod názvem Бедный Авросимов (Družba narodov 1969), první knižní vydání vyšlo pod názvem Doušek svobody, Глоток свободы, Politizdat, 1971).

Okudžavovy písně byly hudebně jednoduché, přesto se jeho písně s vlastním doprovodem na sedmistrunnou kytaru staly velmi populární. Patřil ke skupině lidí, která se stavěla kriticky k socialistickému režimu, přesto neusilovali o jeho odstranění, usilovali o zlepšení podmínek v rámci socialismu^[zdroj?].

V roce 1991 během pobytu v USA se u něj projevila srdeční choroba. Musel absolvovat operaci srdce a po uzdravení již veřejně vystupoval velmi málo.^[5]

Romány

Ahoj, študente – 1961, česky 1964, překlad: Anna Nováková
Nebohý Avrosimov – 1971, česky 1974, překlad Ludmila Dušková
Šipovova dobrodružství aneb Starodávná fraška – 1975, česky 1977, překlad Ludmila Dušková
Putování diletantů : ze zápisků poručíka ve výslužbě Amirana Amilachvariho – 1979, česky 1983, překlad Ludmila Dušková
Dostaveníčko s Bonapartem – 1985, česky 1986, překlad Ludmila Dušková
Zrušené divadlo – 1993, česky 2004, překlad Libor Dvořák, ISBN 80-7217-253-0

Básnické sbírky

Lyrika – 1956
Ostrovy – 1959
Cesta na Tinatin – 1964
Veselý bubeníček (Веселый барабанщик) – 1964 – řada textů byla zhudebněna
Velkomyslný březen (Март великодушный) – 1967
Arbate, můj Arbate (Арбат, мой Арбат) – 1976 – řada textů byla zhudebněna

Novela pro děti

Blíží se k nám fronta – 1965

České výbory

OKUDŽAVA, Bulat. Kapela naděje. Příprava vydání Ludmila Dušková; překlad Václav Daněk (básně) a Ludmila Dušková (povídky). Praha: Odeon, 1980.
OKUDŽAVA, Bulat. Půlnoční trolejbus. Příprava vydání Petr Kovařík; překlad Petr Kovařík. Praha: Československý spisovatel, 1981. (Klub přátel poezie).
Koně k nezkrocení - Bulat Okudžava a Vladimír Vysockij. Příprava vydání Václav Daněk; překlad Václav Daněk (Bulat Okudžava) a Milan Dvořák (Vladimír Vysockij). Praha: Svaz Hudebníků, 1983. (Edice Kruhu přátel mladé hudby).

Filmografie (výběr)

Scenárista

1965 Věrnosť (Верность)
1967 Žeňa, Ženěčka a „kaťuše“ (Женя, Женечка и "катюша"...)

Herec

1964 Je mi 20 let
1967 Žeňa, Ženěčka a „kaťuše“, režie Vladimír Motyl. Ve filmu sám hraje písničku Píseň o kapkách dánskýho krále (Капли Датского короля)
1975 Hvězda kouzelného štěstí

Hudba

1970 Běloruské nádraží, režie Vladimír Motyl. Pro tento film napsal písničku Ať to stojí cokoliv (Мы за ценой не постоим, český překlad pod názvem Desátý prapor), která tak dosáhla široké popularity nejen v Rusku, ale i v zahraničí.^[2]

Okudžava a Československo

Poprvé navštívil Československo v roce 1964. Tehdy zde veřejně nevystoupil, pro Československý rozhlas ale nahrál písničku Balada o starým králi.^[2]

Okudžavovi čeští překladatelé jsou Václav Daněk, Ludmila Dušková, Libor Dvořák, Milan Dvořák, Jiří Honzík, Petr Kovařík, Jaromír Nohavica^[6], Anna Nováková, Jiří Vondrák.

Okudžavovy písničky zpívali a zpívají:

Karel Kryl^[7]
Jaromír Nohavica
Alfred Strejček (československý rozhlas 1978; Divadlo Viola, spolu s Jiřím Šlupkou Svěrákem)^[5]
Milan Dvořák a Věra Slunéčková^[8]
Jiří Vondrák
Hana Hegerová – píseň Váňa (Ванька Морозов, 1957), překlad Ondřej Suchý^[9]

V roce 1975 napsal Vladimír Merta píseň „Na dluh Bulatu Okudžavovi“^[10], která byla nahrána v roce 1988 na LP desce Vladimír Merta 1.

V České republice hrál Okudžava dvakrát: 27. října 1995 koncertoval v Divadle Husa na provázku v Brně a 29. října 1995 v pražském Divadle Komedie. Brněnský koncert uváděl Jiří Vondrák, pražský pak Jiří Suchý. Tyto koncerty byly posledním vystoupením Bulata Okudžavy na veřejnosti.^[5]

Odkazy

Reference

↑ ŽÁK, Jaroslav. heslo Okudžava, Bulat. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek II (L-Ž). S. 169–170.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f DANĚK, Václav. Kapela naděje. Příprava vydání Václav Daněk (překladatel); překlad Václav Daněk (básně) a Ludmila Dušková (povídky). Praha: Odeon, 1980. Kapitola Ediční poznámky.
↑ DORŮŽKA, Lubomír. Panoráma populární hudby 1918/1978. Praha: Mladá Fronta, 1987. Kapitola Bulat Okudžava, s. 240.
↑ KOVAŘÍK, Petr. Bulat Okudžava - Půlnoční trolejbus. Praha: Československý spisovatel, 1981. Kapitola Doslov, s. 65.
↑ ^a ^b ^c VONDRÁK, Jiří. Bulat Okudžava - poslední koncert. Brno: Books, 1998. (JOTA - OSTROVY V PROUDU). ISBN 80-7242-024-0.
↑ Jaromír Nohavica: Překlady textů B. Okudžavy. www.nohavica.cz [online]. [cit. 2012-05-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-11.
↑ Karel Kryl - písničky, Píseň o mém životě. www.karel-kryl.wz.cz [online]. [cit. 2020-12-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-13.
↑ Milan Dvořák a Věra Slunéčková
↑ informace k albu Hana Hegerová - Recital 2
↑ MERTA, Vladimír. Narozen v Čechách. Příprava vydání Stanislav Zárybnický. Praha: ARTeM, 1992. ISBN 80-900963-2-8. S. 121.

Literatura

ŽÁK, Jaroslav. heslo Okudžava, Bulat. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek II (L-Ž). S. 169–170.
VONDRÁK, Jiří. Bulat Okudžava - poslední koncert. Brno: Books, 1998. (JOTA - OSTROVY V PROUDU). ISBN 80-7242-024-0.
VONDRÁK, Jiří. Bulat Okudžava, aneb, Od Nohavici k Provázku. Praha: Dobrovský, 2014. 209 + 16 příloha s. ISBN 978-80-7390-224-7.

Související články

Zpívaná, recitovaná a experimentální poezie

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Bulat Šalvovič Okudžava na Wikimedia Commons
Osoba Bulat Okudžava ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Bulat Okudžava
Jiří Vondrák: Bulat Šalvovič Okudžava (Rusko) - básník, prozaik, písničkář
Bulat Šalvovič Okudžava v Česko-Slovenské filmové databázi
Bulat Šalvovič Okudžava v Internet Movie Database (anglicky)
Dokument Bulat Okudžava – věčná píseň
Album Когда опустеет Париж: CD1 CD2

[1] ŽÁK, Jaroslav. heslo Okudžava, Bulat. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek II (L-Ž). S. 169–170.

[Danek-2] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f DANĚK, Václav. Kapela naděje. Příprava vydání Václav Daněk (překladatel); překlad Václav Daněk (básně) a Ludmila Dušková (povídky). Praha: Odeon, 1980. Kapitola Ediční poznámky.

[Dorůžka-3] DORŮŽKA, Lubomír. Panoráma populární hudby 1918/1978. Praha: Mladá Fronta, 1987. Kapitola Bulat Okudžava, s. 240.

[Kovarik-4] KOVAŘÍK, Petr. Bulat Okudžava - Půlnoční trolejbus. Praha: Československý spisovatel, 1981. Kapitola Doslov, s. 65.

[Vondrak-5] VONDRÁK, Jiří. Bulat Okudžava - poslední koncert. Brno: Books, 1998. (JOTA - OSTROVY V PROUDU). ISBN 80-7242-024-0.

[6] Jaromír Nohavica: Překlady textů B. Okudžavy. www.nohavica.cz [online]. [cit. 2012-05-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-11.

[7] Karel Kryl - písničky, Píseň o mém životě. www.karel-kryl.wz.cz [online]. [cit. 2020-12-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-13.

[8] Milan Dvořák a Věra Slunéčková

[9] rmace k albu Hana Hegerová - Recital 2

[10] MERTA, Vladimír. Narozen v Čechách. Příprava vydání Stanislav Zárybnický. Praha: ARTeM, 1992. ISBN 80-900963-2-8. S. 121.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

Nositelé ceny Premio Tenco

Pro hudebníka	Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022) • Carmen Consoli, Eugenio Finardi, Ron a Tom Zé (2023)

Pro kulturní osobnost	Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022) • Renzo Arbore (2023)