Adolf von Harnack
| Adolf von Harnack | |
|---|---|
 | |
| Narození | 7. května 1851 Tartu |
| Úmrtí | 10. června 1930 (ve věku 79 let) Heidelberg |
| Místo pohřbení | Alter St.-Matthäus-Kirchhof |
| Alma mater | Imperátorská dorpatská univerzita Lipská univerzita |
| Povolání | teolog, knihovník, církevní historik, vysokoškolský učitel, spisovatel a náboženský historik |
| Zaměstnavatelé | Lipská univerzita (od 1876) Univerzita Gießen (od 1879) Marburská univerzita (od 1886) Univerzita Friedricha Wilhelma v Berlíně (1888–1924) Humboldtova univerzita |
| Ocenění | Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1909) Harnack-Medaille (1925) Adlerschild des Deutschen Reiches (1926) Řád za zásluhy v oblasti umění a věd |
| Nábož. vyznání | luteránství |
| Choť | Amalie von Harnack |
| Děti | Ernst von Harnack |
| Rodiče | Theodosius Harnack[1] a Marie Harnack |
| Příbuzní | Axel Harnack[1] a Otto Harnack (sourozenci) Gustav-Adolf von Harnack (vnuk) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Adolf von Harnack (17. května 1851, Tartu Estonsko – 10. června 1930, Heidelberg Bádensko) byl německý protestantský teolog a odborník na dějiny dogmatu (vývoj křesťanské věrouky) a církevní dějiny. Patřil ke klíčovým osobnostem německé liberální teologie.[2]
Biografie
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v rodině německého profesora teologie Theodosia Harnacka. Šel v otcových šlépějích, studoval teologii v Tartu (tehdy německý Dorpat) a Lipsku, kde v roce 1873 získal doktorát, v roce 1874 se habilitoval a v roce 1876 byl jmenován mimořádným profesorem církevních dějin. Řádnou profesuru získal roku 1879 v Gießenu, v témže roce se oženil s Amalií Thiersch, s níž měli sedm dětí. Od roku 1886 působil v Marburgu a od roku 1888 až do penzionování v roce 1921 na Univerzitě Friedricha-Wilhelma v Berlíně. Pro své liberální názory byl v napětí s konzervativními církevními autoritami, státní moc mu naopak byla nakloněna a císař Vilém II. ho roku 1914 povýšil do šlechtického stavu. Vedle rozsáhlé badatelské činnosti byl Harnack také významným organizátorem vědy. Od roku 1890 byl řádným členem Královské pruské akademie věd, v níž podnítil rozsáhlý vydavatelský projekt - kritické vydání textů řeckých církevních otců (Die Griechischen Christlichen Schriftsteller, GCS).[3] Roku 1897 se stal také dopisujícím členem Bavorské akademie věd. V letech 1905-1921 byl ředitelem Královské knihovny (v roce 1918 přejmenována na Pruskou státní knihovnu), o jejíž vybudování se zasloužil. V roce 1911 se podílel na založení vědecké Společnosti císaře Viléma (dnes Společnost Maxe Plancka), v jejímž čele stál až do své smrti.
Teologické názory a dílo
[editovat | editovat zdroj]Věřil, že evangelium bylo zdeformováno vlivem řecké filozofie a tento proces "helenizace" se snažil prozkoumat. Ježíšovo jednoduché náboženství se podle něho, zvlášť pod vlivem apoštola Pavla změnilo na náboženství o Ježíšovi, jež se pak transformovalo v dogma o vtělení Božího syna. Podle Harnacka je nutno vzít v úvahu i působení Ježíšova učení v průběhu věků.
V knižním vydání série 16 přednášek Podstata křesťanství[4] Harnack podrobně zkoumal Ježíšovo učení, jehož jádro shrnul ve třech směrech: (1) Boží království a jeho příchod, (2) Bůh Otec a nekonečná hodnota lidské duše, (3) Vyšší spravedlnost a přikázání lásky. Harnack dále sleduje postup evangelia křesťanskými dějinami.
Patrně nejvýznamnějším dílem je třísvazková Učebnice dějin dogmatu, která poprvé vyšla v letech 1886-1890 a pak v řadě dalších doplňovaných vydání.[5]
České překlady
[editovat | editovat zdroj]- HARNACK, Adolf. Dějiny dogmatu. Překlad František Žilka. V Praze: Samostatnost, 1903. 372 s. (Knihovna Samostatnosti; sv. 14).
- HARNACK, Adolf. Dějiny dogmatu. Překlad František Žilka. 2. vyd. (fotomechanický přetisk 1. vyd. z roku 1903). Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1972. 372 s. (Studijní texty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty).
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b různí autoři: Энциклопедический словарь. Petrohrad: Brockhaus–Jefron. 1907.
- ↑ Kuzminová 1977, s. 315.
- ↑ Die Griechischen Christlichen Schriftsteller [online]. Dostupné online.
- ↑ HARNACK, Adolf. Das Wesen des Christentums. 1. vyd. Leipzig: J. C. Hinrich, 1900. Dostupné online.
- ↑ HARNACK, Adolf. Lehrbuch der Dogmengeschichte, 1-3. Freiburg, Leipzig: Mohr Siebeck, 1886-1890.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- KUZMINOVÁ, T. A., 1977. Novoprotestantismus. In: MITROCHIN, L. N.; OJZERMAN, T. I.; ŠERŠENKO, L. N. Buržoazní filozofie 20. století. 1. vyd. Praha: Svoboda. Knihu připravil odbor Filozofického ústavu Akademie věd SSSR pro kritiku moderní buržoazní filozofie západních zemí. S. 314–337.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Adolf von Harnack na Wikimedia Commons 
Osoba Adolf von Harnack ve Wikicitátech
