Deuteronomium
Šablona:Upravit - historie Deuteronomium, hebrejsky דְּבָרִים Devarim („Slova“) (někdy též nazývána 5. kniha Mojžíšova) je pátou knihou Starého zákona. Je poslední knihou Tóry (Pentateuchu). Hebrejský název דברים vychází ze slov, kterými začíná: Toto jsou slova, která mluvil Mojžíš.... Název Deuteronomium je latinizovanou podobou řeckého názvu knihy v Septuagintě Δευτερονόμιον (deuteronomion, „Druhý zákon“). Septuaginta tímto slovem překládá hebrejský výraz משנה התורה Mišne ha-Tora, „opakování zákona“, ve verši Dt 17,18.
Obsah knihy
Události od knihy Exodus dále vyprávějí o východu Izraelitů z Egypta, o jejich putování pouští do zaslíbené země a o obdržení Zákona od Boha na hoře Sinaj/Choreb. V Deuteronomiu, poslední knize Pentateuchu, se Izrael nachází v moabské pláni, kde k němu má Mojžíš poslední proslov těsně předtím, než zdálky spatří zaslíbenou zemi a zemře a na hoře Nebo. Kniha sama tedy nemá děj, jejím obsahem je „opakování“ Zákona. Mojžíš lidu v krátkosti opakuje, co se událo na jejich cestě od hory Choreb až na moabskou pláň a připomíná jim znovu celý Zákon, který tam tehdy dostali od Boha. Ve skutečnosti se však jedná o zákon poněkud odlišný.
Struktura knihy
Kniha má celkem jasnou strukturu:
- 1 – 3: shrnutí dosavadního putování
- 4,1 – 4,43: varování před modloslužbou (samostatná vsuvka)
- 4,44 – 11,32: desatero a „komentář na první přikázání“
- 12,1 – 28,68: deuteronomický zákoník (včetně požehnání a zlořečení)
- 28,69 – 32,47: obnova smlouvy mezi Izraelem a Bohem
- 32,48 – 34,12: předání pravomoci Jozuovi a Mojžíšova smrt
Datace a autorství knihy
Tradice připisuje autorství knihy Mojžíšovi.
Díky objevu de Wetteho, který odhalil shodu mezi některými významnými zákony v Deuteronomiu a Jóšiášovou reformou v roce 622 př. n. l. (popsanou v 2. král 22-23, se jádro knihy, tj. deuteronomický zákoník (kap. 12-28) klade do doby krále Jóšiáše nebo o něco dříve do doby krále Chizkiáše (= Ezechiáše). K tomuto jádru byly o něco později, patrně během babylonského exilu (587/6 př. n. l.) a krátce po něm, připojeny postupně ostatní části. Tyto ostatní části totiž ukazují, že jejich autoři věděli o babylonském exilu a někdy i o návratu zpět (532 př. n. l.).
Později byl celý komplex zasazen do velkého cyklu Pentateuchu, k němuž byl připojen patrně doplněním prvních tří kapitol.
Autorství
Autorem Deuteronomia je tzv. deuteronomistická škola. Celý zákoník i pozdější dodatky vycházejí z kritické situace země, ohrožované velkými a silnými mocnostmi, kterými byly na severu Asýrie a později Babylonie, na jihu Egypt. Deuteronomický zákoník stojí u zrodu Jóšiášovy náboženské reformy, která měla za cíl odstranit veškerý modlářský a cizí kult ze země, obnovit věrnost Bohu a vyčistit a centralizovat kult do Jeruzalémského chrámu. I když se jedná obsahově o zákoník, jeho forma je silně hortativní, apodiktická a teologicky podbarvená. U velkého počtu často až příliš idealistických zákonů se nachází teologická motivace, která dává zákoníku ryze náboženský charakter. Ten vynikne hlavně ve srovnání se starším zákoníkem v Pentateuchu, tzv. Knihou smlouvy v Ex 20,22-23,33, který má daleko více povahu typické mezopotamské kasuistické sbírky zákonů.
Poselství knihy
Tváří v tvář hrozbě zániku zdůrazňuje Deuteronomium zvláště některé aspekty předexilní a exilní izraelské víry.
- Uzavření smlouvy s Bohem, která je oboustranně podmíněná. Bude-li si vyvolil Izrael za svůj lid a dal mu zákon; úkolem lidu je zůstat tomuto zákonu, a tedy Bohu, věrný. Pokud lid zákonu nedostojí, Bůh jej opustí. Tato oboustranně podmíněná smlouva vysvětluje mimo jiné porážku a zničení Judského království.
- „Deuteronomický dualismus“ – Bůh předkládá lidu dvě cesty: cestu života a cestu smrti. Záleží jen na lidu, zda bude zachovávat zákon a bude žít, nebo Boha opustí a bude vydán svým nepřátelům.
- Zdůrazňování Božího daru a iniciativy. Deuteronomium neustále opakuje, že země, úroda, blahobyt, to vše je nezasloužený dar Boha Izraelitům, na který oni by jinak neměli nárok. Stejně tak velmi často připomíná, že právě Bůh vyvedl Izraelity z Egyptského otroctví a dal jim svobodu a zemi. Úkolem Izraele je na tuto Boží iniciativu odpovědět a milovat Boha tak, jak Bůh miluje svůj lid. Tato odpověď se odráží v zachovávání zákona, který však není převážně kultický, jak tomu bude později, ale sociální. Povinností Izraelity je dbát a pečovat o spravedlnost v zemi, o všechny chudé a bezmocné. Symptomatická je věta: „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru.“ (15,11).
Kniha sice klade zákoník a celý text do Mojžíšových úst, ale ve skutečnosti se obrací na Izraelity 7. století př. n. l., aby je přiměla k obnově náboženské věrnosti svému Bohu a tím odvrátila hrozící katastrofu. Následující rozšíření zákoníku pak nepřímo ukazuje, že jelikož lid této smlouvě nedostál, bylo spravedlivé, aby jej Bůh vydal do rukou nepřátel.
Deuteronomistická škola
- Hlavní článek: Deuteronomistická škola
Deuteronomium je jen první ze spisů tzv. deuteronomistické školy. Tato písařská škola působící za babylonského exilu a těsně po něm napsala ještě další knihy Starého zákona. Za svůj základ bere deuteronomický zákoník a na jeho základě popisuje dějiny Izraelského národa. Patří sem následující knihy: Jozue, Soudců, 1. - 2. kniha Samuelova, 1. - 2. kniha Královská.
Deuteronomistická škola navíc stojí za konečnou redakcí předexilních prorockých textů.
Související články
Externí odkazy
CHYBA: {{Wikizdroje}} — Nespecifikovaný typ odkazu. Použijte některý z parametrů „autor“, „dílo“, „kategorie“, „rozcestník“, „edice“.