Hidžázský vilájet
| Hidžázský vilájet Vilâyet-i Hicaz | |
|---|---|
 Podrobná mapa administrativního dělení v roce 1910 | |
| Geografie | |
_v2.png) Hidžázský vilájet v roce 1900 | |
| Hlavní město | Mekka a Táif |
| Rozloha | 250 000[1] km² |
| Obyvatelstvo | |
| Počet obyvatel | 400 – 800 000[2] |
| Jazyk | arabština, osmanština |
| Národnostní složení | Arabové |
| Náboženství | islám |
| Správa regionu | |
| Stát |  Osmanská říše |
| Druh celku | vilájet |
| Podřízené celky | sandžak (počet: 3) |
| Vznik | 1872 |
| Zánik | 1916 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hidžázský vilájet (arabsky ولاية الحجاز, Wilajat al-Ḥidžáz, osmansky ولايت حجاز, Vilâyet-i Hicaz) byla administrativní jednotka nejvyšší úrovně (vilájet) Osmanské říše v oblasti Hidžázu v Arábii od roku 1872 do roku 1916. Na začátku 20. století měl údajně rozlohu 250 000 km².[1] Vilájet zahrnoval celé území od jižní hranice Syrského vilájetu, jižně od města Ma'án, po severní hranici Jemenského vilájetu, severně od města Al-Lith.[3]
Navzdory nedostatku přírodních zdrojů měl region jako kolébka islámu velký politický význam a byl zdrojem legitimity nadvlády Osmanů.[4] Hlavním zdrojem příjmů obyvatelstva dvou svatých měst byly finanční příspěvky státu a zakát, ale důležitým zdrojem příjmů byl také obchod generovaný poutí do Mekky.[4]
V Hidžázu byly dislokovány osmanské vojenské jednotky v síle jedné divize (fırka) náležející k osmanské sedmé armádě v Jemenu.[5] Mimo města byla osmanská autorita slabá.[6] Stálé posádky sídlily pouze v Medíně a Džiddě.[4]
Dějiny
[editovat | editovat zdroj]Okolnosti
[editovat | editovat zdroj]
Sultán Selim I. porazil v roce 1517 mamlúcký sultanát a převzal Egypt. Hidžáz byl v té době pod mamlúckou suzerenitou a spoléhal na Egypt při dovozu obilí, byl také ohrožen agresivním portugalským námořnictvem v Rudém moři.[7] V důsledku toho tehdejší emír Mekky, Birikát ibn Muhammed Hasíní, poslal svého 12letého syna Muhammada do Egypta a slíbil svou věrnost osmanskému sultánovi spolu s klíč k Mekce. Sultán dovolil emírovi z Mekky zůstat u moci výměnou za loajalitu vůči němu. Aby posílil svoji legitimitu v Hidžázu a v muslimském světě, přijal sultán titul ochránce dvou svatých mešit.[7] Zpočátku Osmané spravovali Hidžáz prostřednictvím egyptského ejáletu[8] a šarif z Mekky reprezentoval sultánovu moc v oblasti.[9] Správa později přešla na beje z Džiddy a džiddský ejálet byl později přeměněn na Hidžázský vilájet s válím v Mekce.[3]
Saúdská intervence
[editovat | editovat zdroj]Od 50. let 18. století začali hrozbu pro stabilitu Hidžázu představovat wahhábští muslimové, puritánská sekta z Nadždu podporovaná vlivnou rodinou Saúdů. V roce 1801, kdy byla pozornost osmanské porty odkloněna k francouzské invazi do Egypta, přemohli wahhábisté místní hidžázskou obranu a dobyli svatá města.[10] Džiddský bej dočasně získal Mekku zpět, ale nakonec byl v roce 1806 wahhábisty poražen.[11] Wahhábisté začali ve svatých městech uplatňovat své přísné náboženské doktríny; zmínka o sultánovi byla během pátečních kázání zakázána, úředníci ze čtyř madhabů (škol islámského práva) byli propuštěni a nahrazeni wahhábisty. Počátkem roku 1807 nařídil vůdce wahhábistické armády Ibn Saúd vyhnat všechny poutníky a jednotky věrné emírovi z Mekky, později následovalo plenění města. Tvrdilo se, že Ibn Saúd zakázal karavany poutníků, které byly doprovázeny trubkami a bubny, což bylo v rozporu s wahhábistickými doktrínami.[11]
Osmanská vláda nebyla s to čelit wahhábistům a v letech 1809 – 1810 přikázala mocnému Muhammadovi Alí pašovi z Egypta, aby je porazil.[12][13] Muhammad Alí paša vyslal v roce 1811 armádu pod velením svého syna Tusun paši, který v roce 1812 Medinu úspěšně dobyl a Mekku v roce 1813. Během tažení Tusun paša onemocněl a zemřel a byl nahrazen svým mladším bratrem Ibráhímem pašou. Ten pokračoval v tažení až do Nadždu, přičemž válka skončila až v září 1818, porážkou a zničením prvního saúdského státu.[13] Od roku 1818 do roku 1845 byla oblast spravována Egyptem, dokud v důsledku druhé turecko-egyptské války nebyl Muhammad Ali nucen vrátit Hidžáz pod sultánovu pravomoc.[12] Osman paša byl poté jmenován hidžázským bejem, hranice ejáletu byly lépe určeny a emirát Mekka obnoven.[14]
Období vilájetu
[editovat | editovat zdroj]
Koncem 60. let 19. století byla do Hidžázu vyslána komise ke reorganizaci správy a v následujících desetiletích došlo k zavedení příslušných reforem.[15] Hidžáz byl v roce 1872 reorganizován na vilájet podle zákona z roku 1864.[15] Provincie byla rozdělena na sandžaky, kazy a nahije.[15] Správním střediskem se stala Mekka a v Medíně a Džiddě byla ustanoveny sandžaky.[15] Administrativní struktura Hidžázu byla reformována, ale některé změny přijaté ve zbytku říše zde nebyly zavedeny.[16]
Města Mekka a Medina byla osvobozena od placení daní a ve skutečnosti jim byly z osmanské pokladny poskytovány příspěvky zvané surre, které měly být distribuovány chudým v obou městech. Oblast Hidžáz je poprvé získala za vlády abbásovského chalífy Al-Muqtadira v desátém století, poté se stalo zvykem, že tuto podporu posílali další chalífové a sultáni. Kromě obyvatel Mekky a Mediny z nich však obyvatelé jiných měst a vesnic tolik netěžili.[17] Dotace byly vypláceny také významným kočovným šejkům, kteří byli s to v oblasti narušit průchod poutníků. Celá provincie byla také osvobozena od vojenské služby; pokusy o zrušení této výjimky byly zablokovány mekkánským šarífem.[18]
Kromě šarífovy osobní stráže, která měla 500 mužů udržovali Osmané v oblasti posádky pod velením důstojníků o celkové síle 7 000 vojáků.[18] Řádné posádky byly umístěny ve městech Mekka a Medina a jejich hlavním úkolem bylo střežit karavanní cesty poutníků a později i hidžázskou dráhu, která byla blokována příslušníky místních kmenů požadujících platby za její průjezd. Malé posádky byly umístěny v Džiddě, Janbú a Táifu. Mimo tato sídla Osmané oblast nekontrolovali a na silnicích byly běžné loupeže a vraždy, například cesta z Medíny do Janbú vyžadovala silný ozbrojený doprovod.[18]
Hidžázská dráha byla zprovozněna v roce 1908 a spojovala Medinu s Damaškem, ale železnice byla během první světové války vážně poškozena a později opuštěna.[19] V roce 1916 se šaríf Husajn ibn Alí al-Hášimí v důsledku korespondence Henrym McMahonem prohlásil hidžázským králem.
Administrativní dělení
[editovat | editovat zdroj]
Vilájet se dělil na tři sandžaky:[20]
- Mekkánský sandžak
- Medínský sandžak (stal se nezávislým sandžakem v létě 1910)[21]
- Džiddský sandžak
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]Přesný počet obyvatel v té době nebylo možno určit zejména kvůli mobilitě beduínů a poutníků a také kvůli neschopnosti osmanských úřadů provést v Arábii sčítání lidu.[22] Osmanské sčítání z roku 1885 uvádí počet 3 500 000.[1] Podle Williama L. Ochsenwalda žilo na konci 19. století v Hidžázu včetně Asíru asi 400 000 až 800 000 obyvatel.[2]
Většina populace nebyla usedlá a zahrnovala kočovníky a polokočovníky, kteří se živili chovem dobytka.[23] Beduínské kmeny ovládaly region a osmanská kontrola nad nimi byla většinou nepřímá prostřednictvím jmenovaných správců v Medíně a Džiddě, což umožňovalo místní vládu všude.[4]
Hospodářství
[editovat | editovat zdroj]Ekonomika vilájetu se do značné míry opírala o každoroční hadždž a umru, kdy muslimové z celého světa cestují do Mekky a Medíny. Význam pouti byl takový, že většina obyvatel obou měst na nich založila svoji obživu.[24] Mnoho obyvatel pracovalo jako průvodci poutníků, velbloudů, stavěli a poskytovali ubytování pro poutníky, prodávali nebo rozváželi zázračnou vodu zamzam. Jiní pracovali při údržbě mešity al-Haram a mešity al-Nabawi jako metaři, strážci dveří, sluhové, vedoucí modliteb, kazatelé nebo čističi svíček.[24] Z těchto povolání byli nejpočetnější průvodci poutí. Tito průvodci měli za úkol zajistit poutníkovo ubytování, dopravu, působit jako překladatelé a obecně provázet poutníka požadovanými rituály a modlitbami. Kromě peněž, které obdržel od poutníka, průvodce mohl také provádět jeho jménem jakékoli platby.[25]
Z oblasti se zejména vyvážely datle, henna, kůže, mekkánský balzám, arabská guma, perleť a zamzamská voda. Vzhledem k omezenému množství místních přírodních zdrojů se drtivá většina produktů musela dovážet, což přetrvalo až do počátku dvacátého století.[26]
Obchodním centrem regionu bylo přístavní město Džidda, které bylo hlavním přístavem na Rudém moři. Jelikož přístav ležel na obchodní cestě s kávou z Jemenu a obchodní cestě z Indie, pravidelně jím proplouvaly lodě z Arábie, Indie, Afriky a jižní Evropy, přičemž většina evropských obchodníků si v přístavu zřizovala kanceláře.[27] Cla vybíraná v přístavu byla dalším zdrojem příjmů jak pro vilájet, tak pro emirát Mekka. Otevření Suezského průplavu v roce 1869 mělo negativní dopad na obchodování v Džiddě, protože parníky mohly zakotvit v menších přístavech na Rudém moři jako Janbú.[23]
Kvůli velmi teplému a suchému podnebí nemohlo být zdejší hospodářství založeno na zemědělství. Zemědělství bylo možné pouze v oázách a na zavlažovaných okrajích velkých měst, přičemž primární pěstovanou plodinou byly datle. Polokočovné kmeny se také zabývaly zemědělstvím nebo pásly ovce a velbloudy.[24]
-
-
Karavana s poutníky (1910) -
Stanovště velbloudů (1910)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Nezaměňujte s Osmanem Nuri pašou.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hejaz vilayet na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c KEANE, Augustus Henry. Asia. London: E. Stanford 578 s. Dostupné online. S. 459. (anglicky)
- ↑ a b Ochsenwald, s. 33.
- ↑ a b Numan, s. 61-62.
- ↑ a b c d ÁGOSTON, Gábor; MASTERS, Bruce Alan. Encyclopedia of the Ottoman Empire. [s.l.]: Infobase Publishing, 2009. 650 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4381-1025-7. Heslo Hejaz, s. 253. (anglicky) Google-Books-ID: QjzYdCxumFcC.
- ↑ Numan, s. 68.
- ↑ Numan, s. 22.
- ↑ a b Numan, s. 33.
- ↑ Numan, s. 35.
- ↑ MINAHAN, James. Encyclopedia of the Stateless Nations: D-K. [s.l.]: Greenwood Press, 2002. 2241 s. Dostupné online. ISBN 978-0-313-32110-8. Heslo Hejaz, s. 734. (anglicky) Google-Books-ID: d2WcCIm6WaQC.
- ↑ Numan, s. 37.
- ↑ a b Numan, s. 38.
- ↑ a b CHATTERJI, Nikshoy C. Muddle of the Middle East. [s.l.]: Abhinav Publications, 1973. 492 s. Dostupné online. ISBN 978-0-391-00304-0. Kapitola Hejaz, s. 189. (anglicky) Google-Books-ID: 41aVY2K95yEC.
- ↑ a b Numan, s. 39.
- ↑ Numan, s. 42.
- ↑ a b c d Numan, s. 71.
- ↑ Numan, s. 43.
- ↑ Numan, s. 18.
- ↑ a b c HOGARTH, David George. Hejaz Before World War I: A Handbook. [s.l.]: The Oleander Press, 1978. 155 s. Dostupné online. ISBN 978-0-902675-74-2. S. 47. (anglicky) Google-Books-ID: Qx_8DAy9VMYC.
- ↑ nabataea.net. History of the Hejaz Railway: History [online]. [cit. 2024-11-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Ceziretül Arab - Hicaz ve Yemen Vilayetleri [online]. [cit. 2024-11-18]. Dostupné online. (turecky)
- ↑ PARIS, Timothy J. Britain, the Hashemites and Arab Rule: The Sherifian Solution. [s.l.]: Taylor & Francis, 1. 5. 2003. 392 s. Dostupné online. ISBN 978-0-203-00909-3. S. 11. (anglicky) Google-Books-ID: zsXaC_HuTmoC.
- ↑ Ochsenwald, s. 26.
- ↑ a b Numan, s. 20.
- ↑ a b c Numan, s. 16.
- ↑ Numan, s. 17.
- ↑ Numan, s. 19.
- ↑ Numan, s. 19-20.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- NUMAN, Nurtaç. The Emirs of Mecca and the Ottoman Government of Hijaz, 1840-1908. 2005 [cit. 2024-11-18]. 203 s. Thesis submitted to fulfil the requirements for the degree of Master of Arts. Boğaziçi University. Ve formátu pdf. Dostupné online. (anglicky)
- OCHSENWALD, William. Religion, Society, and the State in Arabia: The Hijaz Under Ottoman Control, 1840-1908. [s.l.]: Ohio State University Press, 1984. 241 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8142-0366-8. (anglicky) Google-Books-ID: PNttAAAAMAAJ.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Galerie Hidžázský vilájet na Wikimedia Commons