Asturské království: Porovnání verzí
m r2.7.1) (robot přidal: fi:Asturian kuningaskunta |
m Portálové šablony dle doporučení (s pomocí dat od Dannyho B.) |
||
Řádek 35: | Řádek 35: | ||
== Související články == |
== Související články == |
||
⚫ | |||
* [[Dějiny Španělska]] |
* [[Dějiny Španělska]] |
||
* [[Seznam asturských králů]] |
* [[Seznam asturských králů]] |
||
Řádek 52: | Řádek 51: | ||
{{Link FA|pt}} |
{{Link FA|pt}} |
||
⚫ | |||
[[Kategorie:Historická území Španělska]] |
[[Kategorie:Historická území Španělska]] |
||
[[Kategorie:Zaniklé státy Evropy]] |
[[Kategorie:Zaniklé státy Evropy]] |
Verze z 18. 1. 2011, 01:39
Asturie (špan. Asturias) je historické území v severozápadním Španělsku, při pobřeží Biskajského zálivu; dnes autonomní oblast Asturias o rozloze 10 565 km2 (centrum Oviedo).
Ve starověku bylo území osídleno Astury (odtud jméno), kteří dlouho kladli odpor římské expanzi a terpve v letech 25 – 19 př. n. l. byla Asturie začleněna do Hispánie (Tarraconensis). V 5. století se stala součástí Svébské, posléze v 6. století Visigótské říše.
Na začátku 8. století probíhala ve Vizigótské říši občanská válka, v níž proti sobě stály dva velké soupeřící rody: Chindasvintův a Wambův. Wambovi potomci, bojující na straně krále Aquily (711 – 714), požádali o pomoc muslimy, kteří se právě dostali do Ceuty, aby svrhli z trůnu krále Rodriga (Rodericha, 710 – 711).
V noci na 28. dubna 711 se v místě, kde o několik staletí později vznikl Gibraltar, vylodil muslim Tárik, (asi 7 000 mužů) aby pomohl stoupencům Witizy proti vizigótskému králi Rodrigovi. Ráno vyrazili pochodem přes písečný pás, oddělující skalnatý vrchol od pevniny, a obsadil území v širokém kruhu kolem městečka, dnes zvaného Algeciras. Vojska se střetla v bitvě u Guadalete (19. červenec 711), v níž Rodrigo padl; vizigótská armáda se rozpadla. Po této bitvě organizovaný odpor prakticky ustal a Tárik poté dobyl město Écija a přes Jaén táhl k Toledu, kam vítězně vstoupil 11. listopadu. Následujícího roku (v srpnu 712) se v Algecirasu vylodil Músá ibn Nusajr (asi 5 000 mužů), dobyl Sevillu a Méridu (712) a společně s Tárikem pak obsadil města Zaragozu (714) a Lugo. Al-Hurr se zmocnil dnešního Katalánska (716 – 719); as-Samh dobyl Narbonne (720) a Anbasa dokončil obsazení vizigótské Septimánie dobytím Carcassonne a Nîmes (720).
Po arabském vpádu na Pyrenejský poloostrov roku 711 ustupovala část křesťanského obyvatelstva do údolí Pyrenejí. Uprchlíci se spojili s kmeny v Asturských horách a navarrsko-aragonských Pyrenejích s jediným významným městem Pamplonou, jež byla do té doby vojenskou enklávou vizigótské moci v nepřátelské baskické zemi.
V roce 718 se vůdce skupiny uprchlíků, vizigótský šlechtic Pelayo lat. Pelagius (718 – 737), postavil do čela Astuřanů, kteří si jej zvolili za svého krále. Pod jeho vedením přibyly útoky na muslimské posádky. V roce 722 (nebo možná v roce 724, nebo brzy po roce 718) Emír přikázal Munuzovi, aby se svým vojskem z gijónské posádky zničil asturské rebely a zajistil tak maurskou kontrolu nad tímto regionem. Toto vojsko bylo poraženo v bitvě u Covadongy, která však pravděpodobně byla jen malým incidentem mezi dvěma nevelkými skupinami (počet všech bojovníků nepřesáhl dvěstě). Ale v každém případě to bylo významné první střetnutí, v němž křesťané porazili muslimy, kteří nad nimi už deset let vítězili.
Druhým králem Asturie byl jediný Pelayův syn Favila (737-739). O Favilovi toho příliš nevíme, sídlo měl v Cangas de Onís, prvním hlavním „městě“ Asturie.
Asturie nabyla skutečného významu za Alfonse I. (739 – 757), Pelayova zetě. Vzhledem k tomu, že asturské hory byly řídce obydlené, procestoval Alfonso I. celé povodí řeky Duera a z části i Miňa a Ebra, vyhledal křesťanské osadníky a přestěhoval je do Asturie, která pak zahájila opevňování území, na němž řeku Ebro svírají výběžky Kantaberského a Iberského pohoří a kudy by córdobští muslimové mohli zaútočit na asturské království. V oblasti Celloriga, Hara, Pancorba a Llantarónu vyrostly hrady (latinsky castella) a kolem roku 800 se starému území Bardulie začalo říkat Castella, později Castilla (Kastilie).
Asturie zprvu neměla jediné město (Oviedo bylo založena až později), ale po vzniku „duerské pustiny“ a po vybudování hradů v Conchas de Haro, jediném přechodu, který muslimové mohli použít proti Asturii, se brzy konsolidovalo.
Ve stopách Alfonse I. pokračoval jeho nejstarší syn Fruela I. (757 – 768), který potlačil povstání Basků. Během své vlády založil Oviedo, které se poté stalo hlavním městem Asturie. Byl zavražděn v Cangas de Onis. Nástupcem se stal jeho bratranec Aurelius (768 – 774). Po jeho nevýrazné vládě nastoupil na trůn velmož Silo (774 – 783), zeť Alfonse I. Přenesl hlavní město z Cangas de Onis do strategicky výhodné Pravie. Po jeho smrti se trůnu zmocnil nemanželský syn Alfonse I. Mauregatus (783 – 788). O jeho vládě nejsou podrobné informace. Po Mauregatově smrti byl zvolen na shromáždění šlechticů Bermudo I. (788 – 791), syn Fruely. Za jeho vlády trpělo království nájezdy muslimů z Álavy a Galicie. Po prohrané bitvě u Burbie byl Bermudo pravděpodobně přinucen abdikovat.
Alfonso II. (791 – 842) získal vládu za podpory šlechtické skupiny odmítající příznivé vztahy s córdobským emirátem. Odvetou byly každoroční útoky muslimských vojsk na Asturii v letech 792–805. Alfonso II. v roce 798 dobyl Lisabon a zvítězil v bitvách u Narónu a Ancea (825). Díky těmto vítězstvím začalo znovuosidlování horního povodí Ebra a povodí řek Tambre a Ully v Galicii. Opevnil komunikace vedoucí z Córdoby do Asturie po staré římské silnici ze Zaragozy do Astorgy a pobřežní cestu. V povodí Ebra byly nově osídleny Taranco a Burceňa (800). Přenesl své hlavní sídlo z Pravia do Ovieda, kde založil biskupství. Podporoval vizigótské politické a kulturní tradice (například odlišnou liturgii), které upevňovaly autoritu Asturie jako nástupce království Vizigótů na počátku reconquisty. Nástupcem Alfonse II. se stal Ramiro I. (842 – 850), syn Bermuda I. Aby se stal králem, musel nejprve porazit uzurpátora Nepociana v bitvě u mostu v Cornellaně. Během jeho neklidné vlády odrážel jak muslimské útoky, tak útoky Vikingů, kteří v té době pustošili Pyrenejský poloostrov. Roku 844 porazil córdobského emíra Abdurrahmana II. v bitvě u Clavija. Ramiro I. zrušil vizigótskou tradici volených králů, která povolovala, aby se králem stal jakýkoli člen vládnoucího rodu. Příštím králem se tedy měl stát vždy prvorozený syn.
Ramiro I. zemřel v Linu a nástupcem se stal jeho syn Ordoňo I. (1. ledna 850 – 866). Brzo po nástupu na trůn musel potlačit povstání Basků. Po návratu do Ovieda se dozvěděl, že muslimové chystají útok na Vardulias. Než muslimové stihli zaútočit, Ordoňo se s nimi setkal blízko řeky Ebro a porazil je. Pomáhal mozarabským rebelům v bitvě u Guadacelete (854), která však skončila vítězstvím emíra Muhammada I. Podporoval znovuosídlení měst v „duerské pustině“ Túy, Astorgy, Orete, Amayi (všechna v roce 854) a Leónu (856).
Alfonso III. Veliký (866 – 910) pokračoval úspěšně v reconquistě proti córdobskému emirátu. Dobyl a znovuosídlil území až k linii Duera a Mondega a opevnil místa, kde staré římské cesty přetínaly jmenované řeky nebo jejich přítoky. Křesťané obratně využili potíží córdobských emírů a opět se usadili v Portu (868), Cei (875), Sahagúnu (880), Coimbře (881), Burgosu (884), Zamoře (893) a Toru (900). Od této doby byla v rukou asturských křesťanů některá města římského původu; ale městský život se tam ještě nezrodil. Spíše než města to byly velké vesnice obývané rolníky a chovateli dobytka. Po vzpourách Basků (867) a Galicijců, Alfonso III. přenesl centrum království z Ovieda do města Leónu který se stal hlavním městem nového útvaru království Asturie – León. Inicioval sepsání kroniky tzv. biskupa Šebestiána (obsahuje dějiny Vizigótů a začátku reconquisty). Okolo roku 869 Alfonso uzavřel spojenectví s Pamplonským (Navarrským) královstvím, které stvrdil sňatkem s Jimenou Pamplonskou, pravděpodobně dcerou krále Garcíi Íñigueze.
Když Alfonso III. zemřel, království bylo rozděleno: nejstarší syn García (910 – 914) získal León, druhý syn Ordoňo II. (910 – 924) získal Galicii a třetí syn Fruela II. (910 – 925) získal původní Asturii. Jako král asturský měl za úkol sjednotit oblast zvanou Kastilie. Sám byl dvakrát ženatý, poprvé s ženou neznámého původu zvaná Nunila nebo Nunilona (pozdější zdroje z ní udělali členku dynastie Basků Jimenezů, ale je to nepodložené). Jeho druhá žena, Urraca, byla podle historika Ibn Hazma (994 – 1064), dcerou Banu Qasi správce malého města Tudela. Vzali se roku 917. Fruela udržoval dobré vztahy se svým bratrem Ordoňem. Když Ordoňo (po smrti Garcii spojil Galicii s Leónem) v roce 924 zemřel, velmoži ignorovali jeho dědictví a zvolili Fruela králem. Fruela nebyl oblíbený u šlechty a jeho volba byla zpochybněna, někteří ho viděli jako uzurpátora. Zavraždil Gebulda a Aresinda, syny Olmunda, který odvozoval svůj původ od krále Witizy. Proto jeden kronikář uvádí, že byl odsouzen k vládě pouhých 14 měsíců. Podle historika Ramóna Menendéze Pidala odešel do exilu za biskupem Fruniminem Leónským, příbuznému Olmonda. V každém případě vládl více jak čtrnáct měsíců a zemřel brzy v létě roku 925, pravděpodobně na malomocenství. V té době byla Asturie a Galicie už jen součástí Leónu.
Po sloučení Leónu a Kastilie (1230) a vytvoření kastilské koruny byla Asturie omezená na úzký pruh pobřeží a jmenována knížectvím. Význam Asturie pro začátky reconquisty jí však až do 19. století zaručoval řadu výsad (v letech 1338 – 1823) měl následník v Kastilii, respektive pak ve Španělsku, titul prince Asturského). Poté bylo roku 1833 knížectví Asturie zrušeno a území se stalo provincií Oviedo (se stejnojmenným centrem). Ve 20. letech 20. století zesílilo hnutí za autonomii a Asturie se stala oporou levicového hnutí ve Španělsku (ozbrojené povstání 1934, po tuhém odporu dobyta Frankem v letech 1936 – 1937). Od konce 70. let, respektive od roku 1982 má autonomní statut.
Související články
Zdroje
- Ubieto, Reglá, Jover, Seco - Dějiny Španělska, nakl. NLN, 1995
- Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková - Evropa v proměnách staletí, nakl. LIBRI, 1997
- Andrew Wheatcroft - Nevěřící, nakl. BB/ART, 2006