Svatý Augustin
Svatý Augustin, též Augustin z Hippa nebo Augustin z Hippony, latinsky Aurelius Augustinus (13. listopadu 354, Thagaste, dnes Souk-Ahras v Alžírsku – 28. srpna 430, Hippo Regius, dnes Annaba v Alžírsku), byl biskup a učitel církve v období pozdního římského císařství; je též svatým katolické církve, jehož svátek připadá na 28. srpna. Augustinus, zvaný též „učitel Západu“, je jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských filozofů a teologů, představitel latinské platónsky orientované patristiky.
| Svatý Augustin | |
|---|---|
 | |
| Učitel církve | |
| Narození | 13. listopadu 354 Tagaste |
| Úmrtí | 28. srpna 430 Hippo Regius |
| Svátek | 28. srpna – římskokatolická církev 15. června – východní křesťanství |
| Období | pozdní Římská říše |
| Rodiče | Patricius[1] a Svatá Monika[2] |
| Místo pohřbení | Pavie |
| Státní občanství | starověký Řím |
| Vyznání | katolická církev a manicheismus |
| Úřady | Biskup |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev; pravoslaví; východní pravoslavné společenství; anglikánské církve; lutheráni; Starokatolická církev |
| Atributy | biskupské roucho, kniha, psací brk, planoucí srdce probodené šípy |
| Patronem | teologů; knihtiskařů; pivovarníků; za dobrý zrak |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
.JPG)
Život
Díky Augustinovu spisu Vyznání, jehož prvních deset knih je jakousi duchovní autobiografií, se nám věrně zachoval obraz Augustinova života. Augustin se narodil roku 354 v Thagastě v rodině pohanského římského úředníka a zbožné křesťanské matky, svaté Moniky. Po studiích v Tagastě a Madauře se věnoval vyučování rétoriky; v mládí žil nevázaným životem, roku 372 se mu narodil nemanželský syn Adeodatus. Svou zkažeností velmi zarmucoval svou matku, která se neustále modlila za synovo obrácení. Ciceronův spis Hortensius jej vyprovokoval k zájmu o filosofii: tehdy Augustin vstoupil do manichejské sekty a setrval v ní devět let. Od roku 383 vyučoval rétoriku v Římě, od roku 384 v Miláně. Po dlouhých vnitřních bojích se roku 387 nechal pokřtít milánským biskupem sv. Ambrožem. Roku 389 se vrátil do Thagaste v severní Africe, roku 390 nebo 391 přijal z rukou biskupa Valeria kněžské svěcení a roku 393 se stal ve městě Hippo Regius biskupem. Svůj život věnoval práci na filosofických a teologických spisech a péči o svou církevní obec. Zemřel během nájezdu Vandalů roku 430.
Učení
V duchu novoplatonismu rozvíjel v dogmatických sporech s různými ideovými odpůrci své doby křesťanskou věrouku. Stejně jako sv. Pavel učil, že člověk je od přirozenosti neschopný konat dobré skutky (nauka o dědičném hříchu), že však určití jednotlivci jsou z milosti boží předurčeni k věčnému spasení (predestinace).
Teologie duchovního života podle sv. Augustina
Svatý Augustin rozvinul teologii duchovního života vkořeněnou v lásce, zdokonalenou moudrosti a niterně spojenou s Kristem a církví. Pro porozumění jeho učení je třeba znát jeho nauku o prvotním hříchu a milosti, jak se ukázala v jeho sporu s pelagiány.
Základním principem spočívajícím v jádru pelagianismu, je autonomie lidské svobody. Člověk byl stvořen jako svobodná bytost a třebaže jeho svoboda je Božím darem, je pro člověka tak podstatná, že by bez ní nemohl existovat. Když už Bůh dal člověku tuto svobodu, nemůže zasáhnout, aniž by ji nezrušil, a proto je člověk svým vlastním pánem. Jeho svoboda ho „emancipuje“ od Boha. U člověka je svobodná volba jediným rozhodujícím činitelem jeho činů a ať si zvolil dobro nebo zlo, jeho skutek vychází zcela z jeho vlastního rozhodnutí. Nadto je člověk v zásadě dobrý, protože vůbec nebyl zasažen prvotním hříchem, jak tvrdí pelagiáni a k tomu, aby byl bez hříchu, stačí jeho svobodná vůle. Pelagiáni nepokládali milost za princip božského života v duši, ani za sílu, která vnitřně působí na lidské schopnosti. Je pro člověka čímsi vnějším, Kristovo učení a jeho příklad nám pomáhají, abychom jednali dobře, ale vlastní chtění a jednání jsou v našich rukou. A tak, protože člověk může dosáhnout svatosti vlastním úsilím, je povinen ji dosáhnout. Každý dobrý skutek pochází z této závaznosti. Neexistuje rada, ani vlastně není zapotřebí prosebné modlitby.
Není rozdílu mezi smrtelným hříchem všedním, protože všechny hříchy jsou stejně závažné. Je tu jedině povinnost a závaznost: co člověk může udělat, udělat musí. Odpověď svatého Augustina pelagiánům lze shrnout takto: Bůh stvořil svět a člověka z božské dobroty. Člověk byl stvořen k niternému spojení v osobním svazku s osobním Bohem. Proto Bůh stvořil naše prarodiče ve stavu nevinnosti a obdařil je mimopřirozenými dary: tělesnou nesmrtelností, imunitou vůči nemoci a smrti, vlitým poznáním a dokonalou celistvostí. Jejich vztah k hříchu byl posse non pecare a až by dosáhli slávy, měl jejich stav být posse peccare.
Přes všechny tyto dary se člověk dopustil prvotního hříchu, a to ne proto, že Boží zákaz byl v rozporu s jeho tužbami, ale protože člověk jako tvor podléhal proměnlivosti, a tak byl schopen se odvrátit od svého pravého dobra. Kořenem hříchu byla pýcha: člověk chtěl být svým vlastním pánem. V důsledku svého pádu se Adam dostal do stavu non posse non peccare. Jeho láska k Bohu se změnila v lásku k sobě samému. Jeho rozum zahalil mrak nevědomosti a jeho vůle se sklonila ke zlu. Byl odsouzen k smrti. Pohlavní touha se stala nesilnějším sklonem jeho těla. A protože zhřešil Adam – otec a hlava celého lidstva, byli v něm, když zhřešil, všichni lidé. Tak všichni lidé zdědili jeho hřích i s následky. Od prvotního hříchu je lidstvo jedna velká zkáza. Člověk si nadále uchovává neklidnou touhu po Bohu a po dobru, ale jeho svoboda k uskutečňování dobra je pryč.
Bez Boží pomoci umí jenom hřešit. Ospravedlnění a spása jsou výlučně Božím dílem. První podmínkou ospravedlnění je víra v Krista, ale víra je nemožná před předchozí Boží milosti. Není to otázka lidského přijetí či odmítnutí Božího daru milosti a víry. Kdyby tomu tak bylo, všechno by nakonec záviselo na člověku a ne na Bohu. To, že člověk přijímá Boží milost, se děje díky Boží milosti.
Spor s donatisty
Známý je jeho spor s donatisty. Ti tvořili v severní Africe velmi mocnou církev, která si velmi zakládala na svém mravním rigorizmu a skutečnosti, že během pronásledování nikdy nezradila křesťanskou víru. Kritizovali jakékoli kolaborování s vládním režimem, byli sociálně reformní, velkou odezvu sklízeli především ve slabších ekonomických a společenských vrstvách. Vystupovali proti zákonům a státnímu uspořádání. Augustin s jejich názory polemizoval, především s názorem, že jen kněží, kteří se nacházejí ve stavu milosti, jsou schopni udělovat svátosti. Napětí vytvářené donatisty bylo ve společnosti velmi silně, bylo z velké části odrazem partikulárních snah místního berberského obyvatelstva. Augustin v reakci na ozbrojené akce circumelliónu (přívrženců donatistické církve z řad otroků a banditů) použil k odůvodnění ozbrojeného boje proti nim výroku z Lukášova evangelia: compelle intrare (L 14:23), přinuťte je vstoupit, čímž ospravedlňuje násilné přivádění k víře (tzv. společný ovčinec jedné víry). Tento Augustinův výklad uvedené části Lukášova evangelia, ospravedlňující násilné nucení k víře, ovlivnil nejen svou dobu, ale především celá pozdější období - jednak se tento výrok později stal součástí Gratiánova kodexu, tedy závaznou právní normou Římské říše, ve středověku, kdy Katolická církev pronásledovala křesťany jiného vyznání, pak byl velmi zneužívaným krédem pronásledovatelů a stejnou argumentaci použil i Martin Luther při svém boji proti novokřtěncům.[3]
V díle O Boží obci Augustinus podává křesťanskou interpretaci katastrofických událostí, které v jeho době postihly římské impérium a vytváří vlastní katolickou historii světa, jejímž obsahem je boj dvou entit – časné obce pozemské a věčné obce nebeské. Pozemská říše je nedokonalá, tvořená hřešícími bytostmi, její úlohou je být místem, kde se odehrává zápas o pravé určení člověka.[zdroj?] Proto má křehký, dočasný osud a není třeba poutat se k ní srdcem. Skutečným místem, kde jsou lidé (křesťané a jejich předchůdci) občany, je říše nebeská. Existence státu pozemského je tedy nutným zlem, a stát tedy musí trvat, dokud všichni lidé nebudou přijati mezi spravedlivé. Církev má poslání dovést je k tomuto cíli. Pozemský stát v čele s křesťanskými císaři musí napomáhat církvi v tomto poslání, sloužit Kristově víře – a tak přispěje ke konečnému vítězství nebeské říše. Augustinus považoval za příslušníky Boží obce i ty stojící mimo samotnou církev, což ospravedlňovalo možnost zachování některých hodnot antické kultury v křesťanském světě.
Sv. Augustin se ve svém učení také velmi věnoval otázce trojjedinosti Boha, k tomuto tématu je vázán jeden příběh z Augustinova života, kdy potkává na pláži malého chlapce, přelévajícího vodu z moře do jím postaveného jezírka. Chlapec mu říká: „Dříve já přeliji moře do tohoto jezírka, nežli Ty pochopíš toto Boží tajemství.“
Bůh je podle Augustina nejvyšším Principem a zdrojem Světla, nejvyšším, absolutním a jednotným bytím (unum), Pravdou (verum), nejvyšším Dobrem (bonum) a největší krásou (pulchrum). Svět byl stvořen z ničeho tvořivou Boží podstatou. Boží mysl v sobě obsahuje podstatné tvary veškerých věcí (na způsob idejí), které se podle těchto vzorů ve světě utvářejí. Poznat svět je možné jen skrze onu absolutní Pravdu, ke které vede cesta poznáváním sebe samého, své vlastní duše.
Zobrazení
Sv. Augustin bývá často vyobrazován jako učenec – s knihou, psacím brkem, nebo s hořícím srdcem po boku. V jeho přítomnosti je často anděl nebo novorozenecká podoba Ježíše. Z jeho života se často zobrazuje příhoda, kterou vypravuje v knize Vyznání. Když seděl bezradný v zahradě a přemýšlel, uslyšel dětský hlas "Vezmi a čti!". Vzal tedy Bibli a přečetl si 13. kapitolu Listu k Římanům; tím začalo jeho obrácení. Jiná často zobrazovaná příhoda je legendární. Když jednou na mořském břehu přemýšlel o Boží trojici, všiml si malého chlapce, který mušlí přeléval mořskou vodu do jamky. Augustin se zasmál a řekl mu: "Ty bys chtěl přelít moře do jamky v písku?" A chlapec odpověděl, že snáz přelije moře do jamky než by mohl pochopit tajemství Trojice.
Známá díla zobrazující Augustina
- Oltář církevních otců v Mnichově (spolu s ostatními třemi otci) od Michaela Pachera z roku 1483
- Fresky Augustina a Moniky v kostele sv. Augustina v San Gimignano od Benozza Gozzoli
- Freska v kostele Všech svatých ve Florencii od Botticelliho
- Fresky Augustina v augustiniánském kostele v Mohuči od Johanna Baptisty Enderleho z let 1771–1772
Dílo
- De immortalite animae (O nesmrtelnosti duše) (387)
- De doctrina christiana (O křesťanském učení) (397–426)
- Confessiones (Vyznání) (397–398)
- De civitate Dei (O Boží obci) (413–426)
- De vera religione (O pravém náboženství)
- De libero arbitrio (O svobodné vůli) (386–395)
- De Trinitate (O Trojici) (400–416)
- De Musica (O hudbě) – esteticky relevantní dílo
- De Ordine – esteticky relevantní dílo
- De Pulchro et Apto – esteticky relevantní dílo
Augustin je též autorem mnoha dopisů (Epistulae).
Politologický přínos
Ve spisu O Boží obci Augustinus představuje teorii dvou států – odraz světa idejí a smyslové skutečnosti.
| „ | Boží stát je jediným pravým, dokonalým a věčným státem. Je to obec, kterou založili dobří věřící. Tento neviditelný stát má svého pozemského představitele, své zákony a vládu, a tou je církev. | “ |
- Pozemský stát (latinsky: civitas terrena) pochází od Kaina a vede k formě řecké a římské civilizace.
- Oproti „Božímu státu“ tento „světský stát“ neorganizuje společnost na základě víry, ale na lidské přirozenosti, je tedy vládou zla a hříchu.
- Takto vykreslil sv. Augustin stát jako nutné zlo, potřebné ke krocení zlého člověka.
Prameny a literatura
Primární literatura
- Augustinovy sebrané spisy v latině (a italštině)
- Starší české vydání O městě Božím
- Starší české vydání Vyznání
Některá česká vydání Augustinových děl
- Vyznání, přel. M. Levý, Praha: Ladislav Kuncíř, 1926, přetisk Praha: Kalich, 1990–52006.
- Vyznání, přel. O. Koupil, M. Kyralová, P. Mareš, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2015, 444 stran.
- Rozhovory duše s Bohem, přel. A. P., Praha: Cyrilo-Metodějské knihkupectví Gustava Francla, 1935, 21946.
- O pořádku. O učiteli, přel. K. Svoboda, Praha: Česká akademie věd a umění, 1942, přetisk in SVOBODA, Karel. Estetika svatého Augustina a její zdroje. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 179–278.
- Čtvero pojednání o křesťanském boji (O víře a vyznání víry. O křesťanském boji. O zdrženlivosti. O užitečnosti postu), přel. M. Verzich, Olomouc: Krystal, 1948.
- O Boží obci, 2 díly, přel. J. Nováková, Praha: Vyšehrad, 1950, přetisk Praha: Karolinum, 2007.
- O lži a jiné úvahy (O lži. Proti lži. O manželském dobru. O svaté nevinnosti. O dobru vdovství. O trpělivosti), přel. I. Nykel, Třebíč: Akcent, 2000.
- O milosti a svobodném rozhodování. Odpověď Simplicianovi, přel. S. Sousedík a O. Koupil, Praha: Krystal OP, 2000.
- Křesťanská vzdělanost (orig. De doctrina christiana), přel. J. Nechutová, Praha: Vyšehrad, 2004.
- Řehole pro komunitu, přel. Vít Václav Mareček OSA a kolektiv, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004. ISBN 80-7192-885-2.
- Katechetické spisy (O náboženském vyučování katechumenů. Kázání ke katechumenům o Vyznání víry. Vavřincova příručka o víře, naději a lásce. O křesťanském boji), přel. M. Kyralová, P. Mareš, R. Mašek a O. Koupil, Praha: Krystal OP, 2005.
- O nesmrtelnosti duše, přel. L. Karfíková, Praha: ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2013.
Sekundární literatura
- FLOSS, Karel. Čas, dějinnost a Aurelius Augustinus. Olomouc: Univerzita Palackého, 1991.
- HOŠEK, František X. Život a spisy sv. Aurelia Augustina, biskupa hipponského. Brno: Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, 1864.
- HRONEK, Josef. Svatý Augustin. Praha: G. Francl, 1930.
- HRUBAN, Jaroslav. Estetika sv. Augustina: příspěvek ke psychologii a vývojovému významu myšlení křesťanského. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1920.
- KARFÍKOVÁ, Lenka. Milost a vůle podle Augustina. Praha: Oikoymenh, 2006.
- KRANZ, Gisbert. Augustin: život a působení. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998.
- MACHOVEC, Milan. Svatý Augustin. Praha: Orbis, 1967.
- MARROU, Henri. Svatý Augustin. Řím: Křesťanská akademie, 1979.
- PAPINI, Giovanni. Svatý Augustin. Praha: B. Rupp, 1947.
- SVOBODA, Karel. Estetika svatého Augustina a její zdroje. Brno: Masarykova univerzita 1996; Praha: Karolinum, 2000.
- SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.
Související články
Reference
- ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
- ↑ Dostupné online.
- ↑ Svatý Augustin a donatismus in Svatý Augustin - život, dílo a víra, dostupné online zde
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu svatý Augustin na Wikimedia Commons 
Autor Aurelius Augustinus ve Wikizdrojích (latinsky)- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Svatý Augustin
Osoba Augustinus ve Wikicitátech- Oficiální stránky řádu Augustiniánů v ČR
- O Augustinovi na Gnosis9.net
- O Augustinovi na Antika.avonet.cz
- stránky věnované Augustinovi v češtině
- sv. Augustin: O Trojici (De Trinitate)
