SR2004
SR2004
SR2004
2004
ARTEFACTUM
Ústav dějin umění, Akademie věd České republiky / Institute of Art History, Academy of Sciences of the Czech Republic
1
OBSAH / TABLE OF CONTENTS
ČLÁNKY / ARTICLES
Piotr Oszczanowski
Silesians at the Court of the Emperor Rudolf II 3
Ondřej Jakubec
Kultura a umění na pozdně renesančním dvoře olomouckých biskupů:
jejich vztahy k rudolfínské Praze a dalším evropským centrům 17
Sergiusz Michalski
Der Laookoon und die Ringer des Adriaen de Vries im Garten des Prager
Waldsteinpalastes: Symbole der Überwindung des böhmischen Aufstandes? 28
Sergiusz Michalski
Hans von Aachen und Pieter Brueghel der Ältere:
Zu einer direkten Motivübernahme 31
Jan Chlíbec
Notizen zu den Grabmälern von Jobst de Brusse, Ottavio Miseroni
und Aegidius Sadeler 40
Ivo Purš
Anselmus Boëtius de Boodt a alchymie 44
Štěpán Vácha
Neue Erkenntnisse zum Reichsapfel Ferdinands I. 53
Sylva Dobalová
The Gardens of Rudolf II 61
2
PIOTR OSZCZANOWSKI
As an introduction to the subject of Silesian to the inscription that had formerly accom-
presence at the Prague court of the Holy Roman panied the original epitaph panel, and to the
emperor Rudolf II, I would like to refer to an coats-of-arms decorating the frame.6 It has
outstanding work of art that is an interesting turned out that the discussed work had com-
document of this presence in the then capi- memorated the Silesian Protestant Nicolaus
tal of the Empire. One of the chapels of the von Pückler “a Grodicz in Kvia, Gansersdorf
Cathedral of St. Vitus (by the northern aisle, et Falkenberk“ (i.e. lord of Grodziec, Kujawy
second from the west) houses an oil painting by Prudnik and Niemodlin), a descendant
on panel depicting The Resurrection (formerly of “an ancient Silesian family” (“ex antiqua
at St. Anne’s Chapel). The figure of a knee- apud Silesios Familia“). The inscription also
ling knight immediately identifies the panel mentions that the Silesian noblemen’s years of
as a fragment of an epitaph.1 The facility of faithful service to the Emperors Maximilian
execution has led scholars to hypothesize that II and Rudolf II, and his death at the Prague
it is one of few religious works produced after court at the age of 32 in 1579.7 The epitaph
1580 by the workshop of the leading artist of was commissioned by Nicolaus’ “meritorious
the imperial court in Prague Bartholomaeus brother” Balthasar Pückler von Groditz, lord of
Spranger.2 This attribution has been proposed Prószków (d. 1591), in the 1580’s a courtier and
by the author of a monographic study devoted cup-bearer to the emperor, owner of the land
to Spranger;3 today the hypothesis is perhaps right over the Duchy of Racibórz and Opole
not so popular but has not been rejected. 4 (“Landrechtbesitzer der Hertzogthuemer Rati-
This attribution hardly seems surprising – the bor und Oppeln“).8 The Pückler family is well
masterful rendering of the luminous figure of known to Silesian art historians as the founders
the Resurrected Christ and reactions of the sol- of the splendid mausoleum at the parish church
diers to this miraculous event (some watch it at Szydłowiec by Niemodlin.9 It is there that we
in disbelief or seem terrified, others grab their find an image of a kneeling knight, very similar
weapons in a defensive gesture, one is still to that rendered on the Prague painting. It repre-
asleep) testify to the work’s quality. Perhaps the sents the aforementioned Balthasar, Nicolaus’
question of its attribution would be of interest brother. Once the identity of the knight from
mostly to Czech scholars if not for one fact. the painting from the Cathedral of St. Vitus in
In 1931 the Czech art historian Josef Cibulka Prague has been established, perhaps we should
addressed the problem of the painting’s original look at the work from a different perspective.
carved frame.5 At this time the painting was Its composition closely resembles the variant
removed from its original frame and replaced which was tremendously popular in Silesia,
by the relief depicting the Crucifixion execu- particularly in Wrocław. Many similar variants
ted by the contemporary Czech artist Jaroslav of The Resurrection may be found on stone
Horejc. The sculptor also placed a new relief, epitaphs from the 1560s and 1570s – on the
representing the dead Christ, in the epitaph’s epitaphs imported from Mechelen10 as well as
bottom section and an in-the-round figure of those executed by the leading Wrocław sculptor
the Resurrected Christ in the crowning. Pre- Hans Fleischer called Gruyter.11 It is beyond
senting this “new” altarpiece, Cibulka refers the scope of this paper to determine whether
3
1. Anthon Bays, “Der Gang von Kirchen“ exiting the Cathedral of St. Vitus after the solemn Catholic Mass by the Lutheran
Silesian princes George II Piast of Brzeg and Charles II Poděbrad of Ziębice and Oleśnica
the painted panel from the Prague epitaph of Years’ War, the 16th-century principle cujus
Nicolaus von Pückler was executed in Silesia regio, ejus religio was still being honoured. In
and subsequently sent to Prague. Two aspects his so-called Letter of Majesty of 1609 Rudolf
are of interest to us at this point. Firstly, it II confirmed religious freedoms and even made
is a splendid, material evidence of Silesian concessions to Silesian Lutherans.12 Even prior
presence at the imperial court in Prague. to the issuance of this document he had to respect
Secondly, it seems possible that the painting religious preferences of the sovereign Silesian
that has been for years attributed to the work- rulers. Hence their presence at the Catholic
shop of the leading painter at the Prague court ceremony of the conferment upon Rudolf II
of Rudolf II may have been in fact imported of the Order and Chain of the Golden Fleece,
from the “provincial” Wrocław, a work of celebrated with great pomp in Prague on 11 June
a talented Silesian artist perhaps connected 1585, hardly seems surprising.13 The Order of
to the Emperor’s artistic circle. This would the Golden Fleece was founded by Philip III the
explain the cultivated facility in composition Good, Duke of Burgundy, in 1429. Dedicated to
and execution, and the inspiration apparently the Blessed Virgin and St. Andrew the Apostle,
drawn from the exquisite art of the imperial it was to defend the Roman Catholic religion. In
court in Prague. time the grand mastership passed to the house
A number of questions arise with regard of Habsburg (hence it was called Hausorden). It
to Silesian presence in Prague, at the time of was reserved to Roman Catholics of the highest
the empire’s capital under the reign of Rudolf nobility. This, however, proved no hindrance to
II. What did the city and its court mean to the the attendance of the Protestant Silesian princes
Silesians? To whom was the Prague court in the Prague ceremony. The print by Anthon
accessible? Who could and would appear Bays (fig. 1) documenting this event14 and
there? Who wanted (and managed) to enter the miniature based on it (No. 9 on the scroll
the ruler’s closest circle? Who among the depicting The Ceremony of the Conferment of
nobility of Silesia – which at the time was the Golden Fleece in Prague and in Lande-
a province of the empire – was ready to shut),15 titled Der Gang von Kirchen, show the
make compromises concerning his religious procession exiting the Cathedral of St. Vitus after
allegiance and political freedoms in order to the solemn Catholic Mass. The Lutheran Silesian
make it in the capital? princes – George II Piast of Brzeg and Charles II
The Protestant Silesian princes – either of Podebrad of Ziębice and Oleśnica – proudly walk
the Silesian Piast or Czech Poděbrad dynasties in the first row. Sometime later, as other Silesian
– certainly did not have to make such far-going princes convert to Catholicism or Calvinism,
compromises. Although the situation evolved Charles II Podebrad would remain the only
slowly towards the outset of the tragic Thirty pillar of Lutheranism in Silesia. Always the
4
Emperor’s loyal subject, he participated in Catholicism, like the outstanding humanist and
the Ottoman Campaign initiated by Rudolf diplomat Johannes Wacker von Wackenfels,20
II in 1604, leading 1000 Silesian knights in active at the Prague court during the first decade
defence of the eastern and southern periphe- of the 17th century; Gottfried Hertel von Leu-
ries of Christendom.16 During the Ottoman tersdorff, secretary of the German chancellery
Campaign of 1593-1606 the Silesian Estates and privy councillor to the Emperor (he com-
each year recruited cavalry detachments to missioned the exquisite Stigmata of St. Francis
serve in the imperial army. On 1 March 1603 of Assisi, dated 1607, for the Church of SS.
the Silesian Estates decided to enlist 2000
cavalrymen to form two regiments. According
to Rudolf II’s wishes, the supreme command
was entrusted to Duke Charles II Poděbrad. He
also commanded all Silesian troops during the
1604 and 1605 campaigns, his rank reflected in
the titles of Feldobrist or Generalfeldobrist.17
The honour required his frequent visits to the
capital.
Duke of Legnica Henry IX, the brother-
-in-law of the aforementioned George II of
Brzeg, also arrived in Prague but in entirely
different circumstances. His extravagant life-
style and tragic lack of political imagination
made Rudolf II imprison him at Hradčany
Castle in 1581.18
A frequent guest in Prague was also Field
Marshall Baron Melchior von Redern.19 A na-
tive of Silesia (born in Wrocław), he was one
of the best commanders of the imperial army,
a living legend, honoured with the name of
Robur Teutonicae Gentis. He was a member
of the Emperor’s inner circle. He had a bril- 2. Hans von Aachen (attr. to),
liant military career and splendid prospects The Stigmata of St. Francis of Assisi, 1607
(Prague, SS. Peter and Paul in Vyšehrad)
but died prematurely on 20 September 1600.
The successes of his distinguished comman-
ders (Redern, Zacharias Geizkofler, Hermann Peter and Paul in Vyšehrad in Prague, recently
Christoph von Rusworm, Georg Basta, Adolf attributed by Ivo Kořán to Hans von Aachen
von Schwarzenberg) and their willingness to and Roelant Savery [fig. 2]);21 Daniel Prinz
remain in the emperor’s shadow made Rudolf von Buchau, imperial councillor of appeal in
II, who never personally participated in the Prague (appelationum regni nostri Bohemiae
so-called long Ottoman campaign of the late consiliarius), pfalzgraf, envoy to Muscovy
16th- early 17th century (1592-1606), appear and member of many diplomatic missions
a heroic defender of Christianity despite his dispatched to Poland;22 or the privy councillor
23
deteriorating physical and mental condition. Andreas von Hanniwaldt. The latter became
The Emperor’s mental instability and poli- “the grey eminence“ of the Prague court. He
tical incompetence resulted in the growing role was the Emperor’s trusted associate, with
of diplomats representing the monarch in public unlimited access to the ruler, and exerted an
functions. Among them were many natives of enormous influence over imperial foreign and
Silesia, especially those who had reconverted to internal politics. Born in Bolesławiec as the son
5
of a knighted burgher, he brilliantly adapted Peter and Paul in Vyšehrad the famous Rain
to the cultivated atmosphere of the imperial Madonna (ca. 1360) which he had received
court in Prague which became a cosmopolitan from the Emperor;27 that he had frequent con-
centre of the arts and sciences. Hanniwaldt’s tacts with distinguished artists active in Prague:
elevated status and his close contacts with the clock-maker Jost Bürgi,28 painters Hans von
many European courts (for example with the Aachen29 and Joseph Heintz the Elder;30 that
Wittelsbachs of Bavaria),24 which he developed – together with his wife Anna Maria – they
while performing his official duties (for many founded an altar in the aforementioned church
years he was responsible for preparing and con- at Vyšehrad ca. 1607 (the altar painting with The
ducting sessions of the Diet in Regensburg) Coronation of the Virgin, attributed by Kořán
and numerous secret and delicate diplomatic to Matthäus Gundelach [fig. 3]).31 Thanks to
his unchallenged position in Prague, Andreas
Hanniwaldt was able to help his brother Adam
acquire the masterpieces of court art for the
church in Zórawina by Wrocław: The Baptism
of Christ painted by Spranger for the epitaph
of their parents and the sculptural group of The
Flagellation by Adriaen de Vries for Adam’s
epitaph. The awesome career of Andreas von
Hanniwaldt, his zealous Catholicism of a ne-
ophyte and his riches inspired envy.32 He was
regarded as “a cold-calculating Machiavellian”
and “hot-tempered and imprudent politician”
(opinion expressed by the nuncio Antonio Cae-
tano). He was accused of excessive drinking
and betraying state secrets to his Protestant
family. Those most envious rebuked him for
his plebeian background, spreading the vicious
gossip that his father Simon von Hanniwaldt
was the son of a Silesian prostitute (according
to the lawyer Melchior Goldast, Simon von
Hanniwaldt “von einer gemeinen offentlichen
Huren geboren seyn“). She had allegedly con-
ceived the father of the future illustrious diplo-
3. Matthäus Gundelach (attr. to),
The Coronation of the Virgin, ca. 1607 mat and courtier at a grove near Bolesławiec
(Prague, SS. Peter and Paul, Vyšehrad) (where she allegedly was practising her
profession) owned by one Hanni (hence the
name Hanniwaldt – Hanni’s forest). At the
33
missions, show him as a leading figure at the
Prague court. In this context, it comes as no imperial court Andreas von Hanniwaldt also
surprise that he maintained close contacts represented Silesian interests.34 He was assisted
with Hauser, a physician, “baptised Jew and by his brother Adam who through couriers kept
imperial cabbalist”;25 that the distinguished him well-informed of current developments in
court physician and alchemist Martin Ruland Silesia.35 Andreas was an ardent supporter of
the Younger regarded him as his patron and the Letter of Majesty of 1609; he was actively
dedicated to him one of his major works on involved in the appointment of Archduke Karl
alchemy: Progymnasmata Alchemiae, sive Habsburg to the vacant Bishopric of Wrocław
Problemata Chymica (1607);26 that ca. 1607 in 1608; he was instrumental in defining the
he could afford to return to the Church of SS. competences of the ecclesiastical supervisor
6
and supreme imperial administrator in Silesia. “2 geschnitzte gemalte hasenkopf, darauff
Andreas’ influence guaranteed his brother ihre naturliche hörnlein oder gestern“.41 One
Adam’s direct access to the Emperor. Adam Proszkowski, known only by his last name,42
participated in secret diplomatic missions presented the Emperor with a stuffed wild-boar
(for example, together with his brother he head.43
travelled to the court of Count Enno, Duke Rudolf himself ardently pursued rare
works of art selected by his representatives
in Silesia, like a painting by Lucas Cranach
the Elder,44 exquisite pieces of furniture (for
example a secretaire-cabinet formerly owned
by Bishop Paul Albert45 or a silver table of
Bishop Andreas Jerin)46 or entire libraries (of
particular interest for Rudolf was the library
that Canon Bonaventura Hahn left in Wrocław,
rich in books on alchemy).47 The Emperor’s
collection at Hradčany Castle included Sile-
sian terra sigillata ceramics and archaeological
finds48 as well as precious and semi-precious
stones for court jewellers. These items were
being brought to Prague by Rudolf’s agents49
or Silesians who travelled to Prague (like the
jeweller Fabian Nitsch in 1600).50
Many Silesian magnates were well-known
in Prague: among them were both Catholics
8
he followed Rudolf’s successor Matthias, he nius, the historian and pedagogue Casper Dor-
commissioned The Finding of the True Cross navius, poets Andreas Calagius and Balthasar
for the Pauline church in the Strahov district Exner,70 and Martin Baldhoven, the secretary of
of Prague in 1608.67 Through this foundation imperial war chancellery Hieronymus Arcona-
tus (Bogner) of Lwówek Śląski,71 and Salomon
Frencel von Friedenthal.72 One also has to men-
tion Paul Wittich who collaborated with Tycho
de Brahe,73 and the clock-maker Jost Bürgi. For
many Silesian poets and humanists, Prague was
the principal artistic and intellectual centre and
source of inspiration.74
Silesians were also among those pursuing
the “Royal Art” (hermetic knowledge and
alchemy), in which Rudolf himself took great
interest. The Wrocław alchemist and physician
Johannes Henemann called Reising dedicated
his Alchymistische Kunstücke to the Emperor in
1596;75 the alchemist Christophor from Jelenia
Góra lived in Prague for many years, studying
the process of transmutation.76 Another figure
active at the court was the Silesian Calvinist
Hans von Nostitz und Noes auf Strentz who
pursued magic, alchemy and philosophy.77 His
famous Artificium (fig. 5), published in Brzeg in
1615, was a compilation of the works of Ramon
Lull, the distinguished mediaeval physician and
naturalist who was much respected by early
modern scholars. The publication included the
7. Daniel Moder (?), Portrait of Rudolf II, 1592 (?) scheme of a philosophical instrument based on
(Wrocław, National Museum) Lull’s system – the so-called ars magnae. In
the right hands it could become a dangerous
Wacker, an old man at the time, wanted to instrument of heresy, employed to undermine
commemorate his beloved daughter Helen dogmas and authorities. The diagram was based
Mary, the famous child prodigy, who had died on a system of concentric circles inscribed with
at the tender age of eleven.68 During his stay the names of the fundamental categories of
in Prague, Wacker befriended Tobias Scultetus Christian philosophy. By rotating the circles
von Bregoschütz und Schwanensee, imperial one could create combinations that mechani-
councillor, Neo-Latin poet, distinguished cally produced a coherent statement.78
lawyer and comes palatinus.69 Scultetus would Catholic clergymen formed another group
later move from Prague to Wrocław, where he of Silesians active in the imperial capital. The
spent the last twelve years of his life as financial future Bishop of Wrocław Martin Gerstmann
procurator of Lower Silesia and Lusatia. His began his career as a high-ranking imperial
friendship with Johann Kepler was reflected in official in Prague.79 Other current or future
the dedication of Kepler’s Eclogae Chronicae, dignitaries of Catholic Church in Silesia also
published in Frankfurt am Main in 1615. appeared in Prague: Bishop Andreas Jerin (his
Among the Silesian intellectuals active at tomb at Wrocław Cathedral is inscribed “Tribus
the imperial court in Prague were also the poet dominis servivit, / Deo, Ecclesiae, Caesari“),80
Christoph Coler and philologist Peter Kirste- Bishop Johann Sitsch,81 Suffragan Franciscus
9
Ursinus (in 1614 he commissioned a bronze to mention Johannes Thwenger, Martin Kober,
relief for Wrocław Cathedral depicting The Jacob Walther, Peter Schmidt von Lichtenberg,
Martyrdom of St Vincent, executed by Adriaen David Heidenreich, and Bartholomaeus Stro-
bel the Younger.86 To this list many names of
Silesian sculptors, jewellers, and architects may
be added, some of them even worked for Bohe-
mian patrons.87 The story of Wrocław muni-
cipal architect Hans Schneider von Lindau,
whom Rudolf tried to persuade to come to
Prague and Vienna despite the artist’s old age,
shows the Emperor’s determination in pursuing
talented artists and master craftsmen.88
Although the contacts between the Silesi-
ans and the Emperor Rudolf II and his court in
Prague, discussed in the present paper, seem
frequent and fruitful, one cannot forget that
they were maintained by a limited number
of individuals: a few magnates, some intel-
lectuals, Catholic clergymen and artists. The
10
burghers perceived Prague as the seat of the 2. A. Niederstein, Bartholomäus Spranger, in Thieme-Becker:
Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler, XXXI
Catholic emperor who had on many occasions (Leipzig, 1937), p. 404.
demonstrated his absolutist ambitions. Howe-
ver, they understood Silesian reasons of state 3. K. Oberhuber, Die stilistische Entwicklung im Werk
Bartholomäus Spranger (Diss. Vienna, 1958), pp. 98–99
and for their sake acknowledged and honored and 228, cat. no. 38 (as Spranger’s workshop). M. Henning,
the Emperor, lavishly celebrating his visits,89 Die Tafelbilder Bartholomäus Sprangers (1546–1611):
displaying his portraits at their town halls (fig. Höfische Malerei zwischen „Manierismus“ und „Barock“
(Essen, 1987), p. 199, cat. no. C 26, rejects the hypothesis
6), churches (fig. 7),90 seats of guilds and fra- but at the same time confuses the painting with another
ternities,91 and even on mundane objects (fig. epitaph by Spranger, now in the collection of the Strahov
8).92 His symbolic presence (portraits, leaflets, Monastery and depicting the Transfiguration.
and memorabilia) had an overt propaganda 4. J. Vacková regards the painting as connected to Spranger:
aspect. In order to protect their religious free- Epitafní obrazy v předbělohorských Čechách, Umění 17
doms and autonomy, the Silesian nobility and (1969), p. 146, note 12; eadem, Závěsné malířství a knižní
malba, in Dějiny českého výtvarného umění, II: Od počátků
burghers were ready to declare their loyalty to renesance do závěru baroka, ed. J. Dvorský (Prague, 1989),
the Emperor. And he apparently appreciated I, p. 101.
the effort. Rudolf presented the Town Hall in
5. J. Cibulka, Pycklerův epitaf a Horejcovy oltářní plastiky
Wrocław with one of his best portraits, exe- u sv. Víta, Umění 4 (1934), pp. 164–167.
cuted by the workshop of Hans von Aachen
(recently rediscovered in Sankt Petersburg),93 6. As quoted by Cibulka, ibidem: „Nicolao Pyckler
a Grodicz in Kvia, Gansersdorf et Falkenberg ex antiqua
and the library of the parish Church of St. Mary apud Silesios Familia, qui cum duorum summorum Imp.
Magdalene in Wrocław with the magnificent Divi Maximiliani II Rodolfi deinde augusti alvlan a pueris
manuscript executed by the Emperor’s anti- secutus non reerire in qvo mens alteriora otensaqviescerat
ad colestem taudem illam sirans extremum clausit diem
quarian Octavio Strada, Simbola Romanorum fratri benemerito Balthazar frater moestissimus p: c: vixit
Imperatorum from 1601.94 As late as the 19th annos XXXII. obiit prid. Cal. Aug. Anno M.D. LXXIX.”
century Silesian collections boasted imperial
7. J. Hausenblasová, Der Hof Kaiser Rudolfs II.: Eine
compasses and timepieces (e.g. made by Edition der Hofstaatsverzeichnisse 1576–1612, Fontes
Thomas Rueckert, in the collection of Robert Historiae Artium 9 (Prague, 2002), p. 230. He was not the
Tielsch in Jelenia Góra [fig. 9]),95 bronzes only member of this family to render services for Rudolf
II. It is known that his relative Johann II von Pückler
(e.g. the replica of Adriaen de Vries’ Vulcan’s of Grodziec together with another Silesian nobleman,
Forge in the Baron Alexander von Minutoli Johann Christoph von Prószkowski, brought to Kraków
“museum” in Legnica),96 and many paintings the Emperor’s gift for King Zygmunt III Vasa of Poland.
See E. Pückler auf Schedlau, Hans des Zweiten Pückler
executed by the court artists active in Prague von Groditz auf Schedlau Lebensgeschichte (Nach
(Spranger, Heintz, Savery, and Hoefnaegel).97 seinem eigenhändigen Aufzeichnungen), Zeitschrift
It is Wrocław where one of the most esoteric des Vereins für Geschichte und Alterthum Schlesiens 6
(1865), p. 277.
magic calendars, probably by Tycho de Brahe,
has survived98 as well as many works by local 8. Hausenblasová (note 7), pp. 240, 256, 276.
artists which would not have come into exis-
9. Originally it was likely to hang at a parish church in
tence had their makers not known the art of the Kujavia. Tadeusz Chrzanowski has written extensively
imperial court in Prague. on the subject: Herman Fischer, rzeźbiarz z Nysy, Biuletyn
Historii Sztuki 35 (1973), pp. 25–27 (29, fig. 28); and Rzeźba
lat 1560–1650 na Śląsku Opolskim (Warsaw, 1974), pp.
82–83 (with previous literature).
11
Church, the epitaph of Hans von Uthmann (before 1579) 20. For more see T. Lindner, Johann Matthäus Wacker
in St. Elizabeth’s Church, and the crowning of the marble von Wackenfels, Zeitschrift des Vereins für Geschichte und
monument of Duke Charles Christoph at the castle church Alterthum Schlesiens 8 (1867), pp. 319–351.
in Oleśnica (1579).
21. J. A. Riegger, Aula Rudolphi II, in Archiv der
12. C. Grünhagen, Schlesien unter Rudolf II. und der Geschichte und Statistik insbesondere von Böhmen
Majestätsbrief, 1574–1609, Zeitschrift des Vereins (Dresden, 1793), II, pp. 193–194.; V. Ruffer, Historie
für Geschichte und Alterthum Schlesiens 20 (1886), Vyšehradská (Prague, 1861), p. 271; L. Gross, Die
pp. 54–96. Geschichte der deutschen Reichshofkanzlei von 1559-
1806, in idem, Inventare österreichischer stätlicher
13. J. Hausenblasová, in Rudolf II and Prague: The Court Archive, V: Inventare des Wiener Haus-, Hof- und
and the City, eds. E. Fučiková et al., exh. cat. (Prague, Staatsarchivs (Vienna, 1933), I, pp. 99 and 378–379;
London and Milan, 1997), p. 552, cat. no. III. 47 (with I. Kořán, Manýristické a barokní obrazy Vyšehradu,
bibliography). in: Královský Vyšehrad, II, eds. P. Nechvátal, J. Huber
and J. Kotous (Kostelní Vydří, 2001), pp. 232–234;
14. Published in: P. Zehendtner, Ordentliche / Hausenblasová (note 7), pp. 212 and 279.
Beschreibung / mit was stattlichen Ceremonien und
/ Zierlichheiten, die Röm. Kay. May. unser aller / 22. The Emperor’s instructions for Prinz were published
gnedigster Herr, sampt etlich andern Ertzhertzogen, in: Divi Rudolphi [...] epistola inedita (Viennae, 1771),
Fürsten / und Herrn, den Orden deß Guldin Flüß an p. 55. On Prinz recently see W. Leitsch, Die geheime
disem 85. / Jahr zů Prag und Landshüt, empfangen / Mission von Daniel Prinz im Herbst 1593, in Między
und angenommen. / Neben vorgehender Summarischer Wschodem i Zachodem: Rzeczypospolita XVI-XVIII w.:
außführung / und erinnerung, was von diesem Orden, Studia ofiarowane Zbigniewowi Wójcikowi w 70 rocznicę
auch dessen / ursprung und bedeutung fürnemlich urodzin (Warsaw, 1993), pp. 67–75. His portrait was
/ züwissen. / Dabey dann auch ettliche zu diser executed by Johannes I Sadeler, see Dieuwke de Hoop
Beschreibung / dienstliche feine Figuren zusehen, , Mit Scheffer, Hollstein‘s Dutch and Flemisch Etchings,
Röm. Kay. May. u. Auch F. Dt. Ertzhertzog / Ferdinanden Engravings and Woodcuts ca. 1450–1700, XXI–XXII:
zu Osterreich, Gnad und Freyheit (Dilingen, 1587). Aegidius Sadeler to Raphael Sadeler II (Amsterdam,
– Wrocław, Biblioteka Uniwersytecka, Oddzial Starych 1980), p. 186, cat. no. 610.
Druków, sign. 510912.
23. Extensively on the subject, see Ritter, Hannewalt
15. Vienna, Kunsthistorisches Museum, Kunstkammer, inv. Andreas, in Allgemeine deutsche Biographie, X (Berlin,
no. 5348. See Deutsche Geschichte im Osten Europas: 1879), pp. 522–523; Gross (note 21), pp. 32, 99, 123,
Schlesien, ed. N. Conrads (Berlin, 1994), p. 263. 169–171, 242–245, 374–378, 409–410; H. F. Schwarz,
The Imperial Privy Council in the Seventeenth Century,
16. J. F. Buddeus, Allgemeines Historisches Lexicon in Harvard Historical Studies 53 (1943), pp. 237–239;
welchem das Leben und die Thaten derer Patriarchen, F. Landfried, Hannewaldt Andreas, in Neue Deutsche
Propheten, Apostel, Vaeter [...] vorgestellet werden Biographie, VII (Berlin, 1966), pp. 621–622.
(Leipzig, 1709), I (A–G), p. 570; Conterfet Kupfferstich
so viel man bekommen können der jenigen vornehmen 24. S. Riezler, Geschichte Bayerns, V: von 1597–1651
Ministren und Hohen Officiern, so von Kaysers Ferdinand (Gotha, 1903), p. 76.
des Andern Geburth an biß zu Desselben seeligsten Hintritt
continué und sucessivé Ihr. Kayserl. Majestät gedient 25. H. Schulz, Newe Briefe Karls von Zerotin an Hartwich von
(Leipzig, 1722), II, p. 349. Stitten aus den Jahren 1610–1612, Zeitschrift des Vereins für
Geschichte und Alterthum Schlesiens 3 (1899), p. 137.
17. J. Maroń, Militarne aspekty wojny trzydziestoletniej na
Śląsku, Acta Universitatis Wratislaviensis 2201, Historia 26. On Ruland, see L. Thorndike, History of Magic and
140 (Wrocław, 2000), pp. 59–62, 72. Experimental Science, VII (New York, 1956), p. 159.
18. K. F. Schönwälder, Die Piasten zum Brieg oder 27. I. Kořán, Vyšehradské inventáře mezi gotikou
Geschichte der Stadt und des Fürstenthums Brieg (Brieg, a barokem, Umění 35 (1987), p. 543; idem, Gotické
1855), II: 1521–1609, pp. 218–219; Z. Boras, Książęta Veraikony a Svatolukášské Madony v pražské katedrále,
Piastowscy Śląska (3rd ed. revised and enlarged, Katowice, Umění 39 (1991), p. 305; idem (note 21), p. 231.
1974), p. 449.
28. C. Alhard von Drach, Jost Bürgi, Kammeruhrmacher
19. Recently see M. Svoboda, Redernovský monument Kaisers Rudolf II., Jahrbuch der kunsthistorischen
ve Frýdlantě v Čechách jako hmotný pramen pro poznání Sammlungen des allerhöchsten Kaiserhauses 15 (1894),
dějin posledních příslušníků frýdlantské linie Redernů, p. 35.
in Renesanční sochařství a malířství v severozápadních
Čechách: Sborník z kolokvia uskutečněného v Muzeu 29. H. Zimmermann, Urkunden, Acten und Regesten aus
města Ústí nad Labem 25.–26. listopadu 1999, ed. M. dem Archiv des k.k. Ministeriums des Innern, Jahrbuch
Hrubá and P. Hrubý (Ústí nad Labem, 2000), pp. 191– der kunsthistorischen Sammlungen des allerhöchsten
216; P. Oszczanowski, Náhrobek Melchiora z Redernu Kaiserhauses 7 (1888), pp. 55–56; F. Stieve, Von der
– pomník křesťanského rytiře, ibidem, pp. 139–189. Abreise Erzherzog Leopolds nach Jülich bis zu dem
12
Werbungen Herzog Maximilians von Bayern in März 1610, 39. F. Kreyczi, Urkunden und Regesten k. und
in Briefe und Acten zur Geschichte des Dreissigjahrigen k. Reichs-Finanz-Archiv [= Theil 2: Quellen zur
Krieges in der Zeiten des Vorwaltenden Einflusses der Geschichte der kaiserlichen Haussammlungen und der
Wittelsbacher, VII (Munich, 1905), p. 411. Kunstbestebungen des allerdurchlauchtigsten Erzhauses],
Jahrbuch der kunsthistorischen Sammlungen des
30. J. Zimmer, Joseph Heintz der Ältere: Zeichnungen und allerhöchsten Kaiserhauses 15 (1894), p. 29, no. 11676.
Dokumente (Munich and Berlin, 1988), p. 384.
40. The gift is mentioned in the inventory of the imperial
31. Ruffer (note 21), p. 271; Kořán (note 21), pp. 230–232 collection from 1607–1611: „Inn Kupfer gestochen
and figs. 7–9. Kunstbücher ... No 2710”. See R. Bauer and H. Haupt,
Das Kunstkammerinventar Kaiser Rudolfs II., 1607-
32. Gross (note 21), p. 123. 1611, Jahrbuch der kunsthistorischen Sammlungen des
allerhöchsten Kaiserhauses 72 (N. F., XXXIV) (1976),
33. M. Goldast von Haiminsfeldt, Bericht auß Prag. Anno p. 136.
1612, Abhandlungen und Vorträge. Schriften der Bremer
Wissenschafftlichen Gesellschaft, Reihe D, 5 (1931), 41. Ibidem, p. 6, no. 58 (in the cathegory referred to as:
p. 268: „Hanniwalds Vatter ist zu Buntzel in Schlesien „Allerley andere Horner von under schidlichen Heimisch
Stadschreiber gewest. Der ein vulgo quaesitus und von und Frembde Thieren”). For more on the subject, see
einer gemeinen offentlichen Huren geboren seyn, die sich Hausenblasová (note 7), p. 219.
in einem Walde nach bey der Statt Bunzel der Hanniwald
genannt aufgehalten et cuivis devio prostituebat. Und weil 42. Perhaps he was Ulrich Desiderius von Proszkowski
die Mutter nicht eigentlich konnte wissen, wer sein Vatter (1570–1618), alumnus of the Jesuit Academy in Prague,
seyn möge (wiewol sie vermeint, dass sie ihn von einem Grand Master of the Horse, envoy to Spain in 1612
durchfahrenden Fuhrman empfangen), so hat er seinen (together with Christoph Harant), imperial councillor
Nahmen von dem Wald genommen, darinnen er gezeuget and Grand Chamberlain, whose official duties required
worden.“ A similar opinion was expressed by Abraham his presence at the inventorying of the imperial treasury
von Dohna in 1613, see A. Chroust, Abraham von Dohna: after Rudolf’s death in 1612. Ulrich Desiderius was
Sein Leben und sein Gedicht auf dem Reichstag von 1613 the son of Georg IV von Proszkowski (d. 1584), lord
(Munich, 1896), pp. 272–273. of Prószków, Biała and Chrzelice. He was buried at
the Premonstratensian church in the Strahov district
34. Epistulae et Acta Nuntiorum Apostolicorum apud of Prague where his tombstone has been preserved:
Imperatorem 1592-1628, IV: Epistulae et Acta Antonii M. Hlinomaz, Náhrobníky a epitafy ve Strahovské
Caetanii 1607–1611(Pragae, 1940), Pars III, Sectio 1, p. 45. basilice (Prague, 1998), pp. 69–71, no. 22; J. Baxa, Die
Familie von Proskowetz, Mährisch-schlesische Heimat
35. F. Stieve, Vom Reichstag 1608 bis zur Grundung (1960), p. 246. Another member of the family in the
der Liga, in Briefe und Acten zur Geschichte des Emperor’s service was Ulrich Desiderius’s elder brother,
Dreissigjahrigen Krieges in der Zeiten des Vorwaltenden Johann Christoph I von Proszkowski (1568–1625). He
Einflusses der Wittelsbacher, VI (Munich, 1895), p. 386. also was imperial councillor and chamberlain and was
apppointed by the Emperor in 1608 to the post of imperial
36. He arrived in Prague for the first time in 1598. At this administrator of the Duchy of Opole and Racibórz. See
time Archduke Maximilian appointed him to his Council. E. Heinrich and A. Pawełczyk, Zarys dziejów Prószkowa
During his next visit to Prague in 1601 he became (Prószków, 2000), p. 89.
councillor to Archduke Matthias. For more about the
brothers‘ diplomatic missions, see O. Klopp, Geschichte 43. Bauer and Haupt (note 40), p. 9, no. 116 (in the category
Ostfrieslands von 1570–1751 (Hannover, 1856), p. 147; U. referred to as: „Von allerley seltzamer vierfüssiger Thier,
Emmius, Geschichte unserer Zeit (1592–1608) [Historia Visch und Vögel Gebain”).
nostri temporis], in Friesische Geschichte, VII (Frankfurt
am Main, 1986), pp. 44–45, 50, 54–58, 61, 238. 44. In his letter of 18 September 1601, the Emperor
informs the Wrocław City Council of his wish to purchase
37. It was his last visit to Prague. Doubtless he was helped by the painting by Lucas Cranach the Elder representing
his brother Andreas who represented the family‘s interests Judith with the severed head of Holofernes. Answering
in the capital and had already undertaken the efforts to to him the City Council informed Rudolf (letter dated
purchase the village in April. The set price of 75 000 thalers 15 October 1601) that they had been unable to locate the
was so high that the brothers had to rely on the magnanimity painting and implored Rudolf to accept as a gift another
of the archdukes who supported them financially. See J. painting by Cranach, Herodias with the Head of John the
Schickfus, New vermehrete schlesische Chronica und Baptist. See A. Schultz, Über die Herkunft des jetzt in
Landes Beschreibung (Breslau, 1622), p. 248; F. Lucae, der k. k. Gallerie des Belvedere, befindlichen Gemäldes
Schlesiens curieuse Denckwürdigkeit [...] (Frankfurt am von Lucas Cranach dem Ältern, darstellend Herodias mit
Main, 1683), p. 870; Stieve (note 29), p. 312. dem Haupte Johannes des Täufers, Mittheilungen der k.
k. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung
38. W. Boheim, Urkunden und Regesten aus der der Baudenkmale 12 (1867), pp. L–LI.
k. k. Hofbibliothek (Fortsetzung), Jahrbuch der
kunsthistorischen Sammlungen des allerhöchsten 45. H. von Voltelini, Urkunden und Regesten aus den k.
Kaiserhauses 10 (1889), p. 17, no. 5647. und k. Haus-, Hof- und Staats - Archiv in Wien, Jahrbuch
13
der kunsthistorischen Sammlungen des allerhöchsten století, in Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku,
Kaiserhauses 15 (1894), pp. 174–175, nos. 12551 and eds. V. Bůžek and P. Král [= Opera historica, 7], (České
12562. Budějovice, 1999), pp. 201–222.
46. The Chapter of Wrocław Cathedral ordered the silver 55. His tomb in the Piast Chapel at the Church of the
table (abacum argenteum) from the estate of the late Blessed Virgin Mary in Krzeszów is inscribed „der dessen
Bishop Andreas Jerin be handed over to nuncio Filippo treues hertz drey kayser konnten nennen”. See H. Schubert,
Spinelle in Prague who was to transfer it to the Emperor. Geschichte der Bolkoburg bei Bolkenhain (Schweidnitz,
With Johann Matthäus Wacker von Wackenfels acting as 1895), p. 26.
an intermediary, the table was sold and on 19 July 1600
taken to Prague by the Wrocław goldsmith Fabian Nitsch. 56. A typical example are visits to Prague of Hans von
See Lindner (note 20), pp. 328–329. The table was probably Schweinichen und Mertschütz, marshall and councillor
identical with the piece of furniture listed in the inventory of the Duke of Legnica in the late 1570s and early
of the imperial collection as: „Ein silbern credentz von 1580s. See Leben und Abenteuer des schlesischen Ritters
Breslau in ein ballen gebunden [...].” See Bauer and Haupt Hans von Schweinichen. Von ihm selbst aufgesetzt und
(note 40), p. 83, no. 1535. herausgegeben vom Professor Büsching (new ed., Leipzig,
1823), II, pp. 13–17, 21–22, 29–39, 43–44, 46–50, 58–60,
47. H. von Voltelini, Urkunden und Regesten aus den K. 97 and 126–136.
und K. Haus-, Hof- und Staats-Archiv in Wien, Jahrbuch
der kunsthistorischen Sammlungen des allerhöchsten 57. Also see H. Palm, Die Schlesier auf dem böhmischen
Kaiserhauses 19 (1898), p. XCV, XCVIII–XCIX, nos. Generallandtage von 1611, Zeitschrift des Vereins für
16890 and 19027. Geschichte und Alterthum Schlesiens 10 (1870), pp.
315–341 (in the delegation, assisted by 150 horsemen,
48. The inventory of the Emperor‘s collection from which arrived to Prague on 21 April 1611 for the session
1607–1611 lists: „Vasi antichi, welche inn der Schlesien of the Diet, were the twenty-year-old Duke of Brzeg Johann
zu Mosskaw under der Erden gefunden worden: No Christian, Baron Joachim von Malzahn of Syców, Baron
1094: Zwei gross vasi oder bauchende häfen vonn erden Weighardt Promnitz, Herrmann von Zettwitz auf Schatzlar
gemacht, darinnen vil vonn verweßnen todttaubainer, und Langenhelmsdorf, Hans von Loß auf Gramschütz,
scheinendt samb weren sy außgebrannt. No 1095: Item 30 Wrocław town clerk Dr. Christoph Henscher, councillor
allerley formen klein und groß von denselben geschirlein, of the Duchy of Legnica and Brzeg Dr. Andreas Geisler,
in der Schlesien zu Maskow under der erden gefunden“ Świdnica councillor Georg Rösner and municipal scribe
(Bauer and Haupt [note 40], p. 58). On archaeological of Głogów Georg Wirth.
findings in Silesia and Rudolf’s interest in them, see also
P. Oszczanowski, Between Tradition and the Avant-Garde: 58. For example Hans II Pückler von Groditz auf Schedlau
On the Artistic Contacts between Prague and Wrocław in his diary mentioned 4 suits he had made during his stay
around 1600, in Rudolf II, Prague and the World: Papers in Prague (”ich mier 4 saubere Kleyder machen lassen”).
from the International Conference, Prague, 2–4 September, See Pückler auf Schedlau (note 7), p. 274.
1997, eds. L. Konečný, B. Bukovinská and I. Muchka
(Prague, 1998), p. 134 and 141–142, note 4; idem, Związki 59. J. F. A. Gillet, Crato von Crafftheim und seine Freunde:
artystyczne pomiędzy Pragą i Wrocławiem na przełomie Ein Beitrag zur Kirchengeschichte. Nach handschrifftlichen
XVI i XVII wieku, in Wrocław i Śląsk w Koronie Czeskiej Quellen, 2 vols. (Frankfurt am Main, 1860).
w XIV-XVI wieku: Materiały XVII Forum Krajoznawstwa
Dolnośląskiego = Wędrowiec: Wrocławskie Zeszyty 60. S. Tync, Z życia patrycjatu wrocławskiego w dobie
Krajoznawcze 3-4 (1998), p. 59. renesansu, Sobótka 8 (1953); Hausenblasová (note 7),
p. 352.
49. Kreyczi (note 39), pp. 26 and 35, nos. 1165 and
11731. 61. Pragensia, II: Denkschrift des Rektors Johannes
Jessenius von Groß-Jessen an den Generallandtag von
50. K. Moritz-Eichborn, Fabian Nitsch, ein Breslauer 1619 über Erneuerung der Prager Universität, ed. F. Pick
Goldschmied der Spätrenaissance, Schlesiens Vorzeit in (Prague, 1920); Pragensia, V: Die Prager Exekution in J.
Bild und Schrift N. F. 1 (1900), p. 109. 1621. Flugblätter und Abbildungen, ed. F. Pick (Prague,
1922); F. Pick, Joh. Jessenius de Magna Jessen, Arzt und
51. More in M. Stankiewicz, Zamek w Gościszowie, Rektor in Wittenberg und Prag hingerichtet am 21. Juni
Roczniki Sztuki Śląskiej 14 (1986), p. 75. 1621. Ein Lebensbild aus der Zeit des Dreissigjährigen
Krieges, Studien zur Geschichte der Medizin 15 (1926).
52. N. Henelius, Silesiographia Renovata. Pars altera
(Wratislaviae et Lipsiae, 1704), p. 759. 62. Illustrierte Flugblätter aus den Jahrhunderten der
Reformation und der Glaubenskämpfe, eds. W. Harms
53. M. E. H. N. Mout, Boehmen en de Nederlanden in de and B. Rattey, exh. cat. (Coburg, 1983), pp. 136-137,
zestiende eeuw (Diss. Lyden, 1975), pp. 127, 129–130, 134, cat. no. 65; K. Vocelka, Rudolf II. und seine Zeit
138, 142 and 144. (Vienna, Cologne and Graz, 1985), p. 218, fig. p. 219;
M. Bohatcová, Die Beendigung der kritischen Edition
54. Goldast von Haiminsfeldt (note 33), pp. 258–269; M. von illustrierten Flugblättern in Wolfenbüttel, Umění 39
Svoboda, Rezidence pánů z Redernu na přelomu 16. a 17. (1991), p. 329 and fig. 7.
14
63. F. Unterkircher, Inventar der illuminierten Dem Andern Erwöllten Römischen Kayser etc. [...]
Handschriften, Inkunabeln und Frühdrucke durch mich Johannem Neumann Reising genennet, Der
der Österreichischen Nationalbibliothek, I: Die Philosophie undt Medicinae Doctorem Ihrer Kaiserlichen
abendländischen Handschriften (Vienna, 1957), p. 129 Majestet Angenomennen Diener undt Hofmedicum
(Cod. 9883). Beschehen in Breslau im Jahr Tausent Fünfthundert
Sechs undt Neuntzigk (Vienna, Österreichische
64. I. Kořán, Praski krąg humanistów wokół Giordana Nationalbibliothek, Cod. 11450). See F. Unterkircher,
Bruna, Euhemer: Przegląd Religioznawczy 1–2 [71–72] Katalog der datierten Handschriften in lateinischer
(1969), pp. 86–91; idem, Prasko-wrocławski krąg późnych Schrift in Österreich, IV: Die datierten Handschriften
humanistów, Annales Silesiae 6 (1976), pp. 65–70; idem, der Österreichischen Nationalbibliothek von 1501 bis
Rudolfinische Lichter und Schatten, in Rudolf II (note 48), 1600, I: Text (Vienna, 1976), p. 134.
pp. 286–287.
76. H. C. Bolton, The Follies of Science at the Court of
65. Recently see Rudolf II and Prague (note 13), pp. 436 Rudolph II, 1576–1612 (Milwaukee, 1904), pp. 19, 23–24
and 561, cat. nos. I. 228 and III. 93. and 37.
66. A. Grelle, In margine ai „Vestigi ...” di Gilis Sadeler, in 77. Kořán 1969 (note 64), pp. 91–92.
Vestigi della antichità di Roma ... et altri luochi: Momenti
dell’elaborazione di un’immagine, ed. A. Grelle (Rome, 78. P. Oszczanowski and J. Gromadzki, Theatrum vitae et
1987), pp. 19–23 and 97–121, cat. nos. E1–CII, 1–49. mortis: Grafika, rysunek i malarstwo książkowe na Śląsku
w latach ok. 1550–ok. 1650, exh. cat. (Wrocław, 1995),
67. I. Kořán, Renesanční sochařství v Čechách a na p. 45, cat. no. 115.
Moravě, in Dějiny českého výtvarného umění, II: Od
počátků renesance do závěru baroka, ed. J. Dvorský 79. In 1569/70–1572 he was secretary of the so-called
(Prague, 1989), II, p. 131. „Latin Expedition”; the same office was earlier held by
Bartholomaeus Hanniwaldt (1566–1569), a relative of the
68. J. C. Eberti, Schlesiens Hoch- und wohlgelehrtes aforementioned lord of Zórawina. See Gross (note 21), pp.
Frauenzimmer (Wrocław, 1727), p. 73. 409–411 and 467.
69. His portrait was executed by Aegidius II Sadeler. See 80. A. Nägele, Ein Schwabe in Schlesien vor 400 Jahren:
de Hoop Scheffer (note 22), p. 71, cat. no. 328. Paul Albert von Radolzfell, Domscholasticus und
Fürstbischof von Breslau (1547–1600), Zeitschrift für die
70. J. Z. John, Parnassi Silesiaci sive recensionis poetarum Geschichte des Oberrheins N. F. 55 (1942), p. 152.
Silesiacorum [...] (Wrocław, 1728), p. 69; S. J. Ehrhardt,
Presbyterologie des evangelischen Schlesien (Liegnitz, 81. For the contacts of the future bishop with Tycho de
1782), II, pp. 585–586; Rukovět humanistického Brache, see K. Głombiowski, „Tychoniana” w Bibliotece
básnictvi v Čechách a na Moravě, II (Prague, 1966), Uniwersyteckiej we Wrocławiu, Bibliotekoznawstwo 1
p. 113; J. Martinek and D. Martinkova, Zprávy slezských (1955), pp. 83–92.
humanistů o slovenských kulturních poměrech, in
Humanizmus a renesancia na Slovensku v 15. a 16. 82. Z. Waźbiński, Adriano de Vries e la sua scuola di scultura
storočí, eds. L. Holotik and A. Vantuch (Bratislava, 1967), in Praga: Contributo alla diffusione dell’accademismo
pp. 392–403. fiorentino in Europa alla fine del XVI e inizio XVII secolo,
Artibus et historiae: Rivista internacionale da arti visive e
71. E. Trunz, Wissenschaft und Kunst im Kreise Rudolfs II. cinema 6 (1983), pp. 41–67.
1576–1612 (Neumünster, 1998), pp. 86, 95, 104 and 153
(with previous literature). 83. W. Mosbach, Die Gesandschaft des Breslauer
Weihbischofs Georg Scultetus nach Polen im Jahre
72. P. Oszczanowski, Ikonografia cesarza Rudolfa II 1611, Jahres-Bericht der Schlesischen Gesellschaft für
(1576–1612) w nowożytnej sztuce Śląska, Dzieła Vaterlandische Kultur 43 (1866), pp. 163–166.
i Interpretacje 1 (1993), pp. 54–55.
84. He was buried in Wrocław Cathedral in 1611. See
73. V. E. Thoren, The Lord of Uraniborg: A Biography of Ruffer (note 21), p. 268; J. Jungnitz, Die Breslauer
Tycho Brahe (Cambridge, 1990), pp. 236–249, 267–271, Germaniker (Wrocław, 1906), p. 85; Kořán (note 21),
280–283. p. 240; Hausenblasová (note 7), p. 376.
74. As exemplified by many eblematic compositions 85. On his patronage of arts, see H. Dittrich, Carl,
created by Silesian artists. More in A. Seidel-Grzesińska, Erzherzog von Oesterreich, Bischof von Breslau
Die Anfänge der Emblematik in der bildenden Künste 1608 bis 1624, Jahres-Bericht des Neisser Kunst- und
Schlesiens, in Literarisches Leben zwischen Kriegserlebnis Altertums-Vereins 23 (1919).
und Friedenssehnsucht in Schlesien in der Frühen Neuzeit,
ed. M. Czarnecka (in press). 86. J. Tylicki, Manierismusrezeption in Malerei und
Zeichnung Breslaus und einiger Preußischer Städte, in
75. Alchymistysche Kunstücke [...] zusammen getragen Metropolen und Kulturtransfer im 15./16. Jahrhundert:
Dem Allerduchleuchtigsten [...] Herren Herrn Rudolffo Prag-Krakau-Danzig-Wien, eds. A. Langer and G. Michels
15
(Stuttgart, 2001), pp. 185–190; P. Oszczanowski, Davida 92. For example, portraits of Rudolf graced glazed
Heidenreicha rysunkowy „modus faciendi”, in Disegno earthenware plates produced by Silesian ceramic works in
– rysunek u źródeł sztuki nowożytnej, eds. T. J. Żuchowski Wrocław or Nysa in the last decade of the 16th century. See
and S. Dudzik (Toruń, 2001), pp. 175–209. Catalog der Sammlungen von Meisterwerken der Industrie
und Kunst des Instituts Minutoli zu Liegnitz, I: Sammlung
87. This problem with regard to Renaissance and Mannerist kunstgewerblicher Vorbilder (Berlin, 1872), p. 34, cat.
sculpture in Bohemia has been recognised by, for instance, no. 579; E.W. Braun, Eine buntglasierte schlesische
Kořán (note 67), pp. 123–134. Hafnerschüssel mit dem Brustbilde Kaiser Rudolfs II. im
Kaiser Franz Josef-Museum zu Troppau, Der Cicerone 6
88. Kreyczi (note 39), pp. 34, 36, 37, nos. 11715, 11746, (1914), pp. 1–3; B. Rackham, Eine schlesische Schüssel
11750; Voltelini (note 45), p. 174, no. 12553; Voltelini mit dem Brustbild Kaiser Rudolf in London, Der Cicerone
(note 47), p. 57, no. 16565. 17 (1925), pp. 201–202; K. Strauss, Schlesische Keramik
(Strasburg, 1928), p. 20; K. Masner, Das Kunstgewerbe, in
89. M. Zlat, Porta Augusta dla cesarza Rudolfa II, in Ars Kunst in Schlesien (Berlin, 1927), p. 272; M. Starzewska,
Auro Prior: Studia Joanni Białostocki sexagenario dicata Z zagadnień śląskiej ceramiki renesansowej (na marginesie
(Warsaw, 1981), pp. 349–354; B. Kytzler, Landes Silesiae artykułów Konrada Straußa), Roczniki Sztuki Śląskiej 9
IV: Kaiser Rudolphs II. Breslauer Ehrenpforte in David (1983), p. 91; K. Vocelka, Rudolf II. und seine Zeit (Vienna,
Siegemunds Reisegedicht, Jahrbuch der Schlesichen Cologne and Graz, 1985), p. 148, fig. on p. 149.
Friedrich-Wilhelms-Universität zu Breslau 29 (1989),
pp. 103–110. 93. Oszczanowski (note 90), pp. 53–56.
90. For example in the library of St. Mary Magdalene’s 94. Oszczanowski and Gromadzki (note 78), p. 102, cat.
Church in Wrocław (Oszczanowski [note 72], pp. 41–42, fig. no. 358.
32), in town halls in Świdnica (M. Pierzchała, Bildnis Kaiser
Rudolfs II. [1552–1612], in Welt – Macht– Geist: Das Haus 95. M. Engelmann, Zwei mathematische Instrumente des
Habsburg und die Oberlausitz 1526–1635, eds. J. Bahlcke 16. Jahrhunderts, Schlesiens Vorzeit in Bild und Schrift N.
and V. Dudeck [Görlitz and Zittau, 2002], pp. 345–346, cat. F. 7 (1919), pp. 199–204.
no. B 68) and Wrocław (P. Oszczanowski, Wrocławska racja
stanu: Ratusz wrocławski w czasach habsburskich [1526– 96. Album für Künstler, Gewerbetreibende, Kunstfreunde
1741]. Cz. I, in Wrocławski Rynek: Materiały konferencji und Sammler, ed. A. von Minutoli, (Liegnitz, 1855),
naukowej zorganizowanej przez Muzeum Historyczne we fig. 30.
Wrocławiu w dniach 22-24 października 1998 r., ed. M.
Smolak [Wrocław, 1999], pp. 53–56). 97. Oszczanowski (note 48), p. 141.
91. For example in the lost book of the Wrocław Rifle Club. 98. In the collection of the University Library in Wrocław.
See H. Kohlhaußen, Schlesischer Kulturspiegel im Rahmen See R. T. Prinke, The Wrocław codex of the Magical
der Kunstsammlungen der Stadt Breslau (Wrocław, 1935), Calender, The Hermetic Journal 28 (1985), pp. 26–29
p. 80, fig. 68. (with bibliography).
16
ONDŘEJ JAKUBEC
Culture and Art at the Late Renaissance Court of Bishops of Olomouc and their Relationships to Rudol-
finian Prague and other European Centres: The bishopric of Olomouc represented one of the most
important institutions in the early modern Moravia. Bishops of Olomouc were the most powerful and rich
noblemen there and their attitudes to works of art they commissioned or bought were very specific. They
took advantage of them for their self-representation and also for „instrumental” political and confessional
goals, when they evolved a special kind of „cultural politics”. The commissions and purchase of works
of art by bishops or their cultural orientation in general were orientated to some European centres, which
simultaneously created the main geopolitical net of relations of bishopric as an institution. Firstly, it was
Prague, where bishops tried to get political support of emperor Rudolf II. Especially, during episcopate
of Stanislaus Pavlovsky (1579–1598) the political and confessional contacts with the court at Prague
represented the main axis of episcopal politics. It had also cultural background, when bishop tried to
take advantage of artists in the circle of Rudolfinian court. As one of the most remarkable results of these
contacts we can mention especially the St. Stanislaus chapel in Olomuc (1585–1591), commissioned
by bishop Pavlovsky and designed probably by Giovanni Gargiolli from Florence, the court architect
of Rudolf II. On the other hand, bishop used to send to emperor and court and land officials a plenty of
„presents” – works of art (sometimes also pieces imported from Italy), which served as a kind of bribe.
Bishops of Olomouc used to acquire works of art, books and arts-and-crafts objects also from another
European cities – mainly from Rome, Vienna, Nuremberg and Silesian cities Nisa and Wrocław. Thanks
to special personal contacts they could be orientated to another special centres, e.g. Florence due to
friendship between bishop Pavlovsky and archduke Ferdinando I. de Medici, who used to sent to bishop
a few pictures. These cultural and artistic relationships reveal that art patronage of bishops had a high
status and that these contacts were also a logical consequences of their political orientation.
18
aby zkontaktoval „jednoho dobrého malíře“, výzdoby vypovídá i soudobé nadšené svědec-
kterého mu doporučil hofmistr nejvyššího tví papežského ceremoniáře G. P. Mucanta,
hofmistra království českého Jiřího st. Popela který se v r. 1597 účastnil v kapli bohoslužby
z Lobkovic. Záměr biskupa byl, aby mu tento společně s kardinálem Enrico Caetanim: „...šel
„dobrý a umělý malíř“ vyzdobil „pokoje na pan kardinál vyslechnout mši do téhož kated-
spuosob při dvoře a jak při velikých páních rálního chrámu, do překrásné kaple z mramoru,
zbudované a zasvěcené současným biskupem
slavnému patronovi Polska a jeho krajanovi,
jehož jméno nosí, neboť se jmenuje Stanislav
Pavlovský. Byl tam po celém obvodu zobrazen
překrásnými malbami celý život, zázraky a smrt
onoho slavného světce.“ Podobně velkolepě je
kaple popsána v panegyriku olomouckého jezu-
ity Johanese Clingeria na biskupa Pavlovského,
kde se objevují přímo verše určené „Ad Via-
torem“, kterému je mramorová „Sacellum S.
Stanislai“ vylíčena jako podivuhodné a krásné
dílo.10 Kaple je vybudována na téměř pravi-
delném půdoryse čtverce a nesla neobyčejně
komplikovanou manýristickou helmici, která
bohužel zanikla, stejně jako bohatá malířská
a sochařská výzdoba, s výjimkou bronzových
vrat, norimberského importu. Náročnost
architektury kaple spočívá především v dů-
sledném prokomponování fasád, které vytváří
plasticky velmi bohatou několikavrstevnou
strukturu. Fasády jsou po celé ploše obloženy
kamennými pískovcovými články, připojenými
k cihlovému korpusu stavby. Ta je založena na
vysokém postamentu, který přispívá k její jisté
autonomii a výlučnosti, přesně podle principů,
1. Jan Willenberg, Polepšený biskupský znak Stanislava kterým sakrálním stavbám určili renesanční
Pavlovského a potridentští teoretikové architektury (L.
B. Alberti, A. Palladio, Karel Boromejský).
Sokl kopíruje profil fasád, který je ovládán
zpuosob jest“. K zakázce ze strany pražského svazkovými pilastry na nárožích a vždy mezi
malíře nakonec nedošlo a realizoval ji neznámý dvěmi okny uprostřed jednotlivých fasád. Pole
olomoucký mistr.7 pilastrů jsou vpadlá, s profilovaným ústupkem
Patrně nejvýznamnějším projevem vazeb což představuje typický manýristický prvek,
biskupa Pavlovského na rudolfínské umělecké zeslabující tektonickou soustavu stavby (častý
centrum byla výstavba kaple sv. Stanislava zvl. v severní Itálii, motiv užíval Bramante
(původně koncipovaná jako rodová hrobka a v podobě nik i Raffael). Svazkové pilastry
Pavlovských z Pavlovic) při katedrále sv. Vác- prochází celou výškou stavby a kulminují ve
lava v Olomouci v letech 1585–1591 (obr. 2).8 složitě profilovaných hlavicích, přecházejících
Tato exkluzívní architektura je právem pova- přes útlý profil ve vlysu do mohutně a bohatě
žována za jednu z „nejvýznamnějších staveb profilovaného úseku zalamované římsy.
Cinquecenta nejen našich zemí, nýbrž celé Podobně komplikované jsou i vlastní okenní
střední Evropy“.9 O výjimečnosti stavby a její otvory kaple, které jsou tvořeny masivními
19
profilovanými rámy a vlastními výklenky se paumistr nepřijel“.13 Momentální nepřítomnost
zešikmenými špaletami, do kterých jsou vlo- „paumistra“ v Praze by mohla rovněž svědčit
ženy obdélníkové diamantové kazety. Všech pro Gargiolliho, který byl jako císařský sta-
šest špalet výklenků je přitom koncentricky vitel povinen stavebním dohledem při dalších
natáčeno směrem k severu (vstupu do kaple) stavbách na komorních panstvích (v té době
a vytváří tak komplikovanou iluzionistickou např. na zámku v Brandýse nad Labem). Před
strukturu, která není na první pohled zřejmá. polovinou března 1586 byly biskupovi dodány
Struktura členění exteriéru kaple tedy nutí plány („ty modelle neb mustry, podle kderých
jako další manýristické architektury k aktiv- se naše kaple zde stavěti má“), které nařizoval
nímu přístupu a „četbě“ divákem, který teprve 14. 3. převézt z Kroměříže do Olomouce s tím,
postupnými změnami svého pozorovacího
stanoviště mohl pochopit tuto logiku.11 K ex-
kluzivitě kaple přispívá vedle bohaté aplikace
několika druhů mramoru v interiéru i její portál
v jižní stěně lodi katedrály, vytvořený podle
vzorů Sebastiana Serlia a kombinující sdružené
korintské sloupy s bosovanou podložkou. Tento
motiv odpovídá zásadám manýristické estetiky,
propojující principy opera di mano a opera di
natura a vyrovnávající tak vitruviánskou řádo-
vost a capricciosní licenci, která ji narušuje.
V souvislostech, které zde sledujeme, nás
bude zajímat především osobnost projektanta,
který nebyl doposud prokazatelně doložen.
Pouze Jarmila Krčálová navrhovala Giovanni
Gargiolliho z Florencie, který byl na jaře 1585
povolán Rudolfem II. jako císařský stavitel do
Prahy, kde se objevil v červnu společně s An-
toniem Valentim.12 V tehdejší korespondenci
biskupa Stanislava Pavlovského se něko-
likrát vyskytují zmínky o blíže neurčeném
pražském „paumistrovi“, kterého se biskup
snažil, patrně v souvislosti s výstavbou kaple,
prostřednictvím Stanislava Rogojského povolat
z Prahy na Moravu. Je otázka, zda jej nelze 2. Kaple sv. Stanislava, katedrála sv. Václava
ztotožnit právě s Gargiollim, jako možným v Olomouci, pohled od jihozápadu, 1585–1591
projektantem. Poprvé jej biskup očekával
počátkem srpna 1585 a 11. 9. 1585 znovu psal „aby se pěkně opatřily, že by se škody v znešení
Rogojskému, že očekává „toho paumistra“, jich na nich nestala“.14 Při úvahách o postavě
aby „to dílo shlídnuti...předsevzíti a konati projektanta lze zvážit i to, že sám charakter
mohl“. Již v květnu 1585 byly (chybně) zalo- kaple sv. Stanislava, její monumentální charak-
ženy základy a je tedy možné, že se návštěva ter a sofistikovaná kamenná struktura fasád by
„paumistra“ týkala právě tohoto. Další zpráva skutečně mohla odpovídat architektonickému
pochází z 19. 1. 1586, kdy psal biskup svému projevu Gargiolliho a jeho dochovaných
pražskému agentovi Cyprianu Běleckému: staveb (např. Císařský mlýn v Bubenči, terasa
„z strany paumistra, přičiň se, aby co nejdřív zámecké zahrady v Brandýse nad Labem).15
k nám vypraven byl.“ Ovšem 1. 3. mu nařizoval Tyto úvahy lze rozšířit o další hypotézu. Je
ať „ten kočí ať se dýle nezdržuje, poněvadž ten možné, že projekt olomoucké kaple sv. Stanislava
20
se nevypracoval v českých zemích, ale byl olomouckou kapli v každém případě klíčová,
dodán z Itálie. Osobou, která by mohla přichá- ať byl jeho podíl zprostředkovatelský, anebo
zet do úvahy je všestranný architekt, sochař, přímo autorský, s použitím znalostí soudobé
malíř, inženýr a návrhář Bernardo Buontalenti toskánské architektonické produkce.
(1531–1608), který působil jako dvorský archi- Součástí vazeb biskupa Pavlovského na
tekt Medicejských.16 K této domněnce vede pražské rudolfínské centrum bylo nepokryté
jednak charakter části Buontalentiho tvorby, politické korupční jednání, které se zase
tak intenzívní kontakty biskupa Pavlovského naopak ze strany biskupa projevovalo zasí-
s medicejským dvorem ve Florencii a v Římě. láním nejrůznějších darů, včetně uměleckých
Buontalenti pracoval především pro florentské předmětů, císaři a zainteresovaným úředníkům.
velkovévody Cosima I. (1519–1574), France- Nejčastěji se jednalo o zlatnické práce, které
sca I. (1541–1587) a kardinála Ferdinanda I. biskup buď nakupoval nebo přímo zadával
de Medici (1549–1609). S jejich dvorem a špičkovým olomouckým zlatníkům.20 V pří-
především s Ferdinandem udržoval biskup padě dlouholetého sporu biskupa Pavlovského
Pavlovský velmi těsné styky, zahrnující s moravským zemským soudem o jurisdikční
i fenomén umělecké výměny. To bylo patrně exempci kléru lze tuto praxi sledovat zvláště
důsledkem kardinálovy podpory Pavlovského dobře. Samotnému Rudolfovi II. zaslal biskup
italských studií, kdy jej proto biskup označoval v lednu 1586 čtyři své nejkrásnější koně, kteří
přímo jako „patronus“. Pavlovský potom i za měli být odevzdáni osobně císaři v Brandýse
svého episkopátu vysílal na dvůr Ferdinanda de nad Labem.21 Podobně biskup poslal r. 1586
Medici své vybrané stipendisty.17 Z Buontalen- stříbrnou pozlacenou číši registrátorovi při
tiho architektur odpovídá kapli sv. Stanislava české kanceláři Janu Myllnerovi z Milhausu.
nejen záliba v iluzionistických perspektivních V r. 1585 nechal biskup Pavlovský zhotovit,
hříčkách (schodiště v S. Trinità ve Florencii), patrně přímo na přání nejvyššího hofmistra krá-
ale např. i jeho práce při Palazzo Uffizi ve lovství českého Jiřího st. z Lobkovic stříbrný
Florencii. Zpracování např. Porta delle Sup- pozlacený relikviář pro jeho „novou kapli“.
pliche (po 1574), anebo i jiné jeho návrhy Relikviář mu společně s několika ostatky
oken odpovídají svými jednoduchými geome- zaslal koncem roku. V r. 1590 zase poslal „řetěz
trickými a izolovanými rámy, které jsou před- zlatý“ dvorskému sekretáři Jiřímu Pergerovi.
staveny před vlastní ostění, podobnému pojetí Toto nepokryté korupční jednání bylo běžné,
rámů okenních výklenků kaple sv. Stanislava, biskup Pavlovský přímo své „agenty“ vyzýval,
které jsou stejně tak představeny před plochu aby u zaangažovaných úředníků zjistili, jaký
stěny.18 Je tedy možné, že původ projektu kaple dar očekávají.22 Umělecké styky biskupského
sv. Stanislava je možné hledat právě v medi- a císařského dvora mohly v tomto opačném
cejském okruhu. Pokud navíc víme, že to byl směru zahrnovat také doporučování výjimeč-
právě Gargiolli, který v r. 1587 prostředkoval ných jedinců do císařských služeb. Příkladem
návrhy Buontalentiho pro Rudolfovy stavební toho může být snaha biskupa Pavlovského
podniky na Pražském hradě, lze se domní- „umístit“ k císařskému dvoru jistého Vavřince
vat, že podobné kontakty mohly existovat Hanáka, který pro biskupa zhotovoval tapiserie.
i dříve.19 Tato hypotéza tedy předpokládá, že Tomuto Hanákovi, „mládenci řemesla krejčíř-
Gargiolli prostředkoval biskupu Pavlovskému ského a nejednoho z řádných mistrův, který
Buontalentiho projekt, který byl pro biskupa dosti daleké krajiny jako v Římě, Neapoli
vypracován patrně díky jeho dobrým kontak- a jinde ve Vlaších shlédnul“, měl Stanislav
tům s Medicejskými. Lze přitom jen zvážit Rogojský v r. 1587 zajistit, „aby mimo jiné
míru vlastního Gargiolliho autorského podílu, při dvoře Jeho Milosti Královské fedrován
např. možné zhotovení plánů či plastických bejti a místa dojíti mohl“.23
modelů do března 1586. Lze tak předpokládat, Vazby biskupa Pavlovského na rudolfín-
že úloha tohoto císařského stavitele byla pro ský dvůr lze nalézt také ve sféře hudebního
21
mecenátu. Byla to především osobnost Jacoba kupů základem jejich pozdější kariéry. V praxi
Galluse (Handla), který v letech 1580–1585 vysílat katolický klérus (zvl. kanovníky) ke
vykonával ve službách Stanislava Pavlov- splnění nezbytných studijních povinností do
ského funkci dvorního skladatele a vedoucího Říma (ale např. i Perugie) pokračoval přede-
biskupské kapely. Biskup však jeho činnost vším biskup Pavlovský, který jim zajišťoval
finančně podporoval i po Gallusově odchodu podporu mezi členy kardinálského sboru. Byl
do Prahy, kde měl tento uznávaný skladatel, rovněž garantem realizací kavalírských cest
který Pavlovskému dedikoval několik ze řady příslušníků moravské aristokracie do
svých děl, přijít i do kontaktu s rudolfínskou Itálie. Z důvodu těchto intenzívních vazeb na
kapelou.24 Nicméně biskup Pavlovský udržoval Řím a další italská centra si Pavlovský zajistil
styky přímo se členy Rudolfovy dvorní kapely, nejen stálého agenta ve věčném městě, ale
když finančně přispěl Franciscovi de Salemu řada jeho dalších agentů, poslů, podřízených
za dedikaci jeho druhé knihy mší Tripartii kleriků či spřízněných osob vytvářela pro
Operis Officiorum Missalum Liber Secundus biskupa bohatou síť, která nejen garantovala
(Praha 1594).25 Vazby olomouckého biskupa podporu jeho politiky či představovala bisku-
na pražskou metropoli lze vysledovat také povu zpravodajskou složku, ale byla pro něj
v kontextu jeho bibliofilských zájmů, kdy byl také schopná zajišťovat nákupy uměleckých
prostřednictvím svých úředníků v kontaktu předmětů a dalšího exotického zboží.28
s tamním knižním trhem, kdy speciálními Římské (a obecně italské) prostředí sloužilo
instrukcemi (doloženo pro r. 1585) zajišťoval biskupům v první řadě k nákupu nejrůznějších
nákup konkrétních titulů.26 knih. Nejčastěji šlo o potridentsky orientované
Přes předložené zprávy se bohužel pro- náboženské spisy, které byly využívány v rámci
zatím nepodařilo dohledat žádný konkrétní reformy moravského katolicismu.29 Mezi tisky
doklad vazby uměleckých zájmů olomouckých konfesionálního charakteru, které stály v centru
biskupů na rudolfínské dvorské prostředí (ve zájmu biskupů, lze zahrnout i spisy popisující
hře zůstává stále nedostatečně zpracovaná úspěchy katolicismu při obracení „pohanů“ na
biskupská korespondence Františka kardinála „pravou víru“ (zvláště úspěchy jezuitů v Ja-
z Dietrichsteina). Nelze tedy doložit podobné ponsku). Tyto italské spisy si byli biskupové
těsné vztahy, jaké s tímto prostředím měli např. schopni velice rychle po vydání v Itálii obstarat
poslední Rožmberkové.27 Nicméně i anonymní a dokonce vzápětí pořizovat jejich český pře-
a nepřímé zprávy, stejně jako hypotetické klad. Následovné šíření originálních vydání
angažmá Gargiolliho naznačuje, že vazby na i překladů potom tvořilo kostru kulturně-kon-
rudolfínské prostředí mohly být ve skutečnosti fesionálních aktivit biskupů, kterými jednak
velmi intenzívní. To by ostatně odpovídalo při- utvrzovali konfesní loajalitu a sebeidentifikaci
rozené politické inklinaci biskupa Pavlovského katolíků, a jednak se jimi snažili zvrátit nábo-
k císařskému dvoru. ženské přesvědčení nekatolíků.30
Vedle kontaktů na pražské centrum byl Mezi tisky, které zaujímaly pozornost
biskup Stanislav Pavlovský svázán s dal- biskupů však pochopitelně patřily i zcela
šími přirozenými mocenskými a kulturními nenáboženské tituly. Významnou roli přitom
metropolemi, což už vyplývalo ze samotné sehrál Pavlovského stipendista, olomoucký
instituce jeho úřadu. V první řadě to byl Řím, kanovník Eliáš Hovorka (Hovorius), studující
který byl z hlediska hierarchické podřízenosti na římském Collegium Germanicum. V r. 1589
ústřední instancí pro katolický klérus. Prostředí zaslal biskupovi „knihy a obrázky“ a Pavlovský
papežské kurie nebylo pro biskupy klíčové jen jej ihned vyzýval k nákupu dalších „takových
z hlediska církevně-správních či politických věcí obzvláštních“. V říjnu 1590 mu Hovo-
záležitostí. Řím a jeho vzdělávací instituce (zvl. rius poslal „obrazy“ nově zvoleného papeže
jezuitské Collegium Germanicum) se staly také Urbana, patrně grafiky („effigies Urbani VII“),
pro řadu moravských kleriků i pozdějších bis- které biskup dále distribuoval. Zde lze zmínit,
22
že jiné zobrazení dalšího papeže Klimenta VIII. Milosti Kardinála Medices, velikého knížete
(„obraz obličeje jeho”) získal biskup v r. 1592. Florentského, nedávno sem po jednom příteli
V dubnu 1591 zase Pavlovský do Říma děko- mým přinešené“ a v r. 1592 zase „obraz he[d]-
val Hovoriovi za „fascis imaginum antiquitate bávný panny Marie s diťátkem, který nám ze
Romanorum et Sixtinarum“. Jednalo se patrně Vlach od velkého knížete Florentského ode-
o grafická zobrazení římských starožitností slán jest“, s tím, že si byl vědom jeho rarity
a památek, případně o jednu z mnoha umělec- – „v těchto zemích málo takovejch se najde“.
kých topografií či průvodců, které byly v 16. V dubnu 1588 získal „obrázek jeden, který
století o památkách Říma vydány.31 Další jedi- nám nedávno pominulých dnuov mezi jinými
nečnou publikaci získal biskup Pavlovský v r. z Říma přinešený jest“. Vzhledem k tomu,
1591, kdy mu byla zaslána kniha papežského že zmínky o těchto obrazech se objevují jen
protonotáře Michela Mercatiho Gli Obelischi di v případech, kdy je biskup v rámci hledání
Roma, obsáhle se věnující historii a současnosti podpory své politiky věnoval okruhu vyso-
římských obelisků. Vedle obecného biskupova kých českých úředníků (jako svého druhu
zájmu lze přihlédnout k tomu, že po vzoru úplatek), je pouze otázkou, jaký byl skutečný
Sixta V. akceptoval konfesionální symboliku počet těchto uměleckých předmětů, zasílaných
obelisků, demonstrujících triumf katolicismu z Itálie pro jeho vlastní potřebu. Nabízí se tak
(např. je aplikoval na přestavěném průčelí možnost uvažovat o existenci biskupské sbírky,
olomoucké katedrály).32 Tyto knihy zcela jistě která předcházela dnešní kolekci olomouckého
biskup získával pro svou privátní knihovnu, arcibiskupství, jejíž základy položil ve druhé
která zahrnovala mj. spisy historické, ale třeba polovině 17. století biskup Karel II. z Liech-
i kabalistické.33 Podobnou šíři zájmů lze vysle- tensteinu-Castelkorna.38
dovat např. i v soudobé knihovně pražského Jako nákupčích využíval biskup Pavlov-
arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice.34 ský také další olomoucké preláty. Olomoucký
Prostředí Říma sloužilo biskupovi Pav- kanovník Jan Damrowský pro něj nakupoval
lovského rovněž k získávání uměleckých ve Florencii drahé látky a je možné, že popud
předmětů, kdy k tomu využíval známých k objednávce dvou pláten u Allesandra Allo-
osobností v prostředí kurie či svých různých riho ve Florencii, garantované v srpnu 1583
„agentů“. Významnou roli sehrál vedle Hovoria Dambrowským, vzešel přímo od biskupa,
také biskupův příbuzný a olomoucký kanovník který těmito obrazy zanedlouho volně dispo-
Ludvík Grodecký, který v letech 1583–1586 noval.39 Jeden z nich, obraz Kristus pod křížem,
pobýval na římském dvoře zmíněného kardi- je dodnes v majetku olomoucké Metropolitní
nála Ferdinanda I. de Medici. Odtud Ludvík kapituly (obr. 3). Také brněnský probošt Ekkard
posílal především své vlastní grafické práce, ze Schwoben byl biskupem Pavlovským
pro které byl současníky značně chválen: „vir pověřen v r. 1580 zakoupit v Římě konkrétní
admirabilis ingenii, kderýžto co kolivěk očima zlatnické předměty, tzv. agnusky, drobné
svýma uzřel to vykontrfetoval i potom tak sub- devocionální šperky. Biskup byl schopen tyto
tylně na mědi vyryl, což v velikém podivení nákupy zajišťovat nejen pro sebe, ale také pro
u lidí bylo.“35 Je doložena zásilka „erbů na další osoby.40 Umělecké předměty přitom pro
mědi vyřezaných a na papíře vytlačených“ biskupa získávali i jeho příbuzní. V lednu
a blíže neurčené grafické zobrazení boha 1581 tak nařizoval svému bratru, světoběžníku
Marta.36 Zajišťoval však i zásilky zlatnických Václavu Pavlovskému, aby pro něj nakoupil
předmětů, které byly do Olomouce transporto- v Benátkách „něco od kamení drahých, perel
vány i prostřednictvím poutníků.37 a koráluov“.41
Díky kontaktům s Ferdinandem I. de Vedle Itálie si olomoučtí biskupové
Medici získal biskup Pavlovský přímo i něko- schopni nakupovali umělecké a umělec-
lik obrazů, které mu zaslal sám kardinál. Na kořemeslné předměty, případně knihy také
jaře 1588 tak obdržel čtyři „obrázky od Jeho v jiných evropských centrech. V první řadě
23
to byla Vídeň, kde biskupové, ve sledovaném V případě biskupa Prusinovského došlo
období přinejmenším od Viléma Prusinovského přímo k objednávce tisku Nového zákona ve
z Víckova, využívali služeb italských kupců vyhlášené niské tiskárně J. Creutzigera.46 Do
z Milána a Florencie, kteří zde měli obchodní polského prostředí se s objednávkou knižních
zastoupení. Jednalo se především o nákupy tisků obrátil roku 1585 i biskup Pavlovský,
zlatnických prací a luxusních textilií.42 Biskup který si nechal v prestižní královské tiskárně
Prusinovský se obracel se specifickými zakáz- J. Januszowského (tzv. Lazarově) v Krakově
kami i na italské krejčí, usazené ve Vídni a na vytisknout náročně typograficky zpracovanou
tamním trhu kupoval i vybrané knižní tituly.43 novou Agendu pro olomouckou diecézi. 47
Ve Vídni byly biskupy zajišťovány i zcela spe- Vyhledávaný byl také trh v Linci, odkud si
biskupové nechávali přivážet méně dostupné
zboží (textilie, italské lahůdky a cukrovinky,
koření).48 Ve specifických případech biskupové
směrovali své objednávky do specializovaných
center. Při objednávce bronzového náhrobníku
biskupa Marka Kuena (1565–1566) a bronzo-
vých vrat olomoucké kaple sv. Stanislava
(1591) byly zvoleny prestižní norimberské
dílny. Tyto práce svou exkluzivitou dalece
překračují lokální umělecký rámec a jsou
dokladem rozhledu biskupů, stejně jako
jejich schopnosti zadat tak finančně náročnou
zakázku.49
Předložený příspěvek se snažil nastínit
šíři rozpětí uměleckých a kulturních vazeb
olomouckých biskupů na významná evropská
centra. Objednávky či výměny umění, umělec-
kého řemesla a knih byly přirozeně směrovány
do metropolí, se kterými byli olomoučtí bisku-
pové svázáni ze samé podstaty svého úřadu,
svých politických vazeb a také pro jejich
geografickou blízkost. Je pouze přirozené,
že v závěru 16. století docházelo na pozadí
3. Alessandro Allori, Kristus pod křížem, 1583 intenzívních politických styků k fixaci
(Olomouc, Metropolitní kapitula u sv. Václava) biskupů především na pražské centrum.
Kontinuální kontakty udržovali biskupové
cifické stavební potřeby, např. zvláštní železné po celé sledované období zejména s Římem,
krycí destičky („lamina ferrea“), pro pokrývání Vídní a slezskými rezidencemi vratislavských
helmice věže kroměřížské rezidence (1591), biskupů. Kontakty s dalšími středisky byly již
které byly kupovány u vídeňského obchodníka potom navazovány jen příležitostně. S výjim-
Hercula Podesty a následně komplikovaně kou specifického postavení Říma lze konsta-
dopravovány na Moravu.44 tovat, že kulturní a umělecké zájmy a potřeby
Dalšími blízkými centry, kde olomoučtí olomouckých biskupů se logicky realizovaly
biskupové mohli realizovat své nákupy v užším středoevropském teritoriu. To dosta-
a umělecké objednávky, byly slezská Nisa tečně charakterizuje úroveň jejich mecenátu
a Vratislav, rezidenční města vratislavských a kulturních aktivit, které sice byly v lokál-
biskupů. Jsou doloženy nákupy luxusního ním měřítku jedinečné, ovšem nevymykaly
stolního náčiní a nádobí, textilií, ale i knih.45 se z průměru srovnatelných aristokratických
24
dvorů raně novověké Evropy. 50 Na první ihned Stanislav Rogojský, což odpovídá jejich podpoře
pohled se zdá, že získávání uměleckých děl biskupů Viléma Prusinovského z Víckova a Stanislava
Pavlovského z Pavlovic.
olomouckými biskupy mělo nahodilý charak-
ter, nicméně soustavnost jiných projevů jejich 3. Zemský archiv v Opavě–pracoviště Olomouc [dále
mecenátu (zvl. architektury) naznačuje, že kusé ZAO–O], fond Arcibiskupství olomoucké [dále AO],
Kopiář biskupské korespondence [dále Kop.] 1566,
údaje nemusí zdaleka vypovídat o skutečném f. 17; ibidem, Kop. 1572, f. 113v.; ZAO–O, AO, Kop.
rozsahu načrtnutých uměleckých vztahů a kul- 1567, f. 75, 77, 139.
turních výměn. Sledované informace rovněž
4. Jaroslav Pánek, Olomoucký biskup Stanislav Pav-
vypovídají o tom, že využívání uměleckých děl lovský a česká šlechta, Ročenka Okresního archivu
biskupy bylo v řadě případů zcela „instrumen- v Olomouci 17 (1989), s. 35–58; idem, Biskup a kanc-
léř: Stanislav Pavlovský a Vratislav z Pernštejna
tální“, kdy byly často využívány jako formy 1579–1582 a jejich úloha v počátcích rekatolizace
úplatku pro nejvyšší zemské úředníky, od kte- Moravy, Časopis Matice moravské 113 (1994), s.
35–47; idem, Prag und Olmütz: Die Herausbildung
rých očekávali politickou podporu. Specifické einer konfessionell-politischen und kulturellen Achse
jsou také případy, kdy rozesílání devocionál- in der rudolfinischen Zeit, in Rudolf II, Prague and
the World. Papers from the International Conference
ních předmětů, obrazů a zvláště knih tvořilo Prague, 2–4 September, 1997, ed. Lubomír Konečný,
jednu z hlavních částí konfesionalizační poli- Beket Bukovinská a Ivan Muchka (Prague 1998), s.
70–73; Moravský zemský archiv v Brně [dále MZA],
tiky biskupů, která měla upevňovat sebeiden- fond Matice moravská [dále G 83], Kop. Nesign., č.
tifikaci katolíků se svou konfesí a naopak měla kart. 42, inv. č. 168, f. 189–192.
působit na nekatolíky a potencionálně je dovést 5. Acta et Constitutiones Synodi Olomucensi…etc. (Olo-
až k jejich konverzi.51 Doložené zprávy, i když mouc 1592), Vědecká knihovna v Olomouci [dále VKOL],
jistě zlomkovité, přesto ukazují intenzitu a po- sign. 36. 058, f. 1v.; Bartoloměj Paprocký z Hlohol, Zrca-
dlo slavného Markrabství moravského (Olomouc 1593
doby umělecké i obecně kulturní výměny, která [faksimile Ostrava 1993]), f. 161v.
mezi sledovanými centry fungovala, a která
byla také přímo úměrná rozhledu a osobitos- 6. Johann Clingerius, Centum Epigrammata Parentalia
[…] Stanislai Pawlowsky Episcopi Olomucensi etc.
tem jednotlivých olomouckých biskupů. Vedle scripta (Olomouc 1598 [Státní okresní archiv v Olomouci,
výrazné postavy Stanislava II. Pavlovského to knihovna, sign. A 5481, č. 8]).
byl jistě František kardinál z Dietrichsteina,
7. MZA, G 83, Opisy biskupské korespondence (Kop.)
přičemž rozkrytí charakteru jeho mecenátu XXIV, 1586, č. kart. 50, inv. č. 177, f. 278, 511, 529.
a kulturních kontaktů je naléhavou otázkou
dalšího studia.52 8. Ondřej Jakubec, Kaple sv. Stanislava při katedrále sv. Vác-
lava v Olomouci, Střední Morava 12 (2001), s. 27–42.
25
14. MZA, G 83, Kop. XXIV, 1586, č. kart 50, inv. č. 25. Jiří Sehnal, Hudba na dvoře olomouckých biskupů od
177, f. 161. 13. do poloviny 17. století, Časopis vlastivědné společnosti
muzejní v Olomouci 60 (1970), s. 75.
15. Jarmila Krčálová, Architektura doby Rudolfa II., in
Dějiny českého výtvarného umění, II: Od počátku rene- 26. MZA, G 83, Kop. XXII, 1585, č. kart. 48, inv. č. 175, f. 95.
sance do závěru baroka (Praha 1989), s. 160–168;
eadem, in Nová encyklopedie (pozn. 12), s. 206; Pavel 27. Beket Bukovinská, Několik poznámek k méně známým
Preiss, Italští umělci v Praze (Praha 1986), s. 62–63; zájmům Petra Voka z Rožmberka, in Opera Historica
Eliška Fučíková, Pražský hrad za Rudolfa II., jeho (pozn. 1), s. 279–284.
předchůdců a následovníků (1530–1648), in Rudolf II.
a Praha: Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní 28. Jaroslav Pánek, Mezi Olomoucí a Římem: Ke stykům
a duchovní centrum střední Evropy (Praha, Londýn a moravského duchovenstva a šlechty s Itálií za episkopátu
Milán 1997), s. 20, 32–34; Ivan Muchka, Die Architektur Stanislava Pavlovského, in Facta probant homines: sborník
unter Rudolf II., gezeigt am Beispiel der Prager Burg, příspěvků k životnímu jubileu prof. Dr. Zdeňky Hledíkové, red.
in Prag um 1600. Kunst und Kultur am Hofe Rudolfs II. Ivan Hlaváček a Jan Hrdina (Praha 1998), s. 311–323.
(Freren 1988), s. 90; Maria Brykowska, The Architecture
of the Prague Castle in light of the Plan in the Uffizi, in 29. Lze zmínit především nákupy následujících knižních
Rudolf II, Prague and the World (pozn. 4), s. 223–224. titulů: Catechismo Ex Decreto Concilii Tridentini Ad Paro-
chos Pii V. Pont. Max. Iussu Editus (Venetii 1575, [VKOL,
16. Ludwig H. Heydenreich a Wolfgang Lotz, Architecture sign.: 3. 434], Moravská zemská knihovna v Brně [dále
in Italy 1400 to 1600 (Harmandsworth 1974), s. 232–324; MZK], sign.: B A P 98]); oba exempláře provenienčně
Peter Murray, B. Buontalenti, in Encyklopedia of World Art, patřily biskupu Pavlovskému. Spis představuje oficiální
II (New York, Toronto and London 1960), sl. 731–732; potridentský katechismus, který r. 1566 nařídil vydat papež
Alice Dugdale, B. Buontalenti, in The Dictionary of Art, Pius V. Z dalších Pavlovského akvizicí lze zmínit vizitační
V, ed. Jane Turner (London 1996), s. 181–185; Georg a tridentinské dekrety Giovanniho Francesca Bonhominiho,
Kaufmann, Die Kunst des 16. Jahrhunderts (Frankfurt I. Francisci Bonhomii […] Decreta Generalia In Visitati-
am Main und Berlin 1990), s. 353. one Comensi Edita. Adiunctis item summorum Pontificum
Sanctionibus et Tridentini Concilii Decretis, Quae certis
17. ZAO–O, AO, Kop. 1586, inv č. 97, sign. 23, f. 54–55v, Anni diebus, enunciari evulgarique debent (Vercellis 1579
131; ibidem, Kop. Engelsův, inv. č. 99, sign. 29, f. 34v, 186; [VKOL, sign.: 5. 632]).
MZA, G 83, Kop. XX, 1583, č. kart. 46, inv, č. 173, 16. III,
f. 210; ibidem, Kop. Nesign., č. kart. 42, inv. č. 168, f. 116; 30. Např. Acta Consistorii Publice exhibiti A. S. D. N. Gre-
ibidem, Kop. XXXI, 1594, č. kart. 57, inv. č. 184, 29. I. gorio Papa XIII. Regum Iaponorum Legatis Romae…etc.
(Roma 1585) popisující přijetí japonského poselstva u pa-
18. Ida M. Botto, Mostra di disegni di Bernardo Buonta- peže Řehoře XIII. Následoval rychlý překlad spisu: Správa
toho všeho, co jest dálo v Římě…etc. (Olomouc 1585).
lenti (Firenze 1968); Amelio Fara, Bernardo Buontalenti.
Biskup Pavlovský rovněž zajišťoval rozesílání tohoto spisu
Architekt und Festungsbauer (Genua 1990); eadem, Ber- mezi specifický okruh aristokracie, MZA, G 83, Kop. XXII,
nardo Buontalenti (Milano 1995). 1585, č. kart. 48, inv. č. 175, f. 484.
19. Guido Carrai, I Fiorentini al Castello: Il progetto di 31. MZA, G 83, Kop. XXVII, 1589, č. kart. 53, inv. č. 180,
Bernardo Buontalenti e Giovanni Gargiolli per le Nuova f. 36v–37; Jesuité olomoučtí z protireformace: Akty a listiny
Galleria di Rodolfo II, Umění 51 (2003), s. 370–384. z let 1558–1619, ed. B. Navrátil (Brno 1916), č. 273, s. 526;
ZAO–O, AO, Kop. 1590–1591, inv. č. 104, sign. 15, f. 131v.
20. K této praxi viz Jaroslav Pánek, Olomoucký biskup
Stanislav Pavlovský a česká šlechta, Ročenka Okresního 32. ZAO–O, AO, Kop. 1590–1591, inv. č. 104, sign. 15,
archivu v Olomouci 17 (1989), s. 35–58.
f. 115v.; Michele Mercati: Gli Obelischi di Roma (Roma
21. Dalšího koně tehdy biskup věnoval císařskému komor- 1589), ed. Gianfranco Cantelli (Bologna 1981); K problema-
níkovi Wolfovi Rumpfovi, viz Antonín Breitenbacher, Spor tice římských obelisků v 16. století viz Bern Dibner, Moving
biskupa Pavlovského s moravským soudem zemským the Obelisks (Norwalk 1952); Anne Roulet, The Egyptian
o soudnictví nad kněžstvem, Časopis Matice Moravské and Egyptianizing Monuments of Imperial Rome (Leiden
30 (1906), s. 97–134, s. 50. 1972); Cesare D’Onofrio, Gli Obelischi di Roma (Roma
1992); Giovanni Cipriani, Gli Obelischi egizi. Politica e cul-
22. ZAO–O, AO, Kop. 1579–1597, f. 57v–58; MZA, G tura nella Roma barocca (Firenze 1993); Torgil Magnuson,
83, Kop. XXVIII, 1590, č. kart. 54, inv. č. 181, f. 379; Rome in the Age of Bernini I: From the Election of Sixtus
Breitenbacher (pozn. 21), s. 50–51.
V. to the Death of Urban VIII (Stockholm 1982), s. 21–22;
23. MZA, G 83, Kop. XXV, 1587, č. kart 51, inv. č. 178, Matthias Quast, Domenico Fontana, in The Dictionary
f. 354, 463, 464. XI (pozn. 16), s. 270–274; Eric Iversen, Obelisk, ibidem,
XXIII, s. 329–331. K přestavbě olomoucké katedrály za
24. Jiří Sehnal a Jiří Vysloužil, Dějiny hudby na Moravě. (Brno biskupa Pavlovského viz Rudolf Chadraba, K dějinám
2001), s. 26–28; Christian d´Elvert, Geschichte der Musik in olomouckého dómu za renesance, in Sborník památkové
Mähren und Oesterr.-Schlesien (Brünn 1873), s. 128. péče v Severomoravském kraji 2 (1973), s. 43–69.
26
33. Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus, Varia- 45. MZA, G 83, Kop. XVII, 1579–1580, č. kart. 43, inv.
rum libri XII et Chronicon ad Theodoricum regem č. 169, f. 141, 170; MZA, G 83, Kop. XVIII, 1580, č. akrt.
Cordani episcopi Ravennatus de origine actibusque 44, inv. č. 170, f. 410; ibidem, Kop. XXVIII, 1590, č. kart.
Getarum lib. I. quo XII Cassiodor libros eadem his- 54, inv. č. 181, f. 46, 258; ibidem, Kop. XXVII, 1589, č.
torica complexus est (Lyon 1595), Knihovna kláštera kart. 53, inv. č. 180, f. 157.
augustiniánů v Brně (stará sign. MZK sign. A III B
47). – Johannes Reuchlin, De verbo mirifico. Lyon 46. Das New Testament durch den Hochgelehrten Herrn
1552, Stará knihovna kláštera kapucínů v Brně [dále Hieronymus Emser Trewlich verdeutscht, wie es under […]
SKK], sign. 18 H 59. Hertzogen Georgen zu Sachsen etc. Reginent erstlich auss-
gangen ist (Neyss 1571), SKK (stará sign. MZK 3780);
34. Alena Skýbová, Knihovna arcibiskupa Antonína Bruse ZAO–O, AO, Kop. 1571, inv. č. 68, sign. 11, f. 29, 118v.
z Mohelnice, in František Šmahel (ed.), Knihtisk a kniha
v českých zemích od husitství do Bílé hory: Sborník prací 47. Agenda Seu Modus Adimistrandi Sacramenta:Secun-
k 500. výročí českého knihtisku (Praha 1970), s. 239–256. dum ritum Cathedralis Ecclesiae Olomucensis: Ad usum
eiusdem dioecesis. Krakov 1585; Agenda Caeremonialia
35. Paprocký z Hlohol (pozn. 5), f. 187v–188. Secundum ritum Cathedralis Ecclesiae Olomucensis.
(Krakov 1586), VKOL: 5. 237 –5. 238 ad. exempláře.
36. MZA, G 83, Kop. XX, 1583, č. kart. 46, inv. č. 173,
f. 232v.; ibidem, Kopiář Engelsův 1588–1592, č. kart. 60, 48. MZA, G 83, Kop. XVII, 1579–1580, kart. č. 43, inv. č.
inv. č. 189, f. 157. 169, f. 136; ibidem, Kop. XXVII., 1589, č. kart. 53, inv. č.
180, f. 32v.
37. MZA, G 83, Kop. XXI, 1584, č. kart. 47, inv. č. 174, 16. V.
49. Jakubec (pozn. 1), č. kat. 75, 94, zde starší literatura.
38. MZA, G 83, Kop. Nesignovaný, č. kart. 42, inv. č. 168, f. 116,
118; ibidem, Kop. XXX, 1592, č. kart. 56, inv. č. 183, f. 97; 50. Thomas DaCosta Kaufmann, Court, Cloister, and City:
ibidem, Kop. XXVI., 1588, č. kart. 52, inv. č. 179, f. 161. The Art and Culture of Central Europe 1450–1800 (Chi-
cago 1995); Gerhard Ammerer et al., Fürsterzbischof Wolf
39. MZA, G 83, Kop. XX, 1583, č. kart. 46, inv. č. 173, f. 18; Dietrich von Raitenau: Gründer des barocken Salzburg,
Jezuité olomoučtí (pozn. 31), s. 336, č. 178. kat. výst. (Salzburg 1987); Albrecht von Brandenburg.
Kurfürst–Erzkanzler–Kardinal 1490–1545, ed. Berthold
40. MZA, G 83, Kop. XVII, 1579–1580, č. kart. 43, inv. Roland, kat. výst. (Mainz 1990); Susanne Mayer-Himme-
č. 169, f. 27. lheber, Bischöfliche Kunstpolitik nach dem Tridentinum
(München 1984); Pamela M. Jones, Federico Borromeo
41. MZA, G 83, Kop. Nesignovaný, č. kart. 42, inv. č. 168, f. 31. and the Ambrosiana. Art patronage and reform in seven-
teenth-century Milan (Cambridge 1993). Pro nejbližší
42. ZAO–O, Kop. 1569, inv. č. 64, sign. 9, f. 30v–31. – srovnání se nabízí prostředí vratislavských biskupů, viz
Ibidem, Kop. 1572–1573, inv. č. 70, sign. 12a, f. 45v. – MZA, např. Marie Starzewska, Fundacje artystyczne Andrzeja
G 83, Kop. XXIV, 1586, č. kart. 50, inv. č. 177, f. 105. Jerina, biskupa wrocławskiego 1586–1596, Roznik sztuki
śląskiej 13 (1983), s. 67–86.
43. ZAO–O, Kop. 1570, inv. č. 66, sign. 10, f. 5. Biskup
Prusinovský však knihy získával i z německého prostředí, 51. Ondřej Jakubec, „Sebekonfesionalizace“ a manifestace
konkrétně z Augšpurku – Christian d´Elvert, Historische katolicismu jako projev utváření konfesní uniformity na
Literatur-Geschichte von Mähren und Österreich-Schlesien předbělohorské Moravě, in Acta Universitatis Palackianae
(Brünn 1850), s. 38. K podobným nákupům české a mo- Olomucensis. Facultas Philosophica: Historica 31 (Olo-
ravské aristokracie ve Vídni a její přitažlivosti naposledy mouc 2003), s. 101–119; idem, Olomoučtí biskupové jako
Václav Bůžek, Napovědět císaři: Vídeň očima české renesanční mecenáši?, in Pro Arte: Sborník k poctě Ivo
a moravské šlechty v době vlády Ferdinanda I., Dějiny Hlobila, ed. Dalibor Prix (Praha 2002), s. 261–270.
a současnost 25:6 (2003), s. 25–29.
52. Pro podrobnější analýzu mecenátu, kulturních a po-
44. ZAO–O, AO, Kop. 1590–1591, inv. č. 104, sign. 25, litických aktivit olomouckých biskupů včetně nezbytné
f. 117v–118, 133v, 134v, 136v, 138, 139, 147v. bibliografie viz Jakubec (pozn. 1).
27
DER LAOKOON UND DIE RINGER entgegengestellt, hatte eine Tempelschändung
DES ADRIAEN DE VRIES IM GARTEN DES begangen und gegen das Priesterzölibat verstos-
PRAGER WALDSTEINPALASTES: sen. Alle diese Vorwürfe funktionierten aber
SYMBOLE DER ÜBERWINDUNG auch als Bestandteile der negativen Urteile die
DES BÖHMISCHEN AUFSTANDES? über den „Winterkönig“ Friedrich V. und seine
Anhänger seitens der siegreichen katholischen
SERGIUSZ MICHALSKI Partei vorgebracht wurden, wobei vor allem
der berüchtigte weihnachtliche Bildersturm im
Veitsdom im Dezember 1619 als Inbegriff einer
Die hier vorgetragene Miszelle möchte im Rah- ruchlosen Tempelschändung galt.4 Andererseits
men des in jüngster Zeit wiedererwachten In- gab es eine zugespitzte Deutungslinie, die den
teresses für die Plastiken des Adriaen de Vries, Laokoon als ein überzeitliches Symbol des
die vor 1648 den Garten des Waldsteinpalastes Aufruhrs, der seditio auffasste und in diesem
schmückten, in kurzer Form das Problem einer
eventuellen politischen Aussage beider Werke
aufgreifen. Die Gründe, die Wallenstein bewo-
gen haben, die Bronzeplastiken des Laokoon
und der Ringer-Gruppe bei de Vries in Auftrag
zu geben und sie in seinem Prager Palastgarten
aufzustellen mögen komplexer Art gewesen
sein. Was den Laokoon (Abb.1) betrifft, so
hat zweifellos der Ruhm der 1506 entdeckten
Skulptur, die renaissancistisch-manieristische
Neigung zu Antikenparaphrasen sowie die Vor-
bildlichkeit der römischen Antikengärten eine
wichtige Rolle bei der Wahl dieses Themas
gespielt. In seiner grundlegenden Analyse der
Skulpturen des Waldsteingartens hat Lars Olof
Larsson vor allem die Rolle der antiken Vorbil-
der und des Romgedankens unterstrichen und
die Möglichkeit einer eventuellen symbolischen
oder allegorischen Verherrlichung Wallensteins
als Feldherrn verneint.1 Dieser Deutungslinie
ist grosso modo auch Frits Scholten im Katalog
der de Vries-Ausstellung gefolgt.2
Dennoch ergibt sich meiner Meinung nach
1. Adriaen de Vries, Laokoon und seine Söhne, 1623
eine weitere, aktuelle Deutungsmöglichkeit, (Stockholm, Nationalmuseum)
deren Konturen ich hier skizzieren möchte. Der
unglückliche trojanische Priester Laokoon be-
saß neben einem im 15. Jahrhundert aufgekom- Sinne sein grausames Schicksal interpretierte.
menen positiven Deutungsstrang in welchem er Die Laokoon-Gruppe des de Vries wurde ja als
als tugendhaftes Exemplum doloris aufgefasst erste der Gartenplastiken 1623 geschaffen, also
und mit der Passion Christi analogisiert wurde in einer Zeit als die Auswirkungen des böhmi-
– die wichtigsten Präsentationen dieses Stran- schen Aufstandes noch sehr spürbar waren und
ges haben Leopold Ettlinger und jüngst Maria in Prag gerade – in einem symbolischen Akt
Berbara geliefert 3– eine bislang nur sehr wenig – der goldene utraquistische Kelch der Tein-
untersuchte negative Auslegungslinie. Laokoon Kirche durch eine Marienfigur ersetzt wurde.
hatte sich nämlich den Entschlüssen der Götter Vor kurzem hat Marek Rostworowski in einem
28
etwas spekulativen Aufsatz versucht, El Greco‘s Situation der 1520er Jahre – zwischen zwei
Laokoon (Washington) als einen symbolischen republikanischen Aufstandsperioden – sollte
Reflex des berühmten Aufstandes der toleda- der Laokoon wahrscheinlich die renitenten
nischen Communeros von 1520-22 zu deuten.5 Florentiner Bürger vor weiteren Empörungen
warnen. Gleichzeitig beinhaltete er eine War-
nung an die eigene Familie, einig zu bleiben
und die politische Macht nicht zu verlieren.
Nebenbei sei noch bemerkt, daß auch die
Protestanten im 16. Jahrhundert eine negative
Interpretationslinie, in der Laokoon als eine Art
von Antichrist aufgefasst wurde, vertraten.9 Die
jüngst vorgebrachte Beobachtung, daß Adriaen
de Vries in seiner Laokoon-Gruppe weniger das
individuelle Schicksal der Einzelfiguren, son-
dern vor allem das zeitgleiche Schicksal aller
Beteiligten, deren gleichzeitige Verwicklung
in das mörderische Drama betont hat, würde
auch für eine subkutane politisch-symbolische
Bedeutung dieser Plastik sprechen.10
29
nach die Folgen des böhmischen Aufstandes Die sich hier eröffnende generelle Frage
– vor allem natürlich im Sinne einer Warnung nach dem Selbstbild Wallensteins, nach seinen
gegen zukünftige Aufstandspläne – zu thema- Versuchen sich – z.B. durch die Identifikation
tisieren versucht. Die Änderung der Absichten mit dem Kriegsgott Mars – ein öffentliches
des Herzogs von Friedland Ende 1626 – nun- herrscherähnliches Image zuzulegen (hier
mehr sollte eine Neptun-Gruppe die zentrale müsste auch die Frage nach der Bedeutung
Stelle im Garten einnehmen – war natürlich in des Herkules Pomarius [1626/27] aufgegrif-
erster Linie durch ikonographisch- funktionelle fen werden)13 und last but not least die Frage
Prämissen bedingt, denn Neptunfiguren pfleg- nach seiner symbolischen Sicht des böhmi-
ten eine logische Bekrönung von Brunnenpfei- schen Aufstandes von 1618-1620, erfordert
lern zu bilden. Ob Wallenstein Ende 1626 bei zweifellos eine vertiefte und vor allem präzi-
der nunmehrigen Bestimmung der Neptun- sere kontextuelle Analyse als dies hier möglich
Plastik zum zentralen Punkt und Blickfang war. Eine solche Analyse müsste natürlich auch
des ganzen Skulpturengartens schon an seine die Innendekoration des Waldstein-Palastes
Pläne der Eroberung Norddeutschlands dachte mit seiner besonderen Reihe der „Wallenstein-
(die sich aber erst 1627 herauskristallisierten) Personifikationen“ (als Mars, Neptun, hl.
und weitergehend seine erst zwei Jahre später Wenzel oder hl. Albrecht) berücksichtigen.14
(1628) erfolgte Ernennung zum Admiral der Trotzdem wollte ich – ohne das Hypothetische
Ostsee vorausahnend diese gleichsam sym- des Versuchs zu verhehlen – hier eine solche
bolisch darstellen wollte,11 sei dahingestellt, Deutungsmöglichkeit skizzieren und dadurch
wenngleich der Neptun in Verbindung mit auch vielleicht zu einer seit langem überfälligen
einer weiteren de Vriesschen Gartenskulptur, Forschungsdiskussion den Anstoss geben.
dem Hercules Pomarius, die Herrschaftan-
sprüche über Meer und Land symbolisieren
könnte. Andererseits ist für den nach 1626 1. Lars Olof Larsson, Ein neues Rom an der Moldau?
eine globale Politik initiierenden Wallenstein Der Skulpturengarten Albrecht von Wallensteins in Prag,
der Stellenwert der Bezüge zum Sieg am Wei- in 1648: Krieg und Frieden in Europa, hrsg. von Klaus
ßen Berg 1620 gewiss geringer geworden was Bussmann und Heinz Schilling, Ausst.-Kat. (Münster und
auch die Rochade zwischen dem Neptun und Osnabrück 1998), II, S. 201–208.
dem Laokoon erklären könnte. 2. Frits Scholten, in Adriaen de Vries 1556-1625: Augsburgs
An dieser Stelle drängt sich die Verbindung Glanz–Europas Ruhm, hrsg. von Björn R. Kommer
zur zweiten, in unserem Interpretationskon- (Augsburg 2000), Ausst.-Kat. Nr. 33 und 34.
text wichtigen Plastik des Wallensteinschen
Skulpturengartens auf, zu der 1624/25 enstan- 3. Leopold Ettlinger, Exemplum Doloris: Reflections on
the Laocoon Group, in De Artibus Opuscula XL: Essays in
denen Ringer-Gruppe (Abb.3). Frits Scholten Honor of Erwin Panofsky (New York 1961), S. 121–126;
beschrieb in seiner jüngsten Kompositionsana- Maria Berbara, El Laoconte y el temo del sacrificio entre
lyse des Werkes die Auseinandersetzung der el Renacimiento y la Controreforma, Goya 269 (1999),
beiden Ringer als im prekären Gleichgewicht S. 112–124. Zum Nachleben des Laokoon im 16. und
befindlich, das heisst als veritablen Höhepunkt 17. Jahrhundert: Matthias Winner, Zum Nachleben des
Laokoons in der Renaissance, Jahrbuch der Berliner
eines erbitterten Kampfes ich neige eher dazu, Museen 16 (1974), S. 83–121; Hanno-Walter Kruft,
diese besondere Kampfsituation im Sinne ei- Metamorphosen des Laokoons, Pantheon 62 (1984),
nes lässigen und daher quasi selbstverständ- S. 3–11; Laocoonte: Fama e Stile, hrsg. von Salvatore
lichen Triumphes des stehenden Ringers über Settis (Rom 1999). Eine gute rezente Zusamenstellung
den Gebeugten zu interpretieren.12 Weiterge- der Laokoon-Literatur bei Lubomír Konečný, Antonio
Campi e il gruppo scultoreo del Laocoonte, Bulletin of
hend sehe ich selbstredend die Möglichkeit, the National Gallery in Prague 9 (1999), S. 106.
diese Pose als Triumph der rechtmässigen
Haltung über Aufruhr und Widerstand zu 4. Zu der Polemik um die „Tempelschändung“ Friedrichs V.
interpretieren. siehe vor allem Gustav A. Benrath, Die Selbstbiographie
30
des Heidelberger Theologen und Hofpredigers Abraham HANS VON AACHEN
Scultetus (1566-1624) (Karlsruhe 1966), S. 80–83; Joseph
Hemmerle, Die calvinische Reformation in Böhmen,
UND PIETER BRUEGEL DER ÄLTERE:
Stifter-Jahrbuch 8 (1964), S. 243–276 (261–268); Vincenc ZU EINER DIREKTEN MOTIVÜBERNAHME
Kramář, Zpustošení chrámu svatéhoVíta v roce 1619, hrsg.
von Michal Šroněk (Prag 1998). Zur Polemik gegen den SERGIUSZ MICHALSKI
Winterkönig siehe jetzt den Ausst.-Kat. Der Winterkönig:
Friedrich von der Pfalz. Bayern und Europa im Zeitalter
der Dreißigjährigen Krieges, hrsg. von Peter Wolf et al.
(Darmstadt 2003), besonders die Aufsätze von Fučíková, Wie allgemein bekannt, hat Rudolf II. mit
Hubková und Pánek. großem Eifer Gemälde und Graphiken Pieter
Bruegel des Älteren gesammelt. Einige Künst-
5. Marek Rostworowski, El Greco‘s Laocoon: An Epitaph ler des Prager Hofkreises – darunter auch Hans
for Toledo’s Communeros? Artibus et Historiae 28 (1993),
S. 77–84.
von Aachen – übernahmen bei der Darstellung
von low-life-Szenen, sei es Bauerndarstellung-
6. Hubertus Günther, Il Deutsche Bau della residenza en, sei es Szenen komischer Art allgemeine
di Landshut: Funzioni e Tipologia, in Die Landshuter Anregungen thematischer und motivischer
Stadtresidenz: Architektur und Austattung, hrsg. von Iris Art aus den Werken des großen Malers.1 Auf
Lauterbach et al. (München 1998), S. 71.
die Problematik der früher Bruegel zuge-
7. Gunter Schweikhart, Fassadenmalerei in Verona vom 14. wiesenen naer het leven-Zeichnungen – die
bis zum 20. Jahrhundert (München 1973), S. 226–228. jetzt dem rudolfinischen Künstler Roelant
Savery zugeschrieben werden – und anderer
8. Wolfgang Liebenwein, Clemente VII e il Laocoonte, ähnlicher Abschreibungen (z.B. der Reihe der
in Benvenuto Cellini: Kunst und Kunsttheorie im 16.
Jahrhundert, hrsg. von Allesandro Nova und Anna
Gebirgslandschaften) soll hier nicht eingegan-
Schreurs (Köln, Weimar und Wien 2003) S. 255–275 gen werden, desgleichen nicht auf die offen-
(261–267). Liebenwein unterschätzt meiner Meinung nach sichtlichen Bruegelschen Einflüsse auf die
die negativen Implikationen des Laokoon-Themas in der rudolfinische Landschaftsmalerei als Ganzes.
damaligen Florentiner politischen Situation. Dabei fällt aber die Tatsache auf, daß man in
9. Heinfried Wischermann, Ein pommersches
der rudolfinischen Malerei eigentlich keine
„Schandgemälde“ auf Papst Paul III. von 1546: Ein Beitrag direkten Anleihen und Zitate aus den Werken
zur Bildpolemik der Reformationszeit, Jahrbuch der Bruegels feststellen kann. Als der eklektisch
Berliner Kunstsammlungen 21(1979) S. 119–135 (132). veranlagte rudolfinische Miniaturmaler Daniel
Fröschl in seiner Allegorie (Wien, um 1606) die
10. Guido Reuter, Zeitaspekte der Skulptur, in
Bilderzählungen – Zeitlichkeit im Bild, hrsg. von Andrea
Merkur und Psyche-Gruppe aus dem angeblich
von Hülsen-Esch, Hans Körner und Guido Reuter (Köln, auf einer Bruegelschen Zeichnung von 1553
Weimar und Wien 2003), S. 82. basierenden Kupferstich Flußlandschaft mit
Merkur und Psyche sich zum Vorbild nahm,
11. Jaromir Neumann, Das böhmische Barock (Wien und hat er in Wirklichkeit eine spätere ergänzende
Prag 1970), S. 100; Thomas DaCosta Kaufmann, Court,
Cloister & City: The Art and Culture of Central Europe
Erfindung des Stechers Georg Hoefnagel, mit
1450-1800 (London 1995), S. 252. Dies bestreitet Larsson der dieser die Bruegelsche Landschaft mytho-
(Anm.1), S. 204–205. logisch überhöhen wollte, übernommen. 2
Dieser Vorgang zeigt sehr gut die Tatsache,
12. Siehe Kommer (Anm. 2), Kat. Nr. 34. daß die rudolfinische Kunst bei Anleihen sehr
13. DaCosta Kaufmann (Anm.11), S. 252 sieht hier „some
gerne auf Werke des eigenen Kunstkreises
sort of association ... [with] ... Wallenstein, here to be seen rekurrierte.
as Hercules Bohemicus“. Doch eine einzige direkte Anleihe bei Brue-
gel glaube ich jetzt festgestellt haben zu können.
14. Siehe Ivan Muchka, Sammlung und Ausstattung Die von Bruegel 1560 gezeichnete Darstellung
des Wallensteinpalais in Prag, in 1648 (Anm. 1), I,
S. 289–296 (294). Siehe auch Ivan Muchka und Květa
der Fortitudo – die später wahrscheinlich
Křížová, Valdštejnský palác (Prag 1996). von Philip Galle mit gewissen Änderungen
31
gestochen und durch H. Cock ediert wurde Angleichung an die Topik des Himmlischen
(Abb. 1) – unterscheidet sich von den anderen Jerusalems beinhaltete – eine im Bildgefüge
Szenen seiner Tugend-Folge durch den Rück- nach rechts verschobene, verkleinerte und
griff auf die Motivik des Bosch aber auch offen-sichtlich kartographischen Vogelschau-
durch die kriegerischen Hintergrundszenen.3 bildern verpflichtete schematische Darstellung
Dieser letztere motivische Strang könnte des- der Stadt und Festung Raab geworden, bei der
halb Hans von Aachen bei der Arbeit an seiner auch die berühmte Explosion der Schwarzen-
Allegorie auf die Eroberung von Raab (1598, bergschen Sprengbombe in der Nacht vom 19.
Budapest) aufgefallen und zum Entschluss März 1598 gezeigt wird, doch trotzdem besteht
geführt haben mehrere motivische Anleihen hier eine wenn nicht kompositionelle, so doch
beim Kupferstich (und nicht der Originalzeich- semantische Ähnlichkeit beider Bildzeichen.
nung Bruegels) zu tätigen (Abb. 2).4 Eine hier, Dafür können wir in beiden Darstellungen
wie es scheint, erstaunlicherweise zum ersten ähnlich erfasste, von links attackierende Rei-
Mal getätigte Gegenüberstellung beider an tergruppen erblicken. Die wichtigste, hier fest-
sich gut bekannter Kompositionen bestätigt gestellte Anleihe betrifft aber die allegorische
diesen Sachverhalt auf unmissverständliche Figur der Fortitudo im Vordergrund, und dies
Weise. Das Budapester Gemälde bildete das sowohl was ihr zentrales Attribut – die Säule
in künstlerischer und thematischer Hinsicht – betrifft aber auch in ihrem ikonographischen
wichtigste Bild aus der Türkenkriegsfolge des und kompositionellen Bezug zum Bildganzen.
Hans von Aachen. Zwar ist im Gemälde des von Im Gemälde des von Aachen wurde zwar die
Aachen an die Stelle der symbolischen Burg geflügelte Fortitudo durch zwei Personen
im mittleren Hintergrund – die eine partielle ersetzt – eine geflügelte Viktoria bekrönt die
32
Personfikation der Stadt Raab – doch gibt es 1. Thomas DaCosta Kaufmann, „Gar lecherlich“: Low-life
hier nicht nur Ähnlichkeiten in Details, son- Painting in Rudolfine Prague, in Prag um 1600: Beiträge
zur Kunst und Kultur am Hofe Rudolfs II. (Freren 1988),
dern auch die intendierte allgemeine Aussage S. 33–38.
ist letztlich eine relativ ähnliche. Was mehr, das
Säulenattribut bei von Aachen mag prima facie 2. Die Anleihe Fröschls hat Thomas DaCosta Kaufmann,
als eine Viktoriensäule auf dem Schlachtfeld The School of Prague: Painting at the Court of Rudolf
fungieren doch im übertragenen Sinne bezieht II. (Chicago and London 1988), S. 174 festgestellt, doch
irrtümlich die Psyche und Merkur-Gruppe Bruegel selbst
es sich auf die durch den kriegerischen Erfolg zugewiesen. Zu dieser Ergänzung Hoefnagels siehe
Matthias Winner, in Pieter Bruegel d.Ä. als Zeichner,
Ausst.-Kat. (Berlin 1975), S. 39, Kat. Nr. 34.
Before we discuss this work and its stylistic plans and vistas of the church in the eighte-
and contextual aspects in detail, let us recapi- enth century, and extensive historical photo
tulate the known historical facts. We hope that documentation from the time of the purist
this partial investigation will instigate more alterations of the cathedral’s interior and before
thorough research into sepulchral monuments completion of its construction at the beginning
in this country and especially those in the St. of the twentieth century. Without attempting
Vitus cathedral. There is an urgent need for any preliminary conclusions one can suggest
a reidentification of these objects, the total that the transfer of the sepulchral monuments
number of which is in the hundreds, and of did not affect only those which were situated
course there are monuments that are missing, on both sides of the provisional closing wall of
as well as those which were not preserved. the cathedral, but also many others, the transfer
This is a huge task, especially in its heuristic of which meant a serious blow to the authen-
phase, for it is necessary to evaluate all the ticity of the building’s interior.4 The epitaphs
data known from primary historical sources: were originally hanged as near as possible to
34
the gravestones inserted in the floor, and their was noted by Rudolf Rouček.7 However, he
new placement caused the definitive loss of amended the previous information about it only
their original context. slightly, providing the correct dimensions of
These remarks concern also the epitaph the plate (121 x 96 cm) but not its “title”. His
discussed in this article. In a 1833 guide book account is limited only to stating that what is
of the cathedral, Anton Honsatko stated that being dealt with is the epitaph from 1585. We
it was situated “nicht gar hoch von der Erde” can assume that the confusion with regard to
on the column in the chapel of St. Sigmund;5 the name of the deceased prevented the scholars
and this location can be reconstructed with from identifying that this man worked for the
the help of a computer photomontage (Fig. Habsburgs in the service of the three emperors
2). Today it is fixed in place by means of four who reigned in the sixteenth century. As the
bands that are anchored to the wall, but at the inscription on the plate explicates, Gut was
time of the new installation there was either born in 1531, thus he may have started his
no back hook or it was decided to fasten the career at court already under Ferdinand I, and
stone more securely. It is highly probable that as councillor to the emperor (Hofkammerrat) he
the epitaph‘s aesthetic effect––a rich silhouette was in the service of Rudolf II as late as 1576
in free space––was more accentuated then, as (with a monthly pay of 66 fl. 40 kr.) (Fig. 3).8
opposed to now when placed on the flat wall. Jarmila Krčalová mentioned the Gut epi-
However, with the original placement, views taph when discussing “northern decoration” on
from a short distance prevailed. After the epi- the sepulchral monument of Jan of Lobkowitz.9
2. The epitaph of Helfric Gut in its original setting in the St. Vitus cathedral
(computer photomontage by Ivan P. Muchka)
taph was returned back from the Municipal Moreover, from a survey of the pertinent litera-
Museum to the cathedral, albeit on a different ture we see that no art historical analysis of this
spot and thus competing in scale with the altar work of art has ever been undertaken––the only
of František Bílek nearby,6 its new location exception being the above mentioned work of
35
Oskar Pollak.10 In the text which precedes the the right hand side? The Crucifixion of Christ,
paragraph devoted to the epitaph of Helfric as suggested by Lüssner, would not fit in the
Gut, Pollak discusses the typical mannerist composition; rather, one would expect another
disproportions amongst its detailed ornamen- kneeling figure, also turned towards the centre
tation, intended to be seen in close proximity, (to which a coat of arms with three shells would
correspond).
It was already stated that the series of ceno-
taphs by Hans Vredeman de Vries did not show
any measure of influence on the author of the
relief; the same counts for the less important
older series by Cornelis Floris, which Vredeman
drew upon. The world of form patterns in the
sixteenth century was very universal and varied,
and the frame of the relief could have originated
even in prints which do not have anything in
common with sepulchral monuments. We can
suggest the pages of Paolo Giovio’s Elogia viro-
rum illustrorum (Basle, 1577), not as a primary
source but as similar in composition. The sym-
metrical solution of the lower extension is com-
parable, as well as the cartouches extending from
the frame, which gives the silhouettes a strong
dynamism. Analogous cartouches were intro-
3. The epitaph of Helfric Gut, detail duced by Benedetto Battini in a series of prints
(Prague, St. Vitus cathedral) published by Hieronymous Cock in Antwerp
as early as 1553, where we find such motifs
and the architecture, intended to be seen from as lion heads, small rosettes, figures of winged
a distance. Such observations, however perti-
nent they are, indicate that it is not a simple task
to categorize this work typologically.
It is not an aedicula scheme, represented in
the cathedral most often, but can be characteri-
zed as the “frame” type, which is enriched with
significant triangular forms in upper and lower
extensions. The strong sense for symmetrical
progression is interesting, as indicated by the
vertical axis––with the kneeling figure on the
left, the vacant place for an analogous plate
and coats of arms on the right and left; as well
as by the horizontal axis––the medallion of
the Resurrection in the upper extension, and
an emblem in the lower extension. The “tablet
within tablet” filling the center of the primary 4. The epitaph of Helfric Gut, detail
field in the lower part is also interesting. This (Prague, St. Vitus cathedral)
sophisticated composition is highly original
and not typical for Prague. A seemingly subsi- children, entwining scrolls, bands of cartouches,
diary question remains, what exactly should or mascarons in profile (compare the edges of the
could have been represented on the epitaph on lower extension of the epitaph), draped female
36
ACERVVS. ERIT [recte: De parvis grandis
acervus erit] which can be freely translated
or paraphrased as follows: the modest begin-
nings have great outcomes. This combination
of image and words suggests that the source of
the relief can be sought in emblem books pub-
lished before or in the year 1590, because this
way of combining non-figural and seemingly
enigmatic depictions with short, slogan-like
texts is typical of the majority of emblems.
The emblematic pictura of the Gut epitaph
consists of natural motifs only (stalks of grain
and a sheaf) and accordingly we will first turn
our attention to the most significant central
European emblems books of this category,
Symbola et emblemata by the famous huma-
nist and naturalist Joachim Camerarius (1534-
1598), published in Nuremberg in1590-1604
in four volumes. His handbook of “natural”
emblems is divided into three parts, always
5. Joachim Camerarius, consisting of a hundred units (centuriae), to
Symbola et emblemata ex re herbaria which his son Ludwig Camerarius later added
(Nuremberg, 1590 [1593])
a fourth part (1604/05).13 The first part (ex
heads, and others.11 Looking for some kind of rerum herbaria) was printed in Nuremberg
“complex graphic model” is in this case inade- by the publishers Johannes Hofmann and
quate––rather, the patron and artist appreciated
the possibilities of variation of hundreds and
thousands of motifs that contemporary graphic
production offered. All this makes the questions
of provenance and (eventually) authorship more
difficult to decide. At this time no direct analogy
in bronze can be found in southern Germany,
particularly in Nuremberg or Augsburg, as might
be expected.12 It would be possible to continue
further with a formal analysis, but in our opinion
at this phase in research it serves no purpose.
However, it may be stated that amongst impor-
tant bronze monuments, which are exceptional
in the Czech lands, the Gut epitaph represents
a unique phenomenon.
The most unusual aspect of the epitaph
under scrutiny is the circular relief in the mid-
dle of its scroll-work cartouche, that is flanked
by two putti holding horns of plenty (Fig. 4).
This relief represents a sheaf of wheat in the
middle of fourteen stalks of grain in various
stages of ripening. The meaning is explained by 6. Claudius Paradinus, Symbola Heroica
the incorporated text: DEPARVIS. GRANDIS. (Antwerp, 1588)
37
Hubert Caymox, and it is here that we find the text on Gut’s epitaph, including the verb “erit”
emblem, whose imago is almost identical to (Fig. 6). However, stalks of grain and sheaves
the depiction in Gut’s epitaph and accompanied are not inscribed in a circular form but rather
by the only slightly different text DE PARVIS are located on the entire printed page.17
GRANDIS ACERVVS (Fig. 5). As with every Thus, we are confronted with the question,
typical emblem, it also carries an inscription, what exactly was the source of the emblema-
which takes the form of two verses. tic component of Gut‘s epitaph? The text was
taken from Paradin’s book, while the composi-
Spica fuit primo, quem nunc est cernere tion of the picture is somewhat different, even
facem. if its basic components are identical. And vice
A parvis facimus munera ad ampla versa: the Camerarian motto is shorter by one
gradum.14 word, but on the other hand it was emphasized
[First it was grain, in which we reco- that the circular shape of the emblem repre-
gnize a sheaf. sents something very new in the history of
From small tasks we gradually advance emblematics. It seems that the most probable
to the great ones.] solution is that the creator of the program of the
epitaph was very learned and used both books:
The first part of Camerarius’ book admit- the Camerarius perhaps in manuscript form or
tedly carries on its title page the date 1590, possibly by word of mouth. It seems likely that
however its preface is dated May 1st 1593, the Gut emblem arose from a combination of
therefore it is necessary to presume that it the two sources.
was published somewhere in the second half Regardless, the message of the emblem as
or third quarter of this year. It is extremely a whole remains the same: great accomplishments
improbable that the source of the emblematic are born of inconspicuous beginnings. According
relief on the epitaph under analysis is this to Paradin’s commentary, as from a grain then
book. We however know that the book was in comes a stalk of grain and then a sheaf of grain,
statu nascendi considerably earlier, because so a poor man grows thanks to good advice,
Camerarius’ manuscript of its first two cen- wisdom and diligence.18 Camerarius’ commen-
turiae is conserved in the Municipal Library tary expresses the same message, but the author
(Stadtbibliothek) in Mainz, the second of which also mentions a few passages from older literary
is dated to 1587.15 It is therefore at least not traditions. In addition to a nonspecific reference
excluded that the “programmer” of the epitaph to Plato‘s Theaitetes (I, 210c), he quotes Solo-
might have known the Camerarius book in its mon’s proverb 27,18: “He who guards figs will
manuscript version. eat their fruit”. At the closing of his commentary,
There is one other problem. There is a small, Camerarius cites in Latin translation Hesiod’s
but not insignificant difference between the Gut Works and Days (361–362)––a passage which
epitaph and the Camerarius emblem, namely, the undoubtedly was the source not only for Came-
absence of the verb “erit” in the printed book. It rarius’ motto, but also for Paradin’s emblem:
could possibly have been omitted, however it is
known that Camerarius, like most other authors Adde parum parvo, parvo supperadde
of books of emblems before and after him, was pusillum,
inspired by older works in the emblematic tra- Tempore sic modico magno cumulabis
dition and also borrowed from them in a more acervum.
or less free manner. One of his frequent sour- [If you add a little to a little, and very
ces was a book of imprese by Claude Paradin often,
(Claudius Paradinus) entitled Symbola Heroica You will soon have a heap.]
and firstly published in 1562.16 Included is an
impresa whose motto is almost identical to the On our epitaph this common moral credo was
38
applied to the whole life of Helfric Gut––a man cerns a place near “Friburgum Briscoviae” (but reading it
born in Sulzburg who became the Emperor’s as “Briscovle”). The place in question is today’s Sulzburg
about ten miles from Freiburg im Breisgau.
councillor.19 This rather unexpected and inspi-
rational example of an epitaph for a significant 6. Lüssner (note 4), p. 110: “V městském museum jest nyní
personality at the court of Rudolf II has a double také vystaven bronzový pomník Helferica Gutsulzberského
significance: it shows an up until now unknown z.r.1585. Deska tato visela před tím na prostředním pilíři
kaple sv Zikmunda v kostele sv. Víta, a jest, jak Ambros
facet of art in Rudolfine Prague, and at the same správně vyřkl, práce provedená velmi pěkně v slohu starší
time represents another stone in the mosaic of the renesance. Nápis dlouhý uveřejnil Honsátko (note 5, p. 149),
not yet completely mapped influence of Camera- pročež se na něj odvoláme. Nad nápisem spatřujeme medailon
rius’ emblems on contemporary culture.20 s vyobrazením Vzkřšení Páíně a vedle truchlící anděly. Na
pravé straně klečí postava mužská, kdežto pole na straně levé
jest prázdné; ale dá se dlepozůstalých stop rozeznati, že zde byl
upevněn krucifix, který odtržen jest. Pod klečícím mužem erb:
3 malé otýpky obilní, dvě nahoře, jedna dole; nad přilbou dvě
křídla orličí; a pod místem, kde odtržen byl kříž, jest znak, totiž
tři mušle v přímé řadě, nad přilbou dvě rozpiatá křídla orličí,
1. Ivan Muchka, Hans Vredeman de Vries und die böh-
na nichž se známky štítu opakují. Dole pod nápisem oblé pole,
mische Architektur, in Hans Vredeman de Vries und die
v němž v prostředku veliký snop obilní a kolem malé otýpky
Renaissance in Norden, eds. Heiner Borggrefe, Vera podobné. V obvodu se čte nápis: De parvis grandis acervus
Lüpkes, Paul Huvenne and Ben van Beneden (Munich, erit. Delší nadzmíněný nápis velebí Helferica co učeného a
2002), pp. 107–116; idem, Hans Vredemann de Vries in moudrého muže jakož i znalce mnoha jazyků, který od císařů
den böhmischen Bibliotheken, STUDIA RUDOLPHINA Ferdinanda I., Maximiliána II. a Rudolfa II. Za rádce použit a
3, 2003, pp. 29–40. do zemí cizích vyslán byl s výsledkem zdárným. Krásná tato
bronzová litina jest 1m 22 cm vysoká a 1 m 05 cm široká”.
2. Hans Vredeman de Vries, PICTORES, STATVARII, Antonín Podlaha and Kamil Hilbert, Metropolitní chrám
LATOMI, ET QVICVNQUE PRINCIPVM MAGNIFI- sv. Víta v Praze (Prague, 1906), pp. 278–280, recorded the
CORVM que uirorum memoriae aeternae inseruitis, adeste: epitaph in spite of the fact that it was housed in the Municipal
& hunc libellum uariuas Coenotaphorium, tumulorum & Museum; their transliteration of the inscription corrected
morttuorum monumentorum formas typis elegantissimis some mistakes made by Honsatko, but on the other hand it
in aere exaratas comprehendentem inspicitote, emite. brought new ones.
Utimimi & ingeniosae manui IOANNI VREDEMANNI
FRISII, quae has excogitauit & liberalitati Hieronimi 7. Rudolf Rouček, Chrám sv. Víta: Dějiny a průvodce
Cock, cuius impensis haec vobis exhibentur. Bene fauete. (Prague, 1948), p. 44.
Ualete (Antwerp, 1563).
8. Jaroslava Hausenblasová, Der Hof Kaiser Rudolfs II.
3. Oskar Pollak, Studien zur Geschichte der Architek- (Prague, 2002), p. 218.
tur Prags 1520-1600, Jahrbuch der kunsthistorischen
Sammlungen des allerhöchsten Kaiserhauses 29 (1910 9. Jarmila Krčálová, Renesance, in Katedrála sv. Víta
–1911), pp. 85–170 (149). v Praze (Prague, 1994), p. 163.
4. Moric Lüssner, O některých památkách velechrámu sv 10. Pollak (note 3), p. 149: “Freilich kam es auch in
Víta v Praze, Method 11: 10 (1885), p. 109: “Nechtěl jsem Prag vor, daß diese Kleinornamentformen bei manchen
opominouti zmíniti se také o památkách těch, které z kos- Werken allein, ohne architektonische Unterlage, den gan-
tela tohoto v poslední době městskému museu v malém zen Schmuck besorgten. Ein Beispiel dieser Art ist das
parku na Pořičí byly buď zapůjčeny neb darovány, kdež Bronzeepitaph des 1585 verstorbenen Herrn Helferich von
nyní také vystaveny jsou”. For the museum’s building Gutsulzberg, das aus dem Dom in das städtische Museum
and location, see Emanuel Poche, Prahou krok za krokem übertragen wurde. Die Rollwerkkartuschen, die Frucht-
(Prague, 1963), p. 157. kränze, die Putten und die Maskarons sind in diesem noch
schmiegsameren Materiale aufs reichste und feinste durch-
5. Anton F. M. Honsatko, Die kaiserl. königl. dann des gebildet und eindrücken mit ihrer Fülle das Wichtigste: die
Königreichs Böhmen Haupt und Metropolitan Kirche zu Figur des Verstorbenen und das Auferstehungsrelief.”
St. Veit ob dem Prager Schlosse (Budweiss, 1833), p. 148.
In this book a transcription of the inscription contains the 11. Vigilate. Quia. Nescitis. Diem. Neque. Horam. M. Bene-
wrong spelling of the name of the deceased as “Gutsulz- dictus Battini. Pictor. Florentinus. Inventor. Hieronymus
bergensi”––an error unfortunately repeated up until now Cock. Excudebat (Antwerp, 1533). nos. 22, 23 and 27.
in the pertinent literature. More incomprehensible is that
Honsatko continues with the explanation that this con- 12. Dr. Dorothea Diemer (Munich) is to be thanked for
39
her opinion that the Gut epitaph can be compared with NOTIZEN ZU DEN GRABMÄLERN VON
the works of Giovanni Maria Nosseni, for example in
Saxon Freiburg, but she does not see any direct parallels
JOBST DE BRUSSE, OTTAVIO MISERONI
between them. UND AEGIDIUS SADELER
13. On the extremely complicated genesis of this book, see JAN CHLÍBEC
Wolfgang Harms and Ulla-Britta Kuechen, Einführung,
in Joachim Camerarius, Symbola et Emblemata (Nürn-
berg 1590 bis 1604), ed. & intr. by W. Harms and U.-B.
Kuechen (Graz, 1988), pp. 1*–41*; and also recently Jan Von den Grabmälern der rudolfinischen bil-
Papy, Joachim Camerarius’s Symbolorum & Emblematum denden Künstler, die in Prag begraben wurden,
Centuriae Quatuor: From Natural Sciences to Moral Con- blieb nur ein unbedeutender Bruchteil erhalten.
templation, in Karl A.E. Enenkel and Arnoud S.Q. Visser Lediglich ein kleiner Teil der Grabinschriften
(eds.), Mundus Emblematicus: Studies in Neo-Latin
Emblem Books, Imago Figurata Studies Vol. 4 (Turnhout,
wurde im Zeitraum vom 17. bis 20. Jahrhundert
2003), pp. 201–234. veröffentlicht, in den meisten Fällen jedoch
unvollständig. Der komplette Text wurde nur
14. Joachim Camerarius, Symbola et emblemata ex re zu folgenden, heute nicht mehr existierenden
herbaria (Nuremberg, 1590 [recte 1593], p. 101 [r] Grabmälern abgedruckt: zum Grabmal von
(conveniently accessible in Arthur Henkel and Albrecht
Schöne, Emblemata: Handbuch zur Sinnbildkunst des XVI.
Josef Heintz d. Ä. († 1609), der in der St.-
und XVII. Jahrhunderts [Stuttgart, 1967), col. 326). Matthäus-Kapelle bei der Kirche St. Johannes
des Täufers in Obora auf der Prager Kleinseite
15. Stadtbibliothek Mainz, Hs. II, 366. See Harms and beigesetzt worden war, zum Grabmal Hans von
Kuechen (note 13), p. 7* and passim. Aachen († 1615) aus dem St.-Veitsdom, ebenso
16. This has been pointed out by Henkel and Schöne (note
zur Gedenktafel des Ulrico Aostallis († 1597),
14), Harms and Kuechen (note 13), p. 18* and 21*; and die im Kreuzgang des St.-Thomas-Klosters
Papy (note 13), especially p. 205. erhalten blieb.1
Dieser Beitrag bringt neue Details zu den
17. Symbola Heroica M. Claudii Paradini […] et D. Grabplatten der Edelsteinschneider Jobst de
Gabrielis Symeonis (Antwerp, 1588), p. 233. The book
was first published in French as Devises heroiques (Lyon,
Brusse und Ottavio Miseroni sowie des Kup-
1551, plus several reprints). ferstechers Aegidius Sadeler. Erstens können
anhand der Archivquellen einige der biogra-
18. Cf. ibidem, pp. 223f.; “A spica ad manipulum, phischen Angaben über diese Künstler ergänzt
à manipulo ad fascem. Ita pauper recto consilio, summaque oder korrigiert werden, und zweitens können
prudentia, & sedulitate bonis sibis licitis, ac oblatis uti
debet.” A similar interpretation can be found in Camerarius
wir uns dank der erhalten gebliebenen Barock-
(note 14), p. 101 [v]. zeichnungen ein Bild von der künstlerischen
Gestaltung der Grabplatten machen. Für die
19. This choice might have been prompted by the fact that Grabmäler des namhaften Edelsteinschneider
in Gut’s coat of arms as represented on the epitaph, both Jobst de Brusse und Ottavio Miseroni ist die bis-
its shield and crest have three sheaves of grain.
her nicht viel verwendete genealogisch-heraldi-
20. For this impact, see Harms and Kuechen (note 13), pp. sche Sammlung des Freiherrn Gottfried Daniel
29*–36*; and Papy (note 13), pp. 221–224. The references Wunschwitz von Bedeutung, die im Staatlichen
provided by these scholars ought to be supplemented by Zentralarchiv Prag verwahrt wird. Wunschwitz
Lubomír Konečný, Ein emblematisches Porträt aus Nürn- studierte in der ersten Hälfte des 18. Jahrhun-
berg, in Alison Adams (ed.), Emblems and Art History:
Nine Essays, Glasgow Emblem Studies, Vol.1 (Glasgow,
derts bei seinen Reisen durch Böhmen sorgfäl-
1996), pp. 135–139. tig die Grabinschriften. Zugleich fertigte er auch
schematische Skizzen zu ihrer künstlerischen
Gestaltung an. Er vermerkte ebenfalls, was für
ein Stein verwendet wurde. SeineAufzeichnung-
en sind somit für das Studium der Grabmäler
von unschätzbarem Wert.
40
Aus dem Augustinerkloster des hl. Thomas den wagen Informationen bei Schaller, Dlabač
auf der Kleinseite, einer in rudolfinischer Zeit und Rybička aus, die einen Satz anführen, den
begehrten katholischen Begräbnisstätte, sie irrtümlich als Grabinschrift ansehen,wobei
erfasste Wunschwitz von den Grabmälern bil- einer vom anderen abschrieb.4 Es zeigte sich
aber, dass man Jobsts Geburtsdatum 1572 und
weitere Informationen der Zeichnung entneh-
men kann, die Wunschwitz von der Marmor-
grabplatte anfertigte, nachdem er sie am 8. 4.
1713 in situ skizziert hatte.5 Diese Grabplatte
hatte Jobsts zweite Frau, Veronika Catharina
von Astfeld, für ihren Ehemann anfertigen
lassen. Die Inschrift lautet:
41
verschollen.6 Dem von Wunschwitz angefügten vier Eisenringen versehen, mit deren Hilfe sie
Kommentar zufolge bedeckte die Grabplatte angehoben werden kann.
aus gräulichem Marmor den Zugang zur Gruft Ein Grabmal zu dem wir einige neue Details
der Miseroni, die sich in der Mitte der einschif- bringen können, ist die mit dem Wappen
geschmückte Grabplatte von Aegidius Sadeler,
die sich heute noch im linken Seitenschiff der
Klosterkirche des hl. Thomas auf der Prager
Kleinseite befindet (Abb. 3). Seine Inschrift ist
heute fast völlig unleserlich – erkennbar ist nur
Sadelers Wappen in der Mitte der Platte und
Fragmente der Inschrift. Es existiert jedoch
ihre unvollständige Abschrift aus dem Jahr
1843, die von Zdeněk Kolowrat gemeinsam
mit einigen anderen Grabinschriften aus der
erwähnten Kirche veröffentlicht wurde.8 Die
Abschrift lautet:
figen Dominikanerkirche befand.7 Die Inschrift Im unteren Teil der Platte, unter Sadelers
hat folgenden Wortlaut: Wappen, sind von den Inschriften, die Kolowrat
nicht veröffentlichte, nur einzelne Wörter bzw.
D.O.M.G. / Nobili.ac.Clarisimo.Domi deren Fragmente lesbar: … EM / … TI. GE
no. Octa / vio. Miseron. Mediolanensi. VELOCES / … DO LE / … ANQ[?]VE
Trium. Im / peratorum. D. Rudolphi. LABORE / … OP[?]E TVI / … ENONI
D. Matthiae / D. Ferdinandi. Gemmi- I PVLVIS / … PVLVIS ERIS.
cidae. Huiusq. In / super. Cubiculario. Mit dem Vermerk über Sadelers Grab in
Anno. M.DCXXIV. / Die VI. Julii. der Kirche des hl. Thomas wurde gleichzeitig
ex. hac. vita quam.ad. LVII / annos. die lange Zeit bestehende Legende entkräftet,
Laudabiliter. Protraxerat Non / sine. Aegidius sei in der Kirche St. Johannes des
Dolore. Ac. Sensu. Omnium. erepto / Täufers in Obora begraben worden. Das wurde
Hoc. In extincti. Amoris. Et. Moeroris erstmals 1675 von Joachim von Sandrart und
/ Monumentum / Posuere / Tam. Pro. nach ihm auch von anderen angeführt.9 Die
Illo. Quam. pro. se / Haeredes. Ejus. veröffentlichte Abschrift könnte auch Sade-
Moestissimi. lers Todesjahr entscheidend korrigieren.
Bisher wurde nämlich – nach den Angaben
Die Grabplatte, wiederum von durch- von Sandrart – angenommen, dass Sadeler
schnittlicher Qualität, ist im unteren Teil nur 1629 starb. Dieses Datum korrigierte Dorothy
mit Miseronis Wappen geschmückt und mit Limouze auf 1628. Sie stützte sich dabei auf
42
die Aufzeichnungen Philipp Hainhofers, der sches Künstler-Lexikon für Böhmen, I (Prag 1815), S. 25.
Bis heute blieb im Veitsdom die Grabplatte erhalten, die
vom 12. April bis zum 6. Mai 1628 eine Reise
Aachen seiner Mutter († 1603) und seinen zwei Töchtern
nach Innsbruck unternommen und in seiner Regina und Johanna widmete.
Reisebeschreibung am Rande erwähnt hatte,
dass Sadeler schon tot sei.10 2. Beket Bukovinská, Umělecké řemeslo na dvoře Rudolfa
Die schlichte künstlerische Form (nur II., in Umění na dvoře Rudolfa II. (Prag 1991), S. 166.
Inschrift und Wappen) aller drei beschriebenen
3. Karel Chytil, Koruna Rudolfa II. a její autor, Ročenka pro
Grabplatten ist in dieser Zeit nichts Außerge- pěstování dějin umění za rok 1928 (Prag 1929), S. 56–57
wöhnliches. Im Prager Milieu finden sich in den und 65–70.
20er und 30er Jahren des 17. Jahrhunderts nur
sehr selten figurale Grabsteine und danach ver- 4. Jaroslav Schaller, Beschreibung der königl. Haupt
- und Residenzstadt Prag (Prag 1795), II, S. 50; Dlabač
schwanden sie für viele Jahrzehnte gänzlich.
(Anm. 1), S. 239; Antonín Rybička, Umělci na dvoře
císaře Rudolfa II., Památky archeologické a místopisné
15 (1892), S. 684–685.
44
dvorním lékařem: hofmedico cum privilegio teoretickým zásadám autorovy mineralogie,
exercendi proxim für D. Anselmus de Boodt.6 zatímco druhá přináší soupis 647 minerálů
K tomuto roku se s největší pravděpodobností (včetně fosílií), uvádějící jejich ložiska, mor-
váže i zpráva o de Boodtově alchymistické fologické charakteristiky a v neposlední řadě
experimentaci (viz níže). V této funkci působí i vliv na člověka a lékařské využití. De Boodt
u dvora 16 let, jež byly bezpochyby vyplněny jako první studuje optické vlastnosti minerálů
mineralogickými a lékařsko-farmakologickými a svým způsobem i anticipuje Stenonovu krys-
výzkumy, než je 1. ledna 1604 jmenován osob- talografii a Mersennovu korpuskulární teorii,
nachází spojitost mezi hustotou a váhou, de-
mystifikuje vznik fosílií, zabývá se teorií barev
a přináší i technickou škálu tvrdosti.9 Ve své
knize se snaží zachytit a prezentovat dosavadní
mineralogické názory, pročež přináší i mnoho
údajů o zázračných vlastnostech drahých ka-
menů, legend o jejich původu a využití, a to
nejen z Pliniovy Historia naturalis, ale i z do-
bové hermetické literatury, zvláště z proslulého
a ve své době velice vlivného díla Giambattisty
della Porty Magiae naturalis Libri Viginti (prv-
ní vydání Neapol 1554). Je třeba zdůraznit, že
de Boodt se staví k těmto zprávám skepticky
a v principu odmítavě, a fakt, že u nich není
pokaždé přidáno negativní vyjádření, vyplý-
vá pouze z toho, že de Boodt necítil potřebu
neustále opakovat svá teoretická stanoviska,
která v první knize vysvětlil velmi zřetelně
a poté ještě několikrát zopakoval.10 Pro vznik
díla bylo též bezpochyby mimořádně důležité,
že je podporoval císař Rudolf II. a umožnil de
Boodtovi studovat minerály v jeho kunstko-
moře, za což de Boodt ve své knize vyjadřuje
Titulní list prvního vydání de Boodtova mineralogického císaři několikrát svou vděčnost.
díla z roku 1609 V rámci „pansofického“ kontextu rudolfín-
ské vědy a kultury se de Boodtovo dílo profilu-
ním lékařem Rudolfa II. s měsíčním platem 40 je jako příspěvek k analytickému a exaktnímu
florénů a výsadou, že je kromě vyžádání zproš- směru tehdejší přírodovědy. Autor se v něm
těn denní služby.7 I z této okolnosti je zřejmé, snaží přistupovat k problematice minerálů
že si jej císař cenil především jako mineraloga. v zásadě věcně, deskriptivně a zdrženlivě
Když bylo jeho mineralogické dílo o pět let racionálně. Namísto intuitivního, nadsmyslo-
později vydáno, zaplatil císař autorovi 1000 vého poznání, typického pro novoplatónskou
florénů.8 Po císařově smrti roku 1612 de Boodt renesanční magii, de Boodt jednoznačně pre-
zůstal ještě dvě léta v Praze, a pak se definitivně feruje empirii a logické uvažování vycházející
vrátil do rodných Brugg. ze scholastické interpretace Aristotelova poje-
De Boodtovo hlavní vědecké dílo, rozsáhlé tí přírody. V principu odmítá teorii analogie
Gemmarum et lapidum historia z roku 1609, je makrokosmu a mikrokosmu, spolu s vlivem
rozděleno do dvou nestejně rozsáhlých knih: hvězd na pozemský „sublunární“ svět. To jej
První z nich, rozsahem menší a vznikem s nej- bezpochyby velmi vzdaluje jiným významným
větší pravděpodobností pozdější, je věnována protagonistům rudolfínské přírodovědy, a to jak
45
například Osvaldu Crollovi (kol. 1560–1609) moderní chemie.12 V de Boodtově případě jde
coby představiteli paracelsiánského lékařství, o zajímavou fasetu v různorodosti postojů, jež
pevně spojeného s teorií signatur11, tak i Jo- byly v intelektuálním prostředí Rudolfova dvo-
hannesu Keplerovi (1571–1630), jejž sice s de ra zaujímány k hermetickým, alchymistickým
Boodtem spojovala exaktnost a přísně racionál- a magickým naukám. Tato různorodost zpět-
ní přístup k přírodě, ale na straně druhé se od ně vrhá zajímavé světlo i na císaře coby jejich
mecenáše.
Do roku 1588, kdy se de Boodt vrátil ze
studia lékařství v Padově do Prahy a byl přijat
za dvorního lékaře, spadá s největší pravděpo-
dobností událost, kterou jako první uvedl ve
svém díle Commentariolum in Aenigmaticum
quoddam Epitaphium Bononiae studiorum…
(Leiden 1597) francouzský alchymista a kal-
vínský aktivista Nicolas Barnaud (1538 – před
1607)13, jenž pobýval v devadesátých letech 16.
století v Praze a byl zde v kontaktu s učenci
i mecenáši, zabývajícími se alchymií14; od něho
ji poté – většinou ve zkrácené podobě – převzala
řada dalších autorů15. Jde o událost, která je pro
pochopení de Boodtova vztahu k alchymii zcela
zásadní, a protože obsahuje několik zajímavých
a doposud nepublikovaných reálií, vztahujících
se k tehdejšímu vědeckému a řemeslnickému
životu v Praze, ocituji ji in extenso. Barnaud
v úvodu svého pojednání, které je celé věno-
váno výkladu enigmatického nápisu ze starého
mramorového náhrobku, přemítá nejen o úloze
odhalování skrytého v alchymistické exegezi,
De Boodtův portrét od Aegidia Sadelera z jeho díla ale také o důsledcích, jež může mít náhodné
Gemmarum et lapidum historia (1609) nalezení filosofického kamene, neboť i takovýto
dar nemusí být – nejen podle jeho názoru – bez
Božího přispění náležitě zhodnocen:
něho zásadně lišil v pojetí kosmologie, založe-
ném na pythagorejsky chápané harmonii. Někdy se stává, že jsou takové poklady
Za zvláštní případ de Boodtova vztahu vykopány a tajně střeženy, a že je pak
k pansofickým (a v širším slova smyslu her- nenalezne ani ten, kdo je jich hoden,
metickým) idejím lze považovat jeho vztah a proto, je-li již poklad vykopán, pře-
k alchymii. Jak ukazuje de Boodtovo dílo, nechává se další starost na Bohu dárci.
jeho autor měl o alchymii praktické znalosti, Pamatuji si, že něco podobného se
nicméně jeho postoj k ní byl velmi specifický přihodilo nedlouho předtím, než jsem
a odpovídal dobové diferenciaci alchymie na se vrátil z Krakova do Prahy, kde jsem
několik směrů, které se nadále vyvíjely odliš- přijal po dobu jednoho a půl roku po-
ně – především se od tradiční transmutační hostinství u velmi ctěného a učeného
alchymie díky Paracelsovu vkladu oddělila muže, šlechtice Tadeáše Hájka, doktora
jako samostatná a vnitřně dále diferencovaná lékařství a slavného matematika. Byl
větev iatrochemie či chymiatrie, tedy alchymis- jsem pozván velmi slavným a věčné pa-
tická výroba léků, z níž se postupně vyvinula mátky hodným panem Vilémem z Rožm-
46
berka, tehdejším místodržícím Králov- zlatníka pochyb, mu dal – neprozíravě
ství českého16, abych se coby lékař staral – zbytek onoho prášku a sám se uchýlil
o jeho zdraví, a šťastným řízením osudu během projekce, již znovu podnikal onen
jsem narazil na belgického doktora lé- zlatník, na zcela jiné místo. Když zlatník
kařství Anselma de Boodt, s nímž jsem uviděl, že se po projekci opět změnila rtuť
navázal velmi úzké přátelství, jež mi při- v čisté slunce, padl na tvář, vzdával Bohu
nášelo radost i užitek. Když tento dobrý díky a vyprošoval si doktorovo odpuštění.
muž zařídil, aby byla přivezena z Belgie Potom jej naučil, jak spagyricky zahří-
do Prahy veliká sbírka knih, již měl po vat [destilovat]. Doktor se pak pokoušel
svém zemřelém otci, všiml si jedné knihy, o onen proces podle litery (která zabíjí),
kterou jsem pak také viděl. Byla sepsána a když pak spolu s Pavlem Griemillerem,
na beraní kůži a její titul zněl „Zlatý cim- vrchním prubířem kovů pověřeným císař-
bál“. Když ji doktor chtěl potáhnout per- ským majestátem, marně zkoušel tento
gamenovou kůží (byla totiž chráněna zlo- proces podle mnoha jiných knih, upustil
menými deskami), vyňal nejprve kousek od slunce,19 vzdal se všech chemických
zlomené desky a uprostřed jej překvapila nadějí a začal se věnovat něčemu jinému.
prázdná skulina potažená pergamenem. Nakonec celý postup (který se až na ně-
Uvnitř byl jakýsi papírový svitek, v němž kolik výjimek neliší od postupu prací, jež
byl enigmatickou formou vylíčen proces popsal Fernelius20 ve své knize o skrytých
výroby kamene filosofů (ostatně nenalezl příčinách věcí) předal mně a já jej s Boží
bys ani jednoho člověka, který by jej popi- pomocí zveřejňuji a přenechávám přízni
soval otevřeným způsobem) a spolu s ním filosofů, spolu s dalšími texty obsahující-
tam objevil i červený prášek o váze jed- mi obdobné a mně velmi drahé chemické
noho gránu. Na to doktor Anselmus, který postupy.21
byl až do té doby nejostřejším nepřítelem
filosofie kovů, udělal podle návodu této De Boodtův otec zemřel v roce 1587, tedy prá-
knihy zkoušku a polovinu prášku vložil vě v době, kdy jeho syn dokončoval svá studia
do ohně spolu se rtutí. Když uzřel, jak v Padově, a bylo by pochopitelné, že vyřizování
se rtuť proměnila ve slunce [zlato], jež dědictví se ujal o rok později, tj. roku 1588 po
se podobalo tomu přirozenému, nejprve návratu do Prahy. Právě tehdy byl též přijat
zahořel, pak ztuhl a hlas mu uvázl v hrdle za dvorského lékaře. Co se týče dvou postav,
(předávám to, co jsem slyšel z jeho úst). s nimiž měl de Boodt spolupracovat, Barnaud
Poté se sešel s jistým známým zlatníkem, bohužel neuvádí zlatníka, od něhož de Boodt
znalým tohoto umění, a požádal ho, aby žádal poučení o způsobech destilace, jménem,
jej naučil destilovat.17 Za to mu slíbil, že nicméně obecně můžeme říci, že tento druh zá-
pokud bude chtít, ukáže mu transmutaci jmu a znalostí nemusel být u zmíněné řemeslné
rtuti v opravdové slunce (doktor An- profese neobvyklý. Vztahy mezi řemesly zpra-
selmus totiž uchovával ještě polovinu covávajícími vzácné kovy a alchymií mají velice
onoho gránu červeného prášku). Když dlouhou tradici a provázejí celé dějiny alchymie
se takto domluvili, rozdělil onu zbýva- od proslulého Leydenského papyru z 3. století až
jící polovici na dvě části a jednu předal do 17. a 18. století. Společné pole představovala
zlatníkovi. Ten také zkusil onen pokus, technologická báze metalurgické, resp. transmu-
vložil podle pravidel umění rtuť do ohně tační alchymie jako práce s kovy, založená na
a uviděl, jak se změnila ve slunce. Po- jejich čištění a zušlechťování. Francouzský al-
važoval však za jisté, že byl doktorem chymista Denis Zachaire říká ve svém Opuscule
oklamán, prostřednictvím zlata, tajně tres excellent de la vray philosophie naturelle
vloženého do tyglíku.18 Zašel tedy za des métaux z roku 1567: „Poté, co jsem začal
doktorem, a tento dobrý muž, aby zbavil navštěvovat různé řemeslníky jako zlatníky,
47
slévače, skláře či výrobce pecí, slyšel jsem od k rozeznání drahých kovů od obyčejných. Je
nich o tolika dalších, že neminul měsíc, abych to v plné shodě s důrazem, který de Boodt kla-
se neseznámil s více než stovkou hledačů. Jedni de ve svém mineralogickém díle na ověřování
používali tinktury kovů k projekcím, jiní k ce- poznatků cestou zkušenosti. Co se týče místa,
mentacím, další k disolucím, konjunkcím nebo kde de Boodt spolu s Griemillerem prováděl
k pomalému vaření“. Jiné zprávy o zlatnících své alchymistické experimenty, je více než
věnujících se alchymii přináší Benvenuto Celli- pravděpodobné, že jím mohla být samostatná
ni ve Vlastním životopise (1558–1562), o století komora, „kde alchymia byla“, v Griemillerově
později pak Johann Friedrich Helvetius v díle dnes již neexistujícím domě U černého orla na
Vitulus aureus z roku 1667. Samo de Boodtem rohu Kaprovy ulice proti kostelu sv. Valentina,
zmiňované destilování představovalo jeden ze který zakoupil roku 1561.30 Invetář pozůstalosti
základních pracovních postupů využívaných jasně ukazuje značný počet knih s odbornou
v alchymii. V Českých zemích v 16. století tématikou, jež Griemiller vlastnil (alchymie,
lze doložit, že zlatníci se kromě svého řemes- prubířství, metalurgie, mincovnictví), bohužel
la věnovali i jiným aktivitám,22 identifikovat popis „kněh in folio rozličnejch 20, in quarto
zmíněnou postavu však bohužel nelze.23 vesměs 100“, které byly deponovány přímo
Stejně jako u zlatníka, není zájem o al- v jeho alchymistické laboratoři a bezpochyby
chymii nikterak netypický ani pro prubíře, se k ní bezprostředně tématicky vázaly, v inven-
u kterého musel vyplývat již z povahy jeho táři nebyl zaznamenán.31 Lze předpokládat, že
profese, neboť její stěžejní náplní bylo – ved- právě v této laboratoři se Griemiller spolu s de
le zkoumání obsahu kovů v rudách – sledování Boodtem pokoušeli o realizaci alchymistického
kvality mince. Zmínka o účasti zemského pru- Velkého Díla, neboť je zcela nepravděpodobné,
bíře24 Pavla Griemillera z Třebska25 (?–1593) že by de Boodt duplicitně vynakládal značné
na de Boodtových alchymistických pokusech finanční prostředky na vybudování nezbytného
je cenná tím, že logicky doplňuje dosavadní technického zázemí pro jejich společnou práci,
poznatky o této postavě. Griemillerův zájem když toto bylo k dispozici.
o alchymii je doložen již ve sborníku zvaném De Boodtův pozdější důraz na zkušenost
Česká alchymie26, konvolutu rukopisů, který a verifikovatelnost experimentálních poznatků
vlastnil a doplňoval alchymista Bavor ml. jejich opakováním je velmi dobře možné uvést
Rodovský z Hustiřan.27 V rukopisu Rodovský do souvislosti s jeho poučením z neúspěchu
uvádí, že od Pavla Griemillera získal jako v alchymistické laboraci. Z epistemologie,
vzácné desideratum recept („proces“), za již de Boodt rozvádí v Gemmarum et lapidum
nějž původně jistý Leopold od Černého slona historia, ostatně jednoznačně vyplývá, že chá-
zaplatil mimořádnou sumu 6000 tolarů.28 Připo- pe přírodu i lidskou zkušenost a její principy
meňme v této souvislosti, že Pavel Griemiller na základě principu identity, zatímco princip
byl patrně v příbuzenském vztahu s autorem analogie, na němž je založeno alchymistické
vynikajícího českého iluminovaného alchy- myšlení, mu zůstává cizí a je pro něj nepřija-
mistického rukopisu Rosarium philosophorum telný. Ostatně podle Barnaudovy výtky v jeho
Jarošem Griemillerem z Třebska, který své dílo textu bylo právě toto nepochopení příčinou jeho
roku 1578 věnoval Vilémovi z Rožmberka.29 Je nezdaru („litera zabíjí, duch oživuje“). Velice
příznačné, že de Boodt se ohledně spolupráce výmluvným dokladem tohoto základního
na alchymistickém díle obrací právě na zlat- rozporu mezi de Boodtovým racionalistickým
níka a prubíře, a nikoli na jiného alchymistu uvažováním, založeným na tertium non datur
(například Barnauda, s nímž byl – jak vyplývá a enigmaticko-kryptologickým myšlením
z textu – v přátelských vztazích), neboť u obou alchymistů, v jehož rámci se významy použi-
těchto profesí mohl předpokládat zajištěnu tých symbolů a symbolizací měnily podle kon-
důkladnou znalost dobového zkoušení kovů, textu, v němž byly použity, je jeho reakce na
které bylo technologicky zcela dostačující nejasný popis zpracování azbestu, který cituje
48
z díla Giambattisty della Porty: „Způsob jeho coby prostředku k výrobě léčivých „arkán“.
tkaní je dnes zapomenut. Battista z Porty ve své Tato paracelsovská alchymie byla též nazývá-
knize o přírodní magii dává najevo, že tento na spagyrií, čili „uměním oddělovat a spojo-
způsob zná, ale jeho slova jsou tak obskurní, že vat“, a právě z ní, tedy z aplikace chemie na
pouze ten, kdo je již s tímto způsobem obezná- výrobu léčiv, se vyvinula moderní chemie.35
men, může mu porozumět (jestliže vůbec jde Avšak je třeba připomenout jeden paradoxní
o vysvětlení). Protože hovoří takto: Jak jsem rys. Paracelsus sice zaváděl do medicíny jako
viděl v Benátkách, mnoho slabých žen zná léčiva přečišťované substance, zároveň však
způsob, jak jej česat a tkát. Jednu kyperskou nepřestával zdůrazňovat, že jejich účinek ne-
ženu jsem viděl, jak vytvořila ve svém obydlí vyplývá z působení těchto substancí samých,
v pevnosti velké bohatství. Toto v současné ale z jejich spojení s astrálními silami. Zmíněné
době neznámé, avšak nejlepší, velice užitečné „přečišťování“ mělo smysl a účel potud, pokud
a překrásné tajemství, je třeba dát ve známost, vedlo cestou alchymistických operací k navá-
třeba i špatnému lékaři. Potud Porta. Vychloubá zání vztahu s nebeskými silami, označovanými
se, že se mu dostalo milosti, ale nezdá se v tom v osobité Paracelsově terminologii jako „Ast-
být žádné tajemství, neboť pouze poukazuje na rum“.36 Lékařem pak nebyl člověk, ale toto Ast-
místo, aniž by ozřejmil způsob. Lze snad toto rum samo, stejně jako nebylo léčeno tělo, nýbrž
nazvat předáním tajemství? (…) Chce-li, aby- jeho inherentní „mikrokosmické“ kvality, tedy
chom skrze obydlí v citadele či špatného lékaře jeho vztahy a vazby k makrokosmu. Nicméně
rozuměli něco jiného, je to tak obskurní, že ani iatrochemie abstrahovala od astrálních vazeb
sto Oidipú by toto tajemství neodhalilo.“32 De laboratorních operací a učinila z nich čistě
Boodt zde ukazuje, nakolik ho takovýto způ- materiální manipulace, v nichž posléze zau-
sob vyjadřování přímo dráždí, nicméně z textu jalo vůdčí postavení hledisko kvantitativních
vyplývá daleko více – způsob symbolického poměrů reagujících látek.37 Stejnému postupu
výkladu, jejž zavrhuje, je naprosto typický pro abstrakce byla podrobena i Paracelsova „ter-
alchymistická pojednání, jež bezpochyby znal. minologie“, přesněji jeho eruptivní jazyk, plný
Sarkastické šlehnutí della Porty pomocí „sta neologismů a „barbarismů“. Paracelsovi násle-
Oidipú“ lze samozřejmě chápat obecně, jako dovníci se snažili zpřístupnit jeho díla pomocí
odvolávku na tehdy dobře známé mytologické jejich překladů do latiny a systemizace jejich
téma slavného luštitele hádanky, připomínané symboliky, což vyústilo až ve vytváření spe-
v dobové literatuře, nicméně nelze vyloučit, že ciálních slovníků. Tou měrou, jíž tato redukce
svou kritikou della Porty ve skutečnosti míří na symbolů v pojmy původní smysl Paracelsovy
Barnauda,33 jehož Commentariolum připomína- medicíny zastřela, přispěla k mohutnému roz-
jící de Boodtův alchymistický exkurz, začíná voji farmaceutické chemie.
slovy: „Poté, co jsem narazil na tento nápis [na De Boodtova přírodní filosofie a její vztah
náhrobku], který jsem zkoumal spolu s mnoha k transmutační alchymii ukazují, nakolik růz-
jinými, dále jsem pátral, zda nějaký muž na- norodá byla škála osobností, které se v okolí
daný oidipovským duchem [zvýrazněno IP] se Rudolfa II. více či méně důmyslně a seriózně
neujal vysvětlení tohoto tajemství.“34 zabývaly alchymií, resp. chemií. Vyplývá z to-
Uvedený spor mezi epistemologickými ho jeden základní rys „vědeckého mecenátu“
principy identity a analogie nebyl v dané Rudolfa II., který zatím nebyl náležitě zhod-
době nikterak výjimečný. Právě naopak, zcela nocen. Rudolfův výběr při angažmá vědců se
typicky se v něm zrcadlila velká proměna, jež ukazuje jako velice promyšlený a racionální,
započala v polovině 16. století a kontinuálně avšak – a to je třeba zdůraznit – v intencích
pokračovala v 17. století v konglomerátu nauk, dobového myšlení. Nelze si nepovšimnout,
jež byly ve středověku a raném novověku shr- že Rudolf vědce – s trochou nadsázky řečeno
novány pod pojem alchymie. Východiskem – vybíral či „sbíral“ podobně jako předměty
těchto změn bylo Paracelsovo pojetí alchymie do své kunstkomory, krátce řečeno, měl zájem
49
především o originály. Šlo mu o postižení ce- quibus obtegebatur asseres confracti) exempta
lého spektra intelektuálních názorů, proto ona a Doctore asseris particula fracta, apparuit in-
pestrost a rozličnost jimi zastávaných koncep- cogitanti vacuus quidam & concavus in medio
cí. Již Erich Trunz si přesně povšiml, že císař locus, pergameno obductus, in quo & chartula
se nepokoušel budovat na Pražském hradě cosi quaedam obvoluta, in qua lapidis philoso[-
na způsob vědecké Akademie, neboť s učenci pho]rum processus aenigmatice (neq. enim vel
jednal individuálně a jejich vzájemné kontakty unum reperias, qui aperto sermone rem descri-
nechával pouze na nich samotných.38 Tento pří- bat) conscriptus erat, simul & rubentis pulvis-
stup nebyl ničím jiným než touhou po dosažení culi particula grani pondere, recondita. Ad haec
harmonie, jež se realizovala jak sbíráním před- D. Anselmus, metallicae philosophiae osortum
mětů coby projevů komplexního Božího řádu temporis acerrimus, hoc spectaculo permotus,
ve věcech a v přírodě, tak i shromažďováním cum periculum, ut scripto illo jubebatur supra
a recipováním rozmanitých idejích, rodících Mercurium fecisset, pulvisculi partem medi-
se ve vědeckém bádání.39 am ad ignem in ipsum conjiciens, vidissetque
Mercurium in solem nativo non dissimilem,
evasisse, exarsit primum, obstupuit tandem,
& si mavis, vox ejus faucibus haesit (audita
APPENDIX ore ejus refero), insuper aurifabrum quendam,
hujus artis sciolum, sibi notum convenit,
Nicolai Barnaudi, a Crista Arnaudi Delphi- utque eum destillandi artem doceat, rogat, vi-
natis, Philosophi & Medici, in Aenigmaticum cissimque pollicetur, id facere si velit aurifaber,
quoddam epitaphium bononiae studiorum, sese ei ostensurum transmutationis Mercurii in
ante multa secula marmoreo lapidi insculp- solem verum specimen (asservarat enim Doctor
tum, cujus verba proxime sequuntur. […] Anselmus rubei illius pulverisgrani semissem),
Commentariolum. cum sit, ipsiusque partem aurifabro tradidit, qui
[…] cum periculum fecisset, eum scilicet in Mercu-
Solent enim tales thesauri quandoque confondi, rium ad ignem, lege artis, projiciens, videretque
& clanculum asservari, quod vix reperiatur, qui Mercurium in solem versum, ratus se a Doctore
eis dignus sit: unde fit, ut thesauro confusso quem aurum in tigillum clam imposuisse falso
negotium DEO donatori committant, ut acci- credebat, delusum fuisse, apud doctorem ipsum
disse memini paulo antequam Cracovia Pragam coram conqueritur. Hic, inquam, bonus, ne quid
redirem, ubi a Clarissimo, simul & Doctissimo apud aurifabrum haereret scrupuli, reliquum
Viro, Nobili Thaddeo Hagecio, Medicinae Do- pulveris, imprudens, aurifabro tradidit, seque
ctore, mathematico celeberrimo, hospitio per in alium recepit locum, interea dum in no-
sesquiannum exceptus & ab Illustrissimo, vum Mercurium projectionem denuo faceret
aeterna memoria digno, Domino Guilielmo aurifaber: qui cum vidisset, projectione hac
Ursino a Rosis, Regni Bohemiae tum tempo- facta, & hunc Mercurium in solem purum
ris prorege ad suam valetudinem tuendam in versum, procidit in faciem, Deo gratias agens,
medicum ascitus, bono fato, in virum Belgam & a Doctore veniam exorans: quem etiam tan-
Medicinae Doctorem, cui nomen est Anselmus dem spagiricam quam callebat docuit autem:
a Boodt, indici, cum quo non parva intercessit Doctor vero, tentato postea ad litteram (quae
mihi familiaritas, cujus & amicitia etiam laetor, occidit) processu, & aliis permultis, cum Paulo
& utor; hic bonus, cum parentis sui demortui Grimmillero, Caesareae Majestatis minerarum
librorum suppellectilem non exiguam, e Bel- in Bohemia supremo examinatore, frustra ex-
gio Pragam advehi curasset, incidit in libellum, pertis, abjecto clypeo, & omni chemica spe,
a me tandem visum, in pelle arietina conscrip- animum alio addixit suum, mihique tandem
tum, cui titulus erat Cymbalum aureum, hunc illum ipsum processum, a Fernelii processu,
cum membrana obtegere cogitaret (erant enim in suo de abditis rerum causis libro, paucis
50
exceptis, non dissimilem tradidit, quem ego, 6. Haus-, Hof- und Staatsarchiv, Vídeň, Reichstaxbuch
Deo bene favente, subnectam in philosophorum n. 60 (1588), fol. 24; citují Maselis, Balis a Marijnissen
(pozn. 2), s. 17.
gratiam, inque lucem emittam, una cum aliquot
aliis, huc illuc comparatis, mihique charissimis 7. Jaroslava Hausenblasová, Der Hof Kaiser Rudolfs II.
chemicis processibus. (Praha 2002), s. 405.
9. Ibidem.
1. Celý název díla zní Anselmi Boetii de Boodt Brugensis 10. Tento přístup v sobě skrývá jednu možnost nedoro-
Belgae, Rudolphi Secundi, Imperatoris Romanorum, zumění: Čtenář, který de Boodtovu knihu jenom letmo
Personae Medici, Gemmarum et lapidum historia, Qua prolistuje, může nabýt dojmu, že autorem citovaná tvrzení o
non solum ortus, natura, vis et pretium, sed etiam mo- magických silách kamenů jsou uváděna jako vážně míněná
dus quo ex iis, olea, salia, tinctura, essentiae, arcana et a platná. Občas proto dochází k misinterpretaci základní
magisteria arte chymica confici possint, ostenditur. Opus de Boodtovy intence a kniha je uváděna jako pojednání o
principibus, medicis, chymicis, physicis, ac liberaliori- magických silách kamenů.
bus ingeniis utilissimum. Následují dvě latinská vydání
(Leyden 1636 a 1647) připravil k vydání leydenský lékař 11. Osvald Croll, Basilica chymica (Frankfurt 1609). O
Adriaan Toll, který na závěr každé kapitoly druhé knihy jeho působení v Čechách naposledy Jaroslava Hausen-
připojil identifikaci de Boodtových odkazů. Vydání z ro- blasová, Oswald Croll and his Relation to the Bohemian
ku 1647 bylo ještě rozhojněno o dvě knihy pojednávající Lands, Acta Comeniana 15–16 (2002), s. 169–182.
o některý fosíliích, jež de Boodt do svého díla nezařadil,
a o latinský překlad Theofrastova Pojednání o kamenech 12. Allen G. Debus, Iatrochemistry and the Chemical
(Peri lithón). Francouzský překlad prvního Tollova vydání Revolution, in Alchemy Revisited, ed. Z. R. W. M. von
vyšel v Lyonu roku 1644 a 1649 pod názvem Le parfaict Martels (Leiden 1990), s. 51–66.
joaillier ou histoire des pierreries ou sont amplement
descrites leur naissance, iuste prix, moyen de les cogno- 13. Šlechtic z Dauphiné, lékař a alchymista. Narodil se
istre, et se garder des contrefaites, facultez medicinales et v Crest z protestantských rodičů. Z jeho korespondence
proprietez curieuses. vyplývá, že 1559 navštívil Španělsko, 1601 Nizozemí; roku
1567 měl získat domovské právo v Ženevě. Pod četnými
2. Marie-Christiane Maselis, Arnout Balis a Roger H. Ma- pseudonymy publikoval protestantské polemiky, např. Le
rijnissen, The Album of Anselmus de Boodt (1550-1632): Réveille-matin des Francais et de leurs voisins, composé
Natural History Painting at the court of Rudolph II in par Eusebe Philadelphe, Cosmopolite (Edimbourg [Basel?],
Prague (Ramsen 1999), s. 14–23. 1573). Toto dílo je věnováno anglické královně Alžbětě.
Pod svým jménem publikoval pouze alchymistické spisy.
3. Třetí svazek zmíněného díla, obsahující impresy ital-
ských knížat a vládců, se nazývá Symbola varia diverso- 14. Jak dokazují zprávy z různých pramenů, místem, kde
rum principum; byl vydán v Praze roku 1603 a někdy bývá se v Praze v posledních desetiletích 16. století mohla setkat
citován jako samostatné de Boodtovo dílo, přestože jde o většina zájemců o alchymii, byl dům Tadeáše Hájka na
nedílnou součást celku, koncipovaného Jacopem a Ottavi- Ovocném trhu. Z těchto zpráv nutně nevyplývá, že by mělo
em Stradou, v úzké součinnosti s rytcem Aegidiem Sade- jít o tradované „přezkušování“ alchymistů Hájkem, daleko
lerem. Viz E. Fučíková, Einige Erwägungen zum Werk des spíše šlo o přátelské a společenské kontakty, založené na
Jacopo und Ottavio Strada, Leids Kunsthistorisch Jaarboek společně sdílených přírodovědných zájmech. Viz např. Eu-
1 (1982 [Rudolf II and His Court]), s. 339–356; Nicolette gene Olivier, Gilles Penot Du Port, médecin et alchimiste,
Mout, A Useful Servant of Princes: The Netherlandish Chrysopoeia 5 (1992-1996), s. 586–587.
Humanist Jacobus Typotius at the Prague Imperial Court
Around 1600, Acta Comeniana 13 (1999), s. 27–49. 15. Ewald de Hoghelande, Historiae aliquot transmutationis
metallicae (Coloniae Agrippinae 1604); Michael Maier, Sym-
4. Viz Maselis, Balis a Marijnissen (pozn. 2), s. 14–23; bola aureae mensae duodecim nationum (Francofurti 1617),
Johannes-E. Hiller, Die Mineralogie Anselmus Boetius s. 556, příznačně uvádí de Boodtův příběh v oddíle věnova-
de Boodt, in Quellen und Studien zur Geschichte der ném „Anonymi Sarmata“, tj. Michaelu Sendivogiovi, který
Naturwissenschaften und der Medizin, Band 8 (Berlin taktéž působil v Praze a pohyboval se i v prostředí císařského
1942), s. 4–12. dvora. V moderní literatuře nejobsáhleji cituje tuto událost
Bernard Husson, Transmutations alchimiques (Paris 1974),
5. Erich Trunz, Wissenschaft und Kunst im Kreise Kaiser s. 242–243, nicméně ani on ji neuvádí kompletně a vypouští
Rudolf II. 1576-1612 (Neumünster 1992), s. 38. závěrečnou pasáž o de Boodtově zklamání z alchymie.
51
16. Jak vyplývá z formulace, text byl psán po smrti Viléma žování u paty kříže. V kontextu alchymistické symboliky
z Rožmberka roku 1592; co se týče jeho zemského úřadu, jde o caput mortuum, něm. Totenkopf, jak byl označován
od roku 1570 až do své smrti byl nejvyšším purkrabím, neodpařitelný pozůstatek po destilaci nebo sublimaci (viz
tedy stál v čele zemské vlády, jež se stávala vládou místo- Alchemie: Lexikon einer hermetischen Wissenschaft, ed.
držitelskou za nepřítomnosti panovníka v zemi. Priesner a Figala, Munchen 1998, s. 96). Sférická nádoba
zároveň představuje zemi, obtočenou hadem, na níž však
17. Nelze vyloučit, že de Boodtovy znalosti laboratorní obvykle místo Krista šlape Nanebevzatá Panna Marie. Zřetel-
práce, jak ve smyslu alchymistickém, tak i spagyrickém nou připomínku toho, že v rámci komplikované ikonografie
(tedy co se týče přípravy léků), byly až do této zkušenosti obrazu jde zároveň o destilační přístroj, můžeme spatřovat
teoretické; nicméně z jeho díla Gemmarum et lapidum v tom, že svrchní část destilační aparatury (kterou malíř
historia, publikovaného jednadvacet let po nejpravděpo- nemohl na obraze zobrazit, neboť by tím z víceznačné sfé-
dobnějším datu této události, praktická znalost spagyrie rické nádoby učinil jednoznačný předmět), tedy její helmici,
vysvítá poměrně jasně. jež se ve variantě chlazené vzduchem nazývala Rosenhut,
naznačil v intencích dobového „maskovaného symbolismu“
18. Šlo o jeden z nejobvyklejších alchymistických podvo- kloboukem na hlavě zlatníkovy ženy a růžemi na hlavě nej-
dů, při němž byl použit tyglík s dvojitým dnem, v němž mladší dcery. V rámci našeho pátrání ovšem zlatník Müller
se skrývalo zlato. vzhledem k datu úmrtí nepřichází v úvahu.
19. „Abjecto clypeo“ lze též přeložit jako „zahodil štít“; 24. Nikoli císařského, jak uvádí Barnaud, neboť takový
podle Barnauda tedy de Boodt utekl z boje, neboli „upus- úřad neexistoval, ani královského prubíře – tento úřad za-
til od Díla Slunce“, jak byla alchymie tradičně nazývána. stával Hans Harder, v řadě odborných otázek Griemillerův
Ve vyjádření může být skryta i narážka na de Boodtovu odpůrce (viz pozn. 25).
devízu Sumes stabile uno, kterou provázel symbol Slunce
a zlata v podobě slunečního štítu. Podle Barnauda by tak de 25. Základní studií o této postavě je práce Antonína
Boodt vlastně opustil své vlastní krédo, resp. jeho domnělý Kostlána, Václava Ledvinky a Jiřího Peška, Zemský
esoterický obsah. prubíř Pavel Griemiller z Třebska: Příspěvek k poznání
ekonomické a kulturní aktivity obyvatel pražských měst
20. Joannes Fernelius (Jean Francois Fernel) (1497–1558), ve druhé polovině 16. století, Pražský sborník historický
matematik a astronom, osobní lékař francouzského krále 19 (1986), s. 103–139.
Jindřicha II.
26. Knihovna Národního muzea, sign. I G 22.
21. Pojednání je přetištěno ve sbírce Theatrum chemicum,
praecipuos selectorum auctorum Tractatus de Chemiae et 27. Otakar Zachar, O alchymii a českých alchymistech
Lapidis Philosophici antiquitatae, III (Argentorati 1669), (Praha 1911), s. 197.
s. 745–747, odkud autor tohoto článku a Jakub Hlaváček
přeložili citovanou pasáž. Latinský originál přeloženého 28. Viz pozn. 26, fol. 432b.
úryvku je citován v příloze této stati.
29. Národní knihovna ČR, sign. XII E 77. Viz Ivo Purš,
22. Zikmund Winter, Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku „Rosarium philosophorum“ Jaroše Griemillera z Třebska,
v Čechách (1526–1620) (Praha 1909), s. 405, uvádí příklad in Opus Magnum: Kniha o sakrální geometrii, alchymii,
zlatníka Matúše, který „snažil se o vedlejší důchod tím, že magii, astrologii, kabale a tajných společnostech v Českých
sám třetí sestavil r. 1542 konsorcium na vaření salitru“. Šlo zemích (Praha 1997), s. 77–87.
o výrobu salpetru (ledku), který používali „prachaři“ při
výrobě střelného prachu. Zlatník, který se zároveň věnoval 30. Viz Kostlán, Ledvinka a Pešek (pozn. 25), s. 107.
alchymii, ba dokonce měl pro ni zanechat zlatnické práce
(Jiřík Khymiker) je v Praze doložen v letech 1599–po 1610 31. Ibidem, s. 132–136. Faktem je, že dvacet knih ve for-
(viz Dana Stehlíková, Encyklopedie českého zlatnictví, stří- mátu in folio věnovaných alchymii a vydaných do roku
brnictví a klenotnictví [Praha 2003], s. 226). 1593 je značný počet a po jejich titulech by bylo možné
podle tohoto vodítka pátrat, nicméně nevíme, jaký mezi
23. Přesto bych chtěl v této souvislosti upozornit na zajímavý nimi mohl být podíl rukopisů.
ikonografický detail, který odkazuje na spojitost mezi zlatnic-
tvím a destilací. Na Sprangerovu Epitafu zlatníka Mikuláše 32. Viz de Boodt (pozn. 1), s. 190.
Müllera (Zmrtvýchvstalý Kristus s anděly) z let 1592–93
(Národní galerie v Praze), na němž umělec zpodobil rodinu 33. Nikde ve své knize o minerálech sice de Boodt na
svého zesnulého tchána († 1586), spatřujeme pod Kristovou Barnaudovu zprávu nereaguje, ale ani ji nevyvrací. Přesto
levou nohou skleněnou kulovitou nádobu, v níž je vložena lze předpokládat, že text znal, nebo s největší pravděpo-
lidská lebka, patrně aluze na lebku Adamovu, tradičně ovšem dobností mohl znát zpracování této příhody Ewaldem de
zobrazovanou na jiném tématu Kristových Pašijí, na Ukři- Hoghelandem.
52
34. Viz Theatrum chemicum (pozn. 21), s. 745. Maximilians III. (1558–1618), Großmeister des
Deutschen Ordens und Gubernator von Tirol
35. Pod Paracelsovým jménem se dochovala též řada
und Vorderösterreich (Abb. 1).2 Dieses Bild,
traktátů, vztahujících se k tradiční transmutační alchymii,
jde však ve většině případů o spisy Paracelsovy pouze das sich auf Schloss Knillenberg in Südtirol
připsané. Viz Karl Sudhoff, Bibliographia Paracelsica: Be- befindet, enthält die bisher älteste bekannte
sprechung der unter Theophrast von Hohenheims Namen Darstellung des Reichsapfels, der Bestand-
1527–1893 erschienenen Druckschriften (Graz 1958). teil der böhmischen Krönungskleinodien ist.
Erzherzog Maximilian III. trägt auf dem Kopf
36. V tomto kontextu je třeba chápat i lapidární definici
alchymie, kterou podává Martin Ruland ml.: „Alchimia est den Erzherzogshut, ist mit dem zeremoniellen
impuri separatio a substantia puriore“ (Lexicon Alchemiae Erzherzogsgewand mit breitem Hermelinkra-
[Francofurti 1612], s. 26). gen bekleidet, hält in der Rechten ein Zepter
und umschließt mit der Linken den Griff des
37. Je jisté, že otázka vah a poměrů hrála důležitou roli
an seiner Seite hängenden Schwertes. Auf dem
i ve středověké tradiční alchymii coby filiaci alchymie
arabské, nicméně byla chápána v kontextu symbolických Tisch vor ihm liegen ein zweites Schwert als
vztahů nebeských a pozemských sil, mezi nimiž bylo třeba Zeichen seiner Großmeisterwürde und der
dosáhnout rovnováhy. betreffende Reichsapfel. Die Übereinstimmung
dieses Kleinods mit dem Prager Apfel bzw. mit
38. Viz Trunz (pozn. 5), s. 12–13.
seiner Vorderseite ist unbestreitbar (Abb. 2 und
39. Tato stať je výňatek z rozsáhlejší studie věnované 3). Auf dem Gemälde sind originalgetreu bis in
vztahu de Boodtova díla k pansofickým idejím rudolfín- die kleinsten Details die blaurote Kombination
ské vědy a kultury, která bude publikována v revue Acta der Saphire und Spinelle auf dem Kreuz, die
Comeniana. unregelmäßig geformten Edelsteine auf dem
Reifen der Kugel und die einzelnen Perlen
wiedergegeben. Gut erkennbar sind auch
die eingerollten Ranken, die die Enden der
Kreuzarme schmücken, und die Figuralreli-
NEUE ERKENNTNISSE ZUM efs auf beiden Hemisphären des Apfels. In
REICHSAPFEL FERDINANDS I. der rechten oberen Ecke des Bildes ist das
Wappen Maximilians abgebildet. Es ist mit
ŠTĚPÁN VÁCHA dem Erzherzogshut gekrönt und wird vom Rit-
terkreuz des Deutschen Ordens in vier Felder
geteilt, in denen sich die Wappen von Ungarn,
Die Ergebnisse bisheriger Forschungen über Böhmen, Österreich und Tirol befinden. Etwas
den Reichsapfel und das Zepter, die Bestandteil weiter unten ist die nur zum Teil lesbare
der böhmischen Krönungskleinodien sind, fass- Inschrift: „MAXIMILIANVS / ARCHIDVX
ten Beket Bukovinská und Lubomír Konečný AVSTRIAE /…/…/ SVPREMVS MAGIST-
in einer gemeinsamen Studie zusammen, die RUS / COM. TIROL. M.DC.XV […]“ zu sehen.
in der Festschrift Helmut Selings publiziert Für die genauere Datierung des Maximi-
wurde.1 Wie die Autoren selbst am Schluss lianporträts hilft uns die Krone, die der Erz-
betonen, ist das Thema bei weitem nicht abge- herzog auf dem Haupt trägt. Diese widmete er
schlossen, und zur Beantwortung zahlreicher zusammen mit der nicht erhalten gebliebenen
Fragen ist noch eine ganze Reihe von Aspekten Reliquiarbüste des heiligen Leopold am 15.
in Betracht zu ziehen. Der vorliegende Bei- November 1616 als Ausdruck seiner persön-
trag, der an ihre Feststellungen anknüpft, hat in lichen Verehrung des Stammespatrons und als
erster Linie das Ziel, auf eine ikonografische, Bekundung seiner Zuneigung zur Dynastie
in diesem Zusammenhang bisher nicht beach- dem Stift in Klosterneuburg.3 Dem Vorbild
tete Quelle aufmerksam zu machen. Es han- der Wenzelskrone nach, sollte diese Krone
delt sich dabei um das Porträt des Erzherzog den Kopf des hl. Leopold schmücken und
53
nur bei außerordentlichen staatspolitischen Kaiser Karl V. die österreichischen Länder
Ereignissen verwendet werden, wie es die als Lehn.9 Es ist möglich, dass gerade diese
Erbhuldigung der österreichischen Stände Inaugurationszeremonien, die kurz nachei-
oder die Reichsbelehnung der österreichi- nander stattfanden, den jungen König dazu
schen Länder waren.4 Auch wenn nicht aus-
zuschließen ist, dass dieses Porträt erst nach
dem Tode Erzherzog Maximilians angeschafft
wurde, so ist es wahrscheinlich, dass es schon
vor seinem Todestag am 2. November 1618
entstanden ist, vermutlich im Zusammenhang
mit der Übergabe des Erzherzogshuts an das
Klosterneuburger Stift im Jahre 1616, als der
Maler dieses Kleinod noch vor Augen haben
konnte. Ganz bestimmt muss es jedoch vor dem
Monat Mai 1619 gewesen sein, als der Prager
Reichsapfel und das Zepter zusammen mit der
Rudolfskrone im Nachlassverzeichnis Kaisers
Matthias den „alten hausclainodien“ zugeord-
net waren.5 Eine eindeutige Antwort bezüglich
der Datierung könnte die Entzifferung der
undeutlichen Jahreszahl in der Inschrift geben.
Wie ist aber die Anwesenheit des Reichs-
apfels aus der böhmischen Krönungsgar-
nitur auf dem Porträt Maximilians III. zu
erklären?Versuchen wir das Schicksal von 1. Erzherzog Maximilian III., 1616,
Reichsapfel und Zepter zu rekonstruieren (Ansitz Knillenberg, Südtirol)
und zwar auf Grundlage der Ergebnisse, zu
denen Beket Bukovinská gelangte.6 Wie die bewegten, sich persönliche Insignien, die
Autorin überzeugend bewies, gehören beide seine mehrfache Königswürde ausreichend
Königsinsignien stilistisch der süddeutschen repräsentieren würden, anfertigen zu lassen.
Goldschmiedeproduktion des zweiten Vier-
tels des 16. Jahrhunderts an. Ihre Entstehung
wird mit Berichten über die Anschaffung
einer Garnitur königlicher Insignien durch
König Ferdinand I. in Verbindung gebracht,
der Anfang 1533 beschloss „ein Künigeliche
Römische Cron, Zepter und Apfle, von gold
allerlay Edlgestain und Perlen geziert” anzu-
schaffen.7 Der Auftrag, mit dem der Augsbur-
ger Goldschmied Hans Haller betraut wurde,
war im Herbst des folgenden Jahres erfüllt.8
Über den Zweck der Anschaffung dieser 2. Detail des Bildnisses Abb. 1
Herrscherschaftszeichen gibt es keine meh- mit dem Reichsapfel.
rere Informationen. Ferdinand I. wurde schon
1527 zum böhmischen und ungarischen, Der ikonografische Inhalt der Ausschmü-
1531 dann zum römischen König gekrönt. ckung des Reichsapfels sagt auf den ersten
Ein Jahr zuvor empfing er anlässlich des Blick nicht viel über seine Bestimmung aus. Das
Reichstags in Augsburg von seinem Bruder Psalmzitat (Ps 20:2) „DOMINE IN VIRTUTE
54
TUA LAETABITUR REX ET SUPER SALU- in beiden Würden – als Kaiser und als böh-
TARE TUAM EXULT[ABIT]” auf dem Ring mischer König-Kurfürst – können wir auch
um den Fuß des Kreuzes und die Devise „DEVS auf den Kurfürstenhumpen vom 16. und 17.
CELVM REGNAT ET REGES TERRAE” in Jahrhundert finden.15 Eine Krönungsszene, die
der Mitte des Kreuzes sind nur allgemeine ähnlich wie auf dem Reichsapfel dargestellt ist,
Anspielungen auf die Königswürde des Insi- kennen wir auch aus späterer Zeit, von einem
gnienträgers. Der Apfel selbst ist mit einem Stich, der anlässlich der Frankfurter Krönung
dekorativen Band in zwei Halbkugeln unter- Ferdinands II. 1619 entstand.16 Hier wird der
teilt, die mit Reliefszenen alttestamentarischer kniende Habsburger von zweien der drei Erz-
Thematik geschmückt sind. Die untere Halbku- bischof-Kurfürsten gekrönt, die gleichzeitig
gel zeigt drei biblische Szenen nach der Gene- mit ihm selbst im siebenköpfigen Kurfürs-
sis,10 die obere Halbkugel dann zwei Szenen mit tenkollegium im Hintergrund anwesend sind.
König David nach dem Ersten Buch Samuel. Die zweite Szene auf der oberen Halbkugel
Die beiden oberen Reliefs verdienen aber eine des Apfels, die im Vordergrund den Sieg Davids
nähere Betrachtung. Wie die Autoren der bereits über Goliath mit dem Rückzug der Philister
erwähnten Studie aufmerksam machen, treten
in der Szene Die Salbung Davids zum König
(I Sam:16) neben David und dem Propheten
Samuel die sieben Brüder Davids zusammen
mit ihrem Vater Isai auf. 11 Die Gruppierung der
Brüder – drei zur Rechten und vier zur Linken
des Gesalbten – erinnert auffallend an damalige
Darstellungen des römischen Kaisers inmitten
des siebenköpfigen Kurfürstenkollegiums.12 Es
ist deshalb möglich, dass die Szene hier als
alttestamentarische Präfiguration der Aachener
Krönung Ferdinands zum römischen König
gedacht war. Eine ähnliche Darstellung wurde
übrigens auch auf dem Gobelin verwendet, der
die Noblesse aus dem fünfteiligen Zyklus Los
Honores abbildet und nach der Krönung Karls V.
in Aachen im Jahre 1520 entstand.13 Hier emp-
fängt David (= Karl V.) die Salbung zum König
auf dem Schild mit dem Reichsadler kniend.
Falls diese Überlegung richtig ist, dann wäre
Ferdinand I. auf dem Relief des Apfels in 3. Hans Haller, Reichsapfel
Ferdinands I. (Vorderseite),
einer Doppelrolle vertreten – einmal als
(Prag, St. Veitsdom, Kronschatz).
Gesalbter, zum anderen als Mitglied des Kur-
fürstenkollegiums (nämlich als böhmischer
König), ebenso wie einer der drei geistlichen im Hintergrund veranschaulicht (I Sam:17),17
Kurfürsten, der hier gleichzeitig in der Rolle wurde in der Herrscherikonografie geläufig als
des Coronators auftritt. Das ist übrigens in Vorbild des siegreichen Königs verwendet.18
der Ikonografie des Kurfürstenkollegiums, Der größte Feind Ferdinands I. und des ganzen
die schon am Ende des 15. Jahrhunderts ent- christlichen Europa waren zur Zeit der Entste-
standen ist, gut nachweisbar.14 Anstelle einer hung dieser königlichen Insignien die Türken,
dokumentarisch genauen Wiedergabe hielt die nach der Schlacht bei Mohács im Jahre
sie einen Idealzustand fest. Die gleichzeitige 1526 die pannonische Tiefebene beherrsch-
Darstellung eines habsburgischen Herrschers ten und schließlich bis unmittelbar an den
55
habsburgischen Stammbesitz vordrangen. Die Rudolf II. auf einer Leinwand, die die Sit-
erste bekannte Identifikation eines herrschen- zung der gleichen Institution in Anwesenheit
den Habsburgers mit dem siegreichen König des Herrschers im Oktober 1593 darstellt.24
David und der geschlagenen Türken mit den Zur ersten Anwendung der Kleinodien Fer-
Philistern ist zwar erst in der Mitte des 17. dinands in Zusammenhang mit der Einsetzung
Jahrhunderts belegt,19 es kann aber angenom- des Herrschers kam es wahrscheinlich schon
men werden, dass diese alttestamentarische 1558, als Ferdinand I. in Frankfurt am Main
Episode schon früher auf ähnliche Weise auf- als römischer Kaiser „angenommen” wurde.
genommen wurde. Die Wahl des Themas könnte Der Herrscher, der schon 1531 in Aachen
dabei auch von der Euphorie über den bedeu- zum römischen König gewählt und gekrönt
tenden Sieg der verbündeten christlichen Heere wurde, sah davon ab, sich aus der Hand des
über die Türken am 19. September 1532 in der Papstes zum Kaiser krönen zu lassen, und gab
Schlacht bei Steinfeld beeinflusst worden sein.20 sich – nach dem Vorbild seines Vaters Kaiser
Nach der Dekoration des Reichsapfels und Maximilians I. – mit dem Titel „erwählter
einem zeitgenössischen Bericht zu urteilen Römischer Kaiser” zufrieden.25 Dem entsprach
(„ein Künigeliche Römische[!] Cron, Zepter auch der Charakter des ungewöhnlichen, ad hoc
und Apfle”), können wir annehmen, dass es sich entstandenen Zeremoniells, das sich damals im
um die persönlichen Königsinsignien Ferdi- Frankfurter St. Bartholomäus-Dom abspielte.
nands I. handelte, die vor allem auf seine bisher In einer Seitenkapelle (Conclave), wo sonst die
bedeutendste Würde, nämlich auf den Titel des Wahl des Kaisers stattfand, legte der Herrscher
römischen Königs hinwiesen. Ferdinand I. wird in Anwesenheit der Kurfürsten seinen Eid auf
durch die alttestamentarischen Vorbilder auf die Wahlkapitulation ab, danach setzte ihm
den Reliefs als römischer König und siegrei- der Kurfürst von Brandenburg – seines Titels
cher christlicher Herrscher legitimiert. Es war Reichskämmerer – die Krone aufs Haupt, und
dann wahrscheinlich kein Zufall, dass sich ein der neue Kaiser wurde feierlich zu einer Tribüne
ähnliches Ideenschema – jedoch schon ohne alt- in der Kirche geführt und auf den Thron gesetzt.
testamentarische Verbrämung – auch auf zwei In anbetracht dessen, dass die legendäre Krone
Reliefs der Rudolfskrone von 1602 wiederholt : Karls des Großen mit den anderen Reichs-Krö-
Die Krönung Rudolfs II. in Regensburg 1575 21 nungskleinodien damals ganz sicher in Nürn-
und Rudolf II. als Bezwinger der Türken. Die berg geblieben war,26 können wir vermuten,
Wahl der alttestamentarischen Szenen auf dem dass Ferdinand I. zu dieser Gelegenheit seine
Reichsapfel ermöglichte andererseits auch eine persönlichen Herrscherinsignien verwendete.
anderweitige Verwendung dieser Insignien. Eine etwas ältere Nachricht von den
Die Krone Ferdinands I. selbst könnte jener „königlichen“ Insignien befindet sich in Fer-
ähnlich sein, die über dem Wappen Ferdi- dinands Testament vom 25. Februar 1554.27
nands auf der Gedenktafel aus dem Jahr 1536 „Unser khünigeliche Cron sambt dem dartzue
an der Fassade des alten Palasts der Wiener gehörigen Scepter, Apfl auch khünigelichen
Hofburg eingemeißelt ist. Im Unterschied zur Khlaid und Ornat“ wurden von den übrigen
traditionellen Kaiserkrone, die sich mit einer Kleinodien getrennt und Ferdinands ältestem
Mitra und einem einzelnen Bogen auszeich- Sohn, dem zukünftigen Kaiser Maximilian
net, der den vorderen und den hinteren Teil des II., zugeschrieben. Aus der Tatsache, dass im
Stirnreifs verbindet,22 gipfelt diese Krone – als Testament keine weiteren Herrscherinsignien
Königskrone – mit zwei hohen, sich kreuzen- erwähnt werden, können wir schließen, dass
den Bögen. Ein ähnliches Diadem trägt auch es sich immer um die gleichen, in den Jahren
Ferdinand I. auf einem Stich von 1564,23 der 1533 bis 1534 angefertigten Gegenstände han-
die Sitzung des Größeren Landesgerichts delt. Über die Garnitur der Herrscherzeichen
des Königreichs Böhmen im Landtagssaal – andere sind schwer anzunehmen – erfahren
der Prager Burg festhält, desgleichen Kaiser wir auch etwas aus dem Vertrag, der nach dem
56
Tode Maximilians II. im Jahr 1576 zwischen Kaiser Matthias etwas früher an Maximilian
Rudolf II. und seinen fünf jüngeren Brüdern III. geschrieben hatte35 – wurde der Erzherzog
abgeschlossen worden war. Danach verpflich- vor allem mit Kleinodien zufrieden gestellt.
tete sich Rudolf, alle Kleinodien aus der Hin- Wir gelangen nun zu dem Punkt, der für
terlassenschaft Maximilians zu inventarisieren die Erklärung der Anwesenheit des Prager
und unter den Brüdern aufzuteilen. Ausgenom- Reichsapfels auf dem Porträt Maximilians
men waren die bedeutendsten Familienwert- entscheidend ist. Wir können berechtigterweise
sachen, das heißt das legendäre „Ainkhürn“, annehmen, dass zu den Kostbarkeiten, die der
die Achatschale und auch „die Kayserlichen Erzherzog aus Prag mitnahm, zumindest Ferdi-
und kuniglichen Clainater als Cron, Scep- nands Reichsapfel gehörte. Ob auch das Zepter
ter, Apfel, Schwerdt und Ornat“. 28 Diese dabei war, kann nicht mit Sicherheit gesagt
sollten auf Rudolf als Herrscher des Hauses werden, denn das stimmt mit der auf dem
Habsburg und römischen Kaiser übergehen. Gemälde dargestellten Insignie nicht überein.
Im Jahre 1602 wurde eine neue Privatkrone Die schwer zu erklärende Vorrausetzung, dass
für Kaiser Rudolf II. angefertigt,29 die wahr- nämlich bei der Teilung von Rudolfs Hinter-
scheinlich zusammen mit Ferdinands Zepter lassenschaft gerade diese Herrscherinsignien,
und Apfel bis zu Rudolfs Tod ein Ganzes bil- bzw. nur der Reichsapfel, Erzherzog Maximi-
dete.30 Welche Beweggründe den Kaiser zu lian zufielen, macht es andererseits möglich,
diesem Schritt veranlassten, wissen wir nicht. die Gründe für die Entstehung eines neuen
Es ist jedoch möglich, dass die bisherige Reichsapfels und Zepters zu erhellen, mit
(Ferdinands?) Krone den Anforderungen kai- deren Herstellung Kaiser Matthias irgendwann
serlicher Repräsentation nicht ausreichend in jener Zeit den Goldschmied Andreas Osen-
gerecht wurde. Die Reliefverzierung der neu- bruck beauftragte,36 und die dann zusammen
en Krone, die wegen ihrer äußerlichen Ähn- mit der Rudolfskrone weiterhin die Garnitur
lichkeit einige Kunsthistoriker dazu verführte, der Hauskleinodien der Habsburger bildeten.
den Prager Reichsapfel und das Zepter in die Zur Klärung der Anwesenheit von Ferdi-
Zeit der Entstehung der Rudolfskrone zu nands Reichsapfel auf Maximilians Porträt
datieren,31 war offenbar in erheblichem Maße kann das Wappen in der rechten oberen Ecke
von der Bearbeitung der Oberfläche beider des Bilds etwas mehr aussagen. Wie weiter
Hemisphären des Reichsapfels vorbestimmt. oben schon erwähnt wurde, sind auf ihm die
Am 20. Januar 1612 stirbt in Prag Rudolf Wappen Ungarns, Böhmens, Österreichs und
II. Trotz des Wunsches Kaisers Matthias, Tirols abgebildet. Ich gebe zu bedenken, ob
Rudolfs Kunstsammlungen in ihrer Ganzheit Maximilians Wappen, welches hier in eini-
zu bewahren,32 kam es im Herbst des gleichen germaßen reduzierter Form ausgeführt ist,37
Jahres zu ihrer Aufteilung unter den drei nicht in Übereinstimmung mit dem gemalten
hinterbliebenen Brüdern Rudolfs – es waren Reichsapfel die formelle Anwärterschaft des
Matthias selbst, Erzherzog Maximilian III. Erzherzogs als nächsten Verwandten des
und Erzherzog Albrecht VII., Statthalter in kinderlosen Kaisers Matthias (sog. Agnat)
den Niederlanden. 33 Aus dem Bericht des auf beide Königsthrone ausdrücken soll.38
venezianischen Gesandten am kaiserlichen Erzherzog Maximilian III. starb in Wien und als
Hof Girolamo Soranzo, der am 15. Oktober letzte Ruhestätte hatte er sich die Pfarrkirche
des gleichen Jahres in Prag geschrieben wurde, St. Jakob in Innsbruck ausgewählt, wo er dann
erfahren wir, dass Erzherzog Maximilian III. auch mit gehörigem Pomp am 21. Dezember
mit seinem Anteil aus Rudolfs Hinterlassen- 1618 beigesetzt wurde. Im Begräbniskondukt
schaft, der einen Wert von 225 000 Gulden wurden unter anderem ein Schwert, Zepter
hatte,34 von Prag nach Innsbruck abgereist und Herzogshut mitgetragen.39 Ob es sich um
war. Wie aus seiner Formulierung hervorgeht wirkliche Kleinodien oder um Funeralinsignien
– und noch deutlicher aus dem Brief, den gehandelt hat, wissen wir nicht. Um Maximilians
57
Hinterlassenschaft, zu der umfangreiche Kunst- erstmals zusammen mit der Wenzelskrone bei
sammlungen gehörten, die sich zum größten der böhmischen Krönung Eleonora Gonzagas,
Teil in seiner Residenz in Innsbruck befanden, der Gemahlin des Kaisers, und des Thronfol-
aber auch in Wiener Neustadt und Wien, ent- gers Ferdinands III. im November 1627 zur
brannte zwischen Kaiserhof und Erzherzog Anwendung kamen. Ihre dauerhafte Zuordnung
Karl Josef (1590 – 1624), dem Nachfolger zur Wenzelskrone war dann offenbar eine Folge
Maximilians im Amt des Großmeister der der langfristigen gemeinsamen Aufbewahrung
Deutschen Ritter, ein schleppender Streit.40 aller drei Kleinodien in der Wiener Schatz-
Erzherzog Maximilian vermachte nämlich in kammer, was nachweislich seit der zweiten
seinem Testament vom Jahre 1598 sein gesam- Hälfte des 17. Jahrhunderts geschehen ist.48
tes mobiles Eigentum den Deutschen Rittern,41
womit jedoch Kaiser Matthias grundsätzlich
nicht einverstanden war. Noch vor dem Begräb-
nis des Erzherzogs hatte er seinen Kämmerer
Filip Preschl mit Instruktionen nach Inns-
bruck geschickt, Barbestände und einen Teil Die Entstehung dieses Beitrags wurde durch einen Studien-
der Wertsachen nach Wien zu überführen.42 aufenthalt in Wien während des akademischen Jahres
Ähnlich wurde auch mit Maximilians Hinter- 2003–2004 möglich, der aus den Mitteln des Bildungs-
lassenschaft in den erzherzöglichen Residenzen programms AKTION Tschechische Republik – Österreich
(Ernst Mach-Stipendium) vergütet wurde.
in Wiener Neustadt und Wien verfahren.43 Es
liegt auf der Hand, dass zu den beschlag-
1. Beket Bukovinská und Lubomír Konečný, Prag, Nürn-
nahmten Kunstkostbarkeiten in erster Linie berg, Augsburg? Überlegungen zum Reichsapfel und zum
Gegenstände aus dem Erbgut Rudolfs gehör- Szepter im Kronschatz des St. Veitsdoms in Prag, in Renate
ten, die Matthias als Bestandteil des Familien- Eikelmann, Annette Schommers und Lorenz Seelig (Hgg.),
eigentums ansah und die er in keinem Falle Studien zur europäischen Goldschmiedekunst des 14. bis
20. Jahrhunderts: Festschrift für Helmut Seling zum 80.
den Deutschen Rittern zu überlassen gedachte.
Geburtstag am 12. Februar 2001 (München 2001), S.
Das würde übrigens die Tatsache bestätigen, 15–38. Siehe auch Beket Bukovinská, K problematice
dass die beiden hier betreffenden Insignien původu a datování českého korunovačního jablka a žezla,
im Hinterlassenschaftsverzeichnis Kaiser Umění 42 (1994), S. 275–287, zuletzt dieselbe, in: Wilfried
Matthias‘ vom Mai 1619 erwähnt werden.44 Seipel (Hg.), Kaiser Ferdinand I. (1503-1564). Das Werden
der Habsburgermonarchie, Ausst.-Kat. (Wien 2003), S.
Unter welchen Umständen und wann Ferdi-
374-375, Kat. Nr. IV.19 (Private Königsinsignien Ferdi-
nands Reichsapfel und Zepter Bestandteile nands I.).
der böhmischen Krönungsgarnitur wurden,
bleibt einstweilen unbeantwortet.45 Nichts- 2. Öl auf Leinwand, 126 × 110 cm. Gemälde erstmals publi-
destoweniger können wir voraussetzen, dass ziert in Heinz Noflatscher, Maxmilian der Deutschmeister
(1558–1618): Glaube, Reich und Dynastie (Marburg 1987),
in Zusammenhang mit der Konsolidation der
Abb. 17; auch Karl Holubar und Wolfgang Christian Huber
politischen Verhältnisse in Österreich Anfang (Hgg.), Die Krone des Landes, Ausst.-Kat. (Klosterneuburg
der zwanziger Jahre des 17. Jahrhunderts und 1996), Taf. 40.
mit der Neuordnung der politischen Kräfte im
Königreich Böhmen nach der Niederlage der 3. Wolfgang Pauker und Ernst Kris, Der Österreichische
Erzherzogshut im Stifte Klosterneuburg, Jahrbuch der
rebellischen Stände – 1625 wurde das Amt
kunsthistorischen Sammlungen in Wien [weiter : JbKSW],
der Burggrafen von Karlstein, die die Krö- N. F. 7 (1933), S. 229–248; Ilse Schütz, Der Österreichische
nungskleinodien bewachten, aufgehoben46 Erzherzogshut, in Die Krone (Anm. 2), S. 59.
– es zu wesentlichen Verlagerungen der Herr-
schaftsinsignien kam, die darüber hinaus von 4. Beim Akt der Erbhuldigung, d. h. beim Ablegen des
Treueeids der österreichischen Stände gegenüber dem
der Existenz des „überzähligen” Apfels und
Landesherrn, saß der Herrscher auf dem Thron unter
Zepters von Matthias ermöglicht wurden.47 Es einem Baldachin, zu seiner Rechten stand der Oberst Erb-
ist somit möglich, dass Ferdinands Kleinodien land-Marschall mit dem bloßen Lehensschwert, weiter
58
der Oberst Erbland-Mundschenk mit dem Erzherzogshut 15. Vgl. von Saldern (Anm. 14).
auf einem Kissen, ähnlich der Oberst Erbland-Kämerer
mit dem Zepter und der Oberst Erbland-Truchsess mit dem 16. Publiziert in: Bern Herbert Wanger, Kaiserwahl und
Reichsapfel. Beim Zeremoniell der Reichsbelehnung wurde Krönung im Frankfurt des 17. Jahrhunderts: Darstellung
die Krone Maximilians nie verwendet, denn die Habsburger anhand der zeitgenössischen Bild- und Schriftquellen und
hatten gleichzeitig auch die Kaiserwürde inne – eine „Selbst- unter besonderer Berücksichtung der Erhebung des Jahres
belehnung“ war somit nicht möglich. Siehe Der heilige 1612 (Frankfurt am Main 1994), S. 333, Abb.-Beilage
Leopold: Landesfürst und Staatssymbol, Ausst.-Kat. (Wien 12. Siehe auch Nina Bažantová, Milena Bravermanová
1985), S. 417–419; Elisabeth Ollinger, Der Erzherzogshut und Alena Samohýlová, Korunovační roucho českých
– „Zankapfel“, Schatz und Krone in den Quellen des 18. panovníků, Umění 42 (1994), S. 298, Abb. 13.
Jahrhunderts, in Die Krone (Anm. 2), s. 63-73.
17. Bukovinská und Konečný (Anm. 1), S. 26, Abb. 11
5. Jahrbuch der kunsthistorischen Sammlungen des aller- und 13.
höchsten Kaiserhauses [weiter : JbKSAK] 20 (1899), Reg.
17408 (Nr. 894 und 895). 18. Friedrich B. Polleross, Das sakrale Identifikationspor-
trät: Ein höfischer Bildtypus vom 13. bis zum 20. Jahrhun-
6. Vgl. Bukovinská (Anm. 1). dert (Worms 1988), I, S. 102–111; idem, „Mas exemplar,
que imitador de David“: Zur Funktion des Identifikations-
7. Finanz- und Hofkammerarchiv Wien, Gedenkbuch 40, porträts zwischen Tugendspiegel und Panegyrik, in Dieter
Fol. 16v-17r. Beglaubigt nach den Angaben im JbKSAK Breuer (Hg.), Religion und Religiosität im Zeitalter des
5 (1887), Reg. 4051. Vgl. auch ibidem, Reg. 4052 und Barock, Wiesbaden 1995 (=Wolfenbütteler Arbeiten zur
4516. Barockforschung, Bd. 25), I, S. 229–241.
9. Bei dieser Gelegenheit wurde Ferdinand I. als öster- 20. Gertrud Gerhartl, Die Niederlage der Türken am
reichischer Erzherzog mit einem langen, mit Hermelin Steinfeld 1532 (3. Ausg., Wien 1989).
gefütterten Purpurmantel bekleidet, in der Rechten hielt
er ein goldenes Zepter, auf dem Haupt trug er den Erz- 21. Hier krönt der Erzbischof von Mainz Rudolf II. zum
herzogshut. Siehe Anna Hedwig Benna, Hut oder Krone? König, dabei anwesend sind weitere sechs Kurfüsten (also
Ein Beitrag zur Ikonographie des Erzherzogshutes, Mittei- einschließlich Rudolfs II. selbst). Siehe Arpad Weixlgärtner,
lungen des Österreichischen Staatsarchivs 24 (1971), S. Die weltliche Schatzkammer in Wien (Neue Funde und For-
118–119; vgl. JbKSAK 3 (1885), Reg. 3029. schungen II.), JbKSW N. F. 2 (1928), Taf. XXI links oben.
10. Darüber Bukovinská und Konečný (Anm. 1), S. 27–28, 22. Über die Kaiserkrone mit der Mitra („Mitrakrone“)
Abb. 14, 15 und 16. siehe Hermann Fillitz, Die österreichische Kaiserkrone
und die Insignien des Kaisertums Österreichs (2. Ausg.,
11. Ibidem, S. 25–26, Abb. 11 und 12. Wien und München 1973), S. 23–26.
12. Würden wir in dieser Spekulation konsequent fort- 23. Lubomír Sršeň, Větší zemský soud v Čechách ve vyob-
fahren, dann könnte Isai, Davids Vater, der ebenfalls auf razeních 16. století, Časopis Národního muzea – Historické
dem Relief dargestellt ist, Kaiser Karl V. vertreten, der muzeum 144 (1975), S. 165 (Abb. 5) und 166.
auch bei der Krönung anwesend war. Ich glaube aber, für
das Verständnis der Analogie reichen die grundlegenden 24. Es gibt fünf Varianten dieses Bildes: ibidem, S.
Affinitätskennzeichen. 167–172 (Abb. 7 und 8), S. 174–175 (deutsches Resü-
mee); auch idem, in: Eliška Fučíková et al. (Hgg.), Rudolf
13. Marie Tanner, The Last Descendant of Aeneas: The II. and Prague: The Court and the City (London 1997),
Habsburgs and the Mythic Image of the Emperor (New S. 557, Kat. Nr. III/75. Die Möglichkeit, dass es sich hier
Haven und London 1993), S. 60, 62 (Abb. 29), 66 und um eine getreue Wiedergabe der Krone handelt, wird
117–118. durch den dokumentarischen Charakter dieses Bildes
erhöht. Das Bestehen der Ferdinandskrone bis zum Ende
14. Einen repräsentativen Überblick der Kurfürsteniko- des 16. Jahrhunderts setzt Rudolf Distelberger voraus.
nografie (Grafik, bemaltes Glas) liefert Axel von Saldern, Siehe Weltliche und geistliche Schatzkammer: Bildführer
German Enameled Glass (New York 1965), S. 69–79; (Wien 1987), S. 53.
auch Mario Kramp (Hg.), Krönungen: Könige in Aachen:
Geschichte und Mythos, Ausst.-Kat. (Mainz 2000), beson- 25. Helga Reuter-Pettenberg, Bedeutungswandel der
ders S. 55, Kat. Nr. 7. 61 (Abb. 4); S. 619, Kat. Nr. 7. 53 Römischen Königskrönung in der Neuzeit (Diss. Köln
[seitenverkehrt!]; S. 624, Kat. Nr. 7. 66. 1963), S. 9–14.
59
26. Idem, S. 12, Anm. 1. Ferdinand (II.) von der Steiermark durch. Dieser wurde
jedoch von Kaiser Matthias erst am 6. Juni 1617 offiziell
27. Quirin Leitner, Die Hervorragendsten Kunstwerke der zum Nachfolger erklärt. Vgl. Bernd Rill, Kaiser Matthias:
Schatzkammer des Österreichischen Kaiserhauses (Wien Bruderzwist und Glaubenskampf (Graz, Wien und Köln
1870–1873), S. 31 (Anlage Nr. 1). 1999), S. 248–264. Abgesehen vom Fakt, dass Maximi-
lian III. nie Regent des Hauses Habsburg wurde, ist zu
28. Siehe Alphons Lhotsky, Die Geschichte der Sammlun- fragen, seit wann überhaupt der Reichsapfel zu den Herr-
gen. Von den Anfängen bis zum Tode Kaiser Karls VI. 1740. schaftszeichen der österreichischen Erzherzöge gehörte.
Festschrift des Kunsthistorischen Museums zur Feier des Ursprünglich war es nur der Erzherzogshut, das Zepter, das
fünfzigjährigen Bestandes, Teil 2, Hälfte 1 (Wien 1941), S. Landesbanner und das Schwert der Gerechtigkeit (gladium
240, Anm. 13. Dass aus Maximilians Hinterlassenschaft, iudicii). Vgl. Alphons Lhotsky, Privilegium maius. Die
die unter seinen Söhnen aufgeteilt wurde, diese Familien- Geschichte einer Urkunde (Wien 1957), s. 20, s. 22. Zum
wertgegenstände tatsächlich ausgesondert wurden, beweist Reichsapfel allgemein als Symbol der Herrschaftsmacht
das Inventar der einzelnen Erbschaftsanteile vom Jahr siehe Percy Ernst Schramm, Sphaira – Globus – Reichsap-
1578: Beim Anteil Rudolfs II. werden diese Gegenstände fel. Wanderung und Wandlung eines Herrschaftszeichens
nicht genannt. Siehe JbKSAK 13 (1892), Reg. 9093. von Caesar bis zu Elisabeth II. (Stuttgart 1958).
29. Eingehend über die Rudolfskrone siehe Weixlgärtner 39. Noflatscher (Anm. 2), S. 295–296.
(Anm. 21), S. 279–289 und 296–297. Auch Diestelberger,
in Weltliche (Anm. 24), S. 51–57, Kat. Nr. 56. 40. Beda Dudík, Des Hoch- und Deutschmeisters
Erzherzog‘s Maxmilian I. Testament und Verlassen-
30. Vgl. Weltliche (Anm. 24), S. 59 und 61; auch Hermann schaft vom J. 1619, Archiv für Kunde österreichischer
Fillitz, Die Schatzkammer in Wien: Symbole abendländi- Geschichts-Quellen (= Archiv für österreichische
schen Kaisertums (Salzburg und Wien 1986), S. 180. Geschichte) 33 (1865), S. 238–239; auch Noflatscher
(Anm. 2), S. 300–301.
31. Vgl. Bukovinská 1994 (Anm. 1), S. 276–277.
41. Das Testament Maximilians v. J. 1598 druckte Dudík
32. JbKSAK 7 (1888), Reg. 4701 (Brief von Kaiser Matt- ab (Anm. 40), S. 240–243.
hias an Erzherzog Maximilian III. vom 19. September
1612). 42. Noflatscher (Anm. 2), S. 300–301; vgl. JbKSAK 20
33. Das geschah vor allem auf Druck von Seiten Erzherzog (1899), Reg. 17398.
Albrechts VII. Siehe Lhotsky (Anm. 28), S. 300–301.
43. Noflatscher (Anm. 2), S. 300–301.
34. JbKSAK 20 (1899), Reg. 17161: „ha condotto seco la
sua parte de mobili della heredita cesarea, che importano 44. Siehe Anm. 5. Die Nachlassinventare Erzherzog Maxi-
per il valore di 225. 000 fiorini […]“. Der Erbschaftsanteil milians III., die erst im Herbst 1619 angelegt wurden (vgl.
Erzherzog Albrechts VII. betrug 200. 000 Gulden. Siehe Noflatscher [Anm. 2], S. 297, Anm. 74; auch Lhotsky, S.
Haus- Hof- und Staatsarchiv Wien, Familienurkunden, Nr. 230–231), sind für uns nicht relevant, denn zu dieser Zeit
1532a und Nr. 1533. befanden sich beide Kleinodien schon in Wien.
35. JbKSAK 7 (1888), Reg. 4702 (10. Oktober 1612). Kaiser 45. Vgl. Anna Skýbová, České korunovační klenoty (Prag
Matthias erkennt Maximilian III. einen Erbschaftsanteil aus 1982), S. 40–41.
Rudolfs Hinterlassenschaft im Wert von „225. 000 Gulden
an clainotern, gold und silber und allerlei andern in berürter 46. Ibidem, S. 40.
kaiserlichen verlassenschaft verhandenen sachen“ zu.
47. Als ursprüngliches böhmisches Krönungszepter und
36. Der abschraubbare Knopf am Ende des Zeptergriffs ist den dazugehörigen Apfel werden jene Insignien angese-
von oben mit dem Monogramm Kaiser Matthias‘ und dem Jahr hen, die auf Matthias´s Porträt von 1613/14 abgebildet sind
seines Regierungsantritts 1612 versehen, auf der Innenseite (das Gemälde ist heute in der Schatzkammer der Hofburg
mit der Signatur des Künstlers: „Andreas Osenbruck fecit ausgestellt). Sie wurden später bei der Erbhuldigung der
Anno 1615“. Siehe Weixlgärtner (Anm. 21), Taf. XXV. österreichischen Stände verwendet. Vgl. Weltliche (Anm.
23), S. 35–36, Kat. Nr. 2 und 3; und S. 118–119, Kat.
37. Vgl. eine andere Abbildung des Wappens Maximilians Nr. 141.
in Die Krone (Anm. 2), S. 150, Kat. Nr. 42. Auch Noflat-
scher (Anm. 2), Abb. 36. 48. Vgl. zeitgenössische Beschreibungen der Wiener
Schatzkammer: Arnold Luschin von Ebengreuth, Die
38. Ich betone das Wort „formell“, denn wie bekannt setzte ältesten Beschreibungen der kaiserlichen Schatzkammer
Maximilian III. selbst als Nachfolger Matthias‘s Erzherzog zu Wien, JbKSAK 20 (1899), S. CXCIII, Reg. 18307
60
(Beschreibung v. J. 1677); Ignatius Reiffenstuell, sobborghi / Historische Erzählung von der Kayserlichen
Vienna gloriosa, honoribus illustrissimorum domino- Residentz-Stadt Wienn und ihren Vor-Städten (Wienn
rum […] condecorarentur (Viennae 1700), Titulus XI; 1715), S. 223 (2. Ausg. [1719], S. 258); Johann Basilius
Kurtz Lesenswürdige Erinnerung von Herrührung, Küchelbecker, Allerneueste Nachricht vom Römisch-
Erbau: und Benambsung, auch Seltenheiten sowohl in Kayserl. Hofe nebst einer ausführlichen historischen
als um Wien (Wien 1702), S. 54; Antonio Bormastino, Beschreibung der Kayserlichen Residentz-Stadt Wien
Relazione storica della Città Imperiale di Viennae dei suoi (Hannover 1730), S. 847.
62
century: A book of garden designs from 1593 for the Emperor Rudolf II in Prague:
Hans Puechfeldner‘s Useful Artbook of Gardening, in Felipe II: el rey íntimo: jardín y
naturaleza en el siglo XVI (Congreso international 9, Palazio Real de Aranjuez), Madrid
1998, pp. 173-189
• Kašička, František - Vilímková, Milada, Jízdárenský dvůr Pražského hradu, Památková
péče 29 (1969), pp. 241-247
• Kašička, František – Vilímková, Milada, Lví dvůr Pražského hradu, Památková péče 30
(1970), pp. 34-41
• Krčálová, Jarmila, Zámek v Brandýse nad Labem, Umění 2 (1954), pp. 136-152
• Krčálová, Jarmila, Kruh v architektuře českého manýrismu, Umění 20 (1972), pp. 1-28
• Krčálová, Jarmila, Das Oval in der Architektur des Böhmishen Manierismus, Umění 21
(1973), pp. 303-331
• Krčálová, Jarmila, Kašny, fontány a vodní díla české a moravské renesance, Umění 21
(1973), pp. 527-554
• Krčálová, Jarmila, Centrální stavby české renesance, Praha 1974 (2nd ed. 1976)
• Krčálová, Jarmila, Poznámky k rudolfinské architektuře, Umění 23 (1975), pp. 499-523
• Krčálová, Jarmila, Die Kunst zur Zeit Renaissance und des Manierismus in Böhmen, in
Kunst der Renaissance und des Manierismus in Böhmen, Prague 1979, pp. 49-74
• Krčálová, Jarmila, Die Gärten Rudolfs II., Leids Kunsthistorisch Jaarboek 1 (1982),
pp. 149–160
• Krčálová, Jarmila, La Toscana e l‘architettura del Rudolfo II. Giovanni Gargiolli e Praga,
in Firenze e la Toscana dei Medicei nell‘Europa del‘500, III: Relazioni artistiche – Il
linguaggio architettonico, Florence 1983, pp. 1029-1051
• Krčálová, Jarmila, Renesanční architektura v Čechách a na Moravě, in Dějiny českého
výtvarného umění, II/1: Od počátků renesance do závěru baroka, ed. Jiří Dvorský, Prague
1989, pp. 6-62
• Krčálová, Jarmila, Architektura doby Rudolfa II., in Dějiny českého výtvarného umění,
II/1: Od počátků renesance do závěru baroka, ed. Jiří Dvorský, Prague 1989, pp. 160-181
• Lejsková-Matyášová, Milada, Altány, gloriety, saly terreny pražských zahrad a parků,
Staletá Praha 4 (1969), pp. 154-171
• Lietzmann, Hilda, Das Neugebäude in Wien: Sultan Süleymans Zelt - Kaiser Maximilians II.
Lustschloß: Ein Beitrag zur Kunst- und Kulturgeschichte der zweiten Hälfte des sechzehnten
Jahrhundert, Munich-Berlin 1987
• Lietzmann, Hilda, Ferdinand I. Verdienste um die Gartenkunst, in Kaiser Ferdinand I.
1503-1564: Das Werden der Habsburgermonarchie (exh. cat.), Milan-Vienna 2003, pp.
259-263
• Mihulka, Antonín, Královský letohrádek na hradě Pražském, Ročenka Kruhu pro
pěstování dějin umění za rok 1934 (1934), pp. 73-93
• Morávek, Jan, Letohrádek a obora Hvězda, Prague 1933
• Morávek, Jan, Z počátků Královské zahrady v Praze, Umění 11 (1938), pp. 530-536
• Morávek, Jan - Wirth, Zdeněk, Pražský hrad v renesanci a baroku 1490-1790, Prague
1947
• Morávek, Jan, Ke vzniku Hvězdy, Umění 2 (1954), pp. 199-211
• Muchka, Ivan, Stylové otázky v české architektuře kolem roku 1600, dipl. práce FF UK,
Prague 1969
• Muchka, Ivan, Rudolf II. als Bauherr, in Die Kunst am Hofe Rudolfs II., Prag 1988, pp.
179-207
• Muchka, Ivan, Rudolf II. jako stavebník, in Umění na dvoře Rudolfa II., eds. Eliška
63
Fučíková – Beket Bukovinská – Ivan Muchka, Prague 1991, pp. 179-213
• Muchka, Ivan, Die Gartenanlagen, in Der Hradschin: Die Prager Burg und ihre
Kunstschätze, eds. Ivan Muchka – Karel Schwarzenberg - Ivo Hlobil – Ladislav Kesner
– Tomáš Vlček, Freiburg-Basel-Vienna 1992, pp. 225-248 (take franc., angl., hol. verze)
• Muchka, Ivan, Architektura renesanční / Architecture of the Renaissance, Prague 2001
• Muchka, Ivan, Voda pro Hrad / Water for the Castle, in Příběh Pražského hradu / The
Story of Prague Castle (Prague, 2003), pp. 307–312
• Novotný, Antonín, Královská obora, Prague 200
• Pacáková-Hošťálková, Božena, Dvě královské obory v Praze, Nika 4: 6, 7, 8, 9 (1983),
pp. 10, 11, 9, 10-11
• Pacáková-Hošťálková, Božena, Praha, Hvězda (Liboc), Královská obora, Královská
zahrada, Rajská zahrada, in Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, eds.
Božena Pacáková-Hošťálková – Jaroslav Petrů – Dušan Riedl – Antonín M. Svoboda,
Prague 1999, pp. 270-274, 293-295, 308-311, 311-313, 334-335
• Pacáková-Hošťálková, Božena, Počátky a vývoj zahradního umění v Praze, in Pražské
zahrady a parky, eds. Božena Pacáková-Hošťálková et al., Prague 2000, pp. 17-21
• Petrů, Jaroslav – Svoboda, Antonín M., Pražské historické zahrady, in Zahradnický slovník
naučný 4, Prague 1999, pp. 458-466
• Podlaha, Antonín, Plány a kresby chované v kanceláři správy hradu Pražského, Památky
archeologické 32 (1920-21), pp. 77-103, 165-201
• Podlaha, Antonín, Staré plány Prašného mostu hradu Pražského, Památky archeologické
32 (1920-21), pp. 250-251
• Podlaha, Antonín, Plány a kresby chované v kanceláři správy hradu Pražského, Památky
archeologické 33 (1922-23), pp. 44-54
• Pollak, Oscar, Studien zur Geschichte der Architektur Prags von 1520-1600, Jahrbuch der
Kunstsammlungen des Allerhöchsten Kaiserhauses 29 (1910-1911), pp. 85-170
• Prášek, Justin V., Dějiny Brandýsa I., Brandýs n/Labem 1908
• Prášek, Justin V., Brandejs am der Elbe, Prague 1915
• Preiss, Pavel, Italští umělci v Praze: Renesance, manýrismus, baroko, Prague 1986
• Procházka, Viktor, Zahrady Pražského hradu, Praha 1976
• Riedl-Dorn, Christa, Die grüne Welt der Habsburger: Botanik, Gartenbau, Expeditionen,
Experimente, Vienna 1989
• Rudolf II. a Praha: Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum
střední Evropy: Katalog vystavených exponátů, eds. Eliška Fučíková et. al., Prague 1997,
(Ivan Muchka) p. 253, cat. nos. III/162, III/163-165, p. 254, cat. nos. III/166, III/167,
III/168, III/169, III/170, p. 255, cat. nos. III/171, II/172, III/173, p. 256, cat. nos. III/176,
p. 260, cat. nos. III/203, III/204, III/205, III/206, III/207, p. 262, cat. nos. III/218, p. 263,
cat. nos. III/219, III/221, III/222, III/223, III/224, p. 264, cat. nos. III/225, III/226, III/227,
III/228, p. 265, cat. nos. III/229, III/230, III/231, III/232, III/233, p. 267, cat. nos. III/240,
p. 273, cat. nos. III/260, (Jan Honzák) p. 316, IV/101
• Rudolf II and Prague: The Court and the City (exh. cat.), eds. Eliška Fučíková et. al. ,
Prague 1997, (Ivan Muchka) p. 575, cat. nos. III/162-165, III/166-169, III/170-171, III/
172, p. 576, cat. nos. III/173, III/174, III/176, p. 581, cat. nos. III/203, III/204, III/205,
III/206, III/207, III/208, p. 583, cat. nos. III/218, III/219, III/220, p. 584, cat. nos. III/221,
III/222, III/223, III/224, III/225, III/226, p. 585, cat. nos. III/227, III/229, III/231, III/232,
III/233, p. 591, cat. no. III/260, (Jan Hozák) p. 326, cat. no. IV/101
• Schaller, Jaroslaus, Beschreibung der königl. Haupt- und Residenzstadt Prag, 1, Prague 1794
• Schottky, Julius Max, Prag wie es war und wie es ist, 1, Prague 1832
64
• Simons, Madelon, Archduke Ferdinand II of Austria, Governor in Bohemia, and the
Theatre of Representation, in Rudolf II, Prague and the World, eds. Lubomír Konečný
– Beket Bukovinská – Ivan Muchka, Prague 1998, pp. 270-277
• Svátek, Josef, Ze Staré Prahy, Prague 1899
• Svoboda, Jiří - Procházka, V., Míčovna, Památková péče 35 (1975), pp. 18-44
• Svoboda, Jiří, Královský letohrádek I, Památky a příroda 3 (1978), pp. 1-10
• Svoboda, Jiří, Královský letohrádek II, Památky a příroda 3 (1978), pp. 67-74
• Šimek, Pavel, Královská obora, in Pražské zahrady a parky, eds. Božena Pacáková-
Hošťálková et al., Prague 2000, pp. 175-180
• Tamchyna, Petr, Příspěvek k dějinám renesanční zahrady v Čechách, dipl. práce FF UK,
Prague 1967
• Teige, J., Z dějin královské zahrady pražské, Krása našeho domova 5 (1909), pp. 109-111
• Vacek, František, Dějiny Bubenče, Dejvic a Šárky: Sborník příspěvků k dějinám hlavního
města Prahy II, IV, Prague 1911, 1923
• Vávrová, Věra – Drbalová, Martina, Zahrady Pražského hradu, in Zahrady Pražského
hradu a zámecké zahrady v Čechách a na Moravě (exh. cat.), Prague 1996, pp. 7-9, 37-43
• Vávrová, Věra – Malá, Věra, Voda pro Pražský hrad, in Jaroslav Jirásek, Klenot města:
Historický vývoj pražského vodárenství, Prague 1997, pp. 15-28
• Vávrová, Věra – Vítězslava Ondřejová, Zahrady pražského hradu, in Pražské zahrady
a parky, eds. Božena Pacáková-Hošťálková et al., Prague 2000, pp. 91-109
• Vávrová, Věra, Prague Castle Gardens, in Encyclopedia of Gardens: History and Design 3,
ed. Candice A. Shoemaker, Chicago 2001, pp. 1077-1081
• Vávrová, Věra, Pražský hrad: zahrady a parky, Prague 2002
• Vlček, Pavel, Královská zahrada (c. k. dvorní zahrada), Rajská zahrada (Zahrada Na
Valech) in Umělecké památky Prahy: Pražský hrad a Hradčany, eds. Pavel Vlček et al.,
Prague 2000, pp. 458-467, 467-47l
• Vojtíšek, V., Královský hrad Pražský po ohni roku 1541, in Z minulosti naší Prahy, Prague
1919, pp. 35-38
• Vančura, Jiří, Hradčany, Pražský hrad, Prague 1972
• Winter, Zikmund, Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách, Prague 1909
• Wirth, Zdeněk, Pražské zahrady, Prague 1910
• Wirth, Zdeněk, Pražské zahrady, Prague 1913
• Wirth, Zdeněk, Pražské zahrady, 1-2, Prague 1943
• Wirth, Zdeněk, Královská zahrada, Prague 1946
• Zimmer, Jürgen, Rudolf II. und Prag…und die Kaisermühle, Kunstchronik 50 (1997),
pp. 385-390
65
ČINNOST CENTRA V ROCE 2003 / ACTIVITIES OF THE CENTER IN 2003
66
u ČSOB (Československé obchodní banky, at ČSOB (Československá obchodní banka),
pobočka Praha - Perla, Perlová 5, Praha 1, 114 and the account number is 191758905/0300
03) zřídil účet číslo 191758905/0300. Počet (IBAN CZ43_0300_0000_0001_9175_8905,
studijních pobytů, jejich délka a financování SWIFT CODE CEKOCZPP). The number of
budou samozřejmě přímo závislé na pochopení possible stays, their length, and financing will
a velkorysosti případných dárců. Počátečním of course will be dependent on the generosity
vkladem na uvedený účet přispěli základající and understanding of potential donors. The
členové centra – Beket Bukovinská, Lubomír first sum toward the account was given by
Konečný a Ivan P. Muchka. Stav účtu, evi- the founding members of the centre: Beket
dence dárců a čerpání finančních prostředků Bukovinská, Lubomír Konečný and Ivan P.
budou každoročně zveřejňovány v tomto Muchka. The state of the account, the evidence
bulletinu. of donors and the use of the finances will be
Poslední informace poněkud předbíhá published in this bulletin every year.
časový rozvrh našeho bulletinu. Na místo The last piece of information anticipates
asistentky nastupila od počátku roku 2004 a little the itinerary of our bulletin. At the
Mgr. Sylva Dobalová, která zakončila studium beginning of 2004 Sylva Dobalová M.A.
dějin umění na FFUK v Praze roku 2001 prací was appointed to the position of assistant.
o Pašijovém cyklu Karla Škréty pro pražské She completed her studies in the History of
jezuity. Tato práce byla následně publikována Art at the FFUK of Prague with her thesis
díky velkorysosti dr. Alfreda Badera a jeho on the passion cycle by Karel Škréta for the
stipendia pro výzkum evropského malířství Prague Jesuits. This thesis was later published
17. století. Sylva Dobalová připravuje svou thanks to the generosity of Dr. Alfred Bader
PhD. disertaci na Fakultě architektury ČVUT and his fellowship dedicated to the research
na téma pražských zahrad na konci 16. a po- of European paintings in the seventeenth
čátku 17. století. century. Sylva Dobalová is now preparing
her dissertation at the Faculty of Architecture
ČVUT on the theme of gardens at the end of
the sixteenth and beginning of the seventeenth
centuries in Prague.
67
Beket Bukovinská Jaroslava Hausenblasová
• Bekannter – unbekannter Raum: Die Kunst- • Prag und der Habsburger Hof – Koexistenz
kammer Rudolfs II. in Prag, in Kunstkammer, und Distanz, in Frühneuzeit-Info 13 (2002
Laboratorium, Bühne: Schauplätze des Wis- [2003]), pp. 15–24
sens im 17. Jahrhundert, eds. H. Schramm, • Oswald Croll and his Relation to the Bohe-
L. Schwarte and J. Lazardzig (Berlin, 2003), mian Lands, Studia Comeniana: Internatio-
pp. 199–225 nale Revue für Studien über J. A. Comenius
• Philipp van den Bossche: Sac. Caes. Mai. und Ideengeschichte der frühen Neuzeit /
Phrygiarius, in Ars longa: Sborník k nedo- Internationale Review of Comenius Studies
žitým sedmdesátinám Josefa Krásy, eds. B. and Early Modern Intellectual History 15–16
Bukovinská and L. Konečný (Prague, 2003), (XXIX–XL) (2002 [2003]), pp. 169–182
pp. 145–164
• Umění doby Rudolfa II., in Ústav dějin Lubomír Konečný
umění AV ČR 1953–2003, eds. L. Konečný, • “Kapesní Alciato” vytištěný roku 1607
J. Hausenblasová and M. Šroněk (Prague, v Praze, Knihy a dějiny 7–8 (2000–2001
2003), pp. 66–70 [2003]), pp. 70–75
• Private Königsinsignien Ferdinands I., in • Časně do baroka: Baccio del Bianco
Kaiser Ferdinand I. 1503–1564: Das Werden der v Praze, in Willmann & Others: Painting,
Habsburgermonarchie (exh. cat.), ed. W. Seipel Drawing and Graphic Art in Silesia ands
(Vienna, 2003), pp. 374–375, cat. no. IV.19 Neighbouring Countries in the Seventeenth
• Funeralinsignien aus dem Prager Domschatz, and Eighteenth Centuries /Willmann i inni:
ibidem, pp. 574-575, cat. no. XI.31 Malarstwo, rysunek i grafika na Słąsku i w
• Hertzich van Bein: Anmahnung an einen krajach ościennych w XVII i XVIII wieku,
kaiserlichen Hofgoldschmied, STUDIA RUDOL- eds. A. Kozieł and B. Lejman (Wroclaw 2002
PHINA 3 (2003), pp. 42–44 [2003]), pp. 102–113
• [& L. Konečný] Doprovodné texty k českému • “Inconcussa manet”: El supralibros emble-
korunovačnímu jablku a žezlu, in Korunovační mático de María Manrique de Lara y Men-
klenoty: jedinečná cesta do detailů nejvzácněj- doza, Ibero-Americana Pragensia 34 (2002
šího pokladu. Interaktivní CD-ROM s podrob- [2003]), pp. 107–115
nou dokumentací (Prague: Digart, 2003) • [& J. Olšovský] The Seven Liberal
– Rudolf II. a jeho kunstkomora (part of the Arts into Emblems, in Olomouc, 1597, in
lecture series „Habsburkové v českých ději- Mundus Emblematicus: Studies on Neo-
nách“, Historický ústav Jihočeské univerzity -Latin Emblem Books, eds. K. Enenkel and
v Českých Budějovicích & Státní okresní A. Visser (Imago Figurata Studies X) (Turn-
archiv v Českých Budějovicích) hout, 2003), pp. 235–266
• Habsburské impresy v Telči, in Ars
Sylva Dobalová naturam adiuvans: Sborník k poctě
• (rec.) Heiner Borggrefe – Thomas Fusenig – prof. PhDr. Miloše Stehlíka, ed. J. Kroupa
Barbara Uppenkamp (ed.), Hans Vredeman de (Brno, 2003), pp. 95–103
Vries und die Renaissance im Norden, Mün- • Eine Randbemerkung zum Spätwerk Bar-
chen, 2002; Peter Fuhring (ed.), De Wereld ist tholomäus Sprangers, STUDIA RUDOLPHINA 3
een Tuin: Hans Vredeman de Vries en de Tuin- (2003), pp. 41–42
kunst van de Renaissance, Gent, Amsterodam, • (rec.) Juan de Borja, Empresas Morales,
2002, Umění 51 (2003), pp. 525-528 ed. Rafael García Mahíques, Valencia, 1998;
Rafael García Mahíques, Empresas Morales
Kateřina Dušková (†) de Juan de Borja: Imagen y Palabra para
• AN: AB: Antonio Abondio, STUDIA RUDOL- una Iconología, Valencia, 1998, Miscellanea
PHINA 3 (2003), pp. 45–52 Oddělení rukopisů a starých tisků (Národní
68
knihovna v Praze) 17 (2001–2002 [2003]), Bohemian Lands, ibidem, pp. 251–257
pp. 255–262 • Die Bautätigkeit Kaiser Ferdinands I. in
• (rec.) Jim Bennett and Scott Mandelbrote, Prag, in Kaiser Ferdinand I. 1503–1564:
The Garden, the Ark, the Tower, the Temple: Das Werden der Habsburgermonarchie (exh.
Biblical Metaphors of Knowledge in Early cat.), ed. W. Seipel (Vienna, 2003), pp. 249–
Modern Europe, Oxford, Museum of the His- 257; and pp. 376–378, 381–382, cat. nos.
tory of Science in association with the Bod- IV.21, 22, 23–25, 30
leian Library 1998, Acta Comeniana: Inter- • Pro captu lectoris habent sua fata libelli:
nationale Revue für Studien über J. A. Come- Knihovna Ferdinanda Tyrolského, in Ars longa:
nius und Ideengeschichte der frühen Neuzeit Sborník k nedožitým sedmdesátinám Josefa
/ Internationale Review of Comenius Studies Krásy, eds. B. Bukovinská and L. Konečný
and Early Modern Intellectual History 15–16 (Prague, 2003), pp. 123–136
(XXIX–XL) (2002 [2003]), pp. 367–369 • Umění renesance, in Ústav dějin umění AV ČR
• (rec.) John Manning, The Emblem, London, 1953–2003, eds. L. Konečný, J. Hausenblasová
2002, The Sixteenth Century Journal 34 and M. Šroněk (Prague, 2003), pp. 63–65
(2003), pp. 623–625 • Jarmila Krčálová (1928–1993), ibidem,
pp. 125–126
Ivan P. Muchka • Hans Vredeman de Vries in den böhmis-
• Rudolfovy paláce / Rudolf’s Palace, in chen Bibliotheken, STUDIA RUDOLPHINA 3
Příběh Pražského hradu / The Story of (2003), pp. 29–40
Prague Castle (Prague, 2003), pp. 292-296
• Voda pro Hrad / Water for the Castle, Ivo Purš
ibidem, pp. 307–312 • Prolegomena k Paracelsově filozofii a je-
• [& E. Fučíková] Nový panovnický rod: jímu hlubinně psychologickému výkladu,
nové sídlo / The New Ruling House: the New Tvar 14: 6 (2003), pp. 16–18
Seat, ibidem, pp. 241–245 • Alchymistická tradice a Ferdinand Tyrol-
• [& E. Fučíková], Pražský hrad nejen pro ský, Logos 19: 1/2 (2003), pp. 114–125
královskou rodinu: paláce šlechty / More
Than Just a Royal Seat: Aristocratic Palaces Michal Šroněk
at Prague Castle, ibidem, pp. 260–263 • Malerei im rudolfinischen Prag: Kunst oder
• [& E. Fučíková], Praha a Hrad očima zahra- Gewerbe, in Berichte und Beiträge des Geistes-
ničních návštěvníků / Prague and the Castle wissenschaftlichen Zentrums Geschichte
through the Eyes of Visitors from Abroad, und Kultur Ostmitteleuropas e. V. (2001: 2
ibidem, pp. 321–25 [2003]), pp. 156–179
• [& E. Fučíková and M. Halata], Zástupcem • Malíř Georg Neher – pobělohorský exulant,
svého otce v Českých zemích: arcivévoda in Ars longa: Sborník k nedožitým sedmdesá-
Ferdinand II. zvaný Tyrolský / Archduke tinám Josefa Krásy, eds. B. Bukovinská and
Ferdinand II of Tyrol, Royal Governor in the L. Konečný (Prague, 2003), pp. 165–172
Fotografie / Photos
P. Oszczanowski: figs. 2 and 3 after Kořán (note 21); figs. 6-9 archiv of the author; O. Jakubec: obr. 2 Prokop Paul
(ÚDU AVČR); obr. 3 Olomouc, Metropolitní kapitula; S. Michalski I: Abb. 1-3 Archiv des Verfassers; S. Michalski II:
Abb. 2 nach Jacoby (wie Anm. 4) Farbtafel 20; I. P. Muchka and L. Konečný: figs. 1-4 Ivan P. Muchka; J. Chlíbec: Abb.
1 und 2 Archiv des Verfassers, Abb. 3 Ivan P. Muchka; I. Purš: Archiv des Verfassers; Š. Vácha: Abb. 1 und 2 Archiv
des Verfassers, Abb. 3 nach Bukovinská und Konečný (wie Anm. 1) Abb. 1; S. Dobalová: after Hans Vredeman de Vries
und die Renaissance im Norden, p. 99, fig. 20.
69
STUDIA RUDOLPHINA
Centrum pro výzkum umění a kultury doby Rudolfa II. /
Research Center for Visual Arts and Culture in the Age of Rudolf II
Beket Bukovinská (vedoucí centra / head), Lubomír Konečný, Ivan P. Muchka, Ivo Purš,
Jaroslava Hausenblasová, Michal Šroněk, Kateřina Dušková / Sylva Dobalová (asistentky /
assistants)
STUDIA RUDOLPHINA 4
Bulletin Centra pro výzkum umění a kultury doby Rudolfa II. /
Bulletin of the Center for Visual Arts and Culture in the Age of Rudolf II
Editoři / Editors: Lubomír Konečný & Beket Bukovinská
Techničtí editoři / Technical editors: Ivan P. Muchka & Ivo Purš
Asistentka / Editorial assistant: Sylva Dobalová
Vydává / Published by ARTEFACTUM
Ústav dějin umění AV ČR / Institute of Art History, ASCR
Praha 2004
ISBN 80-903230-7-3
70