Přeskočit na obsah

Zkušenost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Zkušenost (od „zkusiti“) se používá v několika významech:

  • nabytá dovednost, získaná dlouhodobou praxí: „zkušený lékař“, „životní zkušenost“;
  • výsledek obvykle smyslového vnímání, zdroj poznání, který ještě nemusí být formulován slovy: „zkušenost červené barvy“;
  • trvalý výsledek zážitku nebo prožitku: vnitřní zkušenost, náboženská zkušenost;
  • empirie – výsledek řízeného a opakovatelného pozorování, zejména v empirických vědách.

Ve všech případech se klade důraz na bezprostřednost vlastní zkušenosti v protikladu například k věcem naučeným, vyslechnutým od jiných nebo přečteným. Potud je zkušenost v pravém slova smyslu nepřenositelná a jen obtížně sdělitelná. Na druhé straně je učení vlastními zkušenostmi nákladné nebo i nebezpečné, a proto se lidé daleko častěji řídí příkladem nebo radou jiných, vyzkoušeným společenským zvykem, než aby riskovali nezdar a vlastní zkušenost.

Zkušenost je drahá škola, ale hlupáci se jinde učit nechtějí.
— B. Franklin

Z tohoto hlediska lze hovořit i o kolektivní zkušenosti, zásobě osvědčených vzorů jednání, příběhů, jazykových obratů a pojmů, v nichž členové určitého společenství využívají zkušenosti jiných. Každý přirozený jazyk je tak výsledek staleté zkušenosti určitého národa (Gadamer).

Zkušenost ve filosofii

[editovat | editovat zdroj]

Už starověcí filosofové si všimli, že základní zdroj poznání není totéž co počitky jednotlivých smyslů, neboť tyto vjemy nebo počitky se navzájem doplňují a podporují. Aristotelés, scholastika i Kant proto mluví o „společném smyslu“ (sensus communis), který skládá vjemy různých smyslů a vytváří tak smyslovou zkušenost nějaké události, věci a podobně. Takovou zkušenost si člověk může pamatovat, porovnávat s jinými, pokusit se ji vyjádřit slovy a v tomto smyslu je zdrojem lidského poznání.

Ze smyslů pochází lidské poznání.
— Tomáš Akvinský[1]

Novověký empirismus (Francis Bacon, John Locke, David Hume) zdůraznil opět význam smyslového vnímání proti racionalismu, zároveň však přehlédl otázku podmínek poznání. Proti tomu postavil Immanuel Kant svou transcendentální filosofii a teorii poznání, kde je ústředním pojmem právě zkušenost. Kant především ukázal, že samotné počitky k poznání nestačí: dokonce i smyslový vjem je možný jen někde a někdy a tedy už předpokládá kategorii prostoru a času. Teprve pamatovaný, kriticky zpracovaný vjem tvoří zkušenost a tak i nutný předpoklad aposteriorního poznání.

Na druhé straně je rozumové čili apriorní poznání vždycky tautologické, takže pouze zkušenostní poznání přináší něco nového. V moderní epistemologii se obě stránky poznání kombinují: každé poznání už předpokládá nějaké vědění, na jehož základě si člověk klade otázky, případně tvoří hypotézy a navrhuje experimenty. Ty se však potom musí podrobit soudu zkušenosti v přesném pozorování nebo experimentu.

  1. Tomáš Akvinský, Summa contra gent. III,26

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • G. Bataille, Vnitřní zkušenost; Metoda meditace. Praha-Podlesí: Dauphin 2003 – 267 s. ISBN 80-7272-060-0
  • J. Karásek, Kantova analogie estetické zkušenosti: systematická a argumentačně analytická studie ke Kantově estetice. Praha: Filosofia, 2004 – 89 s. ISBN 80-7007-205-9
  • A. Mokrejš, Hermeneutické pojetí zkušenosti. Praha: Filosofia, 1998 – 53 s. ISBN 80-7007-107-9
  • J. Sudbrack, Mystika: Zkušenost mne samého. Kosmická zkušenost. Zkušenost Boha. Křesťanská orientace v náboženském pluralismu. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994 – 150 s. ISBN 80-85527-63-4

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]