Subjektivismus
Subjektivismus (od subjekt a subjektivní) je myšlenkový a filosofický postoj, který zdůrazňuje subjektivní stránku intencionálních aktů: poznávání, hodnocení, soudů a podobně. Jeho opakem je objektivismus, který tuto stránku naopak oslabuje nebo popírá. Subjektivismus je blízký relativismu, konstruktivismu, případně i skepticismu.
V epistemologii
[editovat | editovat zdroj]V epistemologii čili teorii poznání znamená subjektivismus nahlédnutí podstatné úlohy poznávajícího. Pro středověký nominalismus je poznávající tvůrcem obecných pojmů a kategorií, jimž ve skutečnosti samé nic neodpovídá. Descartes se pokusil založit nepochybnost poznání právě na sebejistotě poznávajícího subjektu (Cogito ergo sum). K subjektivismu lze počítat i filosofii George Berkeleyho, pro něhož jedinou zárukou poznání je Bůh sám. Immanuel Kant založil svoji transcendentální filosofii na náhledu, že poznání je možné pouze díky apriorním kategoriím prostoru a času, protože jen v prostoru a v čase je smyslové poznání vůbec možné. Pro Kanta jsou tedy věci samy člověku nepřístupné a může poznávat jen jejich jevy (fenomény). Na tento názor navázala i Husserlova fenomenologie, i když skutečnost světa nikdy nepopírala.[1]
Ještě radikálnější podobu subjektivismu zastával Arthur Schopenhauer, pro něhož je svět "mojí představou".[2] Schopenhauer byl dokonce přesvědčen, že tuto větu musí uznat každý, kdo ji pochopil. Ve skutečnosti je to vyjádření velmi nejednoznačné: i kdybych chtěl způsob, jak se mi svět ve smyslovém poznání "dává", označit za "představu", nemohl bych obhájit že není ničím jiným - zejména vzhledem k zákonitostem tohoto světa, k možnosti vzájemného ověřování "představ" mezi různými lidmi atd.
V etice
[editovat | editovat zdroj]Jako subjektivismus se označuje taková etická teorie, která předpokládá jednu z následujících možností:
- U etických soudů nelze rozhodnout o pravdivosti či nepravdivosti. Např. u etického soudu krást se nemá nelze podle subjektivisty rozhodnout o pravdivosti či nepravdivosti, lze ho jen dodržovat nebo porušovat. Tento názor vyvrátil Immanuel Kant: zloděj sice krade, ale udělá všechno pro to, aby mu ukradené někdo neukradl.[3]
- Sice lze rozhodnout o pravdivosti či nepravdivosti etického soudu, ale hodnocení je provázáno s psychikou hodnotícího. Například pravdivost etického soudu Hitler je zlo nelze rozhodnout jinak, než na základě osobnosti tazatele. Většina dnešních Evropanů by pravděpodobně s tímto soudem souhlasila, příslušník SS v roce 1941 by měl názor opačný. - Tento názor ovšem přehlíží, že každé hodnocení je hodnocením někoho. To ale vůbec neznamená, že by bylo "subjektivní" ve smyslu "libovolné": i vrah se zpravidla snaží svůj život zajistit a lidskou společnost nelze založit na maximě "zabiješ našince", neboť by brzy vyhynula.
Mezi subjektivistické etické teorie patří např. teorie Hobbesova..
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Ottův slovník naučný,
- Ottova encyklopedie nové doby, heslo Subjektivismus. Sv. 11, str. 475
- A. Schopenhauer, Svět jako vůle a představa 1-2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1997 - 1998. ISBN 80-901916-4-9
