Přeskočit na obsah

Renesanční malířství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Michelangelo: Stvoření Adama (Sixtinská kaple)

Renesanční malířství je malířství období evropské renesance, zhruba od 14. do 16. století. Začíná v Itálii ve 14. století ("protorenesance", Giotto), následuje raná renesance (Masaccio, Fra Angelico, Piero della Francesca) a vrcholná renesance (Leonardo da Vinci, Sandro Botticelli, Raffael Santi, Michelangelo Buonarroti), která se šíří po celé Evropě (Jan van Eyck, Albrecht Dürer, Pieter Brueghel). Pozdní renesance (Michelangelo, Tizian) přechází v manýrismus a baroko.

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]

Charakteristické rysy renesančního malířství jsou například uplatnění perspektivy a kompozice obrazu, anatomická přesnost pohybu a výrazu tváře, realistická barevnost. Raná renesance nese ještě stopy gotického chápání obrazu, ale rychle je opouští. Vrcholná renesance naplno rozvíjí znalosti perspektivního zobrazování jak lineárního, tak barevného. Kompozice v tomto umění je stále složitější, v oblibě je však opět freska, malba, která pokrývá kupole chrámů a stěny světských interiérů. Náměty jsou čerpány z antické a křesťanské mytologie, ale přidávají se také témata světská. Rozšířenost po celé Evropě vnesla do tohoto umění jeho příznačný ráz. Jednotliví malíři mají svůj osobitý rukopis a vlastní dílny, kdy se zabýváme jejich individuální tvorbou. Do tohoto umění zejména patří portrétní umění, alegorie, deskové malířství a iluzionismus. Poprvé se objevila také technika olejomalby, kterou malíři používali na dřevě a později i na plátně.

Giotto: Oplakávání Krista (Padova)

Renesanční umění se liší od gotiky tím, že se oprostilo od středověké abstraktní duchovnosti, zejména ve zobrazení lidského těla. Z gotické plošnosti se přešlo k zobrazování prostoru, což mělo vyvolat iluzi hloubky. V renesančním umění není ideálem krásy asketické tělo, ale člověk plný optimismu a života, což měly zvýraznit nahé postavy v ideálních lidských proporcích.

Renesanční malířství ve světě

[editovat | editovat zdroj]

Hlavními představiteli z Itálie jsou:

Masaccio, který používá znalost perspektivy a výrazné realistické tendence. Masaccio je umělec rané renesance.

Filippo Lippi, který namaloval s nepřekonatelnou lyričností obraz Madona v zeleni.

Sandro Botticelli, který byl ve svých dílech opojen krásou lidského těla. Jeho díla mají idealizovaný až zduchovnělý charakter. Jeho hlavními díly byly Zrození Venuše, která měla poetickou kompozici a v pojeti figur byla odezvou antiky. Dalšími díly byly například Tři Grácie nebo Primavera.

Leonardo da Vinci byl malíř, sochař, urbanista, hudebník, architekt, vynálezce a věnoval se studiu anatomie. Byl všestranná osobnost a dokonalý příklad renesanční univerzálnosti. Jeho tvorba se váže především k Florencii a Milánu. Hlavními rysy jeho malby byla většinou trojúhelníková kompozice, zvládnutí anatomie a perspektivy, psychologie výrazu a technika šerosvitu. Mezi Leonardova hlavní díla patří Madona ve skalách, Mona Lisa, Dáma s hranostajem, Sv. Anna samotřetí, Svatá rodina, Poslední večeře Páně a mnoho dalších.

Raffael: Sixtinská madona (Drážďany)

Michelangelo Buonarroti byl malíř, sochař a architekt končící renesance. Je autorem fresek v Sixtinské kapli v Římě, kterou maloval nadvakrát a celkem 10 let. Na stěnách kaple jsou monumentální výjevy ze života Mojžíše a Ježíše Krista. Na stropě jsou další biblické výjevy jako například stvoření Adama, příběh Adama a Evy, potopa světa a mnoho dalšího. Slavné jsou i jeho sochy (Mojžíš, David, Pieta aj.), kde se však již projevují barokní rysy.

Raffael Santi byl vynikající portrétista a to především v dílech Madony, ze kterých sejmul mystičnost a jsou vnímány jako krásné ženy. Z jeho děl čiší optimismus, víra v člověka a radost z pozemského života. Maloval fresky v papežském paláci ve Vatikánu, kde jsou alegorické výjevy zobrazující teologii, filosofii, poezii a právnictví. Mezi hlavní díla patří Athénská škola a Madona sixtinská.

Benátské malířství

[editovat | editovat zdroj]

Hlavními představiteli benátského malířství jsou:

Giorgione a jeho hlavní dílo Spící Venuše.

Tizianovy obrazy vynikají barevností a uvolněnou prací s malbou. Předvedl předzvěst nového chápání umění. Mezi jeho hlavní díla patří -vedle četných portrétů - Venuše urbinská, Bakchanálie, Peníz daně a Danaé.

Tintoretto a jeho hlavní dílo Zuzana v lázních.

Paolo Veronese byl mistr iluzionismu a používal živou barvu.

Giuseppe Arcimboldo byl milánský malíř a organizátor dvorních slavností, oblíbenec tří Habsburských císařů. Roku 1562 byl povolán císařem Ferdinandem I. do Vídně. Tvořil alegorické portréty a fantastické obrazy, na nichž je zdálky vidět třeba portrét postavy a zblízka hromadu ovoce, zeleniny, květin, ryb atd.. Arcimboldo byl znám svou tvůrčí invencí, především olejomalbou na dřevěné desce, rafinovaností nápadů a technickou virtuozitou, což jsou rysy manýrismu. Jeho hlavními díly jsou cykly Čtyři roční období, které namaloval dvakrát, Čtyři živly, Flóra, Portrét Rudolfa II. jako Vertemna, Právník, Oheň, Voda a další.

Renesanční malířství mimo Itálii

[editovat | editovat zdroj]

Hlavními představiteli mimo Itálii jsou:

Jan van Eyck, zakladatel nového slohunizozemském malířství. Maloval již olejovými barvami, ale podmalba je ještě malována temperou. Jeho nejslavnějším dílem je Gentský oltář, kde jsou vyobrazeny biblické výjevy jako je Adam a Eva, Madona a další. Slavný je i jeho obraz Podobizna manželů Arnolfiniových.

Pieter Brueghel je nejznámější zástupce celého uměleckého rodu. Brueghel je autorem alegorických výjevů a žánrových scén z holandského života. Jsou na nich vyobrazeny radosti i starosti vesničanů i záludnost pozemského života. Jeho hlavními díly jsou V zemi peciválů, Malomocní a Dětské hry.

Albrecht Dürer byl grafik, malíř, výtvarný teoretik, portrétista a největší osobnost německé renesance. Dürer byl autorem dřevořezů a mědirytin, kde zobrazuje náměty složité alegorie a biblická témata.

Hieronymus Bosch byl nizozemský malíř, jehož nespoutaná fantazie se vymyká z nizozemských tradic. Jeho obrazy jsou alegorické a symbolické, plné apokalyptických hrůz, neřestí, cynismu, svérázného černého humoru a další. V jeho dílech je nesmlouvavý pohled na zkaženost lidstva a zároveň hledání léku na mravní a náboženskou krizi. Jeho hlavním dílem je triptych Zahrada pozemských rozkoší.

Hlavními představitelkami renesanční malby jsou:[1]

Sofonisba Anguissola, italská malířka, jedna z prvních umělkyň, které dosáhly mezinárodního věhlasu. Věnovala se portrétní malbě a často malovala svoje autoportréty.

Fede Galizia, italská malířka, proslavená malbou zátiší. Nádoby nebo mísy s ovocem zachycovala s fotografickou přesností, např. obraz Zátiší s porcelánovou mísou s broskvemi. V portrétní tvorbě byla oblíbená hlavně pro svoje pojetí detailu (portrét Paola Morigia).

Catharina van Hemessen, vlámská malířka. Malovala především realistické portréty bohatých měšťanů a šlechty a obrazy s náboženskou tematikou. Pozadí jejích obrazů bylo pouze jednobarevné a tmavé.

Lavinia Fontana, italská malířka, představitelka manýrismu. Je považována za jednu z prvních profesionálních malířek, které svým dílem živily rodinu. Jako první žena se stala členkou Akademie sv. Lukáše v Římě. Byla vyhledávanou portrétistkou, mezi její nejlepší díla patří Autoportrét u spinetu. Malovala také rozměrné obrazy s náboženskou tematikou (Noli me tangere).

Renesanční malířství v Čechách

[editovat | editovat zdroj]
Lucas Cranach starší: Svatý Antonín (1520)

Do Čech přišla renesance díky severoitalským Vlachům. Z počátku přebírá tvarové prvky italské renesance, ale postupně si vytváří vlastní pojetí. Renesance u nás nezakořenila nadlouho, přispěla k tomu i domácí neznalost antických památek. Jedná se především o období 16. století, kdy Ferdinand I. Habsburský pozval skupinu italských umělců a řemeslníků, aby dobudovali Hrad a potom po období vlády Rudolfa II., kdy přenesením dvora do Prahy podnítil umělecký rozkvět. Nejznámější představitelem je Lucas Cranach starší a jeho obraz poustevníka Svatý Antonín.

  1. HODGEOVÁ, Susie. Stručný příběh žen v umění. Praha: Grada Publishing, 2021. ISBN 978-80-271-1255-5. S. 12. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • WUNDRAM, Manfred. Renesance. Praha: Slovart, 2007. 95 s. ISBN 978-80-7209-961-0. 
  • PREISS, Pavel. Italští umělci v Praze. 1. vyd. Praha: Panorama, 1986. 548, fotografie s. 
  • ZÖLLNER, Frank. Leonardo da Vinci 1452-1519. Bratislava: Slovart, 2004. 96, ilustrovaná, barevná s. ISBN 80-7209-517-X. 
  • COX, Michael. Leonardo da Vinci a jeho supermozek. 1. vyd. Praha: Egmont, 2004. 176, ilustrovaná s. ISBN 80-252-0037-X. 
  • MRÁZOVÁ, Marcela. Michelangelo. 1. vyd. Praha: Horizont, 1975. 161, fotografie s. 
  • BLAŽÍČEK, Oldřich Jan. Raffael. 1. vyd. Praha: Odeon, 1982. 80 s. 
  • KRSEK, Ivo. Tizian. 1. vyd. Praha: Odeon, 1976. 79 s. 
  • BERNARI, Carlo. Tintoretto. 1. vyd. Praha: Odeon, 1980. 142, obrázková s. 
  • WOLF, Norbert. Albrecht Dürer 1471-1528. 1. vyd. S.I.: Slovart, 2007. 96 s. ISBN 978-80-7209-889-7. 
  • GUDIOL, José. El Greco Doménikos Theotokópulos. 1. vyd. Praha: Odeon, 1976. 372, ilustrovaná, rejstřík s. 
  • BOSING, Walter. Hieronymus Bosch. Praha: Slovart, 2000. 96, ilustrovaná, repr. s. ISBN 3-8228-6695-4. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]