Posidonie
 Posidonie | |
|---|---|
 Posidonie mořská (Posidonia oceanica) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | jednoděložné (Liliopsida) |
| Řád | žabníkotvaré (Alismatales) |
| Čeleď | posidoniovité (Posidoniaceae) |
| Rod | posidonie (Posidonia) K.D.Koenig, 1805 |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Posidonie[1] (Posidonia) je jediný rod čeledi posidoniovité jednoděložných rostlin. Jsou to ponořené mořské byliny kořenící ve dně, řazené do skupiny tzv. mořských trav. Květy jsou drobné a nenápadné, bezobalné, ve stopkatém květenství. Pyl je vláknitý a přenášen vodou. Rostliny se vegetativně rozrůstají a vytvářejí rozlehlé porosty, „podmořské louky“. Rod zahrnuje 9 druhů. Posidonie mořská se vyskytuje ve Středomoří, všechny ostatní druhy jsou endemity Austrálie (včetně Tasmánie).
Vyplavené zbytky posidonie mořské byly v minulosti používány jako izolační a vycpávkový materiál.
Popis
[editovat | editovat zdroj]Posidonie jsou jednodomé, vytrvalé, ponořené mořské rostliny kořenící ve dně, s plazivými, bylinnými až dřevnatými, monopodiálně větvenými oddenky pokrytými šupinami. Z oddenků vyrážejí postranní výhony, zakončené svazky dvojřadě uspořádaných listů. Listy jsou jednoduché, střídavé, přisedlé, s listovými pochvami a ligulou. Čepel listu je čárkovitá, jednožilná nebo se souběžnou žilnatinou, celokrajná. Květy jsou drobné, oboupohlavné nebo oboupohlavné a pouze samčí, bezobalné, uspořádané ve stopkatých, vrcholičnatých květenstvích. Tyčinky jsou 3, s přisedlými prašníky. Gyneceum je monomerické, tvořené jediným plodolistem, svrchní. Blizna je diskovitá, nepravidelně laločnatá. Plod je jednosemenný, s dužnatým, pukavým oplodím. Semeno je celé vyplněné embryem.[2][3][4]
-
Vyplavený oddenek posidonie mořské se zbytky listových pochev -
Detail květenství posidonie mořské -
Shluky posidonie mořské vyplavené na pobřeží
Etymologie
[editovat | editovat zdroj]Rod byl pojmenován podle starořeckého boha moří Poseidóna (řecky Ποσειδῶν).[5]
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Rod posidonie zahrnuje 9 druhů a je rozšířen v temperátních až subtropických oblastech Středomoří a Austrálie.[6] Posidonie mořská (Posidonia oceanica) se vyskytuje jako běžný druh při pobřežích v celém Středomoří.[7][8] Všechny zbývající druhy rodu posidonie jsou endemity Austrálie (včetně Tasmánie). Největší areál z nich má druh Posidonia australis, který se vyskytuje v západní, jižní a jihovýchodní Austrálii a na severní Tasmánii. Na sever Tasmánie zasahuje také Posidonia angustifolia. Zbývající druhy jsou svým výskytem omezeny na pobřeží jižní a západní Austrálie.[4][6][9] Největší porosty posidonií a rovněž jedny z nejrozsáhlejších podmořských luk na světě vůbec jsou při pobřežích západní Austrálie.[10] Druh Posidonia australis je v některých zdrojích uváděn i z čínského ostrova Chaj-nan. Přezkoumání herbářových položek však ukázalo, že rostliny byly špatně určeny a jedná se o druh Enhalus acoroides z čeledi voďankovité.[11]
Druhy ze skupiny Posidonia australis (P. australis, P. angustifolia a P. sinuosa) rostou v relativně chráněných příbřežních vodách, kde vytvářejí rozsáhlé, jednodruhové porosty. Tyto druhy mají poměrně krátké, tenké a měkké listy. Naproti tomu druhy z okruhu Posidonia ostenfeldii (P. ostenfeldii, P. robertsoniae, P. denhartogii, P. coriacea a P. kirkmanii) rostou na otevřeném moři a v sublitorálních společenstvech. Mají velmi dlouhé, tuhé a tlusté listy s až 25 cm dlouhými pochvami.[12] Posidonie vyžadují velmi čistou a dosti slanou vodu, proto nerostou v okolí ústí řek. Posidonie mořská roste v hloubkách až 50 metrů.[8]
Ekologické interakce
[editovat | editovat zdroj]Posidonie mají podobně jako zástupci čeledi Cymodoceaceae vláknitý pyl, který postrádá tvrdý vnější obal (exinu), charakteristický pro pylová zrna převážné většiny semenných rostlin. Pylová vlákna se po uvolnění z prašníků formují do řídkých shluků, které jsou o něco málo těžší než voda, vlivem turbulencí v mořské vodě však po nějaký čas volně plavou. Pokud přijde pyl do kontaktu se vzduchovými bublinami, vyplouvá k hladině.[13]
Posidonie se intenzivně rozmnožují vegetativním způsobem a vytvářejí rozlehlé porosty („podmořské louky“). Plody posidonie mořské mají houbovité oplodí a mohou po uvolnění od rostliny plavat několik hodin až dní na mořské hladině. Poté pukají, semeno vypadává a klesá ke dnu, kde ve vhodných podmínkách rychle zakoření. Semeno nemá dormanci a záhy klíčí. Semena zůstávají ještě rok nebo dva připojená k vyklíčené rostlině, jsou zelená a pomáhají mladé rostlině s fotosyntézou. U posidonie mořské bylo zjištěno, že se semeno podílí na tvorbě asi 30 % listové biomasy a více než 40 % biomasy kořenů mladé rostliny. Tento neobvyklý fenomén se vyskytuje i u australských druhů, což svědčí o značném stáří dané adaptace, pocházející od společného předka.[8][10]
Posidonie potřebují méně živin (dusík, fosfor, železo aj.) než řasy, což jim v živinami chudých vodách skýtá konkurenční výhodu. Navíc ukládají živiny v tlustých oddencích a v období růstu je mohou využít. V eutrofizovaných vodách však jejich listy pokrývají nárůsty řas a fytoplanktonu, které je zastiňují a přitahují různé herbivory, jako jsou například ježovky, které mohou v extrémních případech zbavit celý porost listů. Porosty také negativně ovlivňuje spad organického materiálu na mořské dno.[8]
Prehistorie
[editovat | editovat zdroj]Posidonie je vývojově poměrně starý rod. K nejstarším fosilním nálezům náleží Nejstarší známý druh je †Posidonia cretacea, jehož fosílie byly objeveny v Německu a jsou datovány do období křídy.[12] Z období eocénu je z Pařížské pánve znám druh †Posidonia parisiensis (syn. P. perforata).[2] Recentní posidonie mají neobvyklý areál, neboť se vyskytují pouze ve Středomoří a Austrálii. Tato disjunkce je vysvětlována kontinentálním driftem. V období křídy byla Austrálie podstatně blíže Evropě než dnes, a tvořila jeden ze břehů druhohorního moře Tethys. V průběhu miliónů let se kontinenty od sebe rozestoupily a druh Posidonia cretacea se v australské oblasti diverzifikoval, zatímco ve Středomoří se z něj vyvinul druh Posidonia oceanica.[8]
Taxonomie
[editovat | editovat zdroj]Čeleď Posidoniaceae je řazena do řádu Alismatales. Je součástí monofyletické větve, zahrnující vodní čeledi Posidoniaceae, Ruppiaceae a Cymodoceaceae.[14] Ve starších taxonomických systémech byla čeleď Cymodoceaceae řazena zpravidla do řádu Najadales (Cronquist, Dahlgren) či samostatného řádu Posidoniales (Tachtadžjan) v rámci podtřídy Alismatidae.
Zástupci
[editovat | editovat zdroj]- posidonie mořská (Posidonia oceanica)
Význam
[editovat | editovat zdroj]Opad z posidonie mořské byl v minulosti používán např. k vycpávání slamníků, podestýlce pro dobytek, jako izolační a vycpávkový materiál. Protože se používal k balení skla, vžil se pro něj název sklářská řasa. Materiál odpuzuje štěnice. Listy obsahují hodně tříslovin a mají proto svíravé a antiseptické účinky. V některých oblastech Středomoří sloužil popel z rostlin k obohacení půdy minerálními látkami a ve směsi s hnojem jako hnojivo. V dobách nedostatku sloužily rostliny jako krmivo pro domácí zvířata. Plody jsou známy jako mořské olivy, jedlé však nejsou.[8] Na plážích Středomoří se lze často setkat s vláknitými koulemi, které příboj uválí z vymacerovaných cévních svazků listových pochev posidonie mořské. Těmto útvarům se říká příbojové baly.[15]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha: Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3.
- ↑ a b KUBITZKI, K. (ed.). The families and genera of vascular plants. Vol. 4. Berlin: Springer, 1998. ISBN 3-540-64061-4. (anglicky)
- ↑ Florabase - The Western Australian Flora. Posidonia. [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b GREEN, E; SHORT, Frederick T. World atlas of seagrasses. Berkeley: University of California Press, 2003. ISBN 0-520-24047-2. (anglicky)
- ↑ GLEDHILL, David. The names of plants. [s.l.]: Cambridge University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-521-81863-6. (anglicky)
- ↑ a b Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Euromed Plantbase. Flora Europae [online]. Berlin-Dahlem: Botanic Garden and Botanical Museum, 2006. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e f Posidonia meadows [online]. Junta de Andalucía. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ The Atlas of Living Australia [online]. NCRIS. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b CELDRAN, David et al. Linking seed photosynthesis and evolution of the Australian and Mediterranean seagrass genus Posidonia.. PLoS ONE. June 2015, čís. 10(6). Dostupné online.
- ↑ ZHENG, Fengying et al. Diversity, distribution and conservation of Chinese seagrass species. Biodiversity Science. 2013, čís. 21(5). Dostupné online. Archivováno 9. 8. 2020 na Wayback Machine.
- ↑ a b LARKUM, A.W.D.; ORTH, R.J.; DUARTE, C.M. Seagrasses: Biology, ecology and conservation.. [s.l.]: Springer, 2006. ISBN 1-4020-2983-7. (anglicky)
- ↑ MCCONCHIE, C.A.; KNOX, R.B. Pollen-stigma interaction in the seagrass Posidonia australis.. Annals of Botany. 1989, čís. 63.
- ↑ STEVENS, P.F. Angiosperm Phylogeny Website [online]. Missouri Botanical Garden: Dostupné online. (anglicky)
- ↑ VANĚK, Stanislav. „Plstěné“ mořské koule.. Vesmír. 2004, čís. 83. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu posidonie na Wikimedia Commons 
Taxon Posidonia ve Wikidruzích
