Přeskočit na obsah

Niccolò Machiavelli

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Niccolò Machiavelli
Santi di Tito, portrét Machiavelliho, 2. pol. 16. st. (detail)
Santi di Tito, portrét Machiavelliho, 2. pol. 16. st. (detail)
Narození3. května 1469
Florencie
Úmrtí21. června 1527 (ve věku 58 let)
Florencie
Příčina úmrtíperitonitida
Místo pohřbeníSanta Croce
Tomb of Niccolò Machiavelli
Povolánífilozof, spisovatel
NárodnostItalská
StátItálie
Období1499–1527
Významná dílaVladař
Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia
Florentské letopisy
Mandragora (komedie)
RodičeBernardo di Niccolò Machiavelli a Bartolomea di Stefano Nelli[1]
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Niccolò Machiavelli [makjaveli] (3. května 1469 – 21. června 1527, Florencie) byl italský politik, filozof, diplomat, spisovatel, historik, vojenský teoretik a polyhistor žijící v období renesance. Často je označován za zakladatele politologie. Ve svých spisech formuloval politicko-mocenský ideál a prostředky k vytvoření silného, jednotného státu v čele s osvíceným vladařem.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z notářské, ne příliš zámožné florentské rodiny. Jeho otec Bernardo byl právníkem, se svou ženou Bartolomeou měl kromě Niccola ještě syna Totta a dcery Primaveru a Ginevru. Niccolovi se dostalo humanitního vzdělání a jeho myšlení formovala díla antických klasiků, především Aristotela, Cicerona a Tita Livia.[2]

Roku 1498, po pádu Savonarolova režimu, byl Machiavelli 19. června jmenován do funkce kancléře florentské republiky. Dalších třináct let vedl druhou kancelář sekretariátu, která se zabývala správou zahraničněpolitických a vojenských záležitostí. Jako skvělý diplomat a schopný úředník se zúčastnil mnoha jednání i zahraničních misí.[3] Machiavelli byl čtyřikrát ve Francii, ve Švýcarsku a v Německu, plnil poslání i k papežskému dvoru Julia II. a byl jmenován komisařem pro válku proti Pise. Při těchto příležitostech pořizoval podrobné záznamy z jednání a zpracoval řadu dokumentů obsahujících analýzy politické situace v příslušných zemích jako Zpráva o německých záležitostech (Rapporto delle cose della Magna, 1508) nebo Popis německých záležitostí (Ritratto delle cose della Magna, 1508).[4] Byly také podkladem pro jeho pozdější díla.

V roce 1500 se stal poprvé otcem a rok poté se oženil s Mariettou, dcerou Bartolomea Corsiniho. Ta Niccolovi porodila nakonec šest dětí a podle manželových dopisů k ní Niccolò nikdy neztratil náklonnost, ačkoliv jí byl mnohokrát nevěrný.

Po politickém převratu se v roce 1512 do Florencie vrátili Medicejové. Ti v roce 1513 dali Machiavelliho kvůli podezření ze spiknutí proti nim zatknout, vyslýchat a mučit. Byl zbaven všech funkcí a odsouzen k vyhnanství za hradby města, s tím, že nesmí opustit území Florencie. Machiavelli žil s rodinou ve své vile v Albergaccio u San Cascania, kde se věnoval studiu literatury a vlastní literární činnosti.[3] V období, kdy žil v politické nemilosti, napsal svá nejvýznamnější díla[5]: Vladař (Il Principe) a Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia (I Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio). Občas zajížděl do Florencie na schůzky s mladými politiky a literáty. V tomto období napsal také komedii Mandragora (Mandragola), novely Arciďábel Belfagor (Belfagor Arcidiavolo) a Zlatý osel (L’asino d’oro).[4]

Machiavelli se snažil získat přízeň Medicejských a v roce 1520 byl skutečně omilostněn. Po návratu do Florencie se stal jejich oficiálním dějepiscem a byl pověřen, aby napsal Florentské dějiny (Istorie Fiorentine). Na osmidílném vědeckém díle pracoval v letech 1520 až 1525.[3][4] Roku 1521 dokončil spis Rozhovory o umění válečném (Dialoghi dell’arte della guerra).[4]

Na sklonku jeho života nabídli Medicejští Machiavellimu roku 1526, aby řídil novou stavbu městského opevnění. V roce 1527 však vláda Medicejských padla a nová republikánská garnitura zbavila Machiavelliho úřadu. Machiavelli se ještě pokusil znovu získat místo sekretáře, neuspěl však. Po tomto odmítnutí těžce onemocněl, patrně na žaludeční vředy, a v roce 1527 duševně zlomen zemřel. Pohřben je ve florentském chrámu Santa Croce, stejně jako například Galileo Galilei.

Niccolò Machiavelli

Politická filozofie a pojetí člověka

[editovat | editovat zdroj]

K novému originálnímu zkoumání politického fenoménu, k pokusu o novou politickou filozofii, vedlo Machiavelliho právě jeho vyřazení z politického života. Kdyby zůstal v politickém dění, velmi pravděpodobně by nebyl měl odvahu být tak bezohledně kritický k politice. Podle Machiavelliho je politika umění, jak zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu. Moc ve skutečnosti nemá žádné teologické ani etické zdůvodnění. Aby vládnoucí zvítězili, musí být bezohlední. Politická věda se má tedy zabývat tím, co je, a nikoli tím, co by mělo být. To je nová politická filozofie, zcela oddělující politiku od etiky. Dále je pro Machiavelliho úvahy typické, že vychází z přesvědčení, že i když se časy mění, lidé zůstávají v podstatě stejní. Nepřijímá tedy myšlenku o zdokonalování lidstva a člověka. Od lidí se podle Machiavelliho dá očekávat spíš zlo; k dobrému musí být vedeni nebo i donucováni. Přesto ve svém dílu Vladař vkládá do lidí jistou důvěru.

Učení o ctnosti

[editovat | editovat zdroj]

S pojmem ctnost (virtù) se pracovalo už v antice. Machiavelli však její pojetí zcela mění – souhlasí sice, že se jedná o soubor vlastností, které umožňují vladaři získat na svou stranu Štěstěnu a tím získat slávu, nespojuje ji ale s konkrétními vlastnostmi. Jejím určujícím rysem je ochota udělat, co diktuje nutnost – ať je to čin ničemný nebo ctnostný. Virtù tedy označuje požadovanou vlastnost mravní pružnosti vladaře. Mít virtù tedy znamená být ochoten udělat všechno, co je nutné pro dosažení slávy a velikosti obce, ať jsou to činy samy o sobě dobré nebo zlé. Chce-li vládce dosáhnout nejvyšších cílů, nemá se tedy pokoušet jednat v první řadě mravně. Virtù má původ v dobré výchově, která má zase původ v dobrých zákonech. Naopak s virtù se neslučuje např. bohatství, rozvoj technických zbraní (občané mají mít vlastní branné schopnosti) a rozvoji vědy. Právě rozvoj vědy má bránit lidstvu vrátit se do svého původního stavu, který měl znamenat návrat k ctnosti. Tímto návratem Machiavelli chápal především návrat k původnímu městskému státu.

Vztah ke křesťanství

[editovat | editovat zdroj]

Machiavelliho názor na víru se projevuje i v hodnocení náboženství. Negativní přístup má ke křesťanství s výjimkou těch jeho forem, které hlásají návrat k chudobě. Křesťanství podle něj oslabilo antickou představu o státu, zničilo víru, jež se vyvinula především v době republikánského Říma, a víru ve velikost ducha. Jako změkčilé náboženství odnaučilo lidi statečnosti a ctnosti, úmyslně odvádělo pozornost lidí od záležitostí tohoto světa. Instituci církve podroboval přísné kritice. Tvrdil, že způsobila morální zkázu Itálie a její hodnostáři upřednostňují své osobní zájmy na úkor svých základních povinností.[3] Místo politické morálky, jež hlásala statečnost, zavedli morálku útrpnosti. S tím, jak lidé přestali mít zájem o politiku, došlo k zavedení zločineckých forem vlády.[zdroj?]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Seznam děl

[editovat | editovat zdroj]

České překlady

[editovat | editovat zdroj]
  • MACHIAVELLI, Niccolò. Vladař. Praha : Argo, 2001.
  • MACHIAVELLI, Niccolò. Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. Praha : Argo, 2001.

Vladař

[editovat | editovat zdroj]

Tento útlý spis obsahující 26 krátkých kapitol vyšel poprvé v roce 1532 až po smrti Machiavelliho, ačkoliv jej začal psát už v roce 1513 po vykázání z Florencie. Autor dílo v úvodu věnuje Lorenzovi Medicejskému. Jedná se o klíčové dílo, které obsahuje politické úvahy odhalující a popisující mechanismy fungování moci a definují zásady Pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů doby a státu. Autor touží po jednotném státu, který by byl spravován moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Vychází z myšlenky, že by člověk měl spoléhat pouze na své síly. Recepce Machiavelliho a úsudky o jeho politické filozofii byly po vydání Vladaře velmi protichůdné. Papež v roce 1532 povolil vydat Machiavelliho spisy, ale o dvacet sedm let později se Vladař ocitl na Indexu zakázaných knih.[6][7][8] Jezuité i protestanti psali proti Machiavellimu a snažili se vyvrátit jeho politickou filozofii v základě. Vycházeli z něho však první teoretikové absolutismu, zvláště pak Thomas Hobbes. Také osvícenci ve Francii v Niccolovi spatřovali republikána. Charles Montesquieu byl dokonce podezříván, že od něho opsal řadu myšlenek. Ve Vladaři Machiavelli vůbec poprvé použil pojem stát (stato). Do té doby se ho neužívalo. Říkalo se politeia, res publica, civitas, regnum, imperium.

Dělení panství

[editovat | editovat zdroj]

V úvodní kapitole začíná vyčleněním pojmu „panství“ a uvádí, že všechna panství jsou buď republiky, nebo suverénní vladařství. Dále předkládá, že všechna vladařství jsou buď dědičná, nebo nová, ve kterých rozlišuje „celá nová“ od těch, která jsou přičleněna k dědičnému státu. Oněm „celým novým“ se věnuje i v 6. kapitole. V tomto místě zároveň uvede snad nejdůležitější antitezi v celé své politické teorii – prohlašuje, že nová vladařství se získávají vlastními zbraněmi a schopnostmi (virtù), nebo cizími zbraněmi a štěstím. Druhý případ je častější, a panovník se zde neobejde bez odborného poradce.

Ideální vojsko

[editovat | editovat zdroj]

Základem státu jsou podle Machiavelliho dobré zákony a dobré vojsko (přičemž vojsko zákony svou důležitostí převyšuje). Vojska jsou v základu dvojího typu: námezdní žoldnéři a branné vojsko z vlastních poddaných a vojsko smíšené. V Itálii se téměř všeobecně používal žoldnéřský systém, který Machiavelli kritizuje; takové vojsko je podle něj nákladné, nespolehlivé a podplatitelné. Použití žoldnéřů přímo nezavrhuje, pokud je v dané chvíli nutné jej použít, ale z dlouhodobého hlediska považuje za výhodnější a rozumnější budovat vojsko z právě z vlastních poddaných.

Vlastnosti vladaře

[editovat | editovat zdroj]

Úspěšný vladař musí mít nejen spolehlivou armádu, ale také pěstovat správné vlastnosti vladaře a vůdce. Sem spadá určitá míra štěstí. Panovníkova virtù pomáhá k tomu, aby Štěstěna stála na jeho straně. Toto jsou tedy podmínky, které vedou k vladařově slávě.

Nutnosti státu

[editovat | editovat zdroj]

Svobodu považuje Machiavelli za základní předpoklad velikosti státu (tento názor vyslovuje i v Rozpravách). Aby se stát mohl hospodářsky rozvíjet, je oproti tomu nutné zajistit právní bezpečnost – když si lidé budou moc být svým majetkem jisti, rádi ho budou znásobovat. Panovník musí zajistit ochranu majetku a žen poddaných nejen před jinými poddanými, ale ani sám si na ně nesmí činit nárok.

Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia

[editovat | editovat zdroj]

Rozpravy jsou oproti Vladaři obsáhlé dílo o státech a vládách. Nevznikly jako dílo určené veřejnosti, nýbrž jako spis, v němž se Machiavelli sám vyrovnává s mnoha historickopolitickými problémy, tedy jako dílo, které bylo určeno především pro jeho osobní potřebu.

Vojenství a politika

[editovat | editovat zdroj]

Machiavelli zdůrazňuje vztah vojenských řádů k politice (tj. závislost těchto řádů na politice). Aby si stát uchoval politickou vůli, musí v něm fungovat řádný vojenský systém. K jeho ustavení zase slouží ctnost (virtù). Válečné umění však nemá být dědičné; i řemeslníci by měli ve válce bojovat, po jejím skončení by se však všichni měli navrátit ke svému původnímu povolání.

Ideál vládní moci

[editovat | editovat zdroj]

Machiavelli odsuzuje diktaturu a staví se proti neomezené královské moci (ta je přípustná jen ve válečném stavu). Za nejlepší formu považuje republiku, ve které nikdo nezíská přílišnou moc. Tři „čisté“ ústavní formy – monarchie, aristokracie, demokracie – jsou podle něj bytostně nestálé a cyklicky směřují ke zkáze a rozkladu. Nestálé rysy čistých forem se tedy musí korigovat a silné stránky spojit pomocí smíšené ústavy.

Typologie městských států

[editovat | editovat zdroj]

Machiavelli rozeznává tři druhy států, přičemž za nejlepší považuje onen, v němž byla zachována vnitřní jednota, v němž nedošlo k zásadnímu rozporu mezi bohatými a chudými, v němž hegemonii podržely střední vrstvy. Podle především tohoto kritéria rozeznává:

a) města německá, b) města toskánská, c) Benátky.

a) Města německá: Machiavelli je hodnotí velice pozitivně, zdůrazňuje jejich prostotu a nezkaženost, kterou staví do protikladu s rozmařilostí Itálie. Vidí v nich ztělesněnu především vládu středního měšťanstva.

b) Města toskánská: Spadá sem i Florencie, kterou Machiavelli hodnotí různě v závislosti na různých historických obdobích. Za nejlepší považuje dobu, kdy se ve Florencii plně dostala k moci vláda popolo (řemeslnicko-obchodnická složka obyvatelstva). Jen ta má být schopná zaručit zákony.

c) Benátky: Machiavelli kritizoval její ústavu, ve které spatřoval prostředek zaměřený proti široké vládě lidu. Dále vytýká benátské ústavě též neschopnost plně rozvinout vojenské akce. V benátské ústavě viděl především typ ústavy městského státu, nikoli tedy ústavu, jež by se přibližovala feudálnímu vzoru.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ LOVÍŠEK, Ondřej. Niccolo Machiavelli - Virtù a politika [online]. Praha: Univerzita Karlova - Fakulta humanitních studií, 2012 [cit. 2020-01-10]. [BPTX_2011_2__0_264012_0_120993.pdf Dostupné online]. 
  3. ↑ a b c d CODR, Milan; MARKOVIČOVÁ, Blanka. Přemožitelé času sv. 7. 1. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Niccolo Machiavelli, s. 23–28. 
  4. ↑ a b c d BOUDOVÁ, Eva. Machiavell, Niccolo. www.iliteratura.cz [online]. 2000-03-07 [cit. 2020-01-10]. Dostupné online. 
  5. ↑ Gorfunkel, s. 154.
  6. ↑ „Machiavelliho dílo se roku 1559 ocitá na indexu, kde vydrželo až do konce 19. století." → ZNOJ, Milan, BÍBA, Jan a kol. Machiavelli mezi republikanismem a demokracií. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2011. 453 s. ISBN 978-80-7007-360-5. [Viz str. 16.]
  7. ↑ Machiavelli je uveden např. ještě v Indexu z roku 1892 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 245.]
  8. ↑ Vydání Indexu z roku 1900 už jeho jméno nezmiňuje → Index Librorum Prohibitorum Ssmi D.N. Leonis XIII Jussu et auctoritate recognitus et editus: praemittuntur constitutiones apostolicae de examine et prohibitione librorum. Romae: Typis Vaticanis, 1900. xxiii, 316 s. [Viz str. 198.]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič, 1987. Renesanční filozofie (původním názvem: Orig.: Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Přeložil Otto Vochoč. 1. vyd. Praha: Svoboda. 377 s. Kapitola „Politická filozofie humanismu. Niccolò Machiavelli", s. 151–168. 
  • KUDRNA, Jaroslav. Machiavelli a Guicciardini. K typologii historickopolitického myšlení pozdní italské renesance. Brno : UJEP, 1967.
  • MÉNISSIER, Thierry – ZARKA, Yves Charles. Machiavelliho Vladař: nové umění politiky. Praha : OIKOYMENH, 2015.
  • PREZZOLINI, Giuseppe. Život Nicola Machiavelliho, učitele vladařů. Praha : Orbis, 1940.
  • SKINNER, Quentin. Machiavelli. Praha : Odeon, 1995.
  • SYLLABA, Theodor. Dějiny politických filozofií (Politické filozofie od antiky do konce 20. století). Hradec Králové : Gaudeamus, 2005.
  • WHITE, Michael. Machiavelli. Nepochopený muž. Praha : BB/art, 2006.
  • ZNOJ, Milan, BÍBA, Jan a kol. Machiavelli mezi republikanismem a demokracií. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2011. 453 s. ISBN 978-80-7007-360-5.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Niccolò_Machiavelli&oldid=23761556“