Přeskočit na obsah

Mamonovo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mamonovo
Мамоново
Pamětní deska na počest Nikolaje Mamonova
Pamětní deska na počest Nikolaje Mamonova
Mamonovo – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška15 m n. m.
Časové pásmoUTC+2
StátRuskoRusko Rusko
Federální okruhSeverozápadní
OblastKaliningradská
Mamonovo na mapě
Kaliningradská oblast na mapě Ruska
Mamonovo
Mamonovo
Město na mapě Kaliningradské oblasti
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha20,85 km²
Počet obyvatel8 104 (2021)
Hustota zalidnění388,7 obyv./km²
Správa
Vznik1301
Oficiální webmamonovo.gov39.ru
Telefonní předvolba40156
PSČ142715
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mamonovo (rusky: Мамоново, německy: Heiligenbeil, polsky: Święta Siekierka nebo Świętomiejsce nebo Mamonowo, litevsky: Šventpilis, prusky: Swintamīstan) je město v Rusku, konkrétně v Kaliningradské oblasti (bývalé Východní Prusko), která je od zbytku Ruska oddělena Polskem a Litvou. Město leží v blízkosti hranice s Polskem. Kaliningrad, hlavní město oblasti, se nachází přibližně 45 kilometrů severně. V roce 2021 žilo v Mamonovu 8 tisíc obyvatel.

Středověk

[editovat | editovat zdroj]

V 9. nebo v 10. století vznikla na soutoku řek Jarft (dnes Vituška) a Bahnau (dnes Mamonovka) pruská osada jménem Sventemest (česky doslova Svaté město). V polovině 13. století začali pronikat do oblasti řádový rytíři a ti v roce 1272 poblíž pruské osady postavili dřevěnou pevnost, kolem které začala vznikat německá osada. Roku 1301 dostala městská práva a začala používat jméno Heiligenstadt (přímý překlad z pruštiny). Jméno bylo pozměněno v roce 1344 na Heiligenbil (prusky bila znamenalo kázání). Zkomolením pak vzniklo jméno Heiligenbeil (česky Svatá sekera) a sekera se dostala i do znaku města. O pět let později byl postaven kostel, který plnil i obranné funkce. Rytíři nechali kolem města postavit hradby a vyhloubit příkop. Řeka Jarft byla rozdělena přehradou na dvě větve, což umožnilo výstavbu mlýna. V roce 1372 nechal velmistr Řádu Winrich von Kniprode založit augustiánský klášter.

Do roku 1918

[editovat | editovat zdroj]

V 15. století bylo v okolí postaveno na dvacet větrných mlýnů. V roce 1440 se město přidalo k dalším západopruským městům a vytvořili tzv. Pruskou jednotu, která se postavila se proti Řádu německých rytířů. Nakonec spor přerostl doTřináctileté války (1454–1466). Město bylo obsazeno 1445 řádovým vojskem a následně v roce 1463 lehlo popelem po bojích s vojsky Jednoty. V roce 1510 se konalo v Heiligenbeilu zasedání nejvyšších představitelů řádů a církve, při němž byl zvolen poslední velmistr řádu Albrecht Braniborský. Požár z roku 1519 zničil téměř celé město. Následující rok obsadily Heiligenbeil polské jednotky a vyplenily místní augustiánský klášter. Ten již nikdy nebyl obnoven. Po sekularizaci Řádu v roce 1525 se město stalo součástí Pruského vévodství. Morová epidemie zasáhla město v roce 1629 a další požár, při kterém město opět zcela vyhořelo, v roce 1677. V roce 1736 dostalo město práva na konání trhů, a to třikrát do roka. Během Sedmileté války (1756–1763) okupovaly město ruské jednotky. Kostel se dočkal rekonstrukce 1788. Po požáru v roku 1807 došlo k velké přestavbě města. Město se stalo v roce 1819 centrem přilehlé okresu. V letech 1821–1824 byla postavena nová radnice. V roce 1853 byla do města postavena železnice spojující Berlín a Královec. Místní katoličtí věřící si postavili v roce 1891 svůj vlastní kostel. Rozvoj města pokračoval a dále přibyly ve městě pošta (1885), nemocnice (1887) a nová škola (1910). Roku 1910 měl Heiligenbeil téměř 5 tisíc obyvatel. První světová válka se městu, co se týče materiálních škod, vyhnula.

Období 1918–1945

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1925 se k městu přičlenila rybářská vesnice Rosenberg, a město tak získalo přístup k moři s přístavem. Mezi válkami fungovalo ve městě mnoho výrobních podniků a zemědělských výroben (ocelárna, opravna letadel, plynárna, parní pila, pivovar, mlékárna, továrna na nábytek, mlýn, chovatelství koní a včelařství). Z administrativních institucí měly sídlo ve městě okresní úřad, finanční úřad, soud, katastrální úřad, místní rolnický svaz, pečovatelský dům Sv. Jiří, nemocnice, veřejná škola s tělocvičnou a střední zemědělská škola. Vycházely místní noviny jménem Heiligenbeil Zeitung. V roce 1938 mělo město 8,6 tisíce obyvatel a v roce 1939 se počet zvýšil na 12,1 tisíc lidí. V letech 1936–1945 fungovala na východ od města letecká základna. V roce 1939 vznikl u města koncentrační tábor Stutthof. Druhá světová válka znamenala zásadní obrat ve vývoji města. Dne 25. března 1945 dobyly město sovětské jednotky po sedmidenní bitvě. Ta zanechala město zcela v troskách. Centrum města lehlo popelem a místní plynárna, ocelárna a továrna na nábytek byli zcela zničeny. Ačkoliv měli město v držení Sověti, bylo původně plánováno předat Heiligenbeil na základě Teheránské konference Polsku. Bylo i vybráno jméno, a to Świętomiejsce.

Východní Prusko (vyznačeno červeně) na mapě tehdejšího Německa 1871

1946–současnost

[editovat | editovat zdroj]

Postupimská konference nakonec nadefinovala nové hranice mezi SSSR a Polskem 5 km jižně od města, a tak se Heiligenbeil stal součástí Sovětského svazu. Došlo k odsunu místního německého obyvatelstva do Východního Německa a do města se nastěhovali především Rusové z centrálních oblastí Ruska a Povolží. V červnu 1946 začal opět fungovat místní vodovod, mlýn a vojenský obchod. Později byla otevřena sedmiletá škola a nemocnice. Město ztratilo funkci okresního sídla, které se přesunulo do válkou méně zničeného Ludwigsortu (dnes Laduškin). Dekretem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z 25. července 1947 byl Heiligenbeil pojmenován Mamonovo po Hrdinovi Sovětského svazu, poručíku plukovníku Nikolaji Vasilijeviči Mamonovi, který zemřel při bojích ve Východním Prusku v říjnu 1944. Bylo vybudováno nové centrum města, které leží severozápadně od toho původního. Vzhledem ke svému strategickému významu bylo město, stejně jako Laduškin, spravováno přímo z námořní základny Baltijsk.

Po rozpadu SSSR v roce 1991 se Mamonovo stalo součástí Kaliningradské oblasti jako ruská exkláva. Na jihu staré části města se nachází německý vojenský hřbitov, který byl restaurován německým Spolkem péče o válečné hroby a slavnostně otevřen v roce 2002. Je zde pohřbeno na 4 700 padlých z bitvy o město. Jako další zajímavá místa lze ve městě najít sochu velitele Nikolaje Mamonova a budovu staré pošty, na které se dochoval ještě předválečný německý znak pošty, poštovní trubka. Na místě bývalého náměstí je památník Heiligenbeilu s nákresem bývalé radnice.

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]

Vývoj obyvatelstva v průběhu doby

[editovat | editovat zdroj]
Rok 1875 1890 1910 1933 1939 1959 1970 1979 1989 2002 2010 2021
Obyvatelé 3 354 3 760 4 821 6 356 10 631 5 459 7 275 8 001 7 816 7 393 7 761 8 104

Aktuální složení obyvatelstva

[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:[1]

Mamonovem prochází silnice 27A-021, které vede z Polska a do Kaliningradu. V Mamonovu je též vlakové nádraží, na dráze vedoucí z Braniewa do Kaliningradu. Do Kaliningradu jezdí z Mamonova tři vlaky denně, během léta jezdí na nádraží také linka vedoucí do Gdyně a Gdaňsku v Polsku. Více než vlaky je ale používaná autobusová doprava. Mamonovo leží na pobřeží Baltského moře a je zde i přístav.[2][3]

Hraniční přechody

[editovat | editovat zdroj]

Na území Mamonova jsou dva hraniční přechody do Polska. Prvním je hraniční přechod Gronowo-Mamonovo[4], druhým je větší dálniční přechod Grzechotki-Mamonovo, který byl otevřen dodatečně v roce 1992.[5]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mamonovo na německé Wikipedii.

  1. Volkszählungsdaten, veröffentlicht vom Territorialen Organ des föderalen Dienstes für staatliche Statistik in der Oblast Kaliningrad. kaliningrad.gks.ru [online]. [cit. 2015-12-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  2. Mamonovo. Mamonovo [online]. [cit. 2019-08-21]. Dostupné online. 
  3. Mapy.cz. Mapy.cz [online]. [cit. 2019-08-21]. Dostupné online. 
  4. Przejście graniczne Gronowo, Kamery. gronowo.przejsciegraniczne.pl [online]. [cit. 2019-08-21]. Dostupné online. 
  5. Przejście graniczne Grzechotki, Kamery. grzechotki.przejsciegraniczne.pl [online]. [cit. 2019-08-21]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]