Přeskočit na obsah

James Stirling (architekt)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
James Stirling
Rodné jménoJames Frazer Stirling
Narození22. dubna 1926
Glasgow
Úmrtí25. června 1992 (ve věku 66 let)
Londýn
Alma materLiverpoolská univerzita
Liverpool College of Art
Calderstones School
Povoláníarchitekt
Oceněnímedaile Alvara Aalta (1978)
Královská zlatá medaile (1980)
Pritzkerova cena (1981)
Praemium Imperiale (1990)
společník Královského institutu britských architektů
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sir James Frazer Stirling (22. dubna 1926 Glasgow, Spojené království – 25. června 1992 Londýn) byl britský architekt, představitel brutalismu (nového brutalismu).

Teoretická základna

[editovat | editovat zdroj]

Studoval architekturu na univerzitě v Liverpoolu v letech 1945-1950, kde byl silně ovlivněn svým učitelem, historikem a teoretikem architektury a urbanismu Colinem Rowem, jenž jej inspiroval svými postoji, především vírou v konec modernismu. Rowe v něm nalezl naději na vytvoření nového paradigmatu v architektuře, jakémusi modernímu neoklasicismu, založeném na myšlence, že moderní architektura nemá být novým řádem, ale kontinuálním pokračováním architektury "staré", protože některé zásadní principy staré tvorby (kánony) používají nadále i moderní architekti, přestože je formálně odvrhli. Jeho tvorba díky tomu byla do značné míry poplatná Roweovým teoriím, díky čemuž se mu přezdívalo Roweův kreslič.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]
Strojní fakulta Univerzity v Leicesteru
Fakulta historie University of Cambridge
Neue Staatsgalerie Stuttgart
Clore Gallery v Londýně

Jeho tvorba se obvykle slohově zařazuje do (nového) brutalismu, případně revidovaného modernismu či neoklasicismu. Podobně jako jiní architekti v proudu brutalismu, si před sebe nekladl ani tak požadavky estetické, ale především etické. Stavba má mít zapamatovatelný obraz, jasné vyjádření konstrukce a materiálu a má odrážet "realitu daného místa a doby", což je největší posun oproti abstraktnímu mezinárodnímu stylu či moderně, která byla aplikovatelná v jakémkoli kontextu.

V roce 1956 založil architektonickou kancelář Stirling and Gowan společně s Jamesem Gowanem. Do tohoto období spadá návrh Strojní fakulty v Leicesteru (1959-1963), která reaguje na anglickou industriální architekturu typickou kombinací režného zdiva a zasklené kovové konstrukce, kompozičně je však inspirována odpalovací rampou na mysu Canaveral. Tato stavba měla značný vliv na soudobou architektonickou tvorbu.

V roce 1963 se s Gowanem rozešli a on pokračoval v samostatné tvorbě. V roce 1964 navrhl další přelomovou stavbu - budovu Fakulty historie pro University of Cambridge. Jeho parafrázování anglického industriálu zde dosahuje vrcholu v několikapatrové konstrukci čítárny, která je vložena mezi dvě křídla s učebnami a zastřešena polygonální oceloskleněnou konstrukcí. Dosahoval tak zajímavého prostorového efektu, který je navíc funkčně odůvodněn možností dozoru nad čítárnou a spojením různých pracovišť fakulty. V této době také vytvořil řadu dalších staveb pro akademické prostředí, například studentské ubytování pro St. Andrews University.

v 70. letech se jeho tvorba posunula do zjevnější neoklasicistní podoby a začala se přibližovat postmoderně, ačkoli v tvorbě stále dominoval postoj revidovaného modernismu. Díky účasti na větších projektech mohl své vize uplatňovat i v měřítku větších celků s městotvorným účinkem. V roce 1977 navrhl budovu Neue Staatsgalerie do Stuttgartu, kde je zřetelná změna barevnosti, kompozice i používání detailů. Budova se snaží vytvořit architektonickou krajinu prací s prostorem otevřeného atria a průchodem pro chodce. Na budově je použita řada zdánlivě zbytečných prvků, sloužících spíše pro pobavení a zesílení architektonického výrazu. Právě toto vedlo řadu Stirlingových kritiků k jeho zařazení do postmoderny, což ale architekt sám odmítal.

Úspěch Neue Staatsgalerie mu otevřel dveře k řadě velkých zakázek v 80. letech, mezi nimiž se také vyskytovala řada galerií, např. Clore Gallery v Londýně.

Po jeho neočekávané smrti v roce 1992 se vedení kanceláře ujal jeho dlouholetý asistent Michael Wilford.

Roku 1981 byl oceněn prestižní Pritzkerovou cenou za architekturu. Jeho přínos je nadále přehodnocován v řadě teoretických prací, jeho inspirace na další generace architektů je neměřitelná.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HAAS, Felix. Architektura 20. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1980. 14-706-80. S. 315. 
  • GÖSSEL, Peter; LEUTHÄUSER, Gabriele. Architektura 20. století. Praha: Slovart, 2003. ISBN 3-8228-2568-9. 
  • KRIER, Léon. James Stirling: Buildings and projects 1950-1974. [s.l.]: Verlag Gerd Hatje, 1975. 
  • GIROUARD, Mark. Big Jim - The Life and Work of James Stirling. London: Verlag Gerd Hatje, 1998. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Pritzkerovy ceny

Philip Johnson (1979) • Luis Barragán (1980) • James Stirling (1981) • Kevin Roche (1982) • I. M. Pei (1983) • Richard Meier (1984) • Hans Hollein (1985) • Gottfried Böhm (1986) • Kenzó Tange (1987) • Gordon Bunshaft a Oscar Niemeyer (1988) • Frank Gehry (1989) • Aldo Rossi (1990) • Robert Venturi (1991) • Álvaro Siza Vieira (1992) • Fumihiko Maki (1993) • Christian de Portzamparc (1994) • Tadao Andó (1995) • Rafael Moneo (1996) • Sverre Fehn (1997) • Renzo Piano (1998) • Sir Norman Foster (1999) • Rem Koolhaas (2000) • Jacques Herzog a Pierre de Meuron (Herzog & de Meuron) (2001) • Glenn Murcutt (2002) • Jørn Utzon (2003) • Zaha Hadid (2004) • Thom Mayne (2005) • Paulo Mendes da Rocha (2006) • Richard Rogers (2007) • Jean Nouvel (2008) • Peter Zumthor (2009) • Kazujo Sedžimaová a Rjúe Nišizawa (SANAA) (2010) • Eduardo Souto de Moura (2011) • Wang Šu (2012) • Tojoo Itó (2013) • Šigeru Ban (2014) • Frei Paul Otto (2015) • Alejandro Aravena (2016) • Rafael Aranda, Carme Pigemová a Ramón Vilalta (RCR Arquitectes) (2017) • Balkrišna Doši (2018) • Arata Isozaki (2019) • Shelley McNamarová a Yvonne Farrellová (Grafton Architects) (2020) • Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal (Lacaton & Vassal) (2021) • Diébédo Francis Kéré (2022) • David Chipperfield (2023) • Riken Jamamoto (2024)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=James_Stirling_(architekt)&oldid=22063443“