Jacinto Benavente

Jacinto Benavente
Jacinto Benavente
Narození	12. srpna 1866; Madrid
Úmrtí	14. července 1954 (ve věku 87 let); Madrid
Povolání	dramatik, novinář, spisovatel, politik, básník, filmový režisér a advokát
Alma mater	Univerzita Complutense v Madridu
Žánr	dramaturgie a divadlo
Významná díla	Vzbuzené zájmy
Ocenění	Nobelova cena za literaturu (1922); Dearest Son of Madrid (1924); velkokříž Řádu Alfonse XII. (1924); velkokříž Řádu Alfonse X. Moudrého (1944); Medal of Work Merit (1950); … více na Wikidatech
Rodiče	Mariano Benavente
	multimediální obsah na Commons
	galerie na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl: SKČR \| Knihovny.cz
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jacinto Benavente y Martínez (12. srpna 1866, Madrid – 14. července 1954, Madrid) byl španělský dramatik a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1922^[1].

Život

Benavente se narodil roku 1866 jako syn známého dětského lékaře. Studoval nejdříve práva, ale studia nedokončil. Po otcově smrti roku 1885 se vydal na cesty po Francii, Anglii a Rusku, které ovlivnily jeho zaměření na literaturu a divadlo a obohatily jeho tvůrčí rozlet. Po svém návratu do vlasti roku 1899 působil jako redaktor v několika novinách a časopisech. Svou literární dráhu začal roku 1892 sbírkou her pod názvem Teatro fantástico (Fantastické divadlo), poté vydal básnickou sbírkou Versos (1893, Verše) a povídkové knihy Vilanos (1893 , Chmýří) a Cartas de mujeres (1893, Dopisy žen), jejichž druhý svazek vydal roku 1902 a kterými získal pověst brilantního stylistika. Roku 1894 byla na jevišti uvedena jeho první divadelní hra El nido ajeno (Cizí hnízdo). Od té doby psal Benavente dvě až tři hry do roka, takže jich za svůj život napsal 172.

Benavente patřil společně s Píjo Barojou a Antoniem Machadem k nejvýznamnějším představitelům skupiny španělských myslitelů, básníků a spisovatelů označovaných jako „Generace 1898“, kteří si byli vědomi úpadkového stavu Španělska zejména po porážce v americko-španělské válce v roce 1898. Snažil se proto modernizovat španělskou divadelní scénu, povznést ji na evropskou úroveň, ale zároveň nepřetrhat pouta s tradicí. Svým nadáním, mimořádnou plodností, invencí a příměsí ironických a filozofických prvků získal doma i v cizině takovou proslulost, že byl společně s Luigi Pirandellem a G. B. Shawem považován za jednoho z nejpřednějších evropských dramatických autorů. Roku 1922 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… za talent, jímž pokračuje ve slavných tradicích španělského dramatu“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Benavente dokonale ovládal divadelní umění, ale problematika jeho prací bývá mnohdy povrchní. Satirické zaměření jeho her totiž působí spíše jako usměvavé škádlení než jako nemilosrdná kritika. Jádrem jeho tvory jsou mravoličné komedie, zaměřené na problematiku měšťanské společnosti, mnohdy se sklonem k sentimentálnímu konzervatismu, které se nejčastěji odehrávají v Madridu nebo v Moraledě, imaginárním kastilském provinčním městě. Benavente se ale věnoval i námětům vážným, a to nejen realistickým, ale i fantastickým a pohádkovým. Byl rovněž vynikajícím překladatelem Shakespeara, Molièra a Alexandra Dumase staršího.

Za španělské občanské války opustil s republikány Madrid, ale po Francově vítězství neemigroval. Byl ve Valencii zajat frankistickými oddíly, dopraven zpět do Madridu a tam držen v domácím vězení. Později se s režimem smířil a přijímal od něj i různá ocenění.

Jacinto Benavente zemřel roku 1954. Jeho sebrané dílo čítá jedenáct svazků. Dodnes jej někteří kritikové považují za španělského národního génia a jiní ho naproti tomu úplně odmítají.

Ačkoliv to nikdy veřejně nepřiznal, byla jeho homosexualita ve společnosti veřejným tajemstvím.^[2]^[3]

Hlavní dramatická díla

Teatro fantástico (1892, Fantastické divadlo)
El nido ajeno (1894, Cizí hnízdo),
Gente conocida (1896, Známí lidé), touto satirou na vyšší madridskou společnost se stal Benavenete uznávaným dramatikem.
La Farándula (1897, Farandola),
La gata de Anfora (1900, Angorská kočka),
Lo cursi (1901, Směšnost),
El primo Román (1901, Bratranec Roman),
La Gobernadora (1901, Guvernérova žena),
La Cenicienta (1902, Popelka), pohádková hra,
La noce del sábado (1903, Sobotní noc),
El dragón del fuegp (1904, Ohnivý drak),
Rosas de otoňo (1905, Podzimní růže), sentimentální komedie,
La princesa Bebé (1906, Princezna Bebé),
Los incredes creados (1907, Vzbuzené zájmy), autorova nejznámější hra vyznačující se důmyslností technické výstavby, napodobující loutkové divadlo a využívající pravidla komedie dell'arte.
Seňora ama (1908, Panímáma), realistická hra z venkovského prostředí,
EL principe qu todo lo aprendió en libros (1909, Princ, který se všemu naučil v knihách), pohádková hra,
La escuela de las princesas (1909, Škola princezen),
El criado de don Juan (1911, Sluha dona Juana),
La marquemida (1913, Nemilovaná),
La verdad (1915, Pravda),
La ciudad alegre y confiada (1916, Město veselí a lehkomyslnosti), pokračování hry Vzbuzené zájmy.
La Mefistófela (1918, Mefistofela),
La honra de los hombres (1919, Čest mužů),
La virtud sospechosa (1924, Podezřelá ctnost),
De muy buena familia (1931, Z velice dobré rodiny),
Santa Rusia (1932, Svatá Rus),
La novia de nieve (1934, Sněhová nevěsta), pohádková hra,
Bolitas de nieve (1935, Sněhové kuličky),
Lo increible (1940, Neuveřitelné),
La infanzona (1945, Šlechtična),
Abdicación (1948, Abdikace),
El alfiler en la boca (1954, Špendlík v ústech),
Hijos, padres de sus padres (1954, Synové, otci a jejich rodiče).

Česká vydání

Vzbuzené zájmy, Divadelní knihovna zahraničního měsíčníku Slavia, 1916, překlad A. V. Bejček,
Vzbuzené zájmy, Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1939, překlad R. J. Slabý,
Vzbuzené zájmy, Státní divadlo Brno 1976, překlad Vladimír Mikeš.

Odkazy

Reference

↑ Jacinto Benavente y Martínez, Spanish dramatist.
↑ La paradoja del comediógrafo. Diario ABC [online]. 2004-07-14 [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. (španělsky)
↑ LINK, Colors Sitges. Jacinto Benavente: juggling in a see-through closet; by Montserrat esquerda [online]. 2021-03-18 [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jacinto Benavente na Wikimedia Commons
Osoba Jacinto Benavente ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jacinto Benavente
Nobel Prize bio
Životopis na www.kirjasto.sci.fi

[1] Jacinto Benavente y Martínez, Spanish dramatist.

[2] La paradoja del comediógrafo. Diario ABC [online]. 2004-07-14 [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. (španělsky)

[3] LINK, Colors Sitges. Jacinto Benavente: juggling in a see-through closet; by Montserrat esquerda [online]. 2021-03-18 [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. (anglicky)

[1]

[2]

[3]

Nositelé Nobelovy ceny za literaturu

1901–1925	Sully Prudhomme (1901) Theodor Mommsen (1902) Bjørnstjerne Bjørnson (1903) Frédéric Mistral / José Echegaray (1904) Henryk Sienkiewicz (1905) Giosuè Carducci (1906) Rudyard Kipling (1907) Rudolf Eucken (1908) Selma Lagerlöfová (1909) Paul von Heyse (1910) Maurice Maeterlinck (1911) Gerhart Hauptmann (1912) Rabíndranáth Thákur (1913) Romain Rolland (1915) Verner von Heidenstam (1916) Karl Gjellerup / Henrik Pontoppidan (1917) Carl Spitteler (1919) Knut Hamsun (1920) Anatole France (1921) Jacinto Benavente (1922) William Butler Yeats (1923) Władysław Reymont (1924) George Bernard Shaw (1925)

1926–1950	Grazia Deleddaová (1926) Henri Bergson (1927) Sigrid Undsetová (1928) Thomas Mann (1929) Sinclair Lewis (1930) Erik Axel Karlfeldt (1931) John Galsworthy (1932) Ivan Alexejevič Bunin (1933) Luigi Pirandello (1934) Eugene O'Neill (1936) Roger Martin du Gard (1937) Pearl S. Bucková (1938) Frans Eemil Sillanpää (1939) Johannes Vilhelm Jensen (1944) Gabriela Mistralová (1945) Hermann Hesse (1946) André Gide (1947) T. S. Eliot (1948) William Faulkner (1949) Bertrand Russell (1950)

1951–1975	Pär Lagerkvist (1951) François Mauriac (1952) Winston Churchill (1953) Ernest Hemingway (1954) Halldór Laxness (1955) Juan Ramón Jiménez (1956) Albert Camus (1957) Boris Pasternak (1958) Salvatore Quasimodo (1959) Saint-John Perse (1960) Ivo Andrić (1961) John Steinbeck (1962) Jorgos Seferis (1963) Jean-Paul Sartre (cenu odmítl) (1964) Michail Šolochov (1965) Šmu'el Josef Agnon / Nelly Sachsová (1966) Miguel Ángel Asturias (1967) Jasunari Kawabata (1968) Samuel Beckett (1969) Alexandr Solženicyn (1970) Pablo Neruda (1971) Heinrich Böll (1972) Patrick White (1973) Eyvind Johnson / Harry Martinson (1974) Eugenio Montale (1975)

1976–2000	Saul Bellow (1976) Vicente Aleixandre (1977) Isaac Bashevis Singer (1978) Odysseas Elytis (1979) Czesław Miłosz (1980) Elias Canetti (1981) Gabriel García Márquez (1982) William Golding (1983) Jaroslav Seifert (1984) Claude Simon (1985) Wole Soyinka (1986) Josif Brodskij (1987) Nagíb Mahfúz (1988) Camilo José Cela (1989) Octavio Paz (1990) Nadine Gordimerová (1991) Derek Walcott (1992) Toni Morrisonová (1993) Kenzaburó Óe (1994) Seamus Heaney (1995) Wisława Szymborská (1996) Dario Fo (1997) José Saramago (1998) Günter Grass (1999) Kao Sing-ťien (2000)

2001–2025	V. S. Naipaul (2001) Imre Kertész (2002) John Maxwell Coetzee (2003) Elfriede Jelineková (2004) Harold Pinter (2005) Orhan Pamuk (2006) Doris Lessingová (2007) Jean-Marie Gustave Le Clézio (2008) Herta Müllerová (2009) Mario Vargas Llosa (2010) Tomas Tranströmer (2011) Mo Jen (2012) Alice Munroová (2013) Patrick Modiano (2014) Světlana Alexijevičová (2015) Bob Dylan (2016) Kazuo Ishiguro (2017) Olga Tokarczuková (2018) Peter Handke (2019) Louise Glücková (2020) Abdulrazak Gurnah (2021) Annie Ernauxová (2022) Jon Fosse (2023) Han Kang (2024)