Přeskočit na obsah

Hrdlička zahradní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxHrdlička zahradní
alternativní popis obrázku chybí
Hrdlička zahradní
(Streptopelia decaocto decaocto)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádměkkozobí (Columbiformes)
Čeleďholubovití (Columbidae)
Rodhrdlička (Streptopelia)
Binomické jméno
Streptopelia decaocto
(Frivaldszky, 1838)
Mapa šíření v Evropě
Mapa šíření v Evropě
Mapa šíření v Evropě
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) je středně velký ptákčeledi holubovitých (Columbidae).

S délkou 31–33 cm je velká přibližně jako holub domácí (Columba livia f. domestica), v porovnání s ním je však štíhlejší a má i delší ocas. V rozpětí křídel měří 47–55 cm a váží 150–200 g. Opeření je jednotně béžově-hnědé s tmavšími křídly s černými letkami a světlejší hlavou a spodinou těla. Kolem jasně červeného oka se táhne úzký bílý proužek, zobák má šedý, končetiny růžovo-červené. Jejím nejvýraznějším znakem je však černý, bíle lemovaný pruh na krku, díky kterému získala svůj název v mnoha světových jazycích. V letu jsou u ní patrné také bílé pásky na svrchní straně ocasu, spodní strana je černo-bílá. Pohlaví jsou zbarvena totožně, mladí ptáci pak zcela postrádají charakteristický pruh na krku a mají i hnědě zbarvené duhovky.[2][3][4]

Zpěv hrdličky zahradní tvoří tříslabičné „gu gů gu“, s důrazem na druhou slabiku. Při přistání nebo znepokojení se pak často ozývá nosovým „chééch“.[5]

Problémy s přehráváním? Nápověda.

V Česku je hrdlička zahradní lovnou zvěří. Doba lovu je od 16. října do 15. února.

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Hrdlička zahradní není tažná, ale silně disperzní. Na konci 19. století její areál rozšíření zaujímal mírné a subtropické oblasti Asie v rozmezí od Turecka východně až po jižní Čínu a jižně pak přes Indii až po Srí Lanku. Během 20. století se však začala masivně šířit směrem na západ, do Evropy. Na Balkáně se poprvé objevila mezi lety 1900–1920, v Německu byla poprvé zaznamenána již v roce 1945, ve Velké Británii roku 1953, v Irsku roku 1959 a na Faerských ostrovech na počátku 70. let. Na konci 20. století již její areál rozšíření severovýchodně zasahoval v Norsku až po Severní polární kruh, východně po UralRusku a jihozápadně po Kanárské ostrovy a severní Afriku v rozmezí od Maroka po Egypt. K viditelné expanzi došlo také na samotném východě jejího původního areálu rozšíření, kde se rozšířila až po střední a severní Čínu a dokonce i Japonsko. Několikrát byla zaznamenána také na Islandu, nikdy zde však neutvořila stálou populaci.[2][3][6][7]

Během 70. let byla zavlečena na Bahamy, odkud se rozšířila na Floridu. V současné době je zde považována za invazní druh.[8]

Hrdlička zahradní je silně synantropním druhem. Hnízdí ve vesnicích a ve městech, za potravou pak často zalétává do otevřených krajin, zejména na pole a louky.

Výskyt v Česku

[editovat | editovat zdroj]

První výskyt byl zaznamenán v roce 1942 v Brně, do roku 1955 obsadila území celé republiky. V České republice je běžná, hnízdí zde v počtu 200 000–400 000 párů. U jejího populačního trendu byl přitom v minulých letech zaznamenán mírný vzestup.[9]

Vejce hrdličky zahradní

Mimo hnízdní období, kdy vykazuje teritoriální chování, se často sdružuje do hejn. Zvláště početná hejna lze zaznamenat na společných nocovištích a během zimního období na místech s dostatkem potravy. Ačkoli obvykle čítají 10–50 jedinců, jsou známá i hejna čítající jedinců až 10 000.[3]

Živí se především semeny, ale požírá také bobule a zelené části rostlin.[10]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]
Hrdlička na hnízdě

Hrdlička zahradní hnízdí nejpočetněji v rozmezí od března do října,[5] může však zahnízdit i v mírných zimách. Samci při námluvách předvádí letecké manévry, při kterých krouživým letem klesají dolů a poté opět vyletují do výše. Jednoduché hnízdo z větviček staví obvykle nevysoko na stromech (přednostně jehličnatých), keřích nebo na budovách. Ročně mívá 2–6 snůšek po 2 bílých 30,6 × 23,4 mm[11] velkých vejcích, na jejichž 14–16 denní inkubaci se podílí střídavě oba rodiče. Mláďata pak hnízdo opouští po 14–20 dnech.[3][10]

Rozlišují se dva poddruhy:

  • Streptopelia decaocto decaocto obývá východní část areálu druhu. Zdaleka převažuje a je právě tím, u kterého během 20. století došlo k popsané expanzi.
  • Streptopelia decaocto xanthocyclus, se vyskytuje v jihovýchodní Asii od Barmy východně až po Čínu. Od nominálního poddruhu (S. d. decaocto) se liší také žlutým kroužkem kolem oka (který je u druhého poddruhu bílý).[6]

V minulosti byly občas rozlišovány i 2 další poddruhy: Streptopelia decaocto stoliczkae, rozšířený ve střední Asii, a Streptopelia decaocto intercedens žijící v jižní Indii a na Srí Lance.[3] Nyní jsou oba řazeny k nominálnímu poddruhu, tedy k S. d. decaocto.[6]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. a b Snow, D. W.; & Perrins, C. M. (1998). The Birds of the Western Palearctic. Oxford: Oxford University Press. ISBN 0-19-854099-X. (anglicky)
  3. a b c d e Cramp, S., ed. (1985). The Birds of the Western Palearctic 4: 340–353. ISBN 978-0-19-857507-8 (anglicky)
  4. Javier Blasco-Zumeta, Laboratorio Virtual Ibercaja Collared Dove Archivováno 12. 8. 2011 na Wayback Machine.
  5. a b VOLKER, Dierschke. Ptáci. Praha: Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. 
  6. a b c Hoyo, J. del, et al., eds. (1997). Handbook of the Birds of the World, 4. vydání, Barcelona: Lynx Edicions. str. 137. ISBN 84-87334-22-9. (anglicky)
  7. Hagemeijer, W. J. M., & Blair, M. J., eds. (1997). The EBCC Atlas of European Breeding Birds. Poyser, Londýn ISBN 0-85661-091-7. (anglicky)
  8. Beckett, S. M., Komar, N., & Doherty, P. F. (2007). Population Estimates for Eurasian Collared-dove in Northeastern Colorado. The Wilson Journal of Ornithology 119 (3): 471–475. Abstract. (anglicky)
  9. Jednotný program sčítání ptáků [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2010-08-23]. Dostupné online. 
  10. a b POŘÍZ, Jindřich. hrdlička zahradní [online]. BioLib [cit. 2010-08-23]. Dostupné online. 
  11. DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 9788020009272. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]