Fokker F.VII
| Fokker F.VII | |
|---|---|
 Fokker F.VIIb/3m Southern Cross byl prvním letounem, který přeletěl Tichý oceán | |
| Určení | dopravní letoun |
| Výrobce | Fokker Avia Praha |
| První let | 11. dubna 1924 (F-VII)[1] 4. září 1925 (F-VIIa-3m)[2] |
| Zařazeno | 1924 |
| Uživatel | Nizozemsko Japonsko Švýcarsko Španělsko Kanada Finsko Chorvatsko Etiopie |
| Varianty | Avia F-VIIb-3m |
| Další vývoj | Fokker F.X |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Fokker F.VII byl nizozemský dopravní letoun z první poloviny 20. let 20. století. Typ existoval v jednomotorové a třímotorové variantě. Tento typ měl z letadel Anthony H.G. Fokkera největší význam pro rozvoj světové letecké dopravy.[3]
Historie
[editovat | editovat zdroj].jpg)
První prototyp F.VII (H-NACC) byl zalétán roku 1924 poháněný jedním řadovým motorem Rolls-Royce Eagle IX o výkonu 265 kW a téhož roku začala jeho sériová výroba. Letouny měly dvoumístnou otevřenou pilotní kabinu s čelním štítkem a mohly pojmout 8 cestujících. Holandská dopravní společnost KLM Royal Dutch Airlines zakoupila včetně prototypu čtyři stroje a pátý s motorem Napier Lion o 330 kW. Dva z nich později obdržely hvězdicové pohonné jednotky Jupiter VI o výkonu 353 kW. Prototyp pak vykonal mezi 1. říjnem a 24. listopadem 1924 první etapový let Amsterdam–Batávie.
12. března 1925 vzlétl další prototyp (H-NAZC) modernizovaného stroje s řadovým, kapalinou chlazeným vidlicovým dvanáctiválcovým motorem Packard Liberty o výkonu 295 kW (400 k).[4] Tento letoun, označený v sériové výrobě jako F-VIIa, byl dále modernizován. Změněn byl půdorys křídla: s menším rozpětím, větší štíhlostí a se zaoblenými konci. Letouny měly instalované nové teleskopické podvozkové nohy s gumovými tlumiči a modernizací prošla také dvoumístná již zakrytá kabina pro piloty. Z prvních sériových jednomotorových F-VIIa zakoupily čtyři USA, jeden odebralo Royal Air Force a jedenáct KLM. Holandské stroje poháněly hvězdicové motory Jupiter 9A o výkonu 295 kW, které se staly standardem pro většinu vyprodukovaných Fokkerů F-VIIa. KLM později ve svých dílnách z náhradních dílů sestavila tři nové letouny.
.jpg)
Jednomotorové F-VIIa používala také švýcarská dopravní společnost Balair a dánské DDL a Skaneflyg. Polská společnost LOT zakoupila šest strojů F-VIIa s řadovými motory Lorraine-Dietrich 12Eb o výkonu 330 kW z nichž některé později obdržely motory Jupiter. Hvězdicové Jupitery poháněly také sedm letounů dodaných civilnímu přepravci CIDNA, která později šest strojů přepracovala na třímotorové F-VIIa/3m. Francouzský přepravce STAR používal tři Fokkery F-VIIa s řadovými motory Lorraine-Dietrich 12Ed, 12 holandských F-VIIa bylo také exportováno do USA, kde byly také licenčně vyráběny. F-VIIa s jedním řadovým motorem Lorraine sloužil jako vojenský v etiopském letectvu.
V roce 1925 byla v USA pořádána soutěž spolehlivosti dopravních letounů Ford Reliability Tour, pro kterou Fokker upravil jeden F-VIIa na třímotorový typ F-VIIa/3m (Trimotor). Jeden motor Wright Whirlwind J-4 o výkonu 147 kW byl instalován v přídi, zbylé dva byly zavěšeny pod křídlem. Fokker jej zalétal 4. září 1925 v Holandsku, pak byl přepraven lodí do New Yorku. Trať dlouhou 3060 km začínající i končící v Detroitu pilotoval osobně Anthony Fokker, který se stal rovněž vítězem soutěže. Po jejím ukončení stroj zakoupil Henry Ford, byl pokřtěn „Josephine Ford“ a věnován polární výpravě Richarda E. Byrda a Bennetta. Jako první letoun pak překonal 9. května 1925 severní pól.[5]
Fokkerova pobočka v USA, společnost Atlantic Aircraft, začala variantu F-VIIa/3m vyrábět zejména pro armádu, sériová produkce probíhala také v Holandsku.
Pro polární expedici George H. Wilkinse byly v březnu 1926 zakoupeny dva letouny Fokker F.VII v jednomotorové i třímotorové konfiguraci. Jednomotorový Fokker pokřtěný „Alaskan“ byl zničen při havárii brzy po předání, druhý letoun jménem „Detroiter“ havaroval na druhý den. G. Wilkins se rozhodl pro spojení křídla Alaskanu s trupem Detroiteru a celou rekonstrukci zadal firmě Boeing v Seattlu. Při této příležitosti byla na renovovaný letoun namontována nestandardní směrovka a křídlo bylo opatřeno novým dílem zvětšujícím rozpětí. Nevybavený drak letounu v roce 1927 zakoupil za 3000£ australský letec Charles Kingsford Smith, bývalý pilot 23. perutě Royal Flying Corps, který se chtěl pokusit o přelet Pacifiku. Svůj stroj nechal osadit trojicí motorů Wright Whirlwind a pojmenoval ho „Southern Cross“ (G-AUSU). Před dálkovým přeletem byl letoun upraven tak, aby mohl nést větší zásobu paliva společně se zesílením trupu a podvozku. 30. května 1928 odstartoval společně s Charlesem T. P. Ulmem, Američanem Harry W. Lyonem jako navigátorem a mechanikem Jamesem W. Warnerem z letiště Oakland Field u San Francisca a zamířil nad Havajské ostrovy. Let pak pokračoval nad souostroví Fidži a navzdory tropické bouři přistál 9. června 1928 na Eagle Farm Aerodrome v rodném Brisbane. Byl tak poprvé letecky překonán Tichý oceán v letovém čase 83 hodin 38 minut. Charles Kingsford-Smith uskutečnil první přelet Tichého oceánu a Tasmanova moře mezi 8. a 9. srpnem z Melbourne do Perthu, 10. až 11. září přelétl z Tasmánie na Nový Zéland[4] a 8. až 9. října zpátky z Blenheimu do Sydney. Na přelomu června a července 1929 „Southern Cross“ se Smithem uskutečnil etapový let Sydney–Londýn v rekordním čase 12 dní 14 hodin 18 minut. Po tomto rekordním letu prošel „Jižní kříž“ komplexní revizí ve Fokkerově továrně v Amsterodamu a v roce 1930 tak mohly jeho dálkové lety úspěšně pokračovat. V červnu Smith s mezinárodní osádkou přeletěl severní Atlantik z Irska do New Yorku s mezipřistáním na Newfoundlandu. V červenci 1930 na tento let navázal přeletem do San Francisca, čímž dokončil etapový oblet Země, který uskutečnil v průběhu 25 měsíců. Fokker poté létal v Austrálii a v polovině 30. let obdržel imatrikulaci VH-USU.
Od roku 1928 byla po zkušenostech s větším křídlem vyráběna verze F-VIIb/3m, u níž byly také odstraněny nedostatky předchozích typů. Jejich největším odběratelem se stal dopravce KLM a východoindická KNILM. F-VIIb/3m provozovala také belgická společnost Sabena, kde byl v této zemi rovněž licenčně vyráběn firmou SABCA (Société Anonyme Belge de Constructions Aéronautiques) v počtu 28 letounů. Licenční výrobu těchto letounů převzala rovněž továrna SA Officine Ferroviarie Meridionali z Neapole jako IMAM Ro-10 v Itálii, Plage i Laśkiewicz (Zakłady Mechaniczne E. Plage i T. Laśkiewicz) v polském Lublinu (18 letounů, polské strojů byly využívány jako bombardéry), v Maďarsku Manfred Weiss a AISA (Talleres Loring) ve Španělsku.[5][7] Ve Velké Británii firma Avro vyrobila 13 strojů pod označením Avro 618 Ten (Deset). Číslo 10 (2+8) udávalo kapacitu s osádkou.[3]
Použití v Československu
[editovat | editovat zdroj]V březnu roku 1928 zakoupila Československá letecká společnost (ČLS) dva jednomotorové F-VIIa od KLM (výr. č. 4918, H-NADG a výr. č. 4919, H-NADF), kterým byly přiděleny 26. března 1928 poznávací značky L-BAAH (v roce 1930 změněno na OK-AAH) a L-BAAI (OK-AAI). Byly určeny pro dvoučlennou posádku a osm cestujících. Stroje v ČSR poháněly motory Walter Jupiter IV o výkonu 309 kW.[8]
Ve světovém měřítku a i pro československou leteckou dopravu však měly zásadnější význam třímotorové stroje F-VIIb-3m. Licenci na stavbu 30 letounů třímotorové verze získala Avia Čakovice, která tyto letouny začala vyrábět pod označením Avia F-VIIb-3m s třílistou kovovou vrtulí.[9] Celkem bylo v Avii vyrobeno 19 letounů (5× ČSA, 8× ČLS, 4× CIDNA, 1× Baťova letecká společnost a 1× Ministerstvo národní obrany),[10] které znamenaly nejen zaměstnanost ale i zkušenosti pro dělníky a techniky.
Varianty
[editovat | editovat zdroj]- F.VII - základní, jednomotorová verze s řadovým dvanáctiválcem
- F.VIIa - jednomotorová verze s hvězdicovým motorem; vyrobeno ca 45 letounů, z nichž některé byly přestavěny na třímotorové verze
- F.VIIa/3m - třímotorová verze
- F.VIIb/3m - třímotorová verze s větší nosnou plochou; třímotorových verzí vyrobeno ca 170 letounů vč. licenčních s různými typy motorů
Specifikace
[editovat | editovat zdroj]
Technické údaje
[editovat | editovat zdroj]| Typ | F-VII | F-VIIa | F.VIIa/3m | F.VIIb/3m |
|---|---|---|---|---|
| Rok zavedení | 1924 | 1925 | 1925 | 1928 |
| Posádka | 2 | 2 | 2 | 2 |
| Kapacita | 8 | 8 | 8 | 8 - 12 |
| Rozpětí (m) | 22,00 | 19,31 | 19,31 | 21,72 |
| Délka (m) | 13,50 | 14,35 | 14,50 | 14,50 |
| Výška (m) | 3,81 | 3,90 | ||
| Nosná plocha (m2) | 71,77 | 58,50 | 58,50 | 67,60 |
| Hmotnost prázdného letounu (kg) | 1955 | 1950 | 2350 | 2440 |
| Vzletová hmotnost (kg) | 3700 | 3650 | 4100 | 5250 |
| Počet motorů | 1 | 1 | 3 | 3 |
| Typ motoru | RR Eagle IX | GR Jupiter | AS Lynx | GR Titan |
| Nejvyšší výkon motoru (kW) | 264 | 309 | 147 | 184 |
Výkony
[editovat | editovat zdroj]| Typ | F-VII | F-VIIa | F.VIIa/3m | F.VIIb/3m |
|---|---|---|---|---|
| Maximální rychlost (km/h) | 156 | 185 | 190 | 195 |
| Cestovní rychlost (km/h) | 128 | 155 | 165 | 165 |
| Dostup (m) | 4500 | 2600 | 3300 | 3100 |
| Dolet (km) | 800 | - | 600 | 960 |
| Vytrvalost (h) | - | 7,5 | - | - |
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Dutch Aviation – Fokker F.VII [online]. [cit. 2007-08-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ NĚMEČEK, Václav; TÝC, Pavel. Třímotorová dopravní letadla. 2., doplněné vyd. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 1981.
- ↑ a b c NĚMEČEK, Václav. Civilní letadla 1. I. vyd. Praha: NADAS, 1981. 392 s. S. 101, 106–107, 112, 121–122, 134, 139, 149, 191.
- ↑ a b WHITEMAN, Philip. Obrazová historie letectví. I. vyd. Brno/Praha: CPress v Albatros Media a.s., 2019. 320 s. ISBN 978-80-264-2738-4. S. 28–29, 66.
- ↑ a b c NĚMEČEK, Václav. Třímotorová dopravní letadla. I. vyd. Praha: NADAS, 1979. 176 s. Dostupné online. S. 52-53, 161.
- ↑ WALLWORK, Ellery D. Flight of the 'Question Mark' [online]. Scott Air Force Base, Illinois: Air Mobility Command/United States Air Force, 2008-12-18, rev. 2009-06-01 [cit. 2019-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
- ↑ MIKESZ, Zbigniew. Fokker F.VIIb/3m [online]. Nelahozeves: Občanské sdružení valka.cz, 2007-02-03 [cit. 2020-03-21]. Dostupné online.
- ↑ NĚMEČEK, Václav. Československá letadla I (1918-1945). III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. 368 s. S. 150–152, 258–259, 284, 290–291, 293.
- ↑ FLIEGER, Jan. Avia Fokker F-VIIb-3m [online]. Nelahozeves: Občanské sdružení valka.cz, 2004-01-15 [cit. 2020-03-21]. Dostupné online.
- ↑ ČÍŽEK, Martin. Letadla zrazeného nebe - Československá vojenská letadla v roce 1938. I. vyd. Praha: Naše vojsko, 2015. 255+32 s. ISBN 978-80-206-1576-3. S. 129–131.
- ↑ NĚMEČEK, Václav. Československá letadla I (1918-1945). III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. 368 s. S. 150–152, 258–259.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- NĚMEČEK, Václav. Jednomotorová dopravní letadla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 1990. (Atlas letadel; sv. 8). ISBN 80-7030-106-6.
- POSTMA, Thijs. Fokker: Aircraft Builders to the World (anglicky). London: Jane's, 1979. ISBN 0-7106-0059-3.
- THURSTON, David B. (2000). World's Most Significant and Magnificent Aircraft: Evolution of the Modern Airplane (anglicky) SAE. pp. 127–128. ISBN 978-0-7680-0537-0.
- MUNSON, Kenneth. Airliners between the wars 1919-1939 (anglicky). Blandford Press, London 1972. ISBN 0-7137-05671.
- VÁCLAVÍK, Josef. Avia-Fokker F.VIIb.1 v čs. letectvu, Letectví a kosmonautika, Praha: 2002, č. 3.
- FIDLER, Jiří. SLUKA, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky Československé 1920 - 1938, LIBRI: 2006, 767 s., ISBN 80-7277-256-2
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Fokker F.VII na Wikimedia Commons - (anglicky) Kamufláže letounu Fokker F.VII Archivováno 29. 10. 2020 na Wayback Machine.
- (anglicky) Fotogalerie letounu Fokker F.VII
