Přeskočit na obsah

Daktyl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dvojslabičné
◡ – jamb
– ◡ trochej
– – spondej
Trojslabičné
◡ ◡ ◡ tribrachys
– ◡ ◡ daktyl
◡ – ◡ amfibrach
◡ ◡ – anapest
Kombinované
 – ◡ ◡ – ◡  daktylotrochej
Legenda
dlouhá, přízvučná slabika
krátká, nepřízvučná slabika
Mnemotechnická pomůcka k počítání daktylů

Daktyl je v metrice stopa, skládající se z jedné přízvučné (či v časoměrném verši dlouhé) slabiky a dvou nepřízvučných (či krátkých) v uvedeném pořadí. Daktyl je v české literatuře velmi hojný a používaný (a také kombinovaný s jinými stopami, především s trocheji, pak se mu říká daktylotrochej), což souvisí i s jeho snadnou vytvořitelností, skládá se z nich také tzv. hexametr.

Černý bor utíká s kopečka,
široké jezero pod ním,
nad vodou tají rybárky,
podobny plachtám jsou lodním.

Hradisko sivé a vysoké,
na příkré vyhnáno skále -
dnes tam jen Themida promlouvá
ve jménu boha a krále.

Petr Bezruč - Plumlov

(Pro větší srozumitelnost jsou přízvučné slabiky vyznačeny tučně, v citované ukázce je poslední stopa sudých veršů neúplná.) Daktylská tendence se uplatňuje také v českém alexandrínu, i když původně tento druh verše byl jambický:

Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
(Jiří Orten, Sedmá elegie)

V polské literatuře daktyl (i když není přirozený rytmus) se vyskutuje především ve sloce 10(5+5)|8|10(5+5)|8, která se jmenuje stanislavovská, protože byla velmi popularní během panování krále Stanislava Augusta Poniatowského (konec 18. století).

Broni się jeszcze z wież Alpuhary
Almanzor z garstką rycerzy.
Hiszpan pod miastem zatknął sztandary,
Jutro do szturmu uderzy.
(Adam Mickiewicz, Alpuhara (balada) z epické básně Konrad Wallenrod)