Přeskočit na obsah

Bělidla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
O bývalém předměstí Kroměříže pojednává článek Bělidla (Kroměříž).
Bělidla
Jedinou památkou, která je na Bělidlech v seznamu kulturních památek, je zvonička a mariánský sloup na Libušině ulici.
Jedinou památkou, která je na Bělidlech v seznamu kulturních památek, je zvonička a mariánský sloup na Libušině ulici.
Lokalita
Charakterměstská čtvrť
ObecOlomouc
OkresOlomouc
KrajOlomoucký kraj
Historická zeměMorava
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel834 (2021)[1]
Katastrální územíBělidla (0,46 km²)
PSČ779 00
Počet domů208 (2011)[2]
Bělidla na mapě
Bělidla
Bělidla
Další údaje
Kód části obce413780
Kód k. ú.710881
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bělidla (německy Bleich[3]) je historická obec, městská čtvrť a katastrální území, část statutárního města Olomouc východně od centra Olomouce. Žije zde necelých tisíc obyvatel.

Území zvaná Bělidla jsou vlastně v Olomouci dvě. První Bělidla (německy Pilten) byla stará osada tkalců v místech dnešní ulice Sokolská, která vznikla na severu těsně za městskými hradbami a až v polovině 16. století se po vybudování nových hradeb stala součástí Olomouce. To bylo také poslední rozšíření města před vznikem Velké Olomouce v roce 1919. Zdejší osídlení se v sevření hradeb roztáhlo do šíře a když už ani to nestačilo, část zdejších obyvatel počátkem 17. století odešla na pozemky statku „Šenkovství markrabské“ na východ od města u řeky Bystřice, dnes zastavěné železničním kolejištěm, kde založili nová Bělidla.[4]

Tato osada ale musela po roce 1746 ustoupit výstavbě olomoucké pevnosti, domy byly zbořeny a jejich obyvatelé se převážně přestěhovali do nově vzniklé osady Pavlovičky. Až roku 1790 po rozparcelování místního městského hospodářského dvora svá Bělidla (německy Bleich) ještě o něco východněji od dřívějších obnovili. Patřila opět Olomouci, ale od roku 1850 už šlo o samostatnou katastrální a politickou obec. Její rozvoj značně ovlivňovala železnice, kromě toho zde byla založena Brachova sladovna, Zornův potravinářský závod Merkur nebo pily knížete Lichtenštejna a Číhalova. Obyvatelstvo Bělidel bylo převážně české, farností i školou příslušné do Chválkovic, až roku 1893 zde byla postavena škola vlastní. Škola má jméno Speciální škola Z. Matějčka a je pojmenovaná po dětském psychologovi Zdeňkovi Matějčkovi. Spolková činnost se odehrávala převážně v sousedních Hodolanech, se kterými zdejší občané měli úzké vztahy. V roce 1909 zde ale v hostinci Na Blajchu vznikl Sokol. V roce 1919 se Bělidla stala jako další předměstí součástí Olomouce.[4]

Vývoj Bělidel podle sčítání lidu[5][6]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930
Obyvatel 633 788 964 1113 1502 1782 1811[p 1]
Domů 33 61 78 94 140 169 198
Rok 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatel 1357 1802 1146 842 754 763 779
Domů 208 ? 196 182 185 183 208
  1. Z toho 1596 osob národnosti československé, 181 německé a 34 ostatních.[7]
  1. Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01].
  2. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Český statistický úřad. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  3. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 476. 
  4. a b TICHÁK, Milan. Paměť olomouckých předměstí. Olomouc: Votobia, 2000. ISBN 80-7198-447-7. S. 45–48. 
  5. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Svazek I. Praha: Český statistický úřad, 2006. Dostupné online. ISBN 80-250-1311-1. S. 658–659.  Archivováno 16. 7. 2021 na Wayback Machine.
  6. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, Ministerstvo vnitra České republiky, 2013. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 504.  Archivováno 18. 5. 2019 na Wayback Machine.
  7. Statistický lexikon obcí v Republice československé II. Země moravskoslezská. Praha: Ministerstvo vnitra a Státní úřad statistický, 1935. S. 85. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]