Aplit
Aplit je souborný název pro světlé, na minerály bohaté, jemnozrnné žilné horniny spojené s plutonity nebo metasomaticky změněnými horninami. Jsou obvykle vázané na granity a mají podobné složení. Vyznačují se velmi nízkým obsahem mafitů (méně než 5 procent).
Etymologie
[editovat | editovat zdroj]
Termín aplit je odvozen z řeckého ἀπλος (haplos), což znamená jednoduchý. Do vědecké literatury jej kolem roku 1800 poprvé uvedl A.J. Retz[1] a později (1823) Karl Cäsar von Leonhard, pravděpodobně na základě relativně jednoduché mineralogické struktury této horniny.
Předpona aplo- se používá k označení světlých, mineralogicky jednoduchých hornin, které jsou ochuzeny o feromagnetické minerály. Příklady jsou aplodiorit a aplogranit. Termín aplosyenit, který zavedl Walter Ehrenreich Tröger v roce 1935 ve své speciální petrografii vyvřelých hornin (Spezielle Petrographie der Eruptivgesteine), se již nepoužívá.
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]Vzhledem k jejich asociaci (společenství) s granitoidy a příležitostně i s bazickými vyvřelinami jako je např. gabro, se aplity vyskytují celosvětově (kristalinikum, orogeny, batolity, intruzivní horniny).
Granitické aplity jsou hojně rozšířeny v krystaliniku Českého masivu zejména v granitoidních masivech a jejich blízkém okolí (středočeský pluton, moldanubický pluton, brněnský a dyjský masiv), vyskytují se v moldanubiku, moraviku i dalších oblastech.[2][3]
Popis
[editovat | editovat zdroj]
Aplity jsou velmi světlé, husté, jemnozrnné až velmi jemnozrnné žilné horniny. Jejich barva se může lišit od bílé přes světle šedou až po růžovou. Jejich struktura je obvykle velmi jednotná a neporfyrová. Velikost zrna se pohybuje v řádu submilimetrů a k identifikaci minerálů je proto zapotřebí lupa. Vzhledem k malým a velmi jednotným velikostem zrn lze u magmatických aplitů předpokládat velmi rychlou a současnou krystalizaci. Krystalové formy jsou převážně hypidiomorfní, struktura je mozaikovitá. Síla žil aplitů je obvykle v rozmezí centimetrů, vzácněji v rozmezí decimetrů, příležitostně v rozmezí metrů. Velmi vzácně mohou také tvořit menší žilky nebo nepravidelné shluky uvnitř nebo na okrajích plutonů. Aplitické okrajové zóny se často nacházejí na pegmatitech.
Chemické složení
[editovat | editovat zdroj]
Aplity jsou tvořeny převážně křemenem, alkalickým živcem (obvykle ortoklasem nebo mikropertitem) a plagioklasem. Jsou velmi ochuzeny o mafické minerály (obvykle se jedná o biotit), přičemž jejich barevné číslo je obvykle nižší než 5 (hololeukokratní), ale v kombinaci se zásaditějšími intruzivy může vzrůst až na 10. Jejich chemismus je často velmi podobný složení jemnozrnné základní hmotě porfyrických matečních hornin. Překvapivě jde o eutektické složení granitoidů. Jejich alkalické živce mohou mít občas také porfyrické sklony, ale křemen téměř nikdy. To podtrhuje jejich příbuzenství s granofyry (plutonity), křemennými porfyry a felsity. Aplity spojené s diority a křemennými diority mají obvykle mírně odlišné složení, takže obsahují především plagioklas (oligoklas) a také muskovit, apatit a zirkon. Syenitové aplity vykazují především alkalické živce, které lze ve vzácných eleolitických[pozn 1] syenitech spojovat i s nefelinem (aplity obsahující nefelin byly dříve označovány také jako aploidy). Pokud se obsah křemene výrazně zvýší, aplity přecházejí pomocí velmi bohatých modifikací, jako je beresit, do křemenných žil.
Biotit a další feromagnetické (obsahující Fe–Mg) minerály se vyskytují jen zřídka nebo téměř vůbec.
Kromě pneumatolytických minerálů, jako je topas a fluorit, se někdy mohou vyskytovat i turmalíny.
Aplity často vykazují zvýšené koncentrace prvků beryllium a lithium.
Vznik
[editovat | editovat zdroj]Aplity mohou vznikat dvěma odlišnými procesy:
- magmaticky
- metasomaticky
Magmatický vznik
[editovat | editovat zdroj]Aplit představuje roztavenou výplň puklin nebo puklinových systémů v plutonických horninových tělesech, která vniká do puklin jako zbytková eutektická tavenina v magmatickém stavu a to v pozdní fázi vzniku příslušných plutonů. Malá velikost zrn aplitů naznačuje rychlé ochlazení zbytkové taveniny.
Metasomatický vznik
[editovat | editovat zdroj]Aplit vznikal in situ pomocí chemických reakcí (metasomatická diferenciace) v pevném stavu, bez posunů hostitelské horniny. Chemická výměna látek je obvykle účinná pouze v rozmezí centimetrů až decimetrů. Po ochlazení z horkých roztoků vykrystalizují minerály živec a křemen, které vytvoří v tmavé hornině (označované jako paleosom) světlé proužky (leukosom). Tmavé pruhy s relikty minerálů původní horniny tvoří tzv. melanosom. Hostitelská hornina (paleosom) je obvykle ochuzena o světle zbarvené složky, jako je živec (ve výsledku se stává melanosomem), které se pak hromadí v leukozomu, aplitu. Metasomatické aplity jsou většinou obohaceny o křemen, ve srovnání s jejich mateční horninou.
Varianty
[editovat | editovat zdroj]Aplogranity nebo granitaplity jsou světle zbarvené horniny se stejným složením jako žula, ale biotit je vzácný nebo chybí. Kromě nich existují také syenitové, dioritové a gabroaplity.
Mikroaplity jsou extrémně jemnozrnné výplně dutin a trhlin v syntektonických[pozn 2] granitoidech.[4] Při postupující deformaci již granitoidy nemohou zcela vykrystalizovat. Navíc se již vykrystalizovaná zrna štěpí nebo trhají a zbývající tavenina je v dutinách donucena k rychlé krystalizaci. Výsledná výplň trhlin a dutin se proto skládá z drobných plagioklasů (albit, oligoklas) a xenomorfních křemenných zrn, často s laločnatými a pilovitými okraji. Mikroaplitické výplně typicky nevedou k nízkoteplotním popraskaným mikroklinům.
Využití
[editovat | editovat zdroj]Vzhledem k jejich výskytu jako relativně tenkých výplní spár a trhlin v horninách, se s aplity obchoduje jen zřídka, protože se vyskytují pouze v omezeném množství.
Příklad:
- Grigio Argento: stříbrošedý aplit ze Sardinie.
Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Eleolit je neprůhledný, zakalený nefelin, ve kterém byla při pozvolném ochlazování oddělena draselná složka. Leporelo [online]. [cit. 2022-02-03]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
- ↑ Syntektonický neboli synkinematicky - označení jevu, který nastal současně s jakoukoliv tektonickou deformací nebo tektonickým pochodem (synorogenní). Jevy, které předcházely tektonické činnosti nebo po ní následovaly, se nazývají pretektonické neboli prekinematické a posttektonické (postkinematické). PETRÁNEK, Jan. Encyklopecie geologie [online]. [cit. 2022-01-31]. Dostupné online.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aplit na německé Wikipedii.
- ↑ SVOBODA, Josef F. Naučný geologický slovník. 1.díl, A–M. Praha: Československá akademie věd, 1960. 704 s. S. 69.
- ↑ SVOBODA, Josef F. Naučný geologický slovník, 1.díl, A–M. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 704 s. S. 70.
- ↑ APLIT. petrol.sci.muni.cz [online]. [cit. 2022-01-17]. Dostupné online.
- ↑ M. J. HIBBARD: Deformation of incompletely crystallized systems: granitic gneisses and their tectonic implications. Ve: J. Geol. Svazek 95, 1986, S. 543–561.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Hans Murawski: Geologisches Wörterbuch. Vyd. Ferdinand Enke Verlag, Stuttgart 1992, ISBN 3-432-84109-4
- Dietmar Reinsch: Gesteinskunde. Ve: Bildungszentrum für das Steinmetz- und Bildhauerhandwerk (vydavatel.): Steinmetzpraxis: Das Handbuch für die tägliche Arbeit mit Naturwerkstein. 2. přepracované vydání.Nakladatelství Ebner Verlag, Ulm 1994, S. 225.
- Wolfhard Wimmenauer: Petrographie der magmatischen und metamorphen Gesteine. Ferdinand Enke Verlag, Stuttgart 1985, ISBN 3-432-94671-6
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Aplit na Wikimedia Commons
