Zucchero

Zucchero
Zucchero
	Na dánském festivalu ve Skanderborgu, 2007.
Základní informace
Rodné jméno	Adelmo Fornaciari
Jinak zvaný	Zucchero Fornaciari
Narození	25. září 1955 (69 let); Reggio nell'Emilia, Itálie
Žánry	Pop, Rock, Soul, blues, funky
Nástroje	piano, kytara
Aktivní roky	1970 – současnost
Vydavatel	Polydor/Universal Music Group
Ocenění	komandér Řádu za zásluhy o Italskou republiku
Děti	Irene Fornaciariová
Web	www.zucchero.it
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zucchero, rodným jménem Adelmo Fornaciari (* 25. září 1955, Reggio nell'Emilia), všeobecně známý pod uměleckým jménem Zucchero Fornaciari, je italský rockový zpěvák a skladatel ovlivněný několika hudebními styly jako jsou gospel, blues, rock, především pak ale baladickou a rytmickou linkou ve stylu boogie.

Osobní život

Narodil se jako Adelmo Fornaciari v severoitalském městě Reggio nell'Emilia. Většinu dětství však strávil v toskánském přímořském letovisku Forte dei Marmi. V současnosti žije v Pontremoli. Občas koncertuje se svou dcerou Irene Fornaciariovou.

Jeho hudební kariéra začala v roce 1970, kdy byl členem několika neznámých skupin jako I ducali, Le nuove luci, Sugar & Daniel, Sugar & Candies, a také formace Taxi se kterou v roce 1981 vyhrál na hudebním festivalu Castrocaro. O rok později se poprvé objevil na známém Festivalu Sanremo s písní Una notte che vola via, v roce 1983 pak zpíval skladbu Nuvola na festivalu ve Fiori. Stejného roku vydal první album Un po' di Zucchero s průměrným ohlasem.

Roku 1984 přechodně přesídlil do Kalifornie, kde spolupracoval s italským producentem Corradem Rusticim. Výsledkem práce se stalo album s názvem Donne, které vyšlo v roce 1985. Titulní píseň Donne se stala v rodné Itálii hitem. Následovalo album Blue's z roku 1988, které se stalo nejprodávanější nahrávkou v italské historii a jméno Zucchero zdomácnělo jak v rodné zemi, tak i ve zbytku Evropy. Hity se staly písně Con Le Mani, Solo una sana... a zejména Senza una Donna, kterou nazpíval s Paulem Youngem. Na následujícím turné se na jevišti potkal například s Joe Cockerem, Rayem Charlesem nebo Dee Dee Bridgewaterovou.

V roce 1989 vydává v Memphisu se skupinou desku Oro incenso e birra, album které je do značné míry ovlivněno americkým soulem. Obsahuje hity jako Diamante, Overdose (d'Amore), Il Mare a Wonderful World. V rolích spoluhráčů se zde objevili Eric Clapton či bluesový zpěvák Rufus Thomas. Album se stalo jedním z jeho nejúspěšnějších, když se ho celosvětově prodalo více než předchozího.

Mezinárodní úspěch

Po více než milionu prodaných kopií alb Blue's a Oro incenso e birra jen v Ïtálii, se v roce 1990 vydal dobýt zbytek Evropy. Začal produkovat anglické verze svých písní. Nejslavnější skladbou je Senza una Donna (Bez ženy), která má jak sólovou verzi, tak i formu duetu spolu s Paulem Youngem. V období 1991–1993 nahrál písně se slavnými zpěváky jako jsou Sting, Luciano Pavarotti, Andrea Bocelli, Peter Maffay, Elton John, Brian May a Eric Clapton. Většina z těchto duetů se objevil na kompilačním albu Zu & Co. z roku 2004. V roce 1992 se účastnil se skupinou Queen vzpomínkového koncertu na Freddie Mercuryho, když zazpíval Las Palabras de Amor. Roku 1991 vydal první živé album Live at the Kremlin z moskevského koncertu, kde se v roli hostů objevili Randy Crawfordová a Toni Childsová.

V roce 1992 vydal album Miserere. O dva roky později se objevil jako jediný z evropských zpěváků na 25. výročním koncertu k pořádání Festivalu ve Woodstocku. Roku 1995 vydal album Spirito DiVino, které obsahuje hity jako Il Volo, Papa perché? a X colpa di chi. Prodejnost překročila 3 miliony kopií po Evropě a deska se umístila na prvním místě celoroční italské hitparády. Následovaly další alba – "The Best of Zucchero: Sugar Fornaciari's Greatest Hits" a v roce 2002 bylo vydáno skvělé album "Shake", které obsahuje jeden z největších Zuccherových hitů "Baila Morena" nebo duet s bluesmanem Johnem Lee Hookerem ("I lay down"). Následovalo Shake world tour.

Na jaře 2004 byla vydána deska Zu & Co produkovaná dlouhých šestnáct let, která obsahuje duety se známými zpěváky jako Sting, B. B. King, Miles Davis, Maná, Sheryl Crow, Eric Clapton a Solomon Burke. 6. května 2004 jej pak představil na koncertu v londýnské Royal Albert Hall, kterého se zúčastnila řada hostů, mimo jiné zde uvedl cover verzi skladby Everybody's Got To Learn Sometime s korejskou houslistkou Jenny Bae.^[1] V červenci 2005 vystoupil na charitativním koncertu Live 8, a to jak na pódiu v Římě, tak i v Paříži.

V září 2006 bylo vydáno studiové album Fly, které obsahuje hity Bacco perbacco, Cuba libre, Occhi, a Un Kilo. Po dalším kompilačním albu následovalo během jara 2008 evropské turné nazvané All the Best tour, které zahrnovalo koncerty v Royal Albert Hall, na Rudém náměstí v Moskvě i fotbalovém stadionu AC Milan San Siro. Poté účinkoval v newyorské Carnegie Hall a poprvé v Austrálii. V listopadu 2008 vydal živou nahrávku Live in Italy, kterou tvořila sada 2 CD a 2 DVD s vystoupeními ve Veroně 2007 a Miláně 2008.

V listopadu roku 2011 přichází nové album "Chocabeck". Zucchero se zde vrací ke svým kořenům a do svého rodného kraje. Album produkovali Don Was, Brendan O’Brien a Zucchero. Celkový zvuk alba je jiný, než u předchozích – využívá se zde například více strunných nástrojů ve stylu "Arpeggio", tzn.harfový způsob hraní rozložených kytarových akordů. K anglické verzi písně "Il Suono Della Domenica" napsal text Bono. Následovalo opět světové turné Chocabeck tour 2012.

V dubnu 2016 Zucchero vydává zatím své poslední album "Black Cat", které pojednává o návratu k Blues a Blues rocku a bylo nahráváno ve městech jako je New Orleans a Nashville. O produkci se tentokrát postarali T Bone Burnett, Brendan O'Brien a Don Was. Stejně jako na předchozím albu, i zde Zucchero spolupracoval s Bonem, který napsal anglickou verzi textu k písni "Ci si arrende". O skvělém úspěchu následujícího Black Cat World Tour se nedá pochybovat, protože si jej ve 137 představeních nenechalo ujít více než 1 milion diváků. V září 2016 vystoupil Zucchero v rámci tohoto turné v České republice ve Foru Karlín.

Výběr diskografie

Un po' di Zucchero (1983)
Zucchero and the Randy Jackson Band (1985)
Rispetto (1986)
Blue's (1987)
Snack Bar Budapest (1988, filmový soundtrack)
Oro incenso e birra (1989)
Zucchero sings his hits in English (1990)
Zucchero (1991)
Zucchero Live at the Kremlin (1991)
Miserere (1992)
Diamante (1994)
Spirito DiVino (1995)
The best of Zucchero Sugar Fornaciari's greatest hits (1997)
Bluesugar (1998)
Overdose d'amore the ballads (1999)
Bluesugar & Whitechristmas (1999)
Shake (2001)
Zu & Co. (2004)
Zu & Co live at the Royal Albert Hall - May 6, 2004 (2004)
Zucchero & Co - American edition (2005)
Zu & Co ultimate duets collection (2 CDs + DVD, 2005)
Fly (2006)
All the Best (2007)
Live in Italy (2 CDs + 2 DVDs, 2008)
Chocabeck (2010)
La Sesion Cubana (2012)
Black Cat (2016)
D.O.C. (2019)

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zucchero na anglické Wikipedii.

↑ Zucchero feat. Jenny Bae: Everybody's Got To Learn Sometime, YouTube

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Zucchero na Wikimedia Commons
(italsky)(anglicky)[http://www.zucchero.it/ Oficiální stránky (vyžaduje Adobe Flash)
(anglicky)Un Po' Di Zucchero – neofickální stránky
Zucchero - Everybody's Gotta Learn Sometime (Belfast 2004), YouTube.com

[1] Zucchero feat. Jenny Bae: Everybody's Got To Learn Sometime, YouTube

[1]

Nositelé ceny Premio Tenco

Pro hudebníka	Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022) • Carmen Consoli, Eugenio Finardi, Ron a Tom Zé (2023)

Pro kulturní osobnost	Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022) • Renzo Arbore (2023)