Přeskočit na obsah

Julius Nepos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(rozdíl) ← Starší revize | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější revize → (rozdíl)
Julius Nepos
západořímský císař
Portrét
Tremissis císaře Julia Nepota
Doba vlády19. nebo 24. června 474 – 28. srpna 475
Úplné jménoJulius Nepos
Narození430
Dalmácie
Úmrtí25. dubna nebo 9. května či 22. června 480
Salona (dnešní Solin)
PředchůdceGlycerius
NástupceRomulus Augustus
OtecNepotianus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julius Nepos († 480) byl západořímský císař v letech 474 až 475. Před uchopením moci působil jako vojenský velitel a faktický vládce polonezávislé provincie Dalmácie. Oženil se s neteří manželky východořímského císaře Leona I., který ho podpořil jako uchazeče západního trůnu proti císaři Glyceriovi. V červnu 474 se vylodil nedaleko Říma, načež Glyceria bez boje sesadil.

Nepotovo panování nemělo dlouhé trvání, neboť již v srpnu dalšího roku ho ukončila vzpoura generála Oresta. Ten dosadil na trůn v Itálii svého nedospělého syna Romula Augusta, zatímco Nepos odplul zpět do Dalmácie. Tam setrval až do své smrti o pět let později, kdy ho zavraždili vlastní vojáci. Nepos byl i po svém svržení uznáván Východem za legitimního císaře a tento titul nepřestal užívat do konce svého života. Někteří historikové ho proto považují za posledního západořímského panovníka.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Nabytí trůnu

[editovat | editovat zdroj]

Julius Nepos byl synem římského generála (magister militum) Nepotiana,[1] sloužícího kolem roku 460 v Hispánii.[2] Jeho strýcem z matčiny strany byl magister militum Marcellinus, jenž si na přelomu padesátých a šedesátých let 5. století vytvořil vlastní mocenskou základnu v římské provincii Dalmácii.[3] Po Marcellinově zavraždění v roce 468 získal Nepos kontrolu nad Dalmácií a velení nad tamějšími vojenskými silami.[4] Když byl o čtyři roky později v Itálii zabit západní císař Anthemius, východořímský vládce Leon I. oženil Nepota s neteří své manželky Veriny.[5] Někdy v této době ho rovněž obdařil titulem patricia a ustavil ho vrchním velitelem v Dalmácii (magister militum Dalmatiae).[6]

V březnu 473 patricius Gundobad pozvedl na západní trůn velitele gardy Glyceria, přestože právo vybrat nového císaře příslušelo Leonovi, tehdejšímu jedinému římskému panovníkovi.[7] Leon se v reakci na to rozhodl jmenovat Nepota do čela výpravy, jež měla Glyceria zbavit vlády.[8] Pravděpodobně tak učinil až po několikaměsíčním váhání, protože příchod zimy zabránil Nepotovi v zahájení akce ještě v témže roce.[1] Třebaže Leon mezitím zemřel, Nepos si udržel podporu východního dvora pro chystané tažení i za jeho nástupce Zenona.[9]

Na jaře následujícího roku dalmatský velitel vyrazil po moři do Itálie a přistál v Portu, v nevelké vzdálenosti od Říma.[10] Glycerius nekladl žádný odpor a vzdal se Nepotovi, který ho dal vysvětit na biskupa v dalmatském městě Salona (dnešní Solin).[11] Krátce nato, 19., nebo 24. června 474, byl Nepos prohlášen v Římě za císaře.[12] Prameny se vesměs shodují, že se chopil moci až po svržení Glyceria.[1] Jordanes ovšem uvádí, že východní císař prostřednictvím svého klienta nejprve ustavil Nepota v Ravenně za císaře a ten poté sesadil uzurpátora Glyceria.[13]

Vláda

[editovat | editovat zdroj]

O Nepotově činnosti během jeho krátkého panování se zachovaly jen velmi omezené informace. V Itálii nechal razit solidy v Římě, Ravenně a Mediolanu (Milán). Malé množství mincí bylo vyraženo také v galském městě Arelate (Arles), což svědčí o císařově zájmu o tuto oblast. Stříbrné mince s jeho jménem se objevily i v severní Galii, ovládané galorománským vojevůdcem Syagriem.[1] Úzké vztahy mezi dvory v Ravenně a Konstantinopoli dokládají Nepotem ražené mince se jmény východních císařů Zenona a Leona II.[1] Navzdory tomu ale Nepos neobdržel z Východu žádnou vojenskou pomoc.[14]

Rostoucí lhostejnost Konstantinopole k vývoji na Západě potvrdila mírová smlouva uzavřená v roce 474 mezi Zenonem a vandalským králem Geiserichem.[15] Pokračující útoky Vandalů a drancování pobřeží Itálie přiměly Nepota k vyjednávání. Vzhledem k zjevné slabosti západní říše císaři nezbylo než uznat nadvládu Vandalů nad Afrikou, Sicílií, Sardinií, Korsikou a Baleárskými ostrovy.[1]

Jakmile polevilo nebezpečí vandalských nájezdů, Nepos se pokusil o obnovení autority říše v Galii.[16] Při tom se musel potýkat s výbojnými Vizigóty, vedenými králem Eurichem, kteří v letech 473 až 474 obsadili většinu dnešní Provence a ohrožovali i Itálii.[17] Nepos jmenoval Ecdicia, syna někdejšího císaře Avita, proslulého odhodlanou obranou města Arvernum (Clermont-Ferrand), patriciem a povýšil ho do hodnosti magister militum praesentalis.[18] Z líčení Ecdiciova švagra, básníka Sidonia Apollinara, je patrné, že tímto krokem vyvolal značný entuziasmus v řadách loajální galské aristokracie.[1] V roce 475 císař zahájil diplomatické jednání s Eurichem, vedené prostřednictvím biskupa Epifania z Pavie.[19] V něm pak pokračovala delegace čtyř biskupů z jižní Galie vyslaná v témže roce k vizigótskému dvoru v Tolose (Toulouse).[20] Veškeré naděje Sidonia nicméně pohasly, když emisaři odsouhlasili odstoupení oblasti Auvergne Vizigótům výměnou za jejich stažení z Provence.[1] Nepos poté povolal Ecdicia do Itálie, kde ho nahradil magister militum Orestes.[21]

Vyhnání a smrt

[editovat | editovat zdroj]

Nepos jmenoval Oresta, bývalého tajemníka hunského krále Attily, aby posílil loajalitu italského vojska, a upevnil tak svoji pozici.[4] Generál se však záhy vzbouřil a v čele ozbrojené moci vyrazil k Ravenně, kde se zdržoval císař.[22] Za těchto okolností se Nepos rozhodl opustit svoji rezidenci a 28. srpna 475 odplul přes Jaderské moře zpět do Dalmácie.[23] Orestes o dva měsíce později učinil svého nedospělého syna Romula v Ravenně císařem. Prameny se takřka nezmiňují o příčinách vzpoury proti Nepotovi. Moderní badatelé zmiňují jako pravděpodobný důvod nespokojenost armády[24] nebo spekulují o zapojení římského senátu.[1]

V Konstantinopoli odmítli akceptovat Romula Augusta jako nového západního císaře, neboť za něho nadále považovali Nepota, vypuzeného do Dalmácie.[25] Koncem srpna 476 barbarský velitel italského vojska Odoaker porazil a zabil Oresta a zanedlouho sesadil Romula Augusta. Následně vyslal poselstvo do Konstantinopole, aby sdělilo Zenonovi, že na Západě již není třeba žádného císaře.[26] V témže čase se Nepos obrátil na Zenona se žádostí o finanční prostředky a vojsko, s jehož pomocí by mohl znovu získat kontrolu nad Itálií.[27] Zenon ve své odpovědi Odoakerovi fakticky uznal jeho vedoucí postavení v Itálii, když ho oslovil jako patricia, a zároveň ho vyzval, aby Nepota uvedl zpět na trůn.[28] Nepotovi zaslal dopis plný sympatií, v němž vyjádřil pochopení pro jeho složitou situaci.[29] Přes naléhání císařovny Veriny mu však neposkytl žádnou hmatatelnou podporu.[30]

Odoaker projevoval formální respekt vůči Nepotovi a nechal v Mediolanu a Ravenně razit solidy se jmény obou císařů.[1] Ve skutečnosti vládl Itálii zcela nezávisle jako suverénní král a neměl zájem učinit cokoli, čím by Nepotovi dopomohl k moci.[31] Nepos se přesto nevzdal svého nároku na trůn, a dokonce snad konal přípravy k jeho opětnému získání.[32] Tomuto záměru se ale vzepřeli jeho vlastní stoupenci v Dalmácii.[1] Na jaře 480 komité Viator a Ovida zavraždili Nepota v jeho venkovském sídle nedaleko Salony.[33] Byzantský historik Malchos tvrdí, že do spiknutí proti němu se zapojil také jeho předchůdce Glycerius.[1] Prameny se rozcházejí ohledně data Nepotova usmrcení, k němuž mělo dojít 25. dubna[34], či 9. května[35], případně 22. června 480.[32] Odoaker brzy využil Nepotovy smrti jako záminky ke vpádu do Dalmácie a po vítězství nad Ovidou ji připojil ke svému království.[36]

Ačkoli posledních pět let svého života strávil Nepos mimo Itálii, po celou dobu stále užíval císařský titul. Někteří novodobí historikové ho tak vnímají jako posledního západořímského císaře.[37]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f g h i j k l Mathisen, Ralph W. Julius Nepos (19/24 June 474 - ((28 August 475)) - 25 April/9 May/22 June 480). De Imperatoribus Romanis, [cit. 2014-5-18].
  2. ↑ Halsall (2007), s. 265.
  3. ↑ Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 19; Demandt (1998), s. 145.
  4. ↑ a b Heather (2007), s. 489.
  5. ↑ Jordanes. Romana 338; Clauss (2001), s. 416.
  6. ↑ Demandt (1998), s. 145; Clauss (2001), s. 416.
  7. ↑ Paulus Diaconus. Historia Romana XV.5; Fasti vindonbonenses priores 611.
  8. ↑ Ioannes z Antiochie fr. 209.2.
  9. ↑ Anonymus Valesianus s.a. 474.
  10. ↑ Marcellinus Comes s.a. 474-475.
  11. ↑ Ioannes z Antiochie fr. 209.2; Anonymus Valesianus s.a. 474.
  12. ↑ Fasti vindonbonenses priores 613-614; Auctuarii Hauniensis ordo posterior s.a. 474.
  13. ↑ Jordanes. Romana 338.
  14. ↑ Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 26.
  15. ↑ Heather (2007), s. 490; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 26; Halsall (2007), s. 279.
  16. ↑ Halsall (2007), s. 280.
  17. ↑ Chronica gallica 653; Chronicon Caesaraugustanum s.a. 473.
  18. ↑ Halsall (2007), s. 280; Sidonius Apollinaris. Epistulae V.16.1-2.
  19. ↑ Ennodius. Vita Epiphanii 91.
  20. ↑ Sidonius Apollinaris. Epistulae VII.7.4.
  21. ↑ Jordanes. Getica XLV.241.
  22. ↑ Anonymus Valesianus s.a. 475; Auctuarii Hauniensis ordo posterior s.a. 475.
  23. ↑ Jordanes. Getica XLV.241; Anonymus Valesianus s.a. 474; Auctuarii Hauniensis ordo prior s.a. 475; Fasti vindonbonenses priores 615.
  24. ↑ Heather (2007), s. 489; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 27; Halsall (2007), s. 280.
  25. ↑ Bury, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian (Volume 1). New York: Dover Publications, 1958. ISBN 978-0-486-20398-0, s. 408; Halsall (2007), s. 281.
  26. ↑ Malchos fr. 10; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 27; Halsall (2007), s. 281.
  27. ↑ Malchos fr. 10.
  28. ↑ Malchos fr. 10; Heather (2007), s. 492-493; Demandt (1998), s. 147.
  29. ↑ Heather (2007), s. 493.
  30. ↑ Malchos fr. 10; Heather (2007), s. 493.
  31. ↑ Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 528-529; Heather (2007), s. 493.
  32. ↑ a b Auctuarii Hauniensis ordo prior s.a. 480.
  33. ↑ Marcellinus Comes s.a. 480.
  34. ↑ Auctuarii Hauniensis ordo posterior s.a. 480.
  35. ↑ Fasti vindonbonenses priores 626.
  36. ↑ Cassiodorus s.a. 481.
  37. ↑ Mathisen, Ralph W. Julius Nepos (19/24 June 474 - ((28 August 475)) - 25 April/9 May/22 June 480). De Imperatoribus Romanis, [cit. 2014-5-18]; Demandt (1998), s. 146.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Stěhování národů. Praha: Vyšehrad, 2013. ISBN 978-80-7429-305-4
  • CAMERON, Averil; WARD-PERKINS, Bryan; WHITBY, Michael. The Cambridge Ancient History XIV: Late Antiquity: Empire and Successors, A.D. 425-600. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. ISBN 978-0-521-32591-2
  • CLAUSS, Manfred. Die römischen Kaiser. München: C.H. Beck, 2001. ISBN 3-406-42727-8
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
  • DEMANDT, Alexander. Geschichte der Spätantike: das römische Reich von Diocletian bis Justinian, 284-565 n. Chr. München: C.H. Beck, 1998. ISBN 3-406-44107-6
  • GRANT, Michael. Pád říše římské. Praha: BB/art, 2010. ISBN 978-80-7381-770-1
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
  • HALSALL, Guy. Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568. Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-43491-1
  • HEATHER, Peter J. Der Untergang des Römischen Weltreichs. Stuttgart: Klett-Cotta, 2007. ISBN 978-3-499-62665-4
  • JORDANES. Gótské dějiny; Římské dějiny. Praha: Argo, 2012 ISBN 978-80-257-0744-9

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Julius_Nepos&oldid=21924457“