Polynom (též mnohočlen ) je výraz ve tvaru
p
(
x
)
=
∑
i
=
0
n
a
i
x
i
=
a
0
+
a
1
x
+
a
2
x
2
+
⋯
+
a
n
x
n
{\displaystyle p(x)=\sum _{i=0}^{n}{a_{i}x^{i}}=a_{0}+a_{1}x+a_{2}x^{2}+\cdots +a_{n}x^{n}}
,
kde
a
n
≠
0
{\displaystyle a_{n}\neq 0}
. Čísla
a
0
,
a
1
,
.
.
.
,
a
n
{\displaystyle a_{0},a_{1},...,a_{n}}
se nazývají koeficienty polynomu .
Stupněm polynomu p(x) rozumíme nejvyšší exponent proměnné x s nenulovým koeficientem, značíme jej st. p(x) nebo deg p(x) . Stupeň kvadratického polynomu (např. p(x) = x2 – 3x ) je tedy 2, stupeň konstantního polynomu (např. p(x) = 7 ) je 0. Pro nulový polynom (p(x) = 0 ) se jeho stupeň definuje deg p(x) =
−
∞
{\displaystyle -\infty }
.
p
(
x
)
=
8
x
+
3
{\displaystyle p(x)=8x+3}
je polynom 1. stupně (lineární polynom)
p
(
x
)
=
3
x
2
+
2
x
−
2
{\displaystyle p(x)=3x^{2}+2x-2}
je polynom 2. stupně (kvadratický polynom)
p
(
x
)
=
3
x
3
−
8
x
{\displaystyle p(x)=3x^{3}-8x}
je polynom 3. stupně (kubický polynom)
Mějme polynom
n
{\displaystyle n}
-tého stupně
f
(
x
)
=
∑
i
=
0
n
a
i
x
i
,
a
n
≠
0
{\displaystyle f(x)=\sum _{i=0}^{n}a_{i}x^{i},a_{n}\neq 0}
, a polynom
m
{\displaystyle m}
-tého stupně
g
(
x
)
=
∑
i
=
0
m
b
i
x
i
,
b
m
≠
0
{\displaystyle g(x)=\sum _{i=0}^{m}b_{i}x^{i},b_{m}\neq 0}
.
Oba polynomy se vzájemně rovnají , tzn.
f
(
x
)
=
g
(
x
)
{\displaystyle f(x)=g(x)}
pro všechna
x
{\displaystyle x}
pouze tehdy, je-li
n
=
m
{\displaystyle n=m}
a pro každé
i
=
1
,
2
,
.
.
.
,
n
{\displaystyle i=1,2,...,n}
platí
a
i
=
b
i
{\displaystyle a_{i}=b_{i}}
.
Sečtením polynomů
f
(
x
)
{\displaystyle f(x)}
a
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
získáme polynom
h
(
x
)
=
f
(
x
)
+
g
(
x
)
=
∑
i
=
0
r
(
a
i
+
b
i
)
x
i
{\displaystyle h(x)=f(x)+g(x)=\sum _{i=0}^{r}(a_{i}+b_{i})x^{i}}
,
kde
r
=
m
a
x
(
n
,
m
)
{\displaystyle r=max(n,m)}
. Stupeň výsledného polynomu je
≤
r
{\displaystyle \leq r}
. (Odpovídající koeficienty polynomů
f
(
x
)
{\displaystyle f(x)}
a
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
mohou v součtu dávat 0.)
Součin polynomů
f
(
x
)
,
g
(
x
)
{\displaystyle f(x),g(x)}
je polynom
f
(
x
)
⋅
g
(
x
)
{\displaystyle f(x)\cdot g(x)}
, který získáme vzájemným vynásobením jednotlivých členů obou polynomů, přičemž stupeň nového polynomu je
s
=
n
+
m
{\displaystyle s=n+m}
.
Platí tedy, že
∑
i
=
0
n
a
i
x
i
⋅
∑
i
=
0
m
b
i
x
i
=
∑
i
=
0
n
+
m
(
∑
j
=
0
i
a
j
⋅
b
i
−
j
)
x
i
{\displaystyle \sum _{i=0}^{n}a_{i}x^{i}\cdot \sum _{i=0}^{m}b_{i}x^{i}=\sum _{i=0}^{n+m}(\sum _{j=0}^{i}a_{j}\cdot b_{i-j})x^{i}}
.
Je-li kde
n
≥
m
{\displaystyle n\geq m}
, pak existují právě dva polynomy
r
(
x
)
,
s
(
x
)
{\displaystyle r(x),s(x)}
takové, že platí
f
(
x
)
=
g
(
x
)
r
(
x
)
+
s
(
x
)
{\displaystyle f(x)=g(x)r(x)+s(x)}
kde
s
(
x
)
{\displaystyle s(x)}
má stupeň menší než
m
{\displaystyle m}
nebo je nulovým polynomem. Pokud
s
(
x
)
{\displaystyle s(x)}
je nulový polynom, pak říkáme, že polynom
f
(
x
)
{\displaystyle f(x)}
je dělitelný polynomem
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
.
Polynom
p
(
x
)
=
∑
i
=
0
n
a
i
x
i
{\displaystyle p(x)=\sum _{i=0}^{n}{a_{i}x^{i}}}
lze zapsat ve tvaru
p
(
x
)
=
(
.
.
.
(
(
a
n
x
+
a
n
−
1
)
x
+
a
n
−
2
)
x
+
.
.
.
+
a
1
)
x
+
a
0
{\displaystyle p(x)=(...((a_{n}x+a_{n-1})x+a_{n-2})x+...+a_{1})x+a_{0}}
Tento zápis lze využít k výpočtu hodnoty polynomu
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
v bodě
x
{\displaystyle x}
postupem, který bývá označován jako Hornerovo schéma . Zapíšeme-li
c
n
=
a
n
{\displaystyle c_{n}=a_{n}}
,
c
n
−
1
=
c
n
x
+
a
n
−
1
{\displaystyle c_{n-1}=c_{n}x+a_{n-1}}
,
c
n
−
2
=
c
n
−
1
x
+
a
n
−
2
{\displaystyle c_{n-2}=c_{n-1}x+a_{n-2}}
,
…
c
0
=
c
1
x
+
a
0
{\displaystyle c_{0}=c_{1}x+a_{0}}
,
pak poslední číslo
c
0
{\displaystyle c_{0}}
představuje právě hodnotu polynomu
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
v bodě
x
{\displaystyle x}
.
Mějme polynomy
f
(
x
)
=
x
4
−
x
{\displaystyle f(x)=x^{4}-x}
,
g
(
x
)
=
x
3
−
2
x
+
1
{\displaystyle g(x)=x^{3}-2x+1}
f
(
x
)
+
g
(
x
)
=
x
4
−
x
+
x
3
−
2
x
+
1
=
x
4
+
x
3
−
3
x
+
1
{\displaystyle f(x)+g(x)=x^{4}-x+x^{3}-2x+1=x^{4}+x^{3}-3x+1}
f
(
x
)
⋅
g
(
x
)
=
(
x
4
−
x
)
(
x
3
−
2
x
+
1
)
=
x
7
−
2
x
5
+
x
4
−
x
4
+
2
x
2
−
x
=
x
7
−
2
x
5
+
2
x
2
−
x
{\displaystyle f(x)\cdot g(x)=(x^{4}-x)(x^{3}-2x+1)=x^{7}-2x^{5}+x^{4}-x^{4}+2x^{2}-x=x^{7}-2x^{5}+2x^{2}-x}
Pokusme se zjistit, zda je polynom
f
(
x
)
=
x
4
−
3
x
2
+
2
x
+
1
{\displaystyle f(x)=x^{4}-3x^{2}+2x+1}
dělitelný polynomem
g
(
x
)
=
x
2
+
1
{\displaystyle g(x)=x^{2}+1}
.
Vydělíme člen s nejvyšší mocninou polynomu
f
(
x
)
{\displaystyle f(x)}
členem s nejvyšší mocninou polynomu
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
, tzn.
x
4
x
2
=
x
2
{\displaystyle {\frac {x^{4}}{x^{2}}}=x^{2}}
. První člen polynomu
r
(
x
)
{\displaystyle r(x)}
tedy bude
x
2
{\displaystyle x^{2}}
. Tímto členem vynásobíme polynom
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
(dostaneme tedy
x
4
+
x
2
{\displaystyle x^{4}+x^{2}}
) a výsledek odečteme od polynomu
f
(
x
)
{\displaystyle f(x)}
, čímž získáme nový polynom
f
1
(
x
)
=
f
(
x
)
−
(
x
4
+
x
2
)
=
−
4
x
2
+
2
x
+
1
{\displaystyle f_{1}(x)=f(x)-(x^{4}+x^{2})=-4x^{2}+2x+1}
.
Nejvyšší člen polynomu
f
1
(
x
)
{\displaystyle f_{1}(x)}
opět dělíme nejvyšším členem polynomu
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
, tzn.
−
4
x
2
x
2
=
−
4
{\displaystyle {\frac {-4x^{2}}{x^{2}}}=-4}
, tzn. další člen polynomu
r
(
x
)
{\displaystyle r(x)}
je
−
4
{\displaystyle -4}
. Tímto členem opět násobíme polynom
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
, tzn. získáme
−
4
x
2
−
4
{\displaystyle -4x^{2}-4}
, a výsledek odečteme od polynomu
f
1
(
x
)
{\displaystyle f_{1}(x)}
. Získáme nový polynom
f
2
(
x
)
=
2
x
+
5
{\displaystyle f_{2}(x)=2x+5}
.
Stupeň polynomu
f
2
(
x
)
{\displaystyle f_{2}(x)}
je však nižší než stupeň polynomu
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
, proto již nelze pokračovat v dělení. Polynom
f
2
(
x
)
{\displaystyle f_{2}(x)}
tedy odpovídá polynomu
s
(
x
)
{\displaystyle s(x)}
.
Výsledek tedy je
f
(
x
)
=
x
4
−
3
x
2
+
2
x
+
1
=
g
(
x
)
r
(
x
)
+
s
(
x
)
=
(
x
2
+
1
)
(
x
2
−
4
)
+
(
2
x
+
5
)
{\displaystyle f(x)=x^{4}-3x^{2}+2x+1=g(x)r(x)+s(x)=(x^{2}+1)(x^{2}-4)+(2x+5)}
,
tzn.
r
(
x
)
=
x
2
−
4
{\displaystyle r(x)=x^{2}-4}
a
s
(
x
)
=
2
x
+
5
{\displaystyle s(x)=2x+5}
.
Vzhledem k tomu, že
s
(
x
)
≠
0
{\displaystyle s(x)\neq 0}
, není polynom
f
(
x
)
{\displaystyle f(x)}
dělitelný polynomem
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
.
Číslo
α
{\displaystyle \alpha }
se nazývá kořen polynomu
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
, jestliže platí
p
(
α
)
=
0
{\displaystyle p(\alpha )=0}
Této skutečnosti, společně se základní větou algebry , se využívá při řešení algebraických rovnic .
Je-li
α
{\displaystyle \alpha }
kořenem polynomu
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
stupně
n
≥
1
{\displaystyle n\geq 1}
, pak
p
(
x
)
=
(
x
−
α
)
g
(
x
)
{\displaystyle p(x)=(x-\alpha )g(x)}
,
kde
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
je polynom stupně
n
−
1
{\displaystyle n-1}
.
Z předchozího plyne, že pokud je známo pouze
k
{\displaystyle k}
kořenů polynomu
n
{\displaystyle n}
-tého stupně, můžeme opakovaným použitím předchozího rozkladu rozložit libovolný polynom
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
na součin kořenových činitelů, které obsahují známé kořeny polynomu, a polynomu
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
stupně
n
−
k
{\displaystyle n-k}
, tzn.
p
(
x
)
=
(
x
−
α
1
)
(
x
−
α
2
)
⋯
(
x
−
α
k
)
g
(
x
)
{\displaystyle p(x)=(x-\alpha _{1})(x-\alpha _{2})\cdots (x-\alpha _{k})g(x)}
,
kde
α
i
{\displaystyle \alpha _{i}}
představují známé kořeny polynomu
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
. Pro nalezení zbývajících kořenů polynomu
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
stačí hledat pouze kořeny polynomu
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
, tzn. řešit rovnici
g
(
x
)
=
0
{\displaystyle g(x)=0}
, neboť tyto kořeny jsou také zbývajícími kořeny polynomu
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
. Polynom
g
(
x
)
{\displaystyle g(x)}
získáme z polynomu
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
jeho vydělením výrazem
(
x
−
α
1
)
⋯
(
x
−
α
k
)
{\displaystyle (x-\alpha _{1})\cdots (x-\alpha _{k})}
.
Důsledkem předchozí vlastnosti je skutečnost, že každý polynom
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
stupně
n
≥
1
{\displaystyle n\geq 1}
lze zapsat ve tvaru
p
(
x
)
=
a
n
(
x
−
α
1
)
(
x
−
α
2
)
⋯
(
x
−
α
n
)
{\displaystyle p(x)=a_{n}(x-\alpha _{1})(x-\alpha _{2})\cdots (x-\alpha _{n})}
,
kde
α
1
,
α
2
,
.
.
.
,
α
n
{\displaystyle \alpha _{1},\alpha _{2},...,\alpha _{n}}
jsou kořeny polynomu
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
. Členy
(
x
−
α
i
)
{\displaystyle (x-\alpha _{i})}
označujeme jako kořenové činitele . Ke každému polynomu existuje pouze jediný součin kořenových činitelů (pořadí jednotlivých kořenových činitelů v součinu není důležité).
Jestliže se v rozkladu na kořenové činitele vyskytují někteří kořenoví činitelé vícekrát, můžeme psát
f
(
x
)
=
a
n
(
x
−
α
1
)
k
1
⋅
(
x
−
α
2
)
k
2
⋅
.
.
.
⋅
(
x
−
α
n
)
k
n
{\displaystyle f(x)=a_{n}(x-\alpha _{1})^{k_{1}}\cdot (x-\alpha _{2})^{k_{2}}\cdot ...\cdot (x-\alpha _{n})^{k_{n}}}
,
kde
k
1
+
k
2
+
.
.
.
+
k
n
=
n
{\displaystyle k_{1}+k_{2}+...+k_{n}=n}
, přičemž
k
i
{\displaystyle k_{i}}
jsou přirozená čísla . Čísla
k
i
{\displaystyle k_{i}}
určují násobnost kořene
α
i
{\displaystyle \alpha _{i}}
, tzn. kolikrát se kořen
α
i
{\displaystyle \alpha _{i}}
vyskytuje v řešení polynomu.
Pokud má polynom stupně
n
≥
1
{\displaystyle n\geq 1}
s reálnými koeficienty
k
{\displaystyle k}
-násobný kořen
α
=
a
+
i
b
{\displaystyle \alpha =a+ib}
, má také
k
{\displaystyle k}
-násobný kořen
α
¯
=
a
−
i
b
{\displaystyle {\overline {\alpha }}=a-ib}
. To má za následek, že každý takový polynom je dělitelný polynomem
(
x
−
α
)
(
x
−
α
¯
)
=
x
2
−
2
x
a
+
(
a
2
+
b
2
)
{\displaystyle (x-\alpha )(x-{\overline {\alpha }})=x^{2}-2xa+(a^{2}+b^{2})}
.
Podle předchozího tvrzení lze každý polynom
p
(
x
)
{\displaystyle p(x)}
stupně
n
≥
1
{\displaystyle n\geq 1}
s reálnými koeficienty vyjádřit jako součin reálného čísla
a
n
{\displaystyle a_{n}}
, reálných kořenových činitelů
x
−
α
i
{\displaystyle x-\alpha _{i}}
a reálných trojčlenů
x
2
+
p
i
x
+
q
i
{\displaystyle x^{2}+p_{i}x+q_{i}}
, splňujících podmínku
p
i
2
−
4
q
i
<
0
{\displaystyle p_{i}^{2}-4q_{i}<0}
, tzn.
p
(
x
)
=
a
n
x
n
+
a
n
−
1
x
n
−
1
+
.
.
.
+
a
2
x
2
+
a
1
x
+
a
0
=
a
n
(
x
−
α
1
)
(
x
−
α
2
)
⋯
(
x
−
α
k
)
(
x
2
+
p
1
x
+
q
1
)
(
x
2
+
p
2
x
+
q
2
)
⋯
(
x
2
+
p
m
x
+
q
m
)
{\displaystyle p(x)=a_{n}x^{n}+a_{n-1}x^{n-1}+...+a_{2}x^{2}+a_{1}x+a_{0}=a_{n}(x-\alpha _{1})(x-\alpha _{2})\cdots (x-\alpha _{k})(x^{2}+p_{1}x+q_{1})(x^{2}+p_{2}x+q_{2})\cdots (x^{2}+p_{m}x+q_{m})}
,
kde
α
1
,
.
.
.
,
α
k
,
p
1
,
.
.
.
,
p
m
,
q
1
,
.
.
.
,
q
m
{\displaystyle \alpha _{1},...,\alpha _{k},p_{1},...,p_{m},q_{1},...,q_{m}}
jsou reálná čísla, přičemž je splněna podmínka
k
+
2
m
=
n
{\displaystyle k+2m=n}
.
Také v předchozím rozkladu se někteří kořenoví činitelé mohou vyskytovat vícenásobně, tzn.
p
(
x
)
=
a
n
(
x
−
α
1
)
u
1
⋯
(
x
−
α
s
)
u
s
(
x
2
+
p
1
x
+
q
1
)
v
1
⋯
(
x
2
+
p
r
x
+
q
r
)
v
r
{\displaystyle p(x)=a_{n}(x-\alpha _{1})^{u_{1}}\cdots (x-\alpha _{s})^{u_{s}}(x^{2}+p_{1}x+q_{1})^{v_{1}}\cdots (x^{2}+p_{r}x+q_{r})^{v_{r}}}
,
kde
u
1
+
u
2
+
.
.
.
+
u
s
=
k
{\displaystyle u_{1}+u_{2}+...+u_{s}=k}
určuje počet reálných kořenů polynomu a
v
1
+
v
2
+
.
.
.
+
v
r
=
m
{\displaystyle v_{1}+v_{2}+...+v_{r}=m}
je polovina z celkového počtu všech komplexních kořenů polynomu.
Z předchozího zápisu plyne, že každý polynom lichého stupně s reálnými koeficienty má alespoň jeden reálný kořen.
Pokud jsou
α
1
,
α
2
,
.
.
.
,
α
n
{\displaystyle \alpha _{1},\alpha _{2},...,\alpha _{n}}
kořeny polynomu
p
(
x
)
=
a
n
x
n
+
a
n
−
1
x
n
−
1
+
.
.
.
+
a
1
x
+
a
0
{\displaystyle p(x)=a_{n}x^{n}+a_{n-1}x^{n-1}+...+a_{1}x+a_{0}}
, potom pro tyto kořeny platí následující vztahy
α
1
+
α
2
+
.
.
.
+
α
n
=
−
a
n
−
1
{\displaystyle \alpha _{1}+\alpha _{2}+...+\alpha _{n}=-a_{n-1}}
α
1
α
2
+
α
1
α
3
+
.
.
.
+
α
1
α
n
+
α
2
α
3
+
.
.
.
+
α
2
α
n
+
+
α
n
−
1
α
n
=
a
n
−
2
{\displaystyle \alpha _{1}\alpha _{2}+\alpha _{1}\alpha _{3}+...+\alpha _{1}\alpha _{n}+\alpha _{2}\alpha _{3}+...+\alpha _{2}\alpha _{n}++\alpha _{n-1}\alpha _{n}=a_{n-2}}
…
α
1
α
2
⋯
α
n
=
(
−
1
)
n
a
0
{\displaystyle \alpha _{1}\alpha _{2}\cdots \alpha _{n}=(-1)^{n}a_{0}}