Dnes jsem měla příjemný večer se svým mužem :-). Jako za mlada, jen na chvíli, tajně a nenápadně, aby nás nikdo neviděl.
Je poslední (snad) den v nemocnici, večer jsem mu vezla teplou bundu, aby mohl zítra domů, protože se za ten týden neskutečně ochladilo. K tomu v termosce kafe od Yannohu, protože v nemocnici se nedá nejen pořádně najíst, ale ani pořádně napít. Doma jsem děti namotivovala, aby chtěly pustit pohádku a aby si včas stihly udělat večerní povinnosti, školní úkoly apod. Po osmé jsem pustila Mikulášovy patálie a jela za manželem.
Samozřejmě v nemocnici jsou návštěvy jen do šesti, takhle pozdě se tam nesmí, to nám minule připomněl vrátný, že kdyby nás někdo objevily, máme problémy nejen my, ale on by si musel hledat novou práci. Dnešní vrátný byl pohodový, ale i tak jsem měla pocit něčeho, co se nemá. Seděli jsme tiše ve vestibulu a povídali si a mě bylo tak krásně, jako už dlouho ne. Chybělo nám to. Večerní telefonáty nejsou to samé jako možnost sedět vedle sebe a naživo si povídat.
Byli jsme takhle asi čtvrt hodiny, než jsem musela zase za dětma, uložit je do postele, ale stále jsem plná dojmů. Už se těším na zítřek, až bude opravdu DOMA.