„PŘÍLOHA XIV

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se stanovení emisí z činností v oblasti letectví podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro monitorování a vykazování emisí z činností v oblasti letectví, jak je uvedeno v příloze I směrnice 2003/87/ES. Na mobilní zdroje, jako jsou letadla, se nevztahuje příloha II pro spalování paliv.

Zahrnou se všechny lety uvedené v příloze I směrnice 2003/87/ES uskutečněné provozovatelem letadel ve vykazovaném období. K identifikaci jednoznačného provozovatele letadel podle čl. 3 písm. o) směrnice 2003/87/ES odpovědného za let se použije volací znak používaný pro účely řízení letového provozu. Volacím znakem je kód ICAO v kolonce 7 letového plánu, nebo v případě, že není k dispozici, registrační značka letadla. Není-li totožnost provozovatele letadel známa, považuje se za provozovatele letadla jeho vlastník, ledaže je příslušnému orgánu uspokojivě prokázáno, kdo byl provozovatelem letadla.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

Emise CO2 z činností v oblasti letectví se vypočítají pomocí tohoto vzorce:

Emise CO2 = spotřeba paliva × emisní faktor

2.1   VOLBA METODIKY

Provozovatel letadla v plánu monitorování stanoví, která metodika monitorování se používá pro jednotlivé typy letadel. Pokud provozovatel letadel hodlá používat najatá letadla či jiné typy letadel, jež nebyly v plánu monitorování zahrnuty v době jeho předložení příslušnému orgánu, provozovatel letadel uvede v plánu monitorování popis postupu, který se bude používat pro stanovení metodiky monitorování pro tyto dodatečné typy letadel. Provozovatel letadel zajistí, aby po zvolení byla metodika monitorování důsledně uplatňována.

Provozovatel letadla v plánu monitorování pro každý typ letadla stanoví:

a)	jaký výpočetní vzorec se bude používat (metoda A nebo metoda B);

b)	zdroj dat, který se používá ke stanovení údajů o doplněném palivu a palivu obsaženém v nádrži, a způsoby předávání, uchovávání a získávání těchto údajů;

c)	popřípadě jaká metoda se používá ke stanovení hustoty. Pokud se používají srovnávací tabulky hustoty a teploty, provozovatel upřesní zdroj těchto dat.

U písmen b) a c) může v případě, je-li to nezbytné ve zvláštních situacích, kdy například dodavatelé paliva nemohou poskytnout veškeré údaje potřebné pro určitou metodiku, tento seznam používaných metodik pro určitá letiště obsahovat seznam odchylek od obecné metodiky.

2.2   SPOTŘEBA PALIVA

Spotřeba paliva je vyjádřena jako spotřebované palivo v jednotkách hmotnosti (t) během vykazovaného období.

Spotřebované palivo je monitorováno pro každý let a pro každé palivo a zahrnuje palivo spotřebované pomocným palubním zdrojem podle níže uvedených výpočetních vzorců. Doplněné palivo může být stanoveno na základě měření dodavatelem paliva, jak je pro každý let zdokumentováno v dodacích listech paliva nebo fakturách. Alternativně je možno doplněné palivo určit pomocí palubních diagnostických systémů letadla. Údaje jsou převzaty od dodavatele paliva nebo zaznamenány v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení, technickém deníku letadla nebo jsou provozovateli letadel přenášeny elektronicky z letadla. Palivo obsažené v nádrži lze určit pomocí palubních diagnostických systémů letadla a zaznamenat v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení, v technickém deníku letadla nebo tyto údaje mohou být provozovateli letadel předávány elektronicky z letadla.

Provozovatel zvolí metodu, která zajišťuje nejúplnější a nejvčasnější údaje ve spojení s nejnižší nejistotou, aniž by vznikly nepřiměřené náklady.

2.2.1   VÝPOČETNÍ VZORCE

Skutečná spotřeba paliva se vypočítá pomocí jedné z těchto dvou metod:

METODA A: Použije se tento vzorec: Skutečná spotřeba paliva pro každý let (v t) = množství paliva obsaženého v nádržích letadla, jakmile je dokončeno doplnění paliva pro let (v t) – množství paliva obsaženého v nádržích letadla, jakmile je dokončeno doplnění paliva pro následující let (v t) + palivo doplněné pro tento následující let (v t) Pokud nedojde k doplnění paliva pro daný let nebo následující let, stanoví se množství paliva obsaženého v nádržích letadla při zahájení pojíždění pro daný let nebo následný let. Ve výjimečném případě, kdy letadlo vykonává jiné činnosti než let, například prochází větší údržbou zahrnující vyprázdnění nádrží, po letu, při němž je monitorována spotřeba paliva, může provozovatel letadel nahradit údaje ‚množství paliva obsaženého v nádržích letadla, jakmile je dokončeno doplnění paliva pro následující let + palivo doplněné pro tento následující let‘ údajem ‚množství paliva zbývajícího v nádržích na počátku následující činnosti letadla‘, jak je zaznamenáno v technických denících.

METODA B: Použije se tento vzorec: Skutečná spotřeba paliva pro každý let (v t) = množství paliva zbývajícího v nádržích letadla při ukončení pojíždění na konci předchozího letu (v t) + palivo doplněné pro let (v t) – množství paliva obsaženého v nádržích při ukončení pojíždění na konci letu (v t) Okamžik ukončení pojíždění lze považovat za rovnocenný okamžiku zastavení motorů. Pokud letadlo neuskutečnilo žádný let před letem, jehož spotřeba paliva je monitorována, mohou provozovatelé letadel místo údaje „množství paliva zbývajícího v nádržích letadla při ukončení pojíždění na konci předchozího letu“ uvést množství paliva zbývajícího v nádržích letadla na konci předchozí činnosti letadla, jak je zaznamenáno v technických denících.

2.2.2   POŽADAVKY NA VYČÍSLENÍ

Úroveň přesnosti 1

Spotřeba paliva za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Úroveň přesnosti 2

Spotřeba paliva za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Provozovatelé letadel s průměrnými vykazovanými ročními emisemi za předchozí obchodovací období (nebo konzervativní odhad nebo předpoklad, jestliže vykazované emise nejsou k dispozici nebo je již nelze použít), které jsou rovny nejvýše 50 kilotunám fosilního CO2, použijí pro významné zdrojové toky jako minimum úroveň přesnosti 1. Všichni ostatní provozovatelé letadel použijí pro významné zdrojové toky úroveň přesnosti 2.

2.2.3   HUSTOTA PALIVA

Je-li množství doplněného paliva nebo množství paliva zbývajícího v nádržích stanoveno v jednotkách objemu (v l nebo m3), provozovatel letadel převede toto množství z objemového vyjádření na hmotnostní vyjádření pomocí hodnot skutečné hustoty. Skutečnou hustotou se rozumí hustota vyjádřená jako kg/l a stanovená pro použitelnou teplotu pro konkrétní měření. Nelze-li použít palubní diagnostické systémy, je skutečnou hustotou hustota naměřená dodavatelem paliva při doplňování paliva a zaznamenaná na faktuře za palivo nebo dodacím listu paliva. Nejsou-li tyto informace k dispozici, určí se skutečná hustota z teploty paliva během doplňování uvedené dodavatelem paliva nebo stanovené pro letiště, na němž je palivo doplňováno, pomocí standardních srovnávacích tabulek hustoty a teploty. Standardní faktor hustoty 0,8 kg/l se použije pouze v případech, je-li příslušnému orgánu uspokojivě prokázáno, že skutečné hodnoty nejsou k dispozici.

2.3   EMISNÍ FAKTOR

Pro každé letecké palivo se použijí tyto referenční faktory vyjádřené jako t CO2/t paliva na základě referenčních hodnot výhřevnosti a emisních faktorů stanovených v oddíle 11 přílohy I:

Tabulka 1

Emisní faktory pro letecká paliva

Palivo	Emisní faktor (t CO2/t paliva)
Letecký benzín (AvGas)	3,10
Tryskový benzín (Jet B)	3,10
Letecký petrolej (Jet A1 nebo Jet A)	3,15

Pro účely vykazování se tento přístup považuje za úroveň přesnosti 1.

U alternativních paliv, pro něž nebyly stanoveny referenční hodnoty, se určí emisní faktory specifické pro jednotlivé činnosti podle oddílů 5.5 a 13 přílohy I. V těchto případech se výhřevnost stanoví a vykáže jako informativní položka. Pokud alternativní palivo obsahuje biomasu, platí požadavky na monitorování a vykazování obsahu biomasy stanovené v příloze I.

U komerčních paliv je možno emisní faktor nebo obsah uhlíku, na němž je založen, obsah biomasy a výhřevnost odvodit ze záznamů o nákupech příslušného paliva předložených dodavatelem paliva, pokud byly odvozeny na základě schválených mezinárodních norem.

3.   POSOUZENÍ NEJISTOTY

Při výpočtu emisí si musí být provozovatel letadel vědom hlavních zdrojů nejistoty. Od provozovatelů letadel se nevyžaduje, aby prováděli podrobné posouzení nejistoty, jak je stanoveno v oddíle 7.1 přílohy I, pokud provozovatel letadel určí zdroje nejistot a související úrovně nejistoty. Tyto informace se použijí při výběru metodiky monitorování podle oddílu 2.2.

Je-li doplněné palivo stanoveno výhradně podle fakturovaného množství paliva nebo jiných odpovídajících informací poskytnutých dodavatelem paliva, například dodacích listů pro palivo doplněné pro daný let, nepožaduje se žádný další důkaz o související úrovni nejistoty.

Pokud se pro měření doplněného paliva používají palubní systémy, je nutno úroveň nejistoty spojenou s měřením paliva doložit kalibračními certifikáty. Nejsou-li takovéto certifikáty k dispozici, provozovatelé letadel

—	poskytnou specifikace výrobce letadla určující úrovně nejistoty u palubních systémů pro měření paliva a

—	předloží doklady o provádění běžných kontrol uspokojivého fungování systémů pro měření paliva.

Nejistoty u všech ostatních částí metodiky monitorování mohou vycházet z konzervativního odborného posouzení s přihlédnutím k odhadovanému počtu letů ve vykazovaném období. Není nutné přihlédnout ke kumulativnímu účinku všech součástí měřícího systému na nejistotu ročních údajů o činnosti.

Provozovatel letadel provádí pravidelně křížové kontroly mezi doplněným množstvím uvedeným ve fakturách a doplněným množstvím udávaným při měření na palubě a přijme opravná opatření v souladu s oddílem 10.3.5, jsou-li zjištěny odchylky.

4.   ZJEDNODUŠENÉ POSTUPY PRO MALÉ PRODUCENTY EMISÍ

Za malé producenty emisí lze považovat provozovatele letadel, kteří po tři po sobě jdoucí čtyřměsíční období uskuteční v každém tomto období méně než 243 letů, a provozovatele letadel, kteří uskuteční lety s celkovou roční produkcí emisí nižší než 10 000 tun CO2 za rok.

Provozovatelé letadel, kteří jsou malými producenty emisí, mohou odhadnout spotřebu paliva pomocí nástrojů zavedených agenturou Eurocontrol nebo jinou příslušnou organizací, jež může zpracovávat veškeré příslušné informace o letovém provozu, jako jsou informace, které má k dispozici Eurocontrol. Použitelné nástroje se použijí pouze tehdy, jsou-li schváleny Komisí, včetně použití opravných koeficientů k odstranění případných nejistot v metodách modelování.

Provozovatel letadel, který využívá zjednodušený postup a během vykazovaného roku překročí prahovou hodnotu pro malé producenty emisí, oznámí tuto skutečnost příslušnému orgánu. Pokud provozovatel letadel příslušnému orgánu uspokojivě neprokáže, že počínaje následujícím vykazovaným obdobím nebude prahová hodnota opět překročena, provozovatel letadel aktualizuje plán monitorování, aby splnil požadavky na monitorování stanovené v oddílech 2 a 3. Revidovaný plán monitorování je bez zbytečného odkladu předložen příslušnému orgánu ke schválení.

5.   PŘÍSTUPY V PŘÍPADĚ CHYBĚJÍCÍCH ÚDAJŮ

Provozovatel letadel přijme veškerá nezbytná opatření s cílem zamezit výskytu chybějících údajů zavedením vhodných kontrolních činností, jak je stanoveno v oddílech 10.2 a 10.3 přílohy I těchto pokynů.

Pokud příslušný orgán, provozovatel letadel nebo ověřovatel zjistí, že pro let, na nějž se vztahuje příloha I směrnice 2003/87/ES, část údajů potřebných pro stanovení emisí chybí kvůli okolnostem, které jsou mimo kontrolu provozovatele letadel, a jestliže tyto údaje nelze určit pomocí alternativní metody stanovené v plánu monitorování, může provozovatel odhadnout emise pro tento let pomocí nástrojů uvedených v oddíle 4. Množství emisí, u nichž se použije tento přístup, je uvedeno v ročním výkazu emisí.

6.   PLÁN MONITOROVÁNÍ

Provozovatelé letadel předloží svůj plán monitorování příslušnému orgánu ke schválení nejméně čtyři měsíce před začátkem prvního období vykazování.

Příslušný orgán zajistí, aby provozovatel letadel před zahájením každého obchodovacího období přezkoumal plán monitorování a aby popřípadě předložil revidovaný plán monitorování. Po předložení plánu monitorování pro vykazování emisí ode dne 1. ledna 2010 se přezkum plánu monitorování uskuteční před zahájením obchodovacího období začínajícího v roce 2013.

Při provádění tohoto přezkumu provozovatel letadel způsobem uspokojivým pro příslušný orgán posoudí, zda je možno změnit metodiku monitorování s cílem zlepšit kvalitu vykázaných údajů, aniž by to vedlo k nepřiměřeně vysokým nákladům. Případné navrhované změny metodiky monitorování jsou oznámeny příslušnému orgánu. Podstatné změny metodiky monitorování, které vyžadují aktualizaci plánu monitorování, podléhají schválení příslušným orgánem. K podstatným změnám patří:

—	změna vykazovaných průměrných ročních emisí, která vyžaduje, aby provozovatel letadel uplatňoval jinou úroveň přesnosti, jak je stanoveno v oddíle 2.2.2,

—	změna počtu letů nebo celkových ročních emisí, jež vede k tomu, že provozovatel letadel překročí prahovou hodnotu pro malé producenty emisí, jak je stanoveno v oddíle 4,

—	podstatné změny druhu používaných paliv.

Odchylně od oddílu 4.3 přílohy I obsahuje plán monitorování tyto informace:

pro všechny provozovatele letadel:

1)	identifikace provozovatele letadel, volací znak nebo jiný jednoznačný kód používaný pro účely řízení letového provozu, kontaktní údaje provozovatele letadel a odpovědné osoby zastupující provozovatele letadel, kontaktní adresu;

2)	identifikaci verze plánu monitorování;

3)

prvotní seznam typů letadel v jeho letadlovém parku, jež jsou provozována v době předložení plánu monitorování, a počet letadel podle jednotlivých typů a orientační seznam dalších typů letadel, která mají být podle očekávání používána, popřípadě včetně odhadovaného počtu letadel podle jednotlivých typů, a rovněž proudů paliv (druhů paliv) pro každý typ letadla;

4)	popis postupů, systémů a odpovědností používaných ke sledování úplnosti seznamu zdrojů emisí pro sledovaný rok, tj. k zajištění úplnosti monitorování a vykazování emisí u vlastních i najatých letadel;

5)	popis postupů používaných ke sledování úplnosti seznamu letů provozovaných s jednoznačným kódem podle dvojic letišť a postupů používaných k určení, zda se na lety vztahuje příloha I směrnice 2003/87/ES, které zajišťují úplnost a zamezují dvojímu započtení;

6)	popis činností souvisejících se získáváním a zpracováním údajů a kontrolních činností, činností souvisejících s kontrolou a zabezpečením kvality, včetně údržby a kalibrace měřícího zařízení (viz oddíl 10.3 přílohy I);

7)

případně informace o příslušném propojení s činnostmi vykonávanými v rámci systému řízení a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (EMAS) a jiných systémů řízení z hlediska životního prostředí (např. ISO 14001:2004), zejména o postupech a kontrolách s významem pro monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů.

Pro všechny provozovatele letadel s výjimkou malých producentů emisí, kteří chtějí využít zjednodušený postup stanovený v oddíle 4, obsahuje plán monitorování vedle bodů 1 až 7 tyto údaje:

8)

popis metod monitorování spotřeby paliva u vlastních i najatých letadel, včetně: a) zvolené metodiky (metoda A nebo metoda B) pro výpočet spotřeby paliva; jestliže se pro všechny typy letadel nepoužívá stejná metoda, je nutno tento přístup odůvodnit, a rovněž seznamu upřesňujícího podmínky, za nichž se daná metoda používá; b) postupů měření doplněného paliva a paliva v nádržích, včetně zvolených úrovní přesnosti, popřípadě popisu použitých měřících přístrojů a postupů pro zaznamenávání, získávání, předávání a uchovávání informací týkajících se měření; c) postupu k zajištění toho, aby celková nejistota měření paliva splňovala požadavky zvolené úrovně přesnosti s odkazem na kalibrační certifikáty měřících systémů, vnitrostátní právní předpisy, ustanovení v odběratelských smlouvách nebo normy přesnosti dodavatelů paliva;

9)	postupy pro měření hustoty používané pro doplněné palivo a palivo v nádržích, včetně popisu použitých měřících přístrojů, nebo nelze-li měření provést, použitou standardní hodnotu a odůvodnění tohoto přístupu;

10)	emisní faktory používané pro jednotlivé druhy paliv, nebo v případě alternativních paliv metodiky pro stanovení emisních faktorů, včetně přístupu týkajícího se odběru vzorků, metod analýzy, popisu použitých laboratoří a jejich akreditace a/nebo jejich postupů pro zabezpečení kvality.

Pro malé producenty emisí, kteří chtějí využít zjednodušený postup stanovený v oddílu 4, obsahuje plán monitorování vedle bodů 1 až 7 tyto údaje:

11)	důkazy, že jsou splněny prahové hodnoty stanovené pro malé producenty emisí v oddíle 4;

12)	potvrzení, který nástroj popsaný v oddíle 4 se použije, včetně popisu tohoto nástroje.

Příslušný orgán může požadovat, aby provozovatel letadel použil k předložení plánu monitorování elektronickou šablonu. Komise může zveřejnit standardizovanou elektronickou šablonu nebo specifikace formátu souboru. V tomto případě příslušný orgán uzná použití této šablony nebo specifikace provozovatelem letadel, pokud šablona příslušného orgánu nevyžaduje nejméně stejné vstupní údaje.

7.   FORMULÁŘ VÝKAZU

Provozovatelé letadel použijí k vykazování svých ročních emisí formulář stanovený v oddíle 8. Příslušný orgán může požadovat, aby provozovatel letadel použil k předložení ročního výkazu emisí elektronickou šablonu. Komise může zveřejnit standardizovanou elektronickou šablonu nebo specifikace formátu souboru. V tomto případě příslušný orgán uzná použití této šablony nebo specifikace provozovatelem letadel, pokud šablona příslušného orgánu nevyžaduje nejméně stejné vstupní údaje.

Emise se vykazují zaokrouhleně na tuny CO2. Emisní faktory se zaokrouhlí tak, aby obsahovaly pouze číslice významné jak pro výpočty emisí, tak pro účely výpočtů emisí a vykazování. Spotřeba paliva na let se použije se všemi číslicemi významnými pro výpočet.

8.   OBSAH ROČNÍHO VÝKAZU EMISÍ

Každý provozovatel letadel ve svém ročním výkazu emisí uvede tyto informace:

1)	údaje identifikující provozovatele letadel, jak je stanoveno v příloze IV směrnice 2003/87/ES, a volací znak nebo jiný jednoznačný kód používaný pro účely řízení letového provozu, a příslušné kontaktní údaje;

2)	název a adresu ověřovatele výkazu;

3)	vykázaný rok;

4)	odkaz na příslušný schválený plán monitorování a číslo jeho verze;

5)	příslušné změny operací a odchylky od schváleného plánu monitorování v průběhu vykazovaného období;

6)	registrační čísla letadel a typy letadel používaných v období, jehož se výkaz týká, k vykonávaní činností v oblasti letectví podle přílohy I směrnice 2003/87/ES prováděných provozovatelem letadel;

7)	celkový počet letů, jichž se výkaz týká;

8)	údaje podle tabulky 2 uvedené níže;

9)	informativní poznámky: množství biomasy použité jako palivo v průběhu vykázaného roku (v t nebo m3) podle druhu paliva.

Tabulka 2

Formulář výkazu pro roční emise z činností v oblasti letectví

Parametr	Jednotky	Zdrojový tok			Celkem
		Druh paliva 1	Druh paliva 2	Druh paliva n
Název paliva
Zdroje emisí pomocí jednotlivých druhů zdrojových toků (běžné typy letadel):
Celková spotřeba paliva	t
Výhřevnost paliva (2)	TJ/t
Emisní faktor tohoto paliva	t CO2/t nebo t CO2/TJ
Celkové agregované emise CO2 ze všech způsobilých letů používajících toto palivo	t CO2
u nichž je členský stát odletu stejný jako členský stát příletu (vnitrostátní lety)	t CO2
všechny ostatní lety (mezinárodní lety uvnitř EU i mimo ni)	t CO2
Agregované emise CO2 ze všech letů, u nichž je členský stát odletu stejný jako členský stát příletu (vnitrostátní lety):
Členský stát 1	t CO2
Členský stát 2	t CO2
Členský stát n	t CO2
Agregované emise CO2 ze všech letů odlétajících z jednoho členského státu do jiného členského státu nebo třetí země  (3) :
Členský stát 1	t CO2
Členský stát 2	t CO2
Členský stát n	t CO2
Agregované emise CO2 ze všech letů přilétajících do daného členského státu z třetí země  (3) :
Členský stát 1	t CO2
Členský stát 2	t CO2
Členský stát n	t CO2

Každý provozovatel letadel uvede v příloze svého ročního výkazu emisí tyto informace:

—	roční emise a roční počty letů pro dvojice letišť.

Provozovatel může požádat, aby se s touto přílohou nakládalo jako s důvěrnými údaji.

9.   OVĚŘENÍ

Kromě požadavků na ověření stanovených v oddíle 10.4 přílohy I vezme ověřovatel v úvahu tyto skutečnosti:

—	úplnost údajů o letech a emisích v porovnání s údaji o letovém provozu, jako jsou údaje shromažďované agenturou Eurocontrol,

—	soulad mezi vykázanými údaji a dokumentací o hmotnosti a vyvážení,

—	soulad mezi údaji o agregované spotřebě paliva a údaji o nakoupeném či jinak dodaném palivu pro letadla vykonávající činnost v oblasti letectví.“

„PŘÍLOHA XV

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se stanovení údajů o tunokilometrech z činnosti v oblasti letectví pro účely žádosti podle článků 3e nebo 3f směrnice 2003/87/ES

1.   ÚVOD

Tato příloha obsahuje obecné pokyny pro monitorování, vykazování a ověřování údajů o tunokilometrech pro činnosti v oblasti letectví uvedené v příloze I směrnice 2003/87/ES.

Pro monitorování, vykazování a ověřování údajů o tunokilometrech se popřípadě použije příloha I. Za tímto účelem se odkazy na emise vykládají jako odkazy na údaje o tunokilometrech. Na údaje o tunokilometrech se nevztahují oddíly 4.1, 4.2, 5.1, 5.3 až 5.7, 6 a 7 a 11 až 16 přílohy I.

2.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro monitorování a vykazování údajů o tunokilometrech z činností v oblasti letectví uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES. Zahrnou se veškeré lety, na něž se vztahuje příloha I uvedené směrnice, které provozovatel letadel uskuteční v průběhu vykazovaného období.

K identifikaci jednoznačného provozovatele letadel podle čl. 3 písm. o) směrnice 2003/87/ES odpovědného za let se použije volací znak používaný pro účely řízení letového provozu. Volacím znakem je kód ICAO v kolonce 7 letového plánu, nebo v případě, že není k dispozici, registrační značka letadla. Není-li totožnost provozovatele letadel známa, považuje se za provozovatele letadla jeho vlastník, ledaže je příslušnému orgánu uspokojivě prokázáno, kdo byl provozovatelem letadla.

3.   PLÁN MONITOROVÁNÍ

Podle článku 3g směrnice 2003/87/ES předkládají provozovatelé letadel plán monitorování stanovující opatření pro monitorování a vykazování údajů o tunokilometrech.

Provozovatelé letadel předloží svůj plán monitorování příslušnému orgánu ke schválení nejméně čtyři měsíce před začátkem prvního období vykazování.

Provozovatel letadla v plánu monitorování stanoví, která metodika monitorování se používá pro jednotlivé typy letadel. Pokud provozovatel letadel hodlá používat najatá letadla či jiné typy letadel, jež nebyly v plánu monitorování zahrnuty v době jeho předložení příslušnému orgánu, provozovatel letadel uvede v plánu monitorování popis postupu, který se bude používat pro stanovení metodiky monitorování pro tyto dodatečné typy letadel. Provozovatel letadel zajistí, aby po zvolení byla metodika monitorování důsledně uplatňována.

Odchylně od oddílu 4.3 přílohy I plán monitorování obsahuje tyto informace:

1)	identifikaci provozovatele letadel, volací znak nebo jiný jednoznačný kód používaný pro účely řízení letového provozu, kontaktní údaje provozovatele letadel a odpovědné osoby zastupující provozovatele letadel, kontaktní adresu;

2)	identifikaci verze plánu monitorování;

3)

prvotní seznam typů letadel v jeho letadlovém parku, jež jsou provozována v době předložení plánu monitorování, a počet letadel podle jednotlivých typů a orientační seznam dalších typů letadel, která mají být podle očekávání používána, popřípadě včetně odhadovaného počtu letadel podle jednotlivých typů;

4)	popis postupů, systémů a odpovědností používaných ke sledování úplnosti seznamu užívaných letadel pro sledovaný rok, tj. zajištění úplnosti monitorování a vykazování údajů o tunokilometrech u vlastních i najatých letadel;

5)	popis postupů používaných ke sledování úplnosti seznamu letů provozovaných s jednoznačným kódem podle dvojic letišť a postupů používaných k určení, zda se na lety vztahuje příloha I směrnice 2003/87/ES, které zajišťují úplnost a zamezují dvojímu započtení;

6)	popis činností souvisejících se získáváním a zpracováním údajů a kontrolních činností v souladu s oddílem 10.3 přílohy I;

7)	případně informace o příslušném propojení s činnostmi vykonávanými v rámci systému řízení kvality, zejména o postupech a kontrolách s významem pro monitorování a vykazování údajů o tunokilometrech;

8)

popis metod ke stanovení údajů o tunokilometrech pro jednotlivý let, včetně a) postupů, odpovědností, zdrojů dat a výpočetních vzorců pro určení a zaznamenání vzdálenosti pro dvojici letišť; b) toho, zda je použita standardní hmotnost 100 kg na cestujícího (úroveň přesnosti 1), nebo hmotnost cestujících z dokumentace o hmotnosti a vyvážení (úroveň přesnosti 2). V případě úrovně přesnosti 2 je nutno poskytnout popis postupu pro získání hmotnosti cestujících; c) popisu postupů používaných k určení hmotnosti nákladu a poštovních zásilek; d) popřípadě popisu měřících přístrojů používaných k měření hmotnosti cestujících, nákladu a poštovních zásilek.

Příslušný orgán může požadovat, aby provozovatel letadel použil k předložení plánu monitorování elektronickou šablonu. Komise může zveřejnit standardizovanou elektronickou šablonu nebo specifikace formátu souboru. V tomto případě příslušný orgán uzná použití této šablony nebo specifikace provozovatelem letadel, pokud šablona příslušného orgánu nevyžaduje nejméně stejné vstupní údaje.

4.   METODIKY VÝPOČTU ÚDAJŮ O TUNOKILOMETRECH

4.1   VÝPOČETNÍ VZOREC

Provozovatelé letadel monitorují a vykazují údaje o tunokilometrech pomocí metodiky založené na výpočtu. Výpočet údajů o tunokilometrech je založen na tomto vzorci:

Tunokilometry (t km) = vzdálenost (km) užitečné zatížení (t)

4.2   VZDÁLENOST

Vzdálenost se vypočítá pomocí vzorce:

Vzdálenost [km] = vzdušná vzdálenost [km] + 95 km

Vzdušná vzdálenost je vymezena jako nejkratší vzdálenost mezi dvěma místy na povrchu Země, která se určí pomocí systému uvedeného v článku 3.7.1.1 přílohy 15 Chicagské úmluvy (WGS 84).

Zeměpisná šířka a zeměpisná délka letišť se převezme z údajů o poloze letiště zveřejněných v leteckých informačních příručkách v souladu s přílohou 15 Chicagské úmluvy nebo ze zdroje využívajícího takovéto údaje leteckých informačních příruček.

Lze použít rovněž vzdálenosti vypočítané pomocí programového vybavení nebo třetí stranou, je-li metodika výpočtu založena na výše uvedeném vzorci a údajích leteckých informačních příruček.

4.3   UŽITEČNÉ ZATÍŽENÍ

Užitečné zatížení se vypočítá pomocí vzorce:

Užitečné zatížení (t) = hmotnost nákladu a poštovních zásilek (t) + hmotnost cestujících a odbavených zavazadel (t)

4.3.1   HMOTNOST NÁKLADU A POŠTOVNÍCH ZÁSILEK

Pro výpočet užitečného zatížení se použije skutečná nebo standardní hmotnost obsažená v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení pro příslušné lety. Provozovatelé letadel, od nichž se nevyžaduje dokumentace o hmotnosti a vyvážení, navrhnou vhodnou metodiku pro určení hmotnosti nákladu a poštovních zásilek v plánu monitorování ke schválení příslušným orgánem.

Skutečná hmotnost nákladu a poštovních zásilek nezahrnuje tara hmotnost palet a kontejnerů, které netvoří užitečné zatížení, a provozní hmotnost.

4.3.2   HMOTNOST CESTUJÍCÍCH A ODBAVENÝCH ZAVAZADEL

Provozovatelé letadel mohou k určení hmotnosti cestujících použít jednu ze dvou úrovní přesnosti. Provozovatel letadel může k určení hmotnosti cestujících a odbavených zavazadel zvolit jako minimum úroveň přesnosti 1. Ve stejném obchodovacím období se zvolená úroveň přesnosti vztahuje na všechny lety.

Úroveň přesnosti 1

Použije se standardní hodnota 100 kg pro každého cestujícího a jeho odbavená zavazadla.

Úroveň přesnosti 2

Pro každý let se použije hmotnost cestujících a odbavených zavazadel obsažená v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení.

5.   POSOUZENÍ NEJISTOTY

Při výpočtu údajů o tunokilometrech si musí být provozovatel letadel vědom hlavních zdrojů nejistoty. Pro metodiku stanovení údajů o tunokilometrech se nepožaduje podrobná analýza nejistoty uvedená v oddíle 7 přílohy I.

Provozovatel letadel provádí pravidelně vhodné kontrolní činnosti, jak je stanoveno v oddíle 10.2 a 10.3 přílohy I, a přijme neprodleně nápravná opatření v souladu s oddílem 10.3.5, jsou-li zjištěny nesrovnalosti.

6.   VYKAZOVÁNÍ

Vykazování údajů o tunokilometrech se pro účely žádostí podle článků 3e a 3f směrnice 2003/87/ES požaduje pouze s ohledem na sledované roky v nich stanovené.

K vykazování údajů o tunokilometrech používají provozovatelé letadel formulář stanovený v oddíle 7. Příslušný orgán může požadovat, aby provozovatel letadel použil k předložení výkazu údajů o tunokilometrech elektronickou šablonu. Komise může zveřejnit standardizovanou elektronickou šablonu nebo specifikace formátu souboru. V tomto případě příslušný orgán uzná použití této šablony nebo specifikace provozovatelem letadel, pokud šablona příslušného orgánu nevyžaduje nejméně stejné vstupní údaje.

Tunokilometry se vykazují v zaokrouhlených hodnotách [t km]. Veškeré údaje pro let se použijí se všemi číslicemi důležitými pro výpočet.

7.   OBSAH VÝKAZU ÚDAJŮ O TUNOKILOMETRECH

Ve výkazu údajů o tunokilometrech každý provozovatel letadel uvede tyto informace:

1)	údaje identifikující provozovatele letadel, jak je stanoveno v příloze IV směrnice 2003/87/ES, a volací znak nebo jiný jednoznačný kód používaný za účelem řízení letového provozu, a příslušné kontaktní údaje;

2)	název a adresu ověřovatele výkazu;

3)	vykázaný rok;

4)	odkaz na příslušný schválený plán monitorování a číslo jeho verze;

5)	příslušné změny operací a odchylky od schváleného plánu monitorování v průběhu vykazovaného období;

6)	registrační čísla letadel a typy letadel používaných v období, jehož se výkaz týká, k vykonávaní činností v oblasti letectví podle přílohy I směrnice 2003/87/ES prováděných provozovatelem letadel;

7)	zvolenou metodu výpočtu hmotnosti cestujících a odbavených zavazadel a rovněž nákladu a poštovních zásilek;

8)	celkový počet osobokilometrů a tunokilometrů pro všechny lety uskutečněné v roce, jehož se výkaz týká, spadající do činností v oblasti letectví uvedených v příloze I;

9)

pro každou dvojici letišť: kód ICAO obou letišť, vzdálenost (= vzdušná vzdálenost + 95 km) v km, celkový počet letů na dvojici letišť ve vykazovaném období, celkovou hmotnost cestujících a odbavených zavazadel (v t) během vykazovaného období na dvojici letišť, celkový počet cestujících během vykazovaného období, celkový počet cestujících počet kilometrů na dvojici letišť, celkovou hmotnost nákladu a poštovních zásilek (v t) během vykazovaného období na dvojici letišť, celkový počet tunokilometrů na dvojici letišť (t km).

8.   OVĚŘENÍ

Kromě požadavků na ověření stanovených v oddíle 10.4 přílohy I vezme ověřovatel v úvahu tyto skutečnosti:

—	úplnost údajů o letech a tunokilometrech v porovnání s údaji o letovém provozu, jako jsou údaje shromažďované agenturou Eurocontrol, s cílem ujistit se, že ve výkazu provozovatelů byly vzaty v úvahu pouze způsobilé lety,

—	soulad mezi vykázanými údaji a dokumentací o hmotnosti a vyvážení.

U údajů o tunokilometrech činí úroveň závažnosti 5 %.“