Montpellierský kodex

Montpellierský kodex
	Dvojstrana z Montpellierského kodexu
Autor	anonym (snad Perotinus Magnus, Petrus de Cruce, Adam de la Halle, Guillaume d'Auvergne či Philippe le Chancelier)
Původní název	Codex Montpellier H 196
Země	Francouzské království
Jazyk	latina
Edice	Edmond de Coussemaker
Námět	Hudební notace (románská kvadráta)
Vydavatel	Faculté des Médecins, Université de Montpellier
Datum vydání	13. století
Předchozí a následující dílo
	L’art harmonique aux XIIme et XIIIme siècles
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Codex Montpellier neboli Montpellierský kodex (Montpellier, Bibliothèque Inter-Universitaire, Faculté des Médecins, H 196) je významný zdroj informací o francouzské polyfonii, nejvýznamnější zdroj informací o motetové technice 13. století.

Formát a obsah

Jako první muzikolog se rozborem obsahu Montpellierského kodexu podrobně zabýval Edmond de Coussemaker a svá bádání popsal v knize L’art harmonique aux XIIme et XIIIme siècles z roku 1865.

Montpellierský kodex obsahuje 354 převážně polyfonních skladeb vytvořených kolem let 1250-1300 a pravděpodobně sebraných v roce 1300. Lze ho rozdělit na 8 svazků, které obsahují různé hudební žánry tehdejší doby.^[1] Je pravděpodobné, že rukopis může pocházet z Paříže.

Montpellierský kodex obsahuje celkem 354 skladeb, které jsou řazeny podle typů do osmi svazků následujícím způsobem:

Svazek 1. Liturgická polyfonie (organa a kondukty z období školy Notre Dame)
Svazek 2. Moteta latinská tripla, sestávající z cantu firmu o třech kontrapunktických linkách nad sebou (17 čtyřhlasých motet)
Svazek 3. Moteta dupla v makaronštině, sestávající z cantu firmu se dvěma kontrapunktickými linkami nad sebou (11 dvojhlasých motet s latinským motetem a francouzským triplem a dále 4 dvojhlasá latinská moteta)
Svazek 4. Moteta latinská dupla. (22 tříhlasých latinských motet)
Svazek 5. Moteta francouzská dupla (9 hoquetů a 104 tříhlasých motet, většinou s francouzským dvojtextem)
Svazek 6. Motet/a francouzské dvouhlasé skladby (75 dvojhlasých francouzských motet)
Svazky 7 a 8. jsou zřejmě sbírky pozdějšího data (7. obsahuje 39 tříhlasých motet různých typů, 8. obsahuje 1 konduktus a 42 tříhlasých motet různých typů)^[2]

Existují rovněž dodatky ke svazkům 3, 5, a 7. Díky různým notačním systémům obsažených ve svazcích 2 – 6 a ve svazcích 7 – 8 se Montpellierský kodex stal zásadním zdrojem pro chronologii stylů středověké francouzské polyfonie.

Hudba

Montpellierský kodex je zásadní zdroj pro poznání „předfrankonských“ a „frankonských motet“ (tzn. z doby Franka Kolínského). Ačkoli hudba obsažená v kodexu je anonymní, je možné ji díky shodným znakům s dalšími rukopisy nebo na základě stylistických podobností, přičíst Pérotinovi (ze svazku 1), Petrovi de Cruce, Adamovi de la Halle, Guillaumovi d’Auvergne či Philippovi le Chancelier. Mnohé canti firmi pocházejí z pařížské školy Notre Dame. Zatímco první svazek obsahuje duchovní polyfonní skladby, především z notredamské školy, větší část skladeb kodexu představuje sbírka francouzských milostných motet. Moteta z této sbírky nejsou izorytmická – nejstarší izorytmická moteta jsou až z prvních desetiletí 14. století od Philippa z Vitry.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Codex Montpellier na španělské Wikipedii.

↑ Grove: "Date: fascs.2–6, 1270s (Rosketh and RISM, c1280); fascs. 1 and 7, plus the additions to 3 and 5, very end of 13th century (Branner: late 13th century, Everist: 1280s); fasc.8, very early years of the 14th century (Branner and Everist: c1300). Jako alternativní polemiku o výkladu rukopisu vytvořeného v různých vývojových etapách během jedné dekády, či o něco déle, Wolinski postuluje jedinou kopii pro sv. 1-7, coby entity během dekády od roku 1260 nebo 1270, u sv. 8 zřejmě taktéž z dekády po roce 1270, jeho teorie však není obecně přijímána, existují radikální rozpory o vývoji moteta, hudební notace a hudební teorii ve druhé polovině 13. století (Wolinski, 1992, pp.299-301). “
↑ Apel, Willi: DIE NOTATION DER POLYPHONEN MUSIK 900-1600. VEB Breitkopf & Härtel Musikverlag, Leipzig 1962, 527 str.

Literatura

Specifická

«Sources, MS, V, 2: Early motet» en Grove Music Online Archivováno 16. 5. 2008 na Wayback Machine. ed. L. Macy (consultado el 9-10-2006).
Parsoneault, Catherine: The Montpellier Codex: Royal Influence and Musical Taste in Late Thirteenth-century Paris, Ph.D Diss. Univ. of Texas, 2001.
Tischler, Hans: The Montpellier Codex. A-R Editions, 1978.
Wolinski, Mary Elizabeth: The Montpellier Codex, Ph.D Diss. Brandeis University, 1988.

Obecná

Caldwell, John: Medieval Music. Indiana University Press, 1978. ISBN 0-253-33731-3
Cattin, Giulio: Historia de la música 2: El Medioevo, 1ª parte. Madrid: Turner, 1987. ISBN 978-84-7506-204-4
Gallo, F. Alberto: Historia de la música 3: El Medioevo, 2ª parte. Madrid: Turner, 1987. ISBN 84-7506-203-2
Gleason, Harold & Becker, Warren: Music in the Middle Ages and Renaissance. Frangipani Press, 1986.
Hoppin, Richard: Medieval Music. W. W. Norton, 1978. La música medieval. Madrid: Akal, 2000. (Google Libros)
Reese, Gustave: Music in the Middle Ages. W. W. Norton, 1940. La música en la Edad Media. Madrid: Alianza, 1989.
Seay, Albert: Music in the Medieval World. Prentice Hall, 1965.
Wilson, David: Music of the Middle Ages. Schirmer Books, 1990. ISBN 0-02-872951-X
Yudkin, Jeremy: Music in Medieval Europe. Prentice Hall, 1989.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Montpellierský kodex na Wikimedia Commons
Hudba z Montpellierského kodexu na YouTube

[1] Grove: "Date: fascs.2–6, 1270s (Rosketh and RISM, c1280); fascs. 1 and 7, plus the additions to 3 and 5, very end of 13th century (Branner: late 13th century, Everist: 1280s); fasc.8, very early years of the 14th century (Branner and Everist: c1300). Jako alternativní polemiku o výkladu rukopisu vytvořeného v různých vývojových etapách během jedné dekády, či o něco déle, Wolinski postuluje jedinou kopii pro sv. 1-7, coby entity během dekády od roku 1260 nebo 1270, u sv. 8 zřejmě taktéž z dekády po roce 1270, jeho teorie však není obecně přijímána, existují radikální rozpory o vývoji moteta, hudební notace a hudební teorii ve druhé polovině 13. století (Wolinski, 1992, pp.299-301). “

[2] Apel, Willi: DIE NOTATION DER POLYPHONEN MUSIK 900-1600. VEB Breitkopf & Härtel Musikverlag, Leipzig 1962, 527 str.

[1]

[2]