Emil Johann Lauffer
| Emil Johann Lauffer | |
|---|---|
 Autoportrét, 1858 | |
| Narození | 28. června 1837 Dvorce  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 31. května 1909 (ve věku 71 let) Smíchov  Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Povolání | malíř, vysokoškolský učitel a umělecký pedagog |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Emil Lauffer, křtěný Emil Johann Leo Lauffer (28. června 1837 Dvorce[1] – 31. května 1909 Smíchov[2]) byl český malíř německé národnosti a vysokoškolský pedagog.
Život
[editovat | editovat zdroj]Emil Lauffer se narodil jako druhý syn Josefa Lauffera, lékárníka v domě č.37 ve Dvorcích u Bruntálu a jeho manželky Amálie, dcery Johanna Spaziera, lékárníka v Krnově a byl pokřtěn jmény Emil Johann Leo.[1] Jeho starší bratr Ferdinand Josef Lauffer byl básníkem, přítelem Hanse Kudlicha, a po revolučním roce 1848 musel uprchnout do zahraničí. Emilovo rozhodnutí pro uměleckou dráhu mohl ovlivnit vzor malíře Ferdinanda Krumholze, který rovněž pocházel ze Dvorců, a tvorba tehdy slavného mnichovského malíře historií Petera von Cornelia. Emil Johann byl žákem Christiana Rubena na vídeňské Akademii a do Prahy přišel roku 1865, aby zhotovil dvě nástěnné malby v letohrádku královny Anny podle návrhu svého profesora. Zůstal už v Praze a byl pak téměř čtyřicet let profesorem kreslení na Německém polytechnickém ústavu (1869–1907). Působil i na pražské Akademii, kde byl jeho žákem Václav Brožík. Kromě toho dával soukromé lekce kresby také Antonínu Slavíčkovi[3]. V letech 1864–1886 byl členem Krasoumné jednoty.
Rodina
[editovat | editovat zdroj]V roce 1866 se oženil s Kamilou Weberovou (*1840), s níž vychoval tři dcery: Marii (*1866), Kamilu (*1867) a Hildegardu (*1869). Rodina bydlela v letech 1867-1880 na Novém Městě (čp. 930/II, čp. 995/II), od roku 1880 na Smíchově na Ferdinandově (nyní Janáčkově) nábřeží č. 6, před Laufferovou smrtí se manželé přestěhovali do smíchovského domku čp. 454.
Lauffer zemřel roku 1909 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.
Ocenění
[editovat | editovat zdroj]- 1864 Reichelova umělecká cena pro žáky Vídeňské akademie, za historickou malbu
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Lauffer byl představitelem rakousko-německé romantické historické malby, opakovaně kopíroval cizí předlohy. Kromě nástěnných maleb v pražském Letohrádku královny Anny a v pražské katedrále vytvořil technikou fresky malbu ve foyer Národního divadla v Praze podle předlohy Mikoláše Alše. Velkou nástropní malbu vytvořil v sále zámku v Liblicích. Mimo Prahy působil v Polském Slezsku, kam v 50. až 80. letech dodal několik oltářních obrazů pro kostely v obcích Bliszczyce, Pilszcz, Królowe, Třebom, Głogówek, Zawiszyce a Głubczyce.[4]
Známá díla
[editovat | editovat zdroj]- 1858 Autoportrét
- 1863 Obrácení bulharského krále Borise na křesťanskou víru, Národní galerie v Praze
- 1866 Podobizna (Bildnis)
- 1867 Prohraná sázka (Verlorene Wette)
- 1868 Návrat z Golgoty (Rückkehr vom Kalvarienberg)
- Svatý Václav, oltářní obraz pro Smečno (Der Heilige Wenzel)
- 1869 Sváteční myslivci (Feiernde Jäger)
- 1870 Dóže Marino Falieri vypravuje dogarese o svém zasnoubení s Jaderským mořem (Marino Falieri erzählt Dogarese über seine Verlobung mit dem Adriatischen Meer)
- 1872 Svatý Dominik, (Der Hl. Dominik), oltářní obraz pro Žabčice
- 1873 Merlin představuje budoucího krále Artuše olejomalba, prodána v aukci Sotheby´s v New Yorku[5]
- 1874 Loučení (také Válečná vdova)
- 1876 Návštěva Panny Marie u Alžběty (Maries Besuch bei Elisabeth)
- 1879-1880 jedna scéna z cyklu fresek "Život sv. Anny, podle předlohy Jana Swertse, kaple sv. Anny katedrály sv. Víta v Praze,[6]
- 1881 Kriemhilda obviňuje Günthera a Hagena ze zavraždění Siegfrieda (Krimhild beschuldigt Gunther und Hagen des Mordes an Siegfried), Národní galerie v Praze
- kolem 1881 oltářní obrazy Sv. Terezie z Ávily a sv. Alžběta pro kostel sv. Mikuláše ve Třticích
- 1883 Dětská podobizna (Porträt eines Kindes)
- Hájení Prahy proti Švédům (Die Verteidigung Prags gegen Belagerung durch Schweden), olejomalba, prodána v aukci Dorothea
- Císař Rudolf II. , ochránce umění , také Císař Rudolf II. ve společnosti svých dvořanů roku 1591 obdivuje torzo antické sochy Illionea (Kaiser Rudolf II. als Beschützer der Kunst), freska podle předlohy Christiana Rubena, Praha, Letohrádek královny Anny
- 1887 Hostina , nástropní freska, zámek Liblice
- před 1909 Srbské povstání
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Loučení, také Válečná vdova (1874) -
Kriemhildina žaloba (1879) -
Hodování, Liblice -
Srbské povstání (před 1909) -
Merlin představuje budoucího krále Artuše
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu farnosti Dvorce
- ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Václava na pražském Smíchově
- ↑ ČRO Vltava, 2015
- ↑ Glogowek: Alexander Devosges Cuber, Emil Johann Lauffer ve Slezsku (pol.). glogowek-online.pl [online]. [cit. 2015-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-17.
- ↑ Sotheby´s: Emil Johann Lauffer, MERLIN PRESENTING THE FUTURE KING ARTHUR
- ↑ Ferdinand Ruth, Kronika královské Prahy a obcí sousedních. I., Praha 1903, s. 307
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Blažíčková-Horová Naděžda, 19th-Century Art in Bohemia (1790–1910), Painting, Sculpture, decorative arts, National gallery in Prague, 2009, ISBN 978-80-7035-426-1
- Joanna Lubos-Kozieł, „Wiarą tchnące obrazy”. Studia z dziejów malarstwa religijnego na Śląsku w XIX wieku, Wrocław 2004.
