Přeskočit na obsah

Charles Michel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Charles Michel
Charles Michel, 2020
Charles Michel, 2020
3. předseda Evropské rady
Úřadující
Ve funkci od:
1. prosince 2019
PředchůdceDonald Tusk
51. předseda vlády Belgie
Ve funkci:
11. října 2014 – 27. října 2019
PanovníkFilip
PředchůdceElio Di Rupo
NástupkyněSophie Wilmèsová
Předseda Reformní hnutí
Ve funkci:
18. února 2019 – 29. listopadu 2019
PředchůdceOlivier Chastel
NástupceGeorges-Louis Bouchez
Ve funkci:
14. února 2011 – 10. října 2014
PředchůdceDidier Reynders
NástupceOlivier Chastel
Ministr rozvojové spolupráce
Ve funkci:
21. prosinec 2007 – 14. února 2011
Předseda vládyGuy Verhofstadt
Yves Leterme
Herman Van Rompuy
Yves Leterme
PředchůdceArmand De Decker
NástupceOlivier Chastel
Stranická příslušnost
ČlenstvíReformní hnutí
ALDE (evropská strana)
Obnova Evropy (skupina EP)

Narození21. prosince 1975 (48 let)
Namur, BelgieBelgie Belgie
ChoťAmélie Derbaudrenghienová
RodičeLouis Michel
Alma materUniversité Libre de Bruxelles
Amsterdamská univerzita
Profesepolitik
Oceněnívelkodůstojník Řádu Leopoldova (2014)
velkokříž Řádu Leopolda II. (2019)
Minister of State (2019)
Řád knížete Jaroslava Moudrého 1. třídy
Řád za zásluhy 1. třídy
Webová stránkawww.charlesmichel.be
CommonsCharles Michel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charles Michel (výslovnost: [ʃaʁl mi.ʃɛl]IPA; narozený 21. prosince 1975 Namur) je belgický politik a od prosince 2019 předseda Evropské rady.[1] V letech 2014–2019 zastával úřad předsedy vlády Belgie, jakožto nejmladší premiér od roku 1840 a první frankofonní liberál v čele kabinetu od roku 1938.[2]

Mezi roky 2011–2014 a opět v roce 2019 vedl liberálně orientované Reformního hnutí. Mezi lety 2007–2011 zastával úřad ministra rozvojové spolupráce ve čtyřech vládách. Otec Louis Michel je také belgický politik, bývalý eurokomisař a ministr zahraničí.

Vystudoval právo na Svobodné univerzitě v Bruselu a Amsterdamské univerzitě. Následně se stal bruselským právníkem.

Od roku 1983 působil jeho otec Louis Michel ve valonském Jodoigne jako starosta. Politickou dráhu zde zahájil v šestnácti letech, když vstoupil k Mladým liberálům v Jodoigne (Jeunes Réformateurs Libéraux de Jodoigne). V roce 1994 byl zvolen do provinčního zastupitelstva ve Valonském Brabantu.

Politická kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Ve všeobecných volbách 1999 byl zvolen za obvod Valonský Brabant do dolní komory parlamentu (Komory zástupců), když kandidoval za Mouvement réformateur.

V roce 2000 byl jmenován ministrem vnitřních záležitostí valonské vlády. Při nástupu do úřadu se jako 25letý stal nejmladším ministrem v historii Belgie.[3]

Na místní úrovni zasedal od roku 2000 v radě města Wavre a o šest let později byl zvolen starostou.

Od prosince 2007 sloužil jako ministr vnitřního rozvoje ve třetím kabinetu Guye Verhofstadta a na stejné pozici také v dalších vládách Yvese Leterma, Hermana Van Rompuye a druhém Letermově kabinetu.[4]

V roce 2009 sdělil, že je šokovaný prohlášením papeže Benedikta XVI., tvrdícího, že kondomy zhoršují epidemii AIDS.[5] Tento výrok označil za „ohromující, skandální a navíc nezodpovědný“.[6]

Předseda reformistů

[editovat | editovat zdroj]

Poté, co strana utrpěla porážku v červnových regionálních volbách 2009, stal se jedním z členů a rivalů, kteří požadovali odstoupení předsedy Didiera Reynderse. K tomuto kroku došlo až po další prohře Reformního hnutí v parlamentních volbách 2010, v nichž subjekt ztratil pět mandátů. Následně začal být zmiňován v souvislosti s kandidaturou do čela reformistů. Předsedou byl zvolen v lednu 2011. Aby se plně věnoval výkonu nové funkce, rezignoval na ministerské křeslo.[7]

Předseda vlády

[editovat | editovat zdroj]

Po všeobecných volbách v květnu 2014 jej panovník na základě výsledků určil jedním ze dvou tzv. „formaterů“ (formateur), osob pověřených vedením rozhovorů o sestavení nového kabinetu. Druhým se stal flanderský premiér Kris Peeters ze čtvrté v pořadí Křesťanskodemokratické a vlámské strany. Reformní hnutí skončilo na třetí příčce.

Na belgické poměry v relativně krátkém období se podařilo složit novou čtyřkoaliční vládu tvořenou na půdorysu vítězné nacionalistické Nové vlámské aliance vedené Bartem de Weverem, Křesťanskodemokratické a vlámské strany, a liberálních subjektů Open VLD i Reformního hnutí. Předpokládaná většina v jednokomorém parlamentu činila 85 ze 150 poslanců. Do opozice tak přešli dosud vládnoucí socialisté Elia Di Rupa, kteří skončili druzí.[2]

Charles Michel s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, 2018

Vzhledem k tomu, že se reformisté stali jedinými zástupci frankofonních zájmů v koalici, přiřkl belgický tisk vládě nálepku „kamikadze koalice“. Reformní hnutí si tak vstupem do kabinetu zahrávalo s „politickou sebevraždou“ z možné ztráty přízně svých voličů.[2] Belgický král Filip jej jmenoval předsedou vlády 11. října 2014. Následně se úřadů ujali i nově jmenovaní členové Michelova kabinetu.

V prosinci 2018 se čtyřčlenná vládní koalice rozpadla. Po odmítnutí migračního paktu OSN ji opustila Nová vlámská aliance. Michel tak sestavil druhý kabinet menšinového charakteru na půdorysu tří zbylých subjektů Křesťanskodemokratické a vlámské strany, Open VLD a Reformního hnutí, jenž zemi dovedl ke květnovým parlamentním volbám 2019.[8] Vláda zůstala úřadovat i po parlamentních volbách s dočasným, přechodným mandátem, do zformování nového kabinetu vzešlého z voleb. Na začátku července 2019 byl Michel zvolen předsedou Evropské rady, s nástupem do úřadu v prosinci téhož roku. Na post předsedy vlády rezignoval v říjnu 2019. Premiérské funkce se ujala stranická kolegyně a členka jeho dvou vlád Sophie Wilmèsová.[9]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Charles Michel na anglické Wikipedii.

  1. Charles Michel takes over from Donald Tusk as President of the European Council [online]. Press release. General Secretariat of the Council, 29-11-2019 [cit. 2019-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c Belgie má novou vládu. A trvalo to "jen" čtyři a půl měsíce. Týden.cz [online]. 2014-10-08 [cit. 2014-10-24]. Dostupné online. 
  3. Charles Michel officiellement candidat à la présidence du MR. www.levif.be. Le Vif, 13 December 2010. Dostupné online. 
  4. 20 March 2008 – Royal Orders. Government – Dismissals – Appointments [online]. The Belgian Official Journal, 2008-03-21 [cit. 2008-03-30]. S. 3–4. Dostupné online. (Dutch/French) 
  5. Papež v Africe: Kondomy zhoršují epidemii AIDS. Týden.cz [online]. 2009-03-19 [cit. 2014-10-24]. Dostupné online. 
  6. Les déclarations du pape sur le préservatif sous le feu du parlement [online]. 7sur7.be. Dostupné online. 
  7. Michel vs. Reynders: waarom de MR elke keer wat anders zegt. www.demorgen.be. De Morgen, 27 June 2014. Dostupné online. 
  8. ŠKOPEK, Pavel. Belgická vláda končí. Vaz jí zlomila krize kolem migračního paktu. Deník.cz [online]. 2018-12-18 [cit. 2019-12-04]. Dostupné online. 
  9. STONE, Jon. Sophie Wilmes: Belgium gets first female prime minister. Indipendent [online]. 2019-12-04 [cit. 2019-12-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]