Přeskočit na obsah

Obličej

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Rembrandt: Autoportrét (1630)

Obličej (latinsky facies), rovněž tvář, je plochá přední část lidské hlavy a jedna z výrazných anatomických charakteristik člověka. Bez srsti, s plochým čelem, výraznýma očima vedle sebe, se zdůrazněnými rty a velmi bohatým svalstvem, které umožňuje mimiku, je obličej nositelem rozmanitých výrazů a také nejvíce individualizovanou částí lidského těla, charakteristikou jednotlivé osoby. Proto se jí člověk nejčastěji identifikuje (např. na průkazech).

Antropologie

[editovat | editovat zdroj]

Z evolučního hlediska je obličej součástí zásadních anatomických změn, jež vedly ke vzniku člověka. Souvisí se vzpřímenou postavou, se změnou nasazení hlavy na páteř a s uvolněním rukou, jimiž člověk uchopuje potravu, takže nepotřebuje vyčnělé čelisti. Ztráta srsti, zvýraznění očí bělmem, očnicovými oblouky a obočím, bohatá muskulatura i výrazně zbarvené a jemně ovladatelné rty dávají tváři charakteristický individuální vzhled (podobu), poskytují prostředky pro bohatou mimiku a neverbální komunikaci.[1]

Podle jiné hypotézy se tvar lebky změnil ve stejném období jako tvar ruky chápající pěstní klín a zformovaly jej převážně pěstní souboje předků.[2]


Výrazové možnosti tváře se ve všech kulturách různě podporují líčením, tetováním nebo plastickými operacemi. Zatímco antické divadlo využívalo masek, nehybných „tváří“ divadelních postav, moderní divadlo a zejména pak film a televize využívají mimiku živého herce. V moderní době se charakteristické rysy individuálních tváří často přehnaně zobrazují v karikaturách.

Domněle zločinecké tváře (C. Lombroso, kolem 1880)

V počátcích antropologie v 19. století se různí badatelé snažili zachytit a klasifikovat různé výrazy tváře a spojit je s určitými náladami nebo povahami, ale také s dalšími charakteristikami jednotlivého člověka, například s genialitou nebo naopak se zločineckými sklony.

Při pohledu ze strany svírá tvář (obličej) s vodorovnou rovinou charakteristický lícní úhel, který se používal k charakterizování lidských ras a hrál jistou úlohu i v rasistických teoriích 19. století.

Venuše z Brassempouy Svrchní paleolit (asi 25 tis. let), Brassempouy v Landes, Francie

Slovo tvář ukazuje na důležité souvislosti a významy. V češtině předně souvisí se slovem tvar, a základní schéma obličeje je skutečně jedno z prvních, jež novorozené dítě začne rozlišovat. Tvář dále souvisí se slovesem tvářit se, vyjadřovat své nálady, pocity a postoje mimikou obličeje. Synonymum ob-lič-ej souvisí s obecně slovanským lico, líce a s tím zase české líčit a líčit se. Ruské slovo lico znamená osobu.[1]

Setkání „tváří v tvář“ znamená setkání s určitou osobou a zahrnuje jisté uznání její nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Tvář jako specifický výraz lidské osoby je jedním z hlavních pojmů filosofie E. Lévinase. Důležitým zlomovým bodem při vývoji lidské osoby je setkání s tváří, kdy si moje naivní svoboda uvědomí, že není ničím zdůvodněna a ospravedlněna. Bezbranná a nahá tvář druhého se mé libovůli sice nijak nebrání, přesto mi kategoricky přikazuje „nezabiješ“.[3]

Slovo tvář se vyskytuje v mnoha různých metaforách:

  • bledá tvář –⁠ běloch v indiánkách;
  • kamenná tvář nebo poker face –⁠ tvář hráče pokeru, která záměrně nedává najevo vůbec nic;
  • lidská tvář –⁠ člověk, lidé;
  • němá tvář – zvíře, které sice nemluví, nicméně také představuje individuální život;
  • padnout na tvář –⁠ prostrace, výraz největší úcty;
  • před tváří –⁠ před někým osobně;
  • ztratit tvář –⁠ pokazit si pověst.

Tvář nebo tvářnost může pak znamenat i celkový vzhled nebo dojem, takže lze hovořit např. o „tváři krajiny“ nebo „tváři doby“. Biblická modlitba říká „…a obnovíš tvář země“ (Ž 104,30). Pro jistou liberalizaci komunistického režimu v roce 1968 se ujal název „socialismus s lidskou tváří“.

  1. a b Sokol, Filosofická antropologie. Portál: Praha 2002.
  2. http://www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/_zprava/zformovalo-nasi-tvar-nasili--1360618 - Zformovalo naši tvář násilí?
  3. E. Lévinas, Totalita a nekonečno. Oikumené: Praha 2005, kap. III.A, III.B.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Sokol, J., Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Portál: Praha 2002. ISBN 80-7178-627-6

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]