Základní vojenská služba
Základní vojenská služba (prezenční služba, neformálně „vojna“) je povinná služba v armádě, která se liší (např. délkou) jak podle jednotlivých států, tak v rámci států podle typu této služby.
Historie vojenské služby v českých zemích
[editovat | editovat zdroj]Základní mezníky[1]:
- 1649 – vznikla stálá armáda jako součást rakouské armády. Do armády byli vojáci verbováni. Služba byla doživotní.
- 1781 – Josef II. zavedl vojenskou povinnost pro nejchudší vrstvy. Osvobozena byla šlechta, duchovní a inteligence. Služba byla doživotní. Verbování nahradily odvody.
- 1802 – za Františka I. byla zrušena doživotní služba. U pěchoty se zkrátila na deset let, u jezdectva na 12 let a u dělostřelectva na 14 let.[2]
- 1827 – vojenská služba stanovena jednotně v délce 14 let.[3]
- 1845 – vojenská služba zkrácena na 8 let. Odvody byly pravidelnější.
- 1868 – branný zákon zavedl všeobecnou brannou povinnost. Od té doby se povinná vojenská služba v českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně.
- 1912 – služba byla zkrácena na dva roky (u speciálních druhů zbraní na tři, u námořnictva čtyři). Ponechány byly sedmileté zálohy a dvouletá služba v zeměbraně. Odvody byly dvakrát ročně.
- 1920 – délka služby byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky.
- 1945 – branná povinnost vznikala v 17 letech, k odvodu se chodilo v 19, na dvouletou službu se nastupovalo ve 20. roce.
- 1990 – délka základní vojenské služby byla stanovena na 18 měsíců a byla uzákoněna možnost civilní služby.
- 1993 – novela branného zákona zkrátila délku základní vojenské služby na 12 měsíců.
- 15. května 2003 – ministr obrany Jaroslav Tvrdík předložil vládě záměr zrušit základní vojenskou službu k 31. prosinci 2004.
- 1. ledna 2005 – Česká armáda je plně profesionální. Branná povinnost bude vyžadována pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.
V Československu a v Česku
[editovat | editovat zdroj]Základní vojenská služba (zkráceně ZVS) existovala od dob první republiky do roku 2004, kdy byla povinná vojenská služba v Česku definitivně zrušena a Armáda České republiky byla transformována na profesionální armádu.[4] Nastoupit k výkonu ZVS byl povinen každý zdravotně způsobilý muž, občan ČSR (později ČSSR, ČSFR a ČR) po dosažení plnoletosti, před rokem 1954 v Československé armádě, v letech 1954–1990 v Československé lidové armádě, po rozdělení Československa roku 1993 v Armádě České republiky.
Odměna
[editovat | editovat zdroj]Finanční odměna vojáků základní služby (VZS) se nazývala služné, dobově hovorově žold. Tato odměna byl odstupňována podle hodnosti, v roce 1964 např. činilo služné vojína 75 Kčs, svobodníka 80 Kčs, desátníka 90 Kčs a četaře 100 Kčs měsíčně. V návaznosti na inflaci bylo služné do roku 1991 třikrát zvýšeno, ekonomické podmínky vojáků základní služby však zůstávaly nuzné.[5] Za stravu a ubytování vojáci neplatili.
Nástup
[editovat | editovat zdroj]Počátek základní vojenské služby začínal vždy úředním odvodem, tedy ověřením zdravotní způsobilosti služby, po odvodu získával mladý muž status brance, resp. odvedence. Označení branec zavedl zákon z roku 1889 a to pro „mladé muže brané k zápisu do odvodního seznamu“[6] Pro brance, kteří nastupovali do náročných vojenských oborů, byl určen předvojenský výcvik v civilní organizaci SVAZARM (Svaz pro spolupráci s armádou). Vojenští řidiči absolvovali levně autoškolu pro řidiče z povolání na nákladní auta už před vojnou, radisté se naučili telegrafní abecedu a zacházení s radiostanicí atd.
Základní dobou nástupu byl věk 18 let. resp. nejbližší půlroční termín (jarní a podzimní). Učňům, studentům střední či vysoké školy byl umožněn odklad nástupu ZVS po skončení studia. Po nástupu prošli branci základním výcvikem (příjmačem) a po složení vojenské přísahy byl přidělen k útvaru.[7]
Délka ZVS
[editovat | editovat zdroj]
- Neodvedení muži byli zbaveni branné povinnosti („dostali modrou knížku“, tj. průkaz modré barvy o zbavení vojenské povinnosti). Vojenská knížka vojáka základní služby byla šedá. Vojenská knížka vojáka z povolání se nazývala Služební průkaz a měla červenou barvu. Lidé s „modrou knížkou“ nemuseli na vojnu a mohli tak místo vojny vést běžný civilní život; dosti rozšířené byly praktiky vyhýbání se vojenské službě.[8]
- Pokud byl voják potrestán trestem celodenního kasárenského vězení a nebyl mu tento trest později zahlazen, vojenská služba u útvaru se mu prodloužila o počet dní, které strávil ve vězení.
- Základní vojenská služba trvala před rokem 1989 standardně 24 měsíců.
- Po roce 1989 byla standardní délka základní vojenské služby postupně zkracována: první zkrácení o dva měsíce nařídil ve funkci nejvyššího velitele armády prezident Václav Havel v první polovině ledna 1990 (odchod byl k 31. lednu 1990), ještě v témže roce byla základní vojenská služba zkrácena novelou branného zákona na 18 a v roce 1993 na 12 měsíců. Posledních 878 branců nastoupilo základní vojenskou službu 30. března 2004.
- U úspěšných studentů vysokých škol a vojenské katedry (VKVŠ), které byly součástí všech vysokých škol s výjimkou teologických a které připravovaly studenty k výkonu základních důstojnických funkcí (absolventů VŠ, lidově absíků nebo špagátů), byla ZVS zkrácena na 12 měsíců. Před nástupem nebo krátce po nástupu na vojnu byli povýšeni na poddůstojníky (svobodníky až četaře, podle výsledků zkoušek na vojenské katedře) a při jejím ukončení byli nejúspěšnější absolventi VKVŠ obvykle povýšeni na důstojníky – do hodnosti podporučíka, „přeskočili“ tak praporčické hodnosti. V rámci zkracování ZVS byla zkracována a zrušena i vojna absolventů VŠ.
- Branci mohli ze sociálních důvodů (např. živitelé rodin, pečující alespoň o dvě děti) požádat o vykonání náhradní vojenské služby, která byla pouze pětiměsíční (později tříměsíční).
- Pokud bez vlastního zavinění (zejména pro nemoc a podobně) nenastoupili k ZVS před dosažením určeného věku (25 let, později prodlouženo na 28 a 30 let), byli k náhradní službě určení ze zákona.
- Náhradní vojenskou službu rovněž mohli vykonat vybraní zaměstnanci; železnice nebo vojenské podniky (např. Vojenské stavby), uhelné či uranové hornictví nebo hutě měly povoleno provádět v armádě nábor zaměstnanců před nástupem na ZVS. Kdo se zavázal, že např. jako havíř nebo řemeslník odpracuje 18 měsíců, byl z vojenské služby propuštěn o 6 měsíců dříve, tj. po 18 měsících, později dokonce již po 5 měsících (lidově pětimetři) a pak po 3 měsících (třímetr).[9]
- Po roce 1989 branci, kteří z důvodů svědomí či náboženského přesvědčení nechtěli nastoupit ZVS, mohli vykonávat náhradní tzv. civilní službu („civilku“), zpravidla jako pomocná síla v nemocnicích, domovech důchodců nebo v sociálních službách u obecních úřadů, která však byla o polovinu delší než v té době platná základní vojenská služba.
Prodloužení základní vojenské služby
[editovat | editovat zdroj]Prodloužením základní vojenské služby je možno výrazně navýšit početní stav armády. Stalo se tak v roce 1961, v době tzv. Berlínské krize, kdy byly uzavřeny hranice mezi Západním Berlínem a NDR a kdy hrozil ozbrojený konflikt. Sovětský svaz odložil odchod do civilu vojáků, kteří povinnou vojensku službu v roce 1961 vykonali,[10] a současně předčasně povolal k nástupu brance ročníku 1942. Početní stavy sovětských vojsk se tak zvýšily zhruba o cca 400 000 mužů.
Obdobně v Československu bylo povolání odvedenců předsunuto o jeden měsíc (na 1. září 1961) a na mimořádné cvičení bylo povoláno přibližně 40 000 záložníků. Vojákům byly zrušeny dovolené a volna k opuštění posádky, druhý ročník byl do civilu propouštěn až v průběhu listopadu a prosince 1961.[11]
Jiné státy
[editovat | editovat zdroj]V někdejším Sovětském svazu základní vojenská služba činila 48 měsíců u zvláštních druhů vojsk, zejména u námořnictva a raketových vojsk, u běžnějších 24 měsíců. Během historie se pravidla ovšem také měnila.
Státy bez ozbrojených složek
[editovat | editovat zdroj]Bez povinné vojenské služby
[editovat | editovat zdroj]- Afghánistán
- Albánie
- Antigua a Barbuda
- Argentina
- Austrálie
- Bahamy
- Bahrajn
- Bangladéš
- Barbados
- Barma
- Belgie
- Belize
- Bhútán
- Bosna a Hercegovina
- Botswana
- Brunej
- Bulharsko
- Černá Hora
- Česko
- Čína
- Demokratická republika Kongo
- Dominikánská republika
- Džibutsko
- Fidži
- Filipíny
- Francie
- Gambie
- Ghana
- Haiti
- Honduras
- Chile
- Chorvatsko
- Indie
- Indonésie
- Irák
- Irsko
- Itálie
- Jamajka
- Japonsko
- Jihoafrická republika
- Jordánsko
- Kamerun
- Kanada
- Katar
- Keňa
- Kongo
- Lesotho
- Libanon
- Libérie
- Lotyšsko
- Lucembursko
- Maďarsko
- Malawi
- Maledivy
- Malta
- Maroko
- Namibie
- Nepál
- Německo
- Nigérie
- Nikaragua
- Nizozemsko
- Nový Zéland
- Omán
- Pákistán
- Papua Nová Guinea
- Peru
- Polsko
- Portugalsko
- Rumunsko
- Rwanda
- Saúdská Arábie
- Severní Makedonie
- Seychely
- Sierra Leone
- Slovensko
- Slovinsko
- Spojené arabské emiráty
- Srbsko
- Srí Lanka
- Surinam
- Svatý Kryštof a Nevis
- Svazijsko
- Španělsko
- Švédsko
- Tanzanie
- Tonga
- Trinidad a Tobago
- Uruguay
- USA
- Spojené království
- Východní Timor
- Zambie
Povinná pouze za určitých podmínek
[editovat | editovat zdroj]Povinná i dobrovolná vojenská služba
[editovat | editovat zdroj]Výběrově povinná
[editovat | editovat zdroj]Možnost civilní, nevojenské nebo nebojující
[editovat | editovat zdroj]Vojenská služba kratší než 1 rok
[editovat | editovat zdroj]- Bolívie (12 měsíců)
- Brazílie (9–12 měsíců)
- Dánsko (4–12 měsíců)
- Estonsko (8–11 měsíců)
- Finsko (6–12 měsíců)
- Guatemala (12–24 měsíců)
- Litva (9 měsíců)
- Moldavsko (12 měsíců)
- Mongolsko (12 měsíců)
- Norsko (6–12 měsíců)
- Paraguay (12 měsíců pro armádu, 24 měsíců pro námořnictví)
- Rakousko (6 měsíců)
- Rusko (12 měsíců)
- Řecko (9 měsíců)
- Srbsko (6 měsíců)
- Švýcarsko (5 měsíců)
- Tchaj-wan (12 měsíců)
- Tunisko (12 měsíců)
- Ukrajina (12 měsíců)
- Uzbekistán (12 měsíců)
Vojenská služba kratší než 18 měsíců
[editovat | editovat zdroj]- Ázerbájdžán
- Eritrea
- Gruzie
- Írán
- Kambodža
- Kolumbie
- Laos
- Madagaskar
- Pobřeží slonoviny
- Turecko (6–15 měsíců)
Vojenská služba delší než 18 měsíců bez možností civilní
[editovat | editovat zdroj]- Arménie
- Egypt
- Guinea
- Izrael (21 měsíců pro ženy, 36 měsíců pro muže)[12]
- Jižní Korea
- Kazachstán
- Kuba
- Kyrgyzstán
- Libye
- Mosambik
- Rovníková Guinea
- Severní Korea
- Singapur
- Somálsko
- Súdán
- Sýrie
- Svatý Tomáš a Princův ostrov
- Tádžikistán
- Thajsko
- Turkmenistán
- Vietnam
Základní vojenská služba a ženy
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Přestože branná povinnost a povinnost odsloužit základní službu se tradičně vztahovala na muže, v některých zemích je vojenská služba povinná i pro ženy. Mezi tyto země patří:[13][14][15]
- Izrael (21 měsíců pro ženy, 36 měsíců pro muže),
- Eritrea (18 měsíců pro muže i ženy),
- Norsko (19 měsíců pro muže i ženy),
- Švédsko (12 měsíců pro muže a ženy),
- Dánsko (11 měsíců pro muže i ženy),
- Severní Korea (5 let pro ženy, 10 let pro muže).
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ministerstvo obrany a Armáda České republiky, 23. 1. 2012, dostupné na: http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=3895
- ↑ ČERNÝ, Václav. Odvod branců, délka vojenské služby a návrat vysloužilců do venkovské společnosti: panství Protivín 1780-1830. In: Venkov, rolník a válka v českých zemích a na Slovensku v moderní době. Praha: Národní zemědělské muzeum, s.p.o., 2017, s. 21-35. Dostupné online
- ↑ GRULICH, Josef; ČERNÝ, Václav. Venkované a služba v armádě na přelomu 18. a 19. století. Panství Protivín a Třeboň, 1775-1830. Historická demografie. 2022, roč. 46, čís. 1, s. 1–45. Dostupné online.
- ↑ Vláda: od roku 2005 jen profesionální armáda
- ↑ TOMEK, Prokop. Trojí zvýšení služného vojáků základní služby 1971-1991 [online]. Praha: Vojenský historický ústav, 2021-04-19 [cit. 2022-02-22]. Dostupné online.
- ↑ BRANEC. www.i-noviny.cz [online]. [cit. 2024-09-14]. Dostupné online.
- ↑ DROŽ, Petr. Prezenční vojenská služba za socialismu ve vzpomínkách pamětníků. Plzeň, 2016 [cit. 2024-09-18]. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni - Fakulta pedagogická. Vedoucí práce PaeDr. Naděžda Morávková, PhD.. Dostupné online.
- ↑ https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=684054
- ↑ ČESKO. § 18 zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon) - znění od 1. 1. 2003. In: <i>Zákony pro lidi.cz</i> [online]. © AION CS 2010-2023 [cit. 21. 1. 2023]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-218#p18
- ↑ o prozatímním odkladu propouštění ze základní služby v SSSR. S. 4. Rudé právo [online]. 1961-08-30 [cit. 2022-02-22]. S. 4. Dostupné online.
- ↑ Berlínská krize zasáhla i do života statisíců vojáků [online]. Vojenský historický ústav, 2013-08-16 [cit. 2022-02-22]. Dostupné online.
- ↑ Archivovaná kopie. www.cia.gov [online]. [cit. 2010-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-25.
- ↑ Ženy bránící Izrael: Příslušnice něžného pohlaví v armádě židovského státu (1). 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2019-04-04 [cit. 2024-09-18]. Dostupné online.
- ↑ Dánsko plánuje do vojenské služby povolávat i ženy - Novinky. www.novinky.cz [online]. 2024-03-15 [cit. 2024-09-18]. Dostupné online.
- ↑ COURTNEY-GUY, Sam. Map reveals all the countries where women are drafted for war [online]. 2024-01-25 [cit. 2024-09-18]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ČERNÝ, Václav. Odvod branců, délka vojenské služby a návrat vysloužilců do venkovské společnosti: panství Protivín 1780–1830. In: Jitka Balcarová - Eduard Kubů - Jiří Šouša (edd.). Venkov, rolník a válka v českých zemích a na Slovensku v moderní době. Národní zemědělské muzeum, s.p.o.: Praha, 2017, s. 21–35. Dostupné online
- GRULICH, Josef; ČERNÝ, Václav. Venkované a služba v armádě na přelomu 18. a 19. století. Panství Protivín a Třeboň, 1775–1830. Historická demografie. 2022, roč. 46, čís. 1, s. 1–45. Dostupné online
- HLAVÁČEK, Jiří (ed.). Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba (1968-2004) v aktérské reflexi. Academia: Praha, 2022, ISBN 978-80-200-3332-1.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu vojenská služba na Wikimedia Commons - Povinná vojna v zemích Evropské unie: kdo ji má, kde ji zrušili a proč ji Malta a Irsko nikdy neměly
