Deismus
Deismus (z latinského deus – Bůh) je souhrnné označení pro různé náboženské a světové názory, které vznikly racionalistickou kritikou křesťanství v 17. století v Anglii a v 18. století vyústily do francouzského a německého osvícenství. Angličtí deisté většinou uznávali hlavní metafyzické principy křesťanství (například že je jeden Bůh, který stvořil svět, že člověk má rozum, vlastní svědomí a tedy potřebuje svobodu), ale kritizovali a odmítali všechno, co v něm přesahuje lidské chápání: Boží zjevení, proroctví, zázraky, autoritu církve, někteří i představu posmrtného života. Svět je sice dílo Boží, člověk si v něm ale vystačí sám svým rozumem a nepotřebuje žádné nadpřirozené zásahy do jeho zákonitého běhu. Deismus i osvícenství se více spoléhají na individuální lidské možnosti a schopnosti pokroku, prosazují lidskou samostatnost, individuální svobodu a náboženskou toleranci. Podobné názory se ovšem vyskytovaly už ve starověku (Platón, Epikúros, Plútarchos, Cicero), v buddhismu nebo v raném islámu (Averroes) a od 19. století v Evropě převládají. Německý sociolog Max Weber mluvil o procesu „odkouzlení světa“.
Původ
Slovo „deismus“ v tomto smyslu poprvé použil kalvínský teolog Pierre Viret roku 1564 jako pejorativní označení svých protivníků, kteří odmítali Boží zjevení a Ježíše Krista. Deistické názory vznikly s rozpadem středověkého světa, s oslabením veřejného vlivu náboženství v renesanci, s objevem antické literatury a filosofie, se zvýšeným zájmem o poznávání světa, se zámořskými objevy i zápasem zejména vzdělaných vrstev o větší svobodu. Už mezi vzdělanci 16. století se rozšířily jako reakce na občanské a náboženské války, vyvolané reformací, a z naléhavé potřeby náboženské tolerance. Erasmus Rotterdamský, Thomas More, Michel de Montaigne, Jean Bodin nebo Hugo Grotius, ti všichni se snažili o rozumové umírnění náboženských sporů.[1]
Historie
Deisté zastávali názor, že náboženství, jaké lidská společnost nutně potřebuje, lze založit na rozumovém náhledu, který je všem lidem stejně vrozený, sami se nazývali „svobodnými mysliteli“ (freethinkers) a opírali se o přirozenou teologii a přirozené právo. Jakožto racionalistické a individualistické hnutí nebyl deismus dlouho příliš populární a oslovoval především vzdělance.[2]
Britský deismus začíná dílem Herberta z Cherbury (1581–1648), zastánce přirozeného, rozumově založeného křesťanství a „vrozených idejí“, s nimiž si člověk i společnost mohou vystačit. Jeho latinská kniha „O pravdě“ vyšla poprvé v Paříži roku 1624. Thomas Hobbes (1588–1679) a Baruch Spinoza (1632–1677) k tomu přidali kritiku Bible. V Německu tento myšlenkový proud zastávali Adam Weishaupt a Hermann Samuel Reimarus.
Již roku 1690 ale vydal John Locke „Esej o lidském rozumu“, kde právě myšlenku vrozených idejí ostře kritizoval a odmítl. Oporou deistického myšlení tak postupně přestal být rozum a božský zákon a na jejich místo nastoupila přímá a zejména smyslová zkušenost (empirismus).[1]
V 18. století se mezi deisty objevují radikální skeptici (David Hume) a materialisté, kteří pak převládli ve francouzském osvícenství (Voltaire, Jean-Jacques Rousseau, Pierre Bayle, encyklopedisté). Také myšlenka dějinného (automatického) pokroku byla anglickému deismu ještě cizí. Zato měl deismus velký politický význam a byl od počátku spojen se zápasem o občanské svobody a práva. Kritika náboženství a církve, zpočátku zaměřená hlavně na římský katolicismus a papeže, se od poloviny 17. století obrátila i proti Bibli a vyvolala v Británii mnoho polemik. Deisté byli většinou zastánci republikánského zřízení a měli rozhodující vliv na formulaci myšlenky lidských práv i na vznik politického liberalismu.[1]
Od poloviny 18. století zažil deismus v méně racionalistické podobě novou vlnu oživení v Severní Americe. Podstatně ovlivnil nejen vznik Spojených států a jejich ústavu, ale celý duchovní život v USA až do konce 19. století (Thomas Jefferson, James Madison, Henry Wadsworth Longfellow, Ralph Waldo Emerson, Walt Whitman a další).
Unitářské hnutí se odvozuje z amerického deismu, stejně jako "Světová unie deistů" (WUD) a deistické myšlenky lze najít ve vyjádřeních mnoha spisovatelů, umělců i vědců – například Alberta Einsteina.
Typické pojmy
Deistické myšlení a literaturu v širším smyslu charakterizují některé pojmy, jimiž nahrazovali tradiční pojem Boha:
- Nejvyšší bytost
- Prozřetelnost
- Božský hodinář
- Architekt vesmíru
- Bůh přírody
- Otec světel
Významné postavy deismu
Trvalejší význam mají v dějinách deismu následující zastánci a představitelé, případně jejich uvedená díla:
- Herbert z Cherbury (1581–1648), „O pravdě“ 1624
- Thomas Hobbes (1588–1679), „Leviathan“ 1651
- John Locke (1632–1704), „Esej o lidském rozumu 1690
- Matthew Tindall (1657–1733), „Křesťanství staré jako Stvoření“ 1730
- John Toland (1670–1722), „Křesťanství bez tajemství“ 1696
- Anthony Ashley Cooper, Earl z Shaftesbury (1671–1713), „Zkoumání ohledně ctnosti či zásluhy“ 1699
- Lord Bolingbroke (1678–1751)
- David Hume (1711–1776), „Pojednání o lidské přirozenosti“ 1739–40; „Přirozené dějiny náboženství“ 1757
- Constantin François Volney (1757–1820), „Zříceniny aneb Úvahy o zvratech říší" 1791
Americký deismus
- Benjamin Franklin (1706–1790)
- Thomas Paine (1736–1809), „Věk rozumu“ 1793–94
- Thomas Jefferson (1743–1826)
- James Madison (1751–1836)
Odkazy
Reference
Literatura
- Ottův slovník naučný, heslo Deismus. Sv. 7, str. 167.
- Filosofický slovník. Olomouc 1998. Heslo Deismus.
- TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 1008 s. [Viz heslo „deismus" na str. 426–427.]
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu deismus na Wikimedia Commons - (anglicky)
- Deism – Dictionary of the History of Ideas
- English Deism – Internet Encyclopedia of Philosophy
- French Deism – Internet Encyclopedia of Philosophy
- Deism – Catholic Encyclopedia
