Přeskočit na obsah

LGBT práva v Japonsku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Podrobnější informace naleznete v článku Homosexualita v Japonsku.
Duhová mapa Japonska
Neoficiální duhová vlajka Japonska

Lesby, gayové, bisexuálové a translidé (LGBT) se v Japonsku setkávají s právními komplikacemi, se kterými většinová populace nemá zkušenosti. I přesto ale lze ostrovní stát ve srovnání s většinou asijských zemí označit za relativně sociálně liberální a otevřený ve vztahu k sexuálním menšinám. Stejnopohlavní sexuální styk byl v japonských dějinách trestný pouze krátce v Období Meidži, a to v letech 1872–1880. Po přijetí napoleonského trestního zákoníku byla znovu potvrzená beztrestnost homosexuality se sjednoceným legálním věkem způsobilosti k pohlavnímu styku.[1] Homosexuálním párům a domácnostem jimi tvořeným se nedostává stejné právní ochrany, kterou mají páry heterosexuální. I tak ale od roku 2015 některá japonská města a prefektury přijaly vlastní vyhlášky o takzvaných partnerských certifikátech, které párům stejného pohlaví poskytují alespoň částečnou právní ochranu. Japonsko v současné době zůstává jedinou zemí G7, která nepřiznává homosexuálním párům žádný oficiální status.[2] V březnu 2021 rozhodl místní soud v Sapporu, že znemožňovat homosexuálním párům uzavírat manželství odporuje japonské ústavě.[3] V červnu 2022 nejdříve soud v Ósace rozhodl, že neuznání stejnopohlavního manželství neodporuje ústavě.[4] Pak v listopadu toho roku se tokijský soud usnesl, že současný právní stav, tedy absence zákona umožňujícího párům stejného pohlaví uzavřít sňatek, je sice neústavní, ale zároveň se nejedná o přímý rozpor s ústavou.[5] Z tohoto důvodu nemá soudní rozhodnutí žádné právní účinky.[6]

Japonská kultura a náboženství se samy o sobě v historii k homosexualitě nijak negativně nevymezovaly.[7] Výzkumy veřejného mínění ukazují, že se většina Japonců staví k homosexualitě pozitivně. Dle šetření z roku 2019 68 % respondentů uvedlo, že by homosexualita měla být společností akceptována. Proti bylo 22 % zúčastněných.[8] Ačkoliv žádná z hlavních politických stran nemá ve svém programu deklarován postoj k LGBT lidským právům, ať už pozitivní nebo negativní, figuruje v japonské politice mnoho otevřených LGBT lidí. Zákon umožňující úřední změnu pohlaví po předchozím chirurgickém zákroku zahrnujícím mimo jiné i sterilizaci byl přijat v roce 2003. Některá japonská města, včetně Tokia, přijala vlastní vyhlášky o zákazu homofobní a transfobní diskriminace.[9]

Festival Tokyo Rainbow Pride se v japonské metropoli každoročně koná od roku 2012 a počet zúčastněných se neustále zvyšuje.[10] Průzkum veřejného mínění z roku 2015 indikoval, že většina Japonců by podpořila legalizaci stejnopohlavního manželství.[11] Další výzkumy prováděné v následujících letech potvrdily neustále se zvyšující podporu homosexuálních sňatků v japonské společnosti, zejména pak u mladší generace.[12] Nicméně jiný průzkum z roku 2020 provedený na reprezentativním vzorku 10 000 LGBT lidí ukázal, že téměř polovina z nich (38 %) měla zkušenosti s nějakou formou nepříznivého zacházení.[13]

Historie

Podrobnější informace naleznete v článku Homosexualita v Japonsku.
Mladší chlapec wakashū (s šátkem na hlavě) se za zády svého staršího milence líbá s ženskou prostitutkou. Nishikawa Sukenobu, 1671–1750

Případy homosexuality a stejnopohlavní lásky jsou v Japonsku zdokumentovány už od dob starověku.

Před Obdobím Meidži (1868-1912) byly nanshoku (男色), tedy intimní vztahy v rámci buddhistických klášterů, založeny na pederastii. Starší partner neboli nenja (念者, „milenec“ nebo „svůdce“) byl buď mnichem, kněžím nebo představeným příslušného kláštera, zatímco jeho mladším partnerem se stával akolyta (稚児), tedy chlapec v prebubertálním nebo adolescentním věku.[14] Tento typ svazku pak mohl být zrušen buď tím, že dotyčný chlapec dosáhl dospělosti, případně opustil klášter. Od obou partnerů se očekávalo, že budou ke svému vzájemnému vztahu přistupovat se vší úctou, a „nenja“ se kolikrát i vyžadovalo, aby se ke svému mladšímu protějšku zavázal i formálním slibem věrnosti.[15]

Během Období Edo byli někteří šintoističtí bohové, zejména Hačiman, Myoshin, Shinmei a Tenjin, považováni dokonce za symbol nanshoku (láska mezi muži).

Mužská homosexualita pak byla kromě náboženských kruhů zaznamenána i v armádě, v řadách samurajů, kde bylo zvykem, že chlapec v mladší věkové kategorii wakashū (v japonské terminologii myšlen dospívající nebo adolescentní chlapec) absolvoval výcvik v bojových uměních u staršího muže. I zde fungovaly vztahy založené na pederastii, kdy starší partner neboli nenja miloval svůj mladší protějšek chigo.[16] Muž pak mohl mladšího chlapce, pokud s tím souhlasil, pojmout jako svého milence, a to až do dosažení dospělosti.[17] Tyto vztahy byly stejně jako v klášterech založené na příslibu vzájemné věrnosti a striktní monogamii.

Během reforem Meidži byla homosexualita stále součástí japonské kultury, ale s importem západní kultury se začala stále více a více taubizovat. Obecně vzato lze říct, že s rusko-japonskou válkou skončily intimní vztahy nanshoku. Samotná modernizace Japonska během přelomu 19. a 20. století znamenala otevírání se západnímu světu, který se tehdy ještě stavěl k homosexualitě vesměs negativně. Toto období pak znamenalo mimo jiné i první počátky homofobie v moderním Japonsku.[16]

Věk způsobilosti k sexu

Podle celonárodního trestního zákona je věk způsobilosti k pohlavnímu styku stanovený na 13 let. Nicméně mnoho prefektur a obcí má své vlastní zákony a vyhlášky jako například zákon na ochranu mladistvých v Tokiu zakazující plnoletým sex s osobou mladší 17 let. Kromě toho i když je celostátně legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku 13 let, tak volit zatím smějí jenom osoby starší 20 let. Věk nabytí svéprávnosti je 20 let a pro vydání řidičského oprávnění 18 let. Podle zákona proti prostituci (1958) je zakázán pohlavní styk za úplatu nebo jakékoliv organizované zpeněžování pohlavního styku mezi mužem a ženou. O stejnopohlavním styku není zmínka, tudíž homosexuální prostituce není v Japonsku oficiálně ilegální.[18][19]

V tradičních japonských náboženstvích jako je šintoismus, buddhismus nebo i konfucianismus neexistuje žádný přímý zákaz homosexuálního jednání. Sodomie se stala trestnou až r. 1872 během Období Meidži v rámci westernizace a s ní souvisejícím přílivem západní kultury. Toto ustanovení mělo pouze sedmileté trvání, když jej zrušila úprava japonského práva dle vzoru Code civil r. 1880.[20] Od té doby až dodnes nemá Japonsko žádné zákony proti homosexualitě a veškeré sexuální aktivity mezi osobami způsobilými k pohlavnímu styku v soukromí jsou bez ohledu na sexuální orientaci a pohlaví legální.

Občanská práva

Ani po r. 2000 není sexuální orientace nijak zahrnuta do občanskoprávních záležitostí, což znamená, že LGBT Japonci nemají možnost právní ochrany v případě diskriminace ve všech aspektech veřejného života jako je zaměstnání, vzdělávání, bydlení, zdravotní péče a bankovnictví.[21]

Na druhou stranu jsou ale případy diskriminace příslušníků sexuálních menšin v Japonsku de facto ojedinělé. Podobně je tomu v armádě, kde na otázku Spojených států v době Clintonova prezidentování o gayích a lesbách v ozbrojených silách, bylo zodpovězeno tak, že jiná sexuální orientace a homosexuální vztahy nejsou překážkou řádného působení v bojových jednotkách.[22]

Ústava Japonského císařství garantuje všem občanům rovná práva a zakazuje jakoukoliv diskriminaci. Nicméně homosexuální a transsexuální osoby se mohou v soukromém životě setkat s fyzickým, sexuálním a psychickým násilím od svých partnerů a zákon jim negarantuje žádnou přímou ochranu. Stejnopohlavní partnerství není zahrnuté v Zákoně proti manželskému násilí a obětem schází dostatečná pomoc a podpora státu, byť je Japonsko členem United Nations International Covenant on Civil and Political Rights (ICCPR) vehementně bojujícího proti diskriminaci.[23]

Zatímco v novele Zákona o rovném zacházení došlo k výslovnému zákazu sexuálního obtěžování a diskriminace na pracovišti, vláda z něj vyloučila ustanovení o diskriminaci na základě pohlaví nebo sexuální identity.[24]

V r. 1990 Japonská asociace pro gay a lesbické hnutí [25] vyhrála soudní spor s tokijským zastupitelstvem o možnosti zákazu gayům a lesbám využívat „Metropolitan House for Youth“. Přestože soud nezaznamenal v tomto případě žádnou vládní šikanu nebo diskriminaci, tak krátce po něm vydalo Tokio vyhlášku zakazující diskriminaci na základě sexuální identity v zaměstnání.

Od podzimu 2003 umožnila vládní agentura Urban Renaissance Agency stejnopohlavním párům využívat nájmu státních bytů. Ten samý krok učilo zastupitelství města Ósaka v září 2005.[26]

Práva translidí

V r. 2008 byl schválen zákon umožňující translidem po absolvování chirurgické změny úřední změnu pohlaví.[27] 24. února 2012 Advokátní asociace Hyogo vydala doporučení přemístit transsexuální ženy v mužských věznicích do ženských. Podle zprávy některé transsexuální ženy umístěné v mužských věznicích měly už ženské oblečení a vzhled, ale úředně byli stále muži, protože ještě neabsolvovali chirurgickou operaci.

Manželství

Podrobnější informace naleznete v článku Stejnopohlavní manželství v Japonsku.

Článek 24 Ústavy Japonského císařství stanovuje, že „Manželství je založené na vzájemném souhlasu jedinců obou pohlaví, kteří si jsou v jeho rámci rovni.“

Proto § 731-7387 Občanského zákoníku vymezuje manželství jenom pro různopohlavní páry. Stejnopohlavní páry nemohou uzavírat sňatky a tím čerpat výhody z nich plynoucí. Stejnopohlavní manželství uzavřená v zahraničí nejsou oficiálně uznána a zahraniční stejnopohlavní protějšek nemá žádný nárok na obdržení víza.[28]

V březnu 2009 Japonsko umožnilo svému národu uzavírat stejnopohlavní sňatky v zemích, kde jsou uzákoněny. Ministr spravedlnosti nařídil místním orgánům, aby umožnily stejnopohlavním manželům místních občanů vstup do země.

Shrnuto: Japonsko dosud nelegalizovalo stejnopohlavní manželství, ale oficiálně uznává zahraniční sňatky, což lze považovat za mezikrok k legalizaci homosexuálních manželství.[29]

V únoru 2015 oznámil tokijský distrikt Šibuja svůj záměr právně uznat soužití párů stejného pohlaví pro aspekty návštěv v nemocnicích a společného pronájmu. Tento zákon by umožnil párům stejného pohlaví nechat si vystavit tzv. „potvrzení o partnerství“, které sice zatím zdejší zákony neznají, ale pomohlo by v případě práva přístupu k partnerovi, jenž je hospitalizován v nemocnici. Iniciativa Šibuji je považovaná za významný krok k posílení partnerských práv gayů a leseb v Japonsku.[30] V červenci 2015 vydalo Tokio prohlášení, že přijímá návrh Šibuji o uznání stejnopohlavních partnerství od listopadu téhož roku.[31]

Veřejné mínění

Dle průzkumu společnosti Statista z r. 2019 by 40 % respondentů podpořilo stejnopohlavní manželství, 29 % určitou formu stejnopohlavního soužití (mimo označení manželství) a 6 % respondentů vyjádřilo negativně.[32]

Politická podpora

Tokyo Rainbow Pride, 2016
Sapporo Rainbow Pride, září 2019

Většina japonských politických stran má ve svém manifestu buď podporu nebo odmítání LGBT práv. Liberální demokratická strana (LDP) je proti legalizaci homosexuálních manželství, zatímco Státoprávní strana (CDP), Sociálnědemokratická strana a Komunistická strana jsou pro.[33]

V roce 2001 vydala Rada pro podporu lidských práv (Human Rights Promotion) japonského ministerstva spravedlnosti doporučení začlenit sexuální orientaci do občanského zákoníku, ale japonský parlament jí nevyhověl.

V roce 2003 byla Aya Kamikawa, otevřeně transgender politička, zvolená do zastupitelstva tokijské čtvrti Setagaya. Kandidovala jako nezávislá, ale netajila se svojí podporu Strany zeleně a duhy (Rainbow and Greens). Později kandidovala do japonského parlamentu za Demokratickou stranu, ale neuspěla.[34]

V roce 2005 se Kanako Otsuji (v letech 2003–2007 zastupitelka města Osaka) po svém oficiálním coming outu na tokijském festivalu hrdosti stala první otevřeně lesbickou japonskou političkou. V roce 2013 byla krátce členkou Sněmovny reprezentantů. Po parlamentních volbách 2017 se jí podařilo obhájit mandát členky Sněmovny rádců, díky čemuž se stala první homosexuální političkou vykonávajícím tento úřad.[35]

V roce 2010 se tokijský guvernér Shintaro Ishihara stal terčem mezinárodní kritiky kvůli svým kontroverzním komentářům, v nichž se nechal slyšet, že „gayové a lesby jsou „vadní“. Může to být dáno genetickou poruchou. Je mi jich líto, že jsou v menšině,“ řekl Ishihra.[36]

V roce 2011 se Taiga Ishikawa po svém úspěchu ve volbách do zastupitelstva Toshima stal prvním otevřeně homosexuálním Japoncem zvoleným do veřejné funkce.[37] Svůj coming out uskutečnil prostřednictvím své knihy Where Is My Boyfriend (2002) a založením neziskové organizace pořádající společenské akce pro japonské gaye. V parlamentních volbách 2019 obhájil mandát člena Sněmovny rádců za Státoprávní stranu, díky čemuž se stal prvním gay mužem zvoleným do japonského parlamentu.[38][39] Po svém volebním úspěchu slíbil, že bude bojovat za legalizaci stejnopohlavních manželství a rozsáhlé antidiskriminační legislativy.[40][41][42]

V volbách do Sněmovny rádců v roce 2016 se japonská vládní Liberálně demokratická strana nechala ve svém manifestu slyšet, že jsou homosexuální sňatky neústavní.[43] Zároveň je ale vyjádřila podporu sexuální diverzitě, což je oproti její dřívější politice výrazný obrat. Dle japonského zákonodárce Gaku Hashimota se to dalo připisovat blížícím se Letním olympijským hrám v Tokiu a úsilí o vytváření obrazu Japonska coby otevřené a liberální země.[44] V roce 2019 avizovala bývalá japonská ministryně obrany Tomomi Inada, že si nebyla jistá, do jaké míry by dokázala najít kompromis mezi LGBT inkluzivní legislativou a odporem z řad jejích stranických kolegů. Přestože se sama identifikuje jako vstřícná, nikdy by se nepustila do boje za uzákonění manželství párů stejného pohlaví nebo zákazu homofobní a transfobní diskriminace. Někteří japonští vládní politici se v minulosti netajili svými anti-LGBT názory. Například Katsuei Hirasawa ve svém projevu v únoru 2019 řekl, že pokud by byli všichni homosexuální, tak by národ zkolaboval. Jeho stranická kolegyně Mio Sugita se zase nechala slyšet v novinovém článku z roku 2018, že homosexuální páry nejsou perspektivní, protože nemají děti.[45]

V březnu 2017 byl Tomoya Hosoda zvolen do zastupitelstva města Iruma, prefektura Saitama, díky čemuž pravděpodobně získal status prvního otevřeně transgender muže zvoleného do veřejné funkce nejen v Japonsku, ale i ve světě.[46]

Během parlamentních voleb 2017 podpořila tokijská guvernérka Yuriko Koike v politickém programu nově vzniklé Strany naděje odstranění veškeré diskriminace LGBT minority.[47]

V lednu 2019 byla transžena Maria Akasaka zvolena zastupitelkou města Kameoka, prefektura Kjóto.[48] V dubnu 2019 jiná transžena Ayako Fuchigami úspěšně kandidovala do zastupitelstva prefektury Hokkaido za volební obvod Higashi-ku. Stal tak první japonskou prefekturální zastupitelkou, která se otevřeně hlásí k transgender identitě..[49]

Souhrnný přehled

Legální stejnopohlavní styk Yes (Od r. 1880, předtím ilegální v letech 1872–1880, jinak vždycky legální)
Stejný věk legální způsobilosti k pohlavnímu styku pro obě orientace Yes
Anti-diskriminační zákony v zaměstnání Yes/No (v některých městech ano)
Anti-diskriminační zákony v přístupu ke zboží a službám No
Anti-diskriminační zákony v ostatních oblastech (homofobní urážky, zločiny z nenávisti) No
Stejnopohlavní manželství No
Jiná forma stejnopohlavního soužití Yes/No (certifikáty potvrzující partnerství v některých prefekturách a čtvrtích Tokia)
Adopce dítěte partnera a společná adopce dětí stejnopohlavními páry No
Umělé oplodnění pro lesbické ženy No
Náhradní mateřství pro gay páry No
Gayové a lesby mohou otevřeně sloužit v armádě Yes
Možnost změny pohlaví Yes (2008)
MSM smějí darovat krev [50] Yes (1roční zkušební lhůta vyžadována)
Automatické rodičovství manželů po narození dítěte No

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT rights in Japan na anglické Wikipedii.

  1. ↑ H-Net Reviews [online]. H-net.org, May 2000 [cit. 2014-06-16]. Dostupné online. 
  2. ↑ Justin McCurry. Japan's 'love hotels' accused of anti-gay discrimination. www.theguardian.com. 2020-10-30. Dostupné online. 
  3. ↑ 日本放送協会. 同性婚認めないのは違憲の初判断 国への賠償は退ける 札幌地裁 [online]. [cit. 2023-02-27]. Dostupné online. (japonsky) 
  4. ↑ 日本放送協会. “同性婚 認められないのは憲法に違反せず” 大阪地裁 | NHK [online]. [cit. 2023-02-27]. Dostupné online. 
  5. ↑ 日本放送協会. 同性婚 法制度ないのは違憲状態も憲法には違反せず 東京地裁 | NHK [online]. [cit. 2023-02-27]. Dostupné online. 
  6. ↑ Japan court rules same-sex marriage ban constitutional, but advocates hold out hope. www.japantimes.co.jp. 30 November 2022. Dostupné online [cit. 24 February 2023]. 
  7. ↑ Sam Shoushi. Japan and Sexual Minorities | ヒューライツ大阪 [online]. Hurights.or.jp, 2008-03-25 [cit. 2014-06-16]. Dostupné online. 
  8. ↑ The Global Divide on Homosexuality Persists [online]. Pew Research Center, 2020-06-25 [cit. 2021-04-18]. Dostupné online. 
  9. ↑ Archived copy [online]. [cit. 2013-10-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2013. 
  10. ↑ 12 pictures of Tokyo Pride which will make your day [online]. 8 May 2017 [cit. 2018-04-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ Chisaki Watanabe. Majority of Japanese Support Same-Sex Marriage, Poll Shows - Bloomberg Business [online]. Bloomberg.com, 2015-11-29 [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. 
  12. ↑ Survey: 78% of Japanese in 20s to 50s favor legal gay marriages [online]. The Asahi Shimbun, 28 January 2019. Dostupné online. 
  13. ↑ 38% of LGBT people in Japan sexually harassed or assaulted: survey. english.kyodonews.net. 2020-12-27. Dostupné online. 
  14. ↑ Childs, Margaret (1980). "Chigo Monogatari: Love Stories or Buddhist Sermons?". Monumenta Nipponica. Sophia University. 35: 127–51. doi:10.2307/2384336.
  15. ↑ Pflugfelder, Gregory M. (1997). Cartographies of desire: male–male sexuality in Japanese discourse, 1600–1950. University of California Press. p. 26, 39–42, 75, 70-71, 252,
  16. ↑ a b Furukawa, Makoto. The Changing Nature of Sexuality: The Three Codes Framing Homosexuality in Modern Japan. pp. 99, 100, 108, 112.
  17. ↑ Leupp, Gary (1997). Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan. University of California Press. ISBN 978-0-520-91919-8., p. 26, 32, 53, 69-78, 88, 90- 92, 95-97, 102, 132-135.
  18. ↑ Japan Legal FAQ – Is the age of consent in Japan really 13? [online]. Legal.3yen.com, 2005-07-27 [cit. 2014-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 25 October 2015. 
  19. ↑ World Legal Survey [online]. archiveurl=https://web.archive.org/web/20050613082239/http://www.ilga.info/Information/Legal_survey/Asia_Pacific/supporting%20files/some_comments_on_the_legal_posit.htm, 6 August 1998 [cit. 2015-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 13-06-2005. 
  20. ↑ H-Net Reviews [online]. H-net.org [cit. 2011-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 27-06-2007. 
  21. ↑ "Gay scene: Tolerance, legal limbo". Jun Hongo. Japan Times. Tuesday, Dec. 23, 2000
  22. ↑ www.hawaii.edu [online]. [cit. 14-02-2015]. Dostupné v archivu pořízeném dne 10-11-2013. 
  23. ↑ Japan: Governor Should Retract Homophobic Comments | Human Rights Watch [online]. Hrw.org, 2011-02-01 [cit. 2014-06-16]. Dostupné online. 
  24. ↑ http://www2.ohchr.org/english/bodies/cedaw/docs/ngos/Japan_LBT_May09_japan_cedaw44.pdf
  25. ↑ http://www.occur.or.jp
  26. ↑ From the book on same-sex partnership in Japan 「同性パートナー生活読本」<http://webcatplus.nii.ac.jp/webcatplus/details/book/6980828.html> by Nagayasu Shibun, 3/2/3003. Published by Ryokufuku Publishing, Tokyo <http://www.ryokufu.com/top.html>
  27. ↑ What the Diet's been up to lately: revising the law of transgendered people [online]. Mutantfrog.com, 11 August 2008 [cit. 2011-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-15. 
  28. ↑ The Violations of the Rights of Lesbian, Gay, Bisexual and Transgender Persons in Japan [online]. October 2008 [cit. 2015-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 30 December 2010. 
  29. ↑ Japan allows its citizens same-sex marriage abroad. www.google.com. Google, 27 March 2009. Dostupné online [cit. 18 November 2009]. 
  30. ↑ http://www.nytimes.com/2015/02/13/world/asia/tokyo-ward-plans-to-extend-rights-of-gay-couples.html
  31. ↑ http://en.rocketnews24.com/2015/07/31/tokyos-setagaya-ward-to-begin-legally-recognizing-same-sex-partnerships/
  32. ↑ Japan: relationship status of heterosexual and LGBT individuals 2019. Statista [online]. [cit. 2022-05-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ INADA, Miho. Same-Sex Marriage in Japan: A Long Way Away? - Japan Real Time - WSJ [online]. Blogs.wsj.com, 2013-09-20 [cit. 2014-06-16]. Dostupné online. 
  34. ↑ Setagaya OKs transsexual's election bid [online]. 21 April 2003. Dostupné online. 
  35. ↑ Japan's Only Openly Gay Lawmaker Says Same-Sex Marriage Will Take Years [online]. 8 December 2017. Dostupné online. 
  36. ↑ KAMBAYASHI, Takehiko. LGBT politicians in Japan seek to promote awareness, secure rights [online]. 26 July 2017. Dostupné online. 
  37. ↑ Taiga Ishikawa is Japan's first openly gay elected official [online]. Tokyomango.com, 2011-05-09 [cit. 2014-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2012. 
  38. ↑ Gay politician wins Upper House seat with LGBT support [online]. 22 July 2019 [cit. 2019-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2020. 
  39. ↑ Daniel Reynolds. Japan's First Out Gay Lawmaker Vows Same-Sex Marriage 'Will Happen' [online]. 23 July 2019. Dostupné online. 
  40. ↑ DAMSHENAS, Sam. Japan's first openly gay male member of parliament vows to legalise same-sex marriage [online]. 25 July 2019. Dostupné online. 
  41. ↑ NAVLAKHA, Meera. Japan's First Openly Gay Parliament Member Promises to Legalize Same-Sex Marriage [online]. 24 July 2019. Dostupné online. 
  42. ↑ WAKEFIELD, Lily. Japan elects gay lawmaker who is 'sure' marriage equality will happen [online]. 24 July 2019. Dostupné online. 
  43. ↑ FABRE, Olivier. Japan Times Online. Liberal Democratic Party and tradition may stymie push for same-sex marriage in Japan [online]. 19 June 2019 [cit. 2019-06-25]. Dostupné online. 
  44. ↑ Japan's conservative ruling party cites 'gay rights' in manifesto in bid to burnish image overseas. South China Morning Post. 7 July 2016. Dostupné online [cit. 7 October 2017]. (anglicky) 
  45. ↑ Tomomi Inada's uphill battle to 'promote understanding' of LGBT issues in Japan [online]. 21 March 2019. Dostupné online. 
  46. ↑ Japan becomes first country in the world to elect transgender man to a public office [online]. 18 March 2017 [cit. 2018-04-08]. Dostupné online. 
  47. ↑ REYNOLDS, Isabel; NOBUHIRO, Emi. Japan's Opposition Unveils 'Yurinomics' Platform to Challenge Abe. Bloomberg. 6 October 2017. Dostupné online [cit. 6 October 2017]. 
  48. ↑ 坂田奈央. ＬＧＢＴ 気軽に言える環境づくりを 京都・亀岡市議選トップ当選 赤坂マリアさん. Tokyo Shimbun. 2019-02-11. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2019. 
  49. ↑ Japan's first transgender prefectural assembly member elected in Hokkaido. Mainichi Shimbun. 9 April 2019. Dostupné online [cit. 10 April 2019]. 
  50. ↑ www.sanquin.nl. Bloed geven - Risicofactoren hiv mannen | Sanquin Bloedvoorziening [online]. Sanquin.nl, 2013-07-01 [cit. 2014-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-06. 

Související články

LGBT práva v asijských zemích
Mapa Asie
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=LGBT_práva_v_Japonsku&oldid=22585487“