Alarich I.

Alarich I. (cca 370-412) král Vizigótů v letech 395-410, známý především díky do té doby bezprecedentnímu dobití Říma v roce 410.

Alarich se pravděpodobně narodil okolo roku 370 v dnešním Bulharsku na ostrově zvaném Peuce u ústí Dunaje, kam se dočasně kmen Vizigótů přesunul na ústupu před Huny. Údajně pocházel ze starého a váženého rodu Balthů. Jeho ženou se stala dcera ostrogótského krále Theodoricha a s ní měl s ní syna Amalarika. V roce 394 je Alarich v písemných pramenech zmiňován jako vůdce federátů (germánských nepravidelných jednotek sloužících v římské armádě, ale organizovaných dle vlastních kmenových struktur), kteří se pod císařem Theodosiem I. zúčastnili tažení proti vzdorocísaři Eugeniovi.

Služba barbarských bojovníků v římské armádě se v průběhu 3. století stávala čím dál častější částečně proto, že bylo čím dál obtížnější zaplatit velké množství vojáků římského původu nutných k obraně obrovské říše. Bylo jednodušší usadil v pohraničních oblastech některý barbarský kmen a pověřit jeho bojovníky vojenskými úkoly obranného typu, resp. část z nich přímo zařadt do armády. Dalším možným důvodem mohl být strach ze schopných velitelů římského původu, kteří se mohli prohlásit vzdorocísaři. U vojevůdců barbarského původu se toto nebezpečí nepovažovalo za akutní. Spíše se ukazovalo, že i když germánští vojevůdci dosáhli velké moci, nesnažili se získat titus císaře, ale spíše ovládat zákulisí politického děje. Tato situace nastala i po roce 395, kdy zemřel císař Theodosius I. a zanechal říši rozdělenou mezi své dva nedospělé syny Arcadia a Flavia Augusta Honoria. Arcadius vládl ve východní části impéria, v roce 395 teprve desetiletý Flavius Augustus Honorius v části západní. Prakticky západní část ovládal Stilicho z kmene Vandalů, dle titulu nejvyšší velitel polních vojsk a také velmi schopný politik. Ve východní polovině se nejmocnějším mužem stal Rufinus, kariérista a osobní Stilichonův nepřítel. S nástupem nových panovníků pravděpodobně Alarich očekával získání významějšího postu v římské armádě. Nestalo se tak a jak informuje kronikář Jordanes, nechal se proto zvolit svými nespokojenými soukmenovci vizigótským králem. Zároveň Římané nedokázali několik let po sobě zaplatit tribut, kterým si vykupovali mír ze strany Vizigótů, což vedlo nejspíš v letech 395-396 k útoku na východořímskou říši. Alarich se dostal až ke Konstantinopoli, ale neměl dost sil město oblehnout. Proto pokračoval směrem na jih skrze Thesálii, přes Thermopylský průsmyk do vnitřního Řecka, kde vyplenil Atiku a dobil města Korint, Argos a Spartu. V té době se mu postavil Stilicho, který dokázal vizigótskou armádu izolovat na hranicích Elidy a Arkádie. Alarichchovi se nakonec s velkými těžkostmi podařilo z obklíčení dostat a přes Korintskou šíji ustoupit směrem k severu. Přes zdánlivý neúspěch kampaně se Římané snažili udržet si Alaricha pod kotrolou a proto Vizigóty usídlili v Moesii, uzavřeli s nimi několik smluv, vizigótské jednotky nadále sloužily v římské armádě. Sám Alarich dosáhl vysoké hodnosti magister militum v Ilyriku (souhrnné označení pro provincii Dalmácie, Moesie, Panonie a Dácie). Vizigótské území se ocitlo na hranicích mezi oběma říšemi a Alarich toho využíval, přísahajíc střídavě věrnost jedněm i druhým a zároveň připravujíc nové tažení. Na počátku 5. století se Alarich se svým vojskem za pomoci dalšího gótského velitele Radagaise přesunul do severní Itálie, kde jej lákala bohatá města. Proti jeho plenícím vojskům se postavil Stilicho a u Pollentye (dnešní Piedmont) ho 6. dubna 402 v kruté bitvě porazil. Jako rukojmí byla v bitvě vzata dokonce i Alarichova manželka, což by mohlo znamenat, že tažení se účastnily i ženy a děti a jednalo se tedy o pokus nalézt nová sídla pro celý kmen. V roce 403 byl Alarich poražen znovu u Verony a teprve poté opustil Itálii. Přestože neúspěšná, měla výprava dalekosáhlé důsledky. Vlivem tohoto tažení bylo císařské sídlo přemístěno z Milána do bezpečnější Raveny, z Británie byla stažena XX. legie Valeria Victrix (v podstatě to znamenalo konec římské vlády na britských ostrovech). Je možné, že oslabení Římanů také usnadnilo velké tažení Vandalů, Svébů a Alanů v roce 406 (část těchto vojů také pocházela z území Čech a Moravy), které ve svém výsledku znamenalo ztrátu Gálie a Španělska.

V roce 408 byl zabit Stilicho a jeho nejbližší spolupracovníci na rozkaz Honoria, který podlehl tlakům Stilichonových nepřátel. Tato smrt uvolnila dlouho potlačované obecné nepřátelství vůči všemu barbarskému v Itálii, které se projevilo masovým vybíjením germánských obyvatel, včetně žen a dětí. Přirozeně se uprchlíci v počtu až 30 000 shromáždili okolo Alaricha a žádali odvetné tažení. V září 408 Alarich po překročení Alp oblehl Řím. Situace byla pro Římany mnohem vážnější než při předešlém Alarichově tažení, protože na své straně neměli schopného vojevůdce, který by se vyrovnal Stilichonovi. Město bylo postupně vyhladověno a po jednáních s Alarichem bylo ochotno zaplatit vysoké výkupné. Tím skončilo první obléhání Říma. V roce 409 začalo druhé obléhání Říma a to poté, co Honorius nebyl schopen dovést do konce jednání ohledně Alarichových požadavků týkajících se území v Moesii (od Dunaje až k Benátskému zálivu) a titulu hlavního velitele polních vojsk. Pojednáních se senátem, byl zvolen vzdorocísař Priscus Attalus, který Alarichovi titul magister utriusque militiae praesentales udělil. Attalus se však ukázal úplně neschopným a proto se Alarich znovu pokusil obnovit jednání s Honoriem. Jednání opět k ničemu nevedla a tak Alarich oblehl Řím do třetice a tentokrát úspěšně. Během několika dnů, 24. srpna 410, byl Řím (snad i zradou) dobit. Nastalo všeobecné plenění, ze kterého byly vyjmuty pouze kostely (a tedy i obyvatelstvo, které se uchýlilo do jejich ochrany), které Alarich (sám arián) nařídil ušetřit. Z Říma táhl Allarich na jih s úmyslem získat provincii Afrika, kterou držel Honorius a která byla pro zásobování Apeninského polostrova životně důležitá. Jeho flotila však byla rozehnána bouří a sám Alalrich zemřel v Cosenze, ve věku pouhých 34 let. Jeho tělo bylo pohřbeno v korytě řeky Busento, jejíž tok byl po dobu pohřbu odkloněn. Tento technicky náročný způsob pohřbu měl pravděpodobně zabránit pozdějšímu vykradení hrobky. Z tohoto důvodu byli všichni otroci účastnící se stavby po jejím dokončení zabiti.