Srbové

Šablona:Infobox etnické skupiny

Srbové (srb. Срби/Srbi, jedn. č. Србин/Srbin) jsou jihoslovanský národ, žijící převážně v Srbsku (5 988 150 – r. 2011) a v Bosně a Hercegovině – většinou v Republice srbské (1 400 000), dále v Černé Hoře (178 110 – r. 2011) a Chorvatsku (186,633 – r. 2011). Velké skupiny Srbů údajně žijí také v Německu (700 000), USA (187 739 – r. 2011), Rakousku (175 000 – r.2001), Kanadě (73 000), a v řadě dalších, většinou evropských států. V České republice jich žije kolem 4 000 (r.2010).

Jazyk

Srbové mluví srbštinou, resp. srbochorvatštinou (záleží na interpretaci), jazyk používá standardně cyrilici, v moderní době ji však vytlačuje latinka – protože srbský jazyk má spolu s chorvatským a bosenským až na některé rozdíly identickou gramatiku i slovní zásobu, je přejímání jiné abecedy mnohem jednodušší a probíhá přirozeněji.

Náboženství

Jižní Slované od pohanství konvertovali na křesťanství ještě před velkým schizmatem – ti, kteří po této události žili v sféře vlivu ortodoxní církve se stali pravoslavní, ti ve sféře vlivu katolické církve katolíci, tudíž se Chorvati stali katolíky a Srbové pravoslavnými. Později, s příchodem osmanských Turků (Osmanská říše vládla území Srby obývanému několik staletí) se někteří Slované, včetně Srbů, stali muslimy. Hlavní náboženskou autoritou Srbů (a zároveň také ale i Srbska samotného) je Srbská pravoslavná církev. Někteří etnologové také zvažují, že identita Srbů, Chorvatů a Bosňáků byla dána spíše vírou než etnickým původem.

Původ a rozšíření

Předkové Srbů začali přicházet na Balkán od 6. století, postupně si podmanili místní romanizované ilyrské a trácké kmeny, které byly před příchodem Slovanů ovlivněny i Vizigóty.

Území Srbska a Srby osídlené se v průběhu staletí měnilo. S příchodem expanzivní Osmanské říše mnozí Srbové (stejně jako Chorvati) hledali útočiště v jiných bezpečných oblastech, které budou později známé jako Krajina či Republika Srbská v Bosně. Srbské obyvatelstvo v původních místech naopak doplňovali zástupci jiných porobených národů. Díky tomu vznikly dva fakticky oddělené srbské celky; východní samotné Srbsko a západní teritorium, kde se Srbové stali menšinou, obklopenou katolickým, či muslimským prostředím. Přesto však soužití národů nevedlo k mnoha velkým a významným konfliktům. Tehdejší interpretace jednotlivých národů Západního Balkánu však byla dlouhou dobu odlišná od té dnešní a změnila se až v polovině a druhé části 20. století.

Mnozí Srbové, hlavně v Bosně, konvertovali k islámu. Tito obyvatelé byli chráněni tehdejšími zákony a aktivně se integrovali do struktur Osmanské říše, byli například aktivní v tehdejší elitní jednotce, tzv. Janičárů. Mnozí však byli ke konverzi k islámu donuceni násilně.

V Srbsku však v 19. století vypukla dvě povstání, jejichž výsledkem bylo vytvoření srbské autonomní entity v rámci Osmanské říše, která byla v zahraničí uznána jako samostatný a suverénní stát. I přesto však samosprávu získali jen někteří Srbové; mnozí další žijící v Bosně (která byla stále součástí tureckého státu), či Chorvatsku (Rakousko-Uhersko) byli pořád menšinou. Teprve až konflikt v letech 1912 a 1913 a na ni navazující první světová válka, vedly k rozpadu obou velkých impérií a sjednocení Srbů obydlených území v Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. I zde však počaly problémy, neboť nový celek byl národnostně opět velmi různorodý a docházelo k národnostním třenicím. Srbský národ byl však největší etnickou skupinou v zemi (více než jedna třetina všech obyvatel), srbské hlavní město Bělehrad se stalo metropolí celé Jugoslávie a srbský král rovněž i hlavou státu. Dlouhá existence jednotného státu vedla k rozšíření srbského národa i například do Slovinska, kde žije nyní zhruba čtyřicetitisícová menšina.

Neklid mezi jednotlivými národy eskaloval během druhé světové války, kdy došlo k dočasnému rozpadu státu, vztahy se však vyostřily se však na konci 80. let a na počátku let devadesátých s nástupem radikálních politických názorů a snah o redefinici jugoslávských republikových hranic. Mnoho Srbů se tehdy přidalo k nacionalistickým idejím tehdejších předáků, což později vedlo k válce a rozpadu státu. Během ní došlo k dalším změnám v územním rozšíření Srbů; jejich počet v Krajině po válce poklesl, došlo k jistým přesunům v Bosně a Hercegovině díky Daytonské dohodě a v Kosovu pak k výraznému poklesu díky zhoršující se bezpečnostní situaci.

Interpretace dalších národů

V minulosti se za Srby považovali i příslušníci některých národů, kteří se časem začali spolu s rozvojem vlastní kultury považovat za jiná etnika, a to vzhledem k tehdejším okolnostem a politické situaci. V 19. století byla jistým dominantním prvkem v regionu srbská pravoslavná církev, srbské království bylo jedním z prvních států, které se osvobodily od turecké nadvlády. Takto se stalo s Makedonci, kteří do roku 1945 byli považováni za Srby žijící v tehdejší srbské části Makedonie (dnes Republika Makedonie), vždy však hovořili odlišným jazykem. Podobně tomu bylo ale i u jiných národů tehdejší Jugoslávie, mezi které patří i Bosenští Muslimové, neboli Bosňáci. Ukázkou z nedávné doby jsou pak Černohorci, kteří také oficiálně existují od roku 1945. Ale teprve v devadesátých letech se většina obyvatel Černé Hory začala cítit Černohorci jako zvláštním etnikem (na rozdíl od dřívějška, kdy také byli Černohorci, ale pouze jako obyvatelé Černé Hory, tzn. jako Srbové).

Nejihoslovanští Srbové

Národy označované jako Srbové žily i na území Čech (srovnej názvy lokalit Srbsko u Berouna, Srbská Kamenice apod.). Polohistorický kmen Pšovanů žijící v devátém století v okolí Mělníka byl také řazen k Srbům. Lužičtí Srbové dodnes obývají oblast Lužice severně od Čech. Jde však o západní Slovany, nikoli jižní, jako jsou vlastní Srbové.

Ohledem na stejnost rodu svého (Slované) jmenovali-li se mezi sebou vůbec “Srbi”, tj.příbuzenci... (Palacký, Dějiny, str 96) ... jsouce co do původu a rodu všeho všikni “Srbové”, to jest příbuzenci (Palacký, Dějiny, str 151). Srb od slova srbati (stejné mateřské mléko).