Sedisvakance: Porovnání verzí
m r2.6.6) (Robot: Přidávám el:Sede vacante |
|||
Řádek 20: | Řádek 20: | ||
[[ca:Sede vacante]] |
[[ca:Sede vacante]] |
||
[[de:Sedisvakanz]] |
[[de:Sedisvakanz]] |
||
[[el:Sede vacante]] |
|||
[[en:Sede vacante]] |
[[en:Sede vacante]] |
||
[[eo:Vaka Seĝo]] |
[[eo:Vaka Seĝo]] |
Verze z 3. 3. 2013, 13:24
Sedisvakance (podle lat. sede vacante (ablativ), [když bylo] sedadlo uprázdněné) je slovo označující období, během něhož není obsazen církevní úřad – nejčastěji úřad diecézního biskupa nebo papeže. Otázka správy úřadu se v této době řeší podle kanonického práva.
V případě úmrtí římskokatolického diecézního biskupa přebírá správu diecéze (dočasně a s omezenými pravomocemi) administrátor diecéze, zvolený do osmi dnů sborem konzultorů. Výjimkou je případ, že diecéze má biskupa-koadjutora (biskupa-spolusprávce) – ten po úmrtí sídelního biskupa automaticky nastupuje na jeho místo (jako např. Jiří Paďour po úmrtí Antonína Lišky).
V případě dlouhodobé sedisvakance může být jmenován apoštolský administrátor.
Nejdelší sedisvakancí papežského stolce bylo více než tříleté období mezi pontifikátem Klementa IV. († 29. listopadu 1268) a Řehoře X. (1271–1276), kdy se osmnáct kardinálů, shromážděných v papežském paláci ve Viterbu, nedokázalo shodnout na jednom jméně; jejich zasedání doprovázely nepokoje ve městě. V lednu roku 1270 skupina v čele s františkánem Bonaventurou de Bagnoreggio rozhodla uvěznit kardinály, dokud nepadne rozhodnutí. Knížecí rodina Saveliů zorganizovala službu, z níž se měla stát tradice „strážců konkláve". Kardinálové však nejevili ochotu učinit sporům konec, v květnu tedy obyvatelé města odstranili střechu paláce, do nějž poté jak pršelo, tak pražilo slunce; hodnostáři dostávali jen vodu a chléb. 1. září 1271 konečně vybrali Itala Tebalda Viscontiho, jenž byl následně vysvěcen na kněze a biskupa a 27. března 1272 uveden do úřadu papeže jako Řehoř X.
Nynější sedisvakance papežského stolce začala 28. února 2013 ve 20 hod. SEČ v důsledku rezignace Benedikta XVI.