Vokativ

Vokativ (zkratka VOC, česky též volatel^[1]^[2]) je mluvnický pád, v češtině 5. v pořadí. Podstatné jméno ve vokativu (resp. celá jmenná skupina nebo zájmeno) označuje osobu, kterou mluvčí oslovuje. Při personifikaci jej však lze použít i pro oslovení zvířat, věcí resp. dokonce abstrakt (např.: leť myšlenko …)

V nemnoha jazycích (včetně češtiny) je vokativ vyjádřen flexivním tvarem (tj. speciální pádovou koncovkou, nezřídka ovšem nulovou). Ve většině jazyků je však vokativ vyjadřován jinými prostředky, například pomocí různých částic: italské „oh“, arabské يا já, nebo pomocí jiných lexikálních prostředků, např. členem (aramejština) apod. Toto vyjádření může být buď jednoznačné a plně gramatikalizované (klasická arabština) a je pak často přímo označováno jako vokativ nebo volnější (záleží na mluvčím, zda jej použije). Běžné je také vyjádření oslovení slovosledem nebo intonací (angličtina). Tytéž prostředky se však používají i u jazyků s flexivním tvarem vokativu např. pro zdůraznění, nebo v případě, kdy tvar vokativu splývá se základním tvarem jména (viz např. latinské a řecké ó, slovosled v češtině, apod.).

Vokativ v češtině

Český vokativ je pokračováním vokativu praindoevropského, který původně existoval ve většině indoevropských jazyků, dnes však pouze v některých slovanských jazycích, baltských jazycích, rumunštině a novořečtině. Mezi základní rysy indoevropského vokativu patří:

vokativ je omezen jen na podstatná a přídavná jména (neexistuje např. pro zájmena^[zdroj?])
nemá speciální flexivní tvar u jmen středního rodu (tj. = nominativ)
u maskulin a feminin má speciální flexivní tvar jen v jednotném čísle (singuláru), v plurálu (a dříve i v duálu) je shodný s nominativem (a vyjadřuje se jinými prostředky)

Hláskovým vývojem došlo v češtině ke splynutí tvaru nominativu a vokativu i u jmen vzoru růže, soudce a dalších izolovaných jmen (např. paní) a především ke splynutí obou tvarů u přídavných jmen (stažením složené deklinace a zánikem jmenné).

Z historického hlediska se v češtině používají tyto typy koncovek vokativu:

vokativ o-kmenů (e): původní u většiny jmen mužského rodu. Existuje v nezměněné podobě od praindoevropského sanskrtu (tj. minimálně 5 000 let) a je např. shodný s řečtinou (kyrie), latinou (domine) česky pane
vokativ u-kmenů (u/i): původní jen u tvaru synu. V nové češtině je však užíván i u jmen mužského rodu zakončených na hlásky k, g resp. h, neboť použití původního e vedlo ke změně kmene (původně vlče dnes vlku, ale stále bože a člověče). Původem u-kmenové je i zakončení i u měkkých mužských vzorů (příteli, stroji).
vokativ a-kmenů (o): původní u ženských vzorů 'žena' a 'růže' (zde došlo ke splynutí). Také u mužského vzoru předseda a soudce (zde opět splynutí s nominativem).
vokativ i-kmenů (i): původní i ženského vzoru kost a také u novějšího vzoru píseň.

Vokativ je v češtině dosud živý, a to i v hovorovém jazyce. Je také relativně ustálený a jeho tvary v hovorovém jazyce se shodují s jazykem spisovným. Jedinou výjimkou jsou hovorové tvary typu soudče, kde se projevuje vliv měkčícího e o-kmenů (důvodem je zde sekundární odlišení nominativu a vokativu).

Vývojově nejednoznačný tvar je u jmenných skupin tvořených oslovením pane a příjmením (resp. i jiným osobním jménem). Původní tvar vyžadoval vokativ v obou jménech např. pane Nováku. Postupně se stále více prosazuje tvar s vlastním jménem v nominativu např. pane Novák.^[zdroj?] Téměř důsledně se nový tvar používá u jmen cizích a u jmen, u nichž by docházelo ke změně kořenové souhlásky např. pane Langr oproti pane Langře.^[zdroj?] U ostatních jmen (a především např. titulů) je výrazněji hovorové (pane doktor).

Vokativ v jiných jazycích

Ve slovanských jazycích jsou jak jazyky, které zachovaly původní flexivní vokativ (= 5. pád), tak i jazyky, kde se zachoval jen v reliktech (a vokativ se tam vyjadřuje nominativem a nelexikálními prostředky).

Do první skupiny patří kromě češtiny i polština, lužická srbština, ukrajinština a jihoslovanské jazyky (včetně slovinštiny). Tvary jsou podobné češtině (tj. jsou historické) ale často jsou jinak distribuovány.

Do druhé skupiny patří především ruština, slovinština a slovenština. Zde se zachovaly jen některé reliktní tvary chápané jako citoslovce (např. bože). V obou jazycích se však v hovorové řeči používají novotvary u některých křestních jmen (nejsou však ještě plně gramatikalizovány). V ruštině jsou to tzv. krátké tvary (vokativ: Len od Lena, Miš od Miša), ve slovenštině tvary se zakončením 'i' (např. Zuzi od Zuza). Tvary s i se vyskytují i v hovorové češtině (mami, babi).

Pokud jde o baltské jazyky, v litevštině je zachován flexivní vokativ v plném rozsahu, v lotyštině spočívá u jednotného čísla většinou jen v odsunutí koncovky, jindy v použití koncovky akuzativu, řidčeji nominativu; v množném čísle je pak shodný s nominativem.

Související články

Reference

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu vokativ na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo vokativ ve Wikislovníku

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] Názvy mluvnických pádů, Naše řeč, volume 15 (1931), issue 6

[2] Názvy mluvnických pádů, Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 9-10

[1]

[2]