Václav Kopecký
Václav Kopecký (27. srpna 1897 Kosmonosy[1] – 5. srpna 1961 Praha) byl český komunistický novinář, politik, ministr informací a ministr kultury.
| Václav Kopecký | |
|---|---|
.jpg) | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Komunistická strana Československa |
| Narození | 27. srpna 1897 Kosmonosy  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 5. srpna 1961 (ve věku 63 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Kosmonosy |
| Choť | Hermína Kopecká |
| Příbuzní | Matěj Kopecký Lída Baarová (švagrová) |
| Alma mater | Právnická fakulta Univerzity Karlovy |
| Profese | politik a novinář |
| Ocenění | Čestné občanství města Liberec |
| Podpis |  |
| Commons | Václav Kopecký |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Byl předním ideologem a propagandistou KSČ. Po roce 1948 se aktivně podílel na přípravě politických procesů s odpůrci režimu. Patřil k nejtvrdším stalinistům, sovětskému diktátoru zůstal věrný i po jeho smrti a odsouzení kultu osobnosti. Ještě počátkem 60. let patřil k posledním, kteří obhajovali Stalina v Československu. Po celá čtyři desetiletí byl také bezvýhradným následovníkem politiky Sovětského svazu, sovětské zájmy pro něj byly vždy nadřazeny zájmům Československa.[2]
Život
editovatNarodil se jako třinácté dítě v rodině malého živnostníka a funkcionáře Sokola. Zapsal se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, studia ale nedokončil.[3] Jako student se stal členem sociálnědemokratické mládežnické organizace, později se však přiklonil k marxismu a v roce 1921 se stal zakládajícím členem KSČ.[4] Jako novinář v té době přispíval do Rovnosti, Pravdy, Dělnického deníku a od roku 1928 byl redaktorem Rudého práva.
V letech 1929–1938 byl poslancem československého parlamentu za KSČ. Když byla v říjnu 1938 zastavena činnost KSČ, odešel Václav Kopecký do SSSR, kde pobýval až do roku 1945 spolu s Klementem Gottwaldem a dalšími významnými českými komunisty. Po osvobození Československa v roce 1945 trvale ovlivňoval veřejný život jako člen vlády (již od 4. dubna 1945 ministr v první vládě Národní fronty), poslanec a člen Ústředního výboru KSČ a jeho předsednictva.[5]
Zemřel v Praze na plicní embolii. Byl mu uspořádán státní pohřeb.[6]
Rodinný život
editovatVáclav Kopecký měl manželku Hermínu (1903–1953)[7] a syna Ivana (* 1925). Ti s ním pobývali i v době jeho válečné emigrace v Sovětském svazu. Syn Ivan Kopecký vystudoval v SSSR práva. Po válce působil v 50. letech na ministerstvu zahraničních věcí a byl radou na čs. zastupitelském úřadě v Moskvě.[8]
Političtí protivníci chtěli proti Kopeckému v roce 1947 využít sňatek Lídy Baarové, která byla v této době osočována z kolaborace, s Janem Kopeckým. Dle jeho oponentů byli oba Kopečtí v příbuzenském vztahu a Václav Kopecký se údajně objevil na svatbě tohoto páru. Po své úspěšné obraně se mu dostalo v tisku veřejné omluvy.[9] Příbuzenský vztah obou Kopeckých je nejasný, Václav Kopecký příbuznost již v roce 1947 veřejně odmítl. V současnosti se objevují různé teze o jejich příbuznosti, dokonce takové, že Jan Kopecký byl údajným synem Václava Kopeckého.[10] Nejčastěji se udává, že Jan Kopecký byl synovcem Václava Kopeckého.[11] Naopak se ale Václav Kopecký hrdě hlásil k odkazu svého předka Matěje Kopeckého, českého loutkového divadelníka a obrozence, také z těchto důvodů sám finančně podporoval loutková i jiná divadla.[9] V tomto ohledu lze zmínit, že i Jan Kopecký, manžel Lídy Baarové, je spojován s loutkářským rodem Kopeckých.[12][10]
Politika
editovatOd počátku své kariéry byl věrným spojencem Klementa Gottwalda. Na V. sjezdu KSČ v roce 1929 byl jedním z tzv. „karlínských kluků“, kteří se v sekretariátu v Sokolovské ulici v Karlíně v čele s Gottwaldem zmocnili vedení strany. Ve vedení strany zůstal až do své smrti.[13] Z KSČ následně odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ztratila 3 procentní body.
V letech 1931–1938 byl poslancem Národního shromáždění republiky Československé a byl rovněž členem nejvyššího vedení KSČ. Zároveň byl po celá 30. léta 20. století informátorem Kominterny a sovětských vedoucích míst o situaci v Československu a v komunistické straně.[3] V roce 1931 pronesl v parlamentu projev, ve kterém ostře kritizoval vládu za pošlapání práv sudetských Němců, a prohlásil, že komunisté budou hájit právo sudetských Němců na sebeurčení. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu.[14]
Od roku 1938 až do konce druhé světové války působil v exilu v Moskvě. Účastnil se jednání komunistů s Edvardem Benešem v Moskvě v prosinci 1943[15][16][17] a podílel se na vytvoření Košického vládního programu.[3] Během pobytu v Moskvě se pokoušel získat Gottwaldovo místo ve vedení strany a došlo k jeho osobní roztržce s Gottwaldem i jeho manželkou. Zpět do vlasti se po válce vrátil jako ministr.
Po únoru 1948 se jako jeden z nejvlivnějších představitelů KSČ aktivně podílel na přípravě, ideologii i propagandě politických monstrprocesů. Patřil k hlavním příznivcům trestu smrti a nejvyšších trestů pro odpůrce socialismu. V procesu se skupinou Rudolfa Slánského prosadil popravu Otto Šlinga a později perzekuci Marie Švermové. Jeho likvidační řeč proti Švermové je ukázkou Kopeckého krutosti a bezohledného pletichářství.[18][19]
Jako ministr kultury měl zásadní vliv na kulturní politiku v Československu a byl neúnavným propagátorem socialistického realismu. Zasloužil se o vytvoření kultu Julia Fučíka.[20][21]
Kopecký proslul svým smyslem pro humor, který dosahoval až obhroublé podoby. Dokonce i své oficiální projevy „zpestřoval“ různými vtipy.[22][zdroj?]
Vládní funkce
editovat- V letech 1945–1953 působil ve všech vládách jako ministr informací (od 7. října 1948 ministerstvo informací a osvěty[23]; první a druhá vláda Zdeňka Fierlingera, první a druhá vláda Klementa Gottwalda a vláda Antonína Zápotockého a Viliama Širokého), dokud nebylo toto ministerstvo 31. ledna 1953 zrušeno.
- Od 31. ledna 1953 zastával funkci náměstka předsedy vlády ve vládě Antonína Zápotockého a Viliama Širokého a druhé a třetí vládě Viliama Širokého (14. září 1953 – 12. prosince 1954 jako první náměstek předsedy vlády).
- V období 14. září 1953 – 12. prosince 1954 působil jako ministr kultury ve vládě Antonína Zápotockého a Viliama Širokého.
Umělecké zobrazení Václava Kopeckého
editovat| Jan Budař | České století, režie Robert Sedláček, 2013[24] |
| Pavel Nečas | Televise bude!, režie Jan Bušta, 2014 |
| Karel Dobrý | Bohéma, režie Robert Sedláček, 2017 |
Ocenění
editovat- V letech 1961–1968 po něm bylo pojmenováno dnešní Strossmayerovo náměstí v Praze.[25]
- V roce 1955 obdržel Řád Klementa Gottwalda[26]
- Byl nositelem zahraničních vyznamenání[5]
Dílo
editovat- Třicet let KSČ (1951)
- ČSR a KSČ (1960)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Státní oblastní archiv v Praze. ebadatelna.soapraha.cz [online]. [cit. 2023-02-14]. Dostupné online.
- ↑ Kaplan, Kosatík 2004, s. 219
- ↑ a b c KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století [online]. Libri [cit. 2009-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-29.
- ↑ KAPLAN, Karel; KOSATÍK, Pavel. Gottwaldovi muži. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2004. ISBN 80-7185-616-9. S. 333.[Dále jen Kaplan, Kosatík 2004]
- ↑ a b PÁVOVÁ, Jana. Václav Kopecký - komunistický politik, ideolog, propagátor a věrný obdivovatel SSSR. Praha, 2008. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Rychlík. Dostupné online.
- ↑ Soudruh Václav Kopecký zemřel. Rudé právo. 7. 8. 1961, s. 1. Dostupné online.
- ↑ Soudružka Hermína Kopecká zemřela. Rudé právo. 19. 9. 1953, s. 2. Dostupné online.
- ↑ PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. Praha: Brána, 2006. 240 s. ISBN 80-7243-284-2. S. 178–179.
- ↑ a b PÁVOVÁ, JANA, 1983-. Demagog ve službách strany : portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů 191 s. Dostupné online. ISBN 978-80-87211-09-0, ISBN 80-87211-09-X. OCLC 424679324
- ↑ a b 20 zajímavostí o Lídě Baarové. Jak to bylo s Hitlerem, Burianem i slávou v Hollywoodu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2016-01-18 [cit. 2023-02-14]. Dostupné online.
- ↑ Obsah. lidabaarova.xf.cz [online]. [cit. 2020-08-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-01-21.
- ↑ Jak jsem poznal Lídu Baarovou - Blog iDNES.cz. iDNES.cz [online]. [cit. 2020-08-04]. Dostupné online.
- ↑ Kaplan, Kosatík 2004, s. 217
- ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 139–146.
- ↑ LANGEROVÁ, Pavlína. Formování českého stranického systému 1943 - 1945 [online]. Praha: Ústav politologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2015 [cit. 2022-01-16]. Vedoucím práce Prof. PhDr. Jiří Kocian, CSc.. Dostupné online.
- ↑ Moskva 1943: Beneš otočil československé kormidlo na Východ. ČT24 [online]. [cit. 2022-01-16]. Dostupné online.
- ↑ Osudové okamžiky: Smlouva o vzájemné spolupráci mezi SSSR a Československem | Komunistická strana Čech a Moravy. www.kscm.cz [online]. [cit. 2022-01-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-01-18.
- ↑ Karel Kaplan, Pavel Kosatík: Gottwaldovi muži, Paseka, Praha 2004, str. 225, 234 ISBN 80-7185-616-9
- ↑ KAPLAN, Karel. Mocní a bezmocní. První. vyd. Toronto: Sixty-Eight Puublishers Corp., 1989. 469 s. ISBN 0-88781-209-0. S. 182.
- ↑ Julius Fučík (1903–1943) a jeho Reportáž, psaná na oprátce - historický kontext [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2008 [cit. 2009-10-24]. Dostupné online.
- ↑ BAUER, Michal. RE-PREZENTACE NÁRODNÍHO HRDINY - obraz Julia Fučíka v české literární vědě na počátku padesátých let [online]. Sorela [cit. 2009-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-04-29.
- ↑ KAPLAN, Karel. Mocní a bezmocní. První. vyd. Toronto: Sixty-Eight Publishers Corp., 1989. 469 s. ISBN 0-88781-209-0. S. 180–189.
- ↑ 233/1948 Sb. Zákon o názvu ministerstva informací a ministerstva školství a osvěty, jakož i příslušných pověřenec.... Zákony pro lidi [online]. [cit. 2023-11-23]. Dostupné online.
- ↑ SPÁČILOVÁ, Mirka. Komunisti jsou cynická smečka, říká Sedláček a točí Gottwalda. iDnes [online]. 4. května 2012 [cit. 2013-12-09]. Dostupné online.
- ↑ langweil.info [online]. [cit. 24-10-2009]. Dostupné v archivu pořízeném dne 28-09-2007.
- ↑ Pražský hrad: Nositelé Řádu Klementa Gottwalda. www.prazskyhradarchiv.cz [online]. [cit. 2017-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-22.
Literatura
editovat- KAPLAN, Karel; KOSATÍK, Pavel. Gottwaldovi muži. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2004. ISBN 80-7185-616-9. S. 333.
- PÁVOVÁ, Jana. Demagog ve službách strany: Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009. ISBN 978-80-87211-09-0. S. 191.
- KAPLAN, Karel. Mocní a bezmocní. První. vyd. Toronto (Canada): Sixty-Eight Publishers Corp., 1989. 469 s. ISBN 0--88781-209-0.
- SOUKUPOVÁ, Blanka. Na počátku bylo slovo… Verbální projevy antisemitismu v moderním českém diskurzu. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2017. ISBN 978-80-261-0654-8. Studie: Na počátku byl výrok: Proslulý antisemitský výpad komunistického ministra Václava Kopeckého z 16. března 1947 v kontextu dobové atmosféry a jeho dozvuk, s. 9-31.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Kopecký na Wikimedia Commons 
Osoba Václav Kopecký ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Kopecký
- Václav Kopecký na serveru Totalita.cz
- Václav Kopecký: Pamětní výpisy k historii Československé republiky a k boji KSČ za socialistické Československo, Praha, 1960
- Václav Kopecký v Česko-Slovenské filmové databázi
- CHARVÁT, Josef. Josef Charvát a jeho doba (část Kopecký). Vesmír. 10. 1994. Dostupné online.
- Václav Kopecký na serveru Vlada.cz [online]. Vláda ČR [cit. 2022-01-16]. Citace: Encyklopedie Universum. Dostupné online.
