Vektor

prvek euklidovského vektorového prostoru
(přesměrováno z Pseudovektor)
Tento článek je o matematickému pojmu. Další významy jsou uvedeny na stránce Vektor (rozcestník).

V matematice je vektor definován abstraktně jako prvek vektorového prostoru. Vektory se dají spolu sčítat a dále násobit prvky komutativního algebraického tělesa, tzv. skaláry, např. reálnými čísly.

V každém vektorovém prostoru lze díky axiomu výběru najít bázi, která určuje souřadnice daného vektoru vzhledem k této bázi. Pokud je vektorový prostor konečněrozměrný, souřadnice vektoru tvoří uspořádané n-tice čísel, označovaných jako složky (též komponenty) vektoru. Speciálně, pokud se za vektorový prostor volí kartézský součin množin reálných či komplexních čísel, tj. pokud je za vektorový prostor bráno či pro nějaká přirozená čísla a , tak se jeho prvky nazývají aritmetické vektory.

Vektor představuje ve vektorovém počtu a fyzice veličinu, která má kromě velikosti i směr a orientaci.

Příkladem vektoru je síla — má velikost a směr, a více sil se skládá dohromady podle zákona o skládání silrovnoběžníkového pravidla. Vektory se ve fyzice obvykle popisují pomocí složek (souřadnic), které ovšem závisí na volbě souřadnicových os.

Definice

editovat

Neformálně je vektor veličina charakterizovaná velikostí (v matematice číslem, ve fyzice počtem jednotek) a směrem. Často je reprezentovaná graficky jako šipka. Příkladem je „Pohyb na sever rychlostí 90 km/hod“ nebo „Přitahován ke středu Země silou 70 newtonů“.

Ve fyzice se vektory obvykle zapisují v souřadnicích. Aby byl vektor dobře definován, požaduje se následující vlastnost: jestliže si zvolím novou souřadnicovou soustavu a měřím body v prostoru v novém souřadném systému, pak souřadnice vektoru se změní podle stejného vzorce jak souřadnice bodů v prostorů. Tato vlastnost se nazývá kovariance vůči změně (prostorových) souřadnic ("stejná" změna jeho souřadnic, nové se počítají podle stejného pravidla jako souřadnice polohy). Tedy jestliže systém souřadnic podstoupí lineární transformaci popsanou vztahem  , pak složky libovolného vektoru   se podobně transformují podle vztahu

 ,

kde   jsou složky vektoru   v původní soustavě souřadnic a   jsou složky vektoru   v  nové soustavě souřadnic. Tuto transformaci lze vyjádřit v maticovém zápisu jako  , kde   je transformační matice se složkami  . Někdy se požaduje invariance ne vůči všem lineárním transformacím, ale jen rotacím a zrcadlením (v klasické mechanice), nebo Lorentzovým transformacím (v speciální relativitě).

Pokud není vektor vázán k žádnému pevnému bodu prostoru, tzn. pro jeho vyjádření je důležitý pouze jeho směr a velikost, pak hovoříme o volném vektoru. Pokud je daný vektor spojen s určitým bodem prostoru (t.j. má počátek), pak hovoříme o vázaném vektoru.

Pokud je vektor definován v každém bodě prostoru, pak se hovoří o vektorovém poli.

V matematice se pod pojmem vektor obvykle rozumí prvek nějakého vektorového prostoru. Tyto prostory mohou být i nekonečněrozměrné, proto někdy má smysl mluvit, že i funkce je vektor, anebo stav fyzikálního systému je vektor (v kvantové mechanice).

Pravý a axiální vektor

editovat

Jako pravý vektor označujeme takovou vektorovou veličinu, která se dá nějakým způsobem měřit nebo počítat za předpokladu pevně zvolené ortonormální souřadnicové soustavy a když se podle stejných pravidel změří nebo spočte v souřadnicové soustavě, která je vůči původní otočená nebo zrcadlená, vyjde nám „stejný“ vektor (t.j. jeho souřadnice se vůči původním změnily podle stejného vzorce jako souřadnice bodů v prostoru). Při zrcadlení os tedy pro pravý vektor platí

 

kde   označuje souřadnicovou soustavu, která má opačnou orientaci jako   .

Vektorovou veličinu, která se při rotacích transformuje stejně jako souřadnice, avšak při zrcadlení souřadnicových soustav mění znaménko, označujeme jako axiální vektor (nepravý vektor nebo pseudovektor). Při zrcadlení os tedy pro axiální vektor platí

 

Matematicky se dá axiální vektor definovat jako prvek druhé vnější mocniny prostoru (v dimenzi 3), resp. obecněji jako prvek (n-1)-ní vnější mocniny   n-rozměrného vektorového prostoru V. Za předpokladu volby skalárního součinu a orientace na V pak lze takový prvek ztotožnit s vektorem (prvkem V) pomocí Hodgeovy duality. Znaménko výsledného vektoru pak závisí na volbě orientace.

Příkladem pravého vektoru je polohový vektor   nebo vektor rychlosti  , axiálním vektorem je např. vektor úhlové rychlosti  . Pseudovektory se často konstruují z pravých vektorů pomocí vektorového součinu (je invariantní vůči rotacím, ale ne zrcadlením).

Reprezentace vektoru

editovat

Symboly pro vektory jsou obvykle tištěny tučně, jako a; to je také konvence použitá v této encyklopedii. Mezi další zvyklosti označování patří   nebo a, zvlášť při ručním psaní. Alternativně lze použít i ã.

Vektory se obvykle v grafech nebo jiných diagramech označují jako orientované úsečky:

 

Zde bod A se nazývá počáteční, bod B koncový bod. Délka šipky představuje velikost vektoru, šipka určuje jeho (orientovaný) směr.

Vektory jsou také často vyjadřovány pomocí svých složek, např.   pro vektor  .

V pokročilejší matematické či fyzikální literatuře se pro vektory žádné speciální značení nepoužívá a jsou označovány stejně jako ostatní veličiny, popř. se používá složkový zápis. Např. místo   se použije   nebo pouze  .

Kvantová fyzika používá pro zápis vektoru tzv. Diracovu symboliku.

V diferenciální geometrii se vektor v dané souřadné soustavě často vyjadřuje pomocí operátorů parciálních derivací, tedy např. jako

 

S výhodou se využívá faktu, že při obecných transformacích souřadnic se vektory transformují stejně jako parciální derivace – pomocí řetízkového pravidla.

Operace s vektory

editovat

Sčítání vektorů

editovat

Pro dva vektory   ze stejného vektorového prostoru je definován jejich součet  . Pro složky vektorů platí  

Pokud jsou dva vektory na sebe kolmé, lze velikost výsledného vektoru určit Pythagorovou větou. Výsledný vektor je možno reprezentovat graficky a to doplněním do vektorového rovnoběžníku (nechť je cíl výsledného vektoru bod C, počátek bod A, cíl vektoru 1 bod B a cíl vektoru 2 bod D. Úhlopříčka AC vektorového rovnoběžníku ABCD pak představuje výsledný vektor. Délka této vektorové úsečky je rovna velikosti výsledného vektoru.)

Násobení vektoru číslem

editovat

Pro libovolný vektor   a číslo   je definován vektor   se složkami

 .

Součin vektorů

editovat

Součin vektorů lze definovat různým způsobem. Používané součiny vektorů jsou

Vlastnosti vektorových operací

editovat

Mějme vektory   a skaláry  . Pak platí komutativní zákon pro sčítání vektorů

 

Pro sčítání dvou vektorů platí asociativní zákon, tzn.

 

Platí také asociativní zákon pro násobení číslem, tedy

 

Dále platí distributivní zákony

 
 

Existuje nulový vektor   splňující následující vztahy

 
 
 

Ke každému vektoru   existuje opačný vektor  , pro nějž platí

 
 

Pokud  , pak

 

Za lineární kombinaci dvou vektorů   je považován vektor  , kde a, b jsou libovolná čísla, jehož složky jsou

 


Dva lineárně závislé vektory označujeme jako kolineární (rovnoběžné). Jsou-li dva vektory lineárně závislé, je jeden z nich násobkem druhého, oba tedy určují stejný směr v prostoru a jsou tedy rovnoběžné. Vektorový součin dvou kolineárních vektorů v   je nulový.

Tři vzájemně lineárně závislé vektory označujeme jako komplanární. Komplanární vektory leží v jedné rovině. Smíšený součin komplanárních vektorů v  je nulový.

Pro součiny vektorů v   platí důležité vztahy, jako je např. Jacobiho identita pro dvojitý vektorový součin, tzn.

 .
Tato rovnost mj. ukazuje, že vektorové násobení není asociativní.

Dále platí tzv. Lagrangeova identita

 .

Jejím speciálním případem je vztah

 .


Dalšími užívanými vztahy jsou

 
 

Invariance operací

editovat

Sčítání vektorů je invariantní vůči všem lineárním zobrazením, tj.   pro nějakou lineární transformaci A, přičemž x a y označují vektory.

Vektorový součin dvou vektorů z   je invariantní vůči rotacím (ale ne zrcadlením). To znamená   pro libovolnou rotaci A. Znamená to, že vektorový součin je dobře definován i na abstraktním třírozměrném reálném vektorovém prostorů, pokud je na něm definován skalární součin a orientace. Vektorový součin dvou vektorů v prostoru je tedy dobře definován i „fyzikálně“, až na znaménko (je to pseudovektor).

Skalárni součin je invariantní vůči všem rotacím, ale navíc i zrcadlením (a nejen u třirozměrných reálných prostorových vektorů, ale i obecně.)

Smíšený součin tří vektorů z   je invariantní vůči všem lineárním zobrazením, které zachovávají objem a nemění orientaci prostoru (množina takových zobrazení se standardně značí  ). Znamená to opět, že při dané volbě orientace (fyzikálního) třírozměrného prostorů je smíšený součin 3 vektorů dobře definován, obecně jeho znaménko závisí na orientaci prostoru (je to pseudoskalár).

Úhel dvou vektorů

editovat

lze určit ze znalosti skalárního součinu a norem obou nenulových vektorů ( ) pomocí vztahu:

 

Další vektorové operace

editovat

Operace na vektorech:

Zvláštní druhy vektorů

editovat

Jednotkový vektor

editovat

Jednotkovým vektorem označujeme vektor e s jednotkovou normou, tzn.  .

Jednotkový vektor ve směru libovolného nenulového vektoru   je určen vztahem

 

Nulový vektor

editovat

Nulový vektor   je zvláštním případem vektoru, který lze zapsat jako uspořádanou n-tici  , tzn. všechny složky vektoru jsou nulové.

Norma nulového vektoru je rovna nule.

Z hlediska fyzikálního nemá nulový vektor směr ani orientaci.

Tečný vektor

editovat

Je vektor vyskytující se na varietách, který má počátek (t.j. pevný bod, z kterého vychází) a určuje rychlost pohybujícího se objektu, který daným bodem prochází. (Formálně se definuje tak, že hladké funkci přiřadí příslušnou směrovou derivaci). Ve fyzice se často pracuje s vektorovými poli na varietách.

Hermitovsky sdružený vektor

editovat

Vektor je obvykle vyjadřován jako sloupec s komponentami

 

Hermitovské sdružení představuje aplikaci transpozice a komplexního sdružení, čímž získáme hermitovsky sdružený vektor se složkami

 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat