Pád Konstantinopole

Dobytí Konstantinopole Osmanskou říší
	konflikt: Byzantsko-osmanské války
	Vstup Mehmeda II. do Konstantinopole, Fausto Zonaro
Trvání	2. duben – 29. květen 1453
Místo	Konstantinopol (dnes Istanbul)
Souřadnice	41°1′48″ s. š., 28°56′6″ v. d.
Výsledek	definitivní zánik Byzantské říše Morejský despotát a Trapezuntské císařství pokračují v odkazu Byzance, ale jen do roku 1460 a 1461, kdy jsou sami Turky dobyti.;
Změny území	Osmanští Turci obsazují poslední zbytky byzantského území a z Konstantinopole se stává nové hlavní město sultanátu.
Strany
Osmanský sultanát; Srbský despotát	Byzantská říše; janovští dobrovolníci; benátští dobrovolníci; Papežský stát; sicilští dobrovolníci; družina katalánských dobrovolníků; stoupenci osmanského prince Orhana a dezertéři; anconští dobrovolníci; (aj. západní dobrovolníci);
Velitelé
Mehmed II.; Çandarlı Halil †; Zagan Paša; Sulejman Baltoghlu; Karaca Paša; Hamza Bej; Hasan z Ulubatu †	Konstantin XI. †; Loukas Notaras †; Theophilos Palaiologos †; Demetrios Kantakuzenos; Giovanni Giustiniani †; Maurizio Cattaneo; Bartolomeo Soligo; Gabriele Trevisano; Girolamo Minotto; Iacobo Contariniego; Alviso Diedo; kardinál Isidor; Orhan Çelebi †; Don Francisco de Toledo †
Síla
dle posledních výzkumů a; osmanských archivů:; 50 000–80 000 mužů z toho 5 000–10 000 janičářů; asi 70 děl (14 velkého; a 56 menšího kalibru),; 75 veslic, 31 galér; 1 500 jezdců; ; dobové odhady:; 100 000–160 000 mužů; 200 000–300 000; 90–126 lodí	až 12 000 řeckých a 2 000; dobrovolníků ze Západu; převážně z Janova a Benátek:; 7 000–12 000; cca 700, 5 lodí; cca 800, 5 lodí; 3 krétské lodě; 200 lučistníků; od kardinála Isidora; 600, 26 lodí stoupenců prince Orhana; několik lodí a; mužů neznámého počtu; družina Katalánců neznámého počtu, 1 loď; 1 anconská loď; 1 provensálská loď
Ztráty
značné ztráty,; přesný počet neznámý	4 000 padlých vojáků a civilistů,; 30 000 odvedeno či zotročeno
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pád Konstantinopole do rukou Osmanských Turků, v nějž vyústilo obležení z roku 1453 (trvalo od 2. dubna do 29. května), představuje definitivní zánik Byzantské říše a okamžik, kdy se Osmanská říše stala v Evropě velmocí ovládající Balkán a východní Středomoří. Bitva byla poměrně jednostrannou záležitostí.

Byzantská říše byla v této době již jen tragickým zbytkem kdysi mocného impéria a byzantský císař, který ovládal pouze bezprostřední okolí svého města, byl před ní de facto vazalem tureckého sultána. Hlavní příčinou (nebo spíš záminkou) ukončení příměří mezi Osmany a Byzancí a finálního útoku Turků na město, byl osmanský princ Orhan Çelebi sídlící tou dobou v Byzanci. Sultán Murad II. posílal každoročně 3 000 zlatých do Byzance pro vydržování svého panství v okolí Strumy, kterou ale fakticky spravoval Orhan. V roce 1440 byl Orhan jediným následníkem na osmanský trůn, avšak v roce 1451 po smrti Murada nastoupil na trůn místo něj Muradův syn Mehmed II. Když se pak byzantský císař Konstantin XI. připomněl dopisem Mehmedovi, že má pokračovat v placení příslušné sumy s tím, že Orhan je jedním z dalších uchazečů o jeho trůn, Mehmed to pojal jako záminku k útoku na Konstantinopol.

V srpnu 1452 dokončili Turci výstavbu Rumelijské pevnosti, a to i přesto, že se ji Byzantinci pokoušeli několikrát sabotovat, či minimálně zdržet. Nová pevnost na dohled od Zlatého rohu byla jasným symbolem neodvratnosti ofenzívy a obléhání. Císař proto nařídil zavřít brány a připravit se na úder. Konstantin XI. si byl vědom závažnosti situace a hlavně faktu, že se již sama Byzanc, již tvořila v podstatě jen samotná Konstantinopol a několik velmi vzdálených malých držav, sama neubrání. Císař se proto marně dožadoval pomoci ostatních křesťanských panovníků a nepomohlo mu, ani že přistoupil na formální obnovení jednoty pravoslaví s Římem (tzv. Florentskou unii). Tvrdil, že jako v dobách silné Byzance, kdy se podařilo Araby zatlačit s pomocí křížových výprav, by nyní podobná akce dokázala zastavit mnohem agresivnější Turky. Celkem připlulo z italských středomořských států jen několik galér a oddíl žoldnéřů pod vedením slavného janovského kapitána Giustinianiho. Giustinianiho 700 mužů představovalo velice cennou pomoc, ale sami o sobě nemohli stačit. Také Orhan se dobrovolně účastnil obrany města, spolu s tureckými přeběhlíky. Nechal postavit další hradby okolo moře; ty však Turci také zbourali, když pronikli do města.

Navzdory naprosto nedostatečnému počtu obránců vzdorovala Konstantinopol poměrně dlouho, což svědčí jak o urputné obraně, tak o kvalitě konstantinopolského opevnění. Nakonec však Turci přece jen pronikli za hlavní hradby. Stalo se tak poté, co byl Giustiniani raněn a opustil své stanoviště na hradbách, což obránce silně demoralizovalo. Konstantin zahynul krátce po pádu hradeb za bojů uvnitř města a jeho smrt definitivně zlomila odpor byzantských vojáků, kteří tak přišli krátce po sobě o oba hlavní velitele. Giustinianiho odvezli jeho muži na poslední chvíli na jedné z galér, ale v červnu zemřel na následky zranění (patrně na sněť). Orhan se snažil utéct v převleku za řeckého mnicha, ale byl zajat a popraven.

Galerie

Byzantská říše roku 1450 (fialově), těsně před svým koncem.
Mehmed II. v čele osmanského vojska, Fausto Zonaro
Přesun turecké flotily ke Zlatému rohu po souši, F. Zonaro
Turecký kanón z bronzu z Dardanel, 15. století (období shodné s dobou obléhání)
Obléhání Konstantinopole, iluminace vzniklá mezi lety 1470–1479, Kronika Karla VII.
Vstup Mehmeda II. do Konstantinopole, Jean-Joseph Benjamin-Constant

Literatura

NICOLLE, David. Konstantinopol 1453 : konec byzantské říše. Praha: Grada, 2009. 96 s. ISBN 978-80-247-2881-0.
RUNCIMAN, Steven. Pád Cařihradu. Praha: Epocha, 2003. 223 s. ISBN 80-86328-16-3.

Související články

Hradby Konstantinopole

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Pád Konstantinopole na Wikimedia Commons

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.