Wikipedie

Liparské ostrovy

souostroví u severního pobřeží Sicílie

Liparské ostrovy, také Eolské ostrovy (italsky Isole Eolie)[1] leží v Tyrhénském moři u severního pobřeží Sicílie v aktivním vulkanickém pásmu mezi Etnou a Vesuvem. Jsou to sopečné ostrovy, tedy vrcholky sopek vyčnívající nad hladinu. Jsou součástí italské provincie Messina, náležející k autonomní oblasti Sicílie. Šest ostrovů – Vulcano, Lipari, Panarea, Stromboli, Filicudi a Alicudi – tvoří jeden správní celek, comune di Lipari. Sedmý ostrov Salina s obcemi Santa Marina Salina, Malfa a Leni je samostatný a má vlastní správu.

Liparské ostrovy
Eolské ostrovy
(Isole Eolie)
Město Lipari
Město Lipari
Mapa souostroví
Mapa souostroví
Geografie
Poloha38°29′48″ s. š., 14°56′9″ v. d.
Počet ostrovů11
Hlavní ostrovLipari
Země
StátItálie
Obyvatelstvo
Počet obyvatel15 410 (2019)
Jazykitalština
Náboženstvířímskokatolické

Název souostroví

editovat

V Itálii je používán takřka výhradně název Eolské ostrovy, Isole Eolie. Lipari je název největšího z Eolských ostrovů a současně je Lipari také hlavní centrum a město ostrova Lipari.[2] Název ostrovů pochází z řecké mytologie od boha větrů Aiola (v češtině Aiolos, latinsky Aeolus, italsky Eolo), který na ostrovech sídlil.[3] V některé české literatuře se pak také používá název ostrovů Aiolské ostrovy.[4]

Přehled ostrovů

editovat
  ostrov italsky rozloha
(km²)		 nejvyšší vrchol max.nadm.výška
(m)
1 Lipari Isola di Lipari 38 Monte Chirica 602
2 Salina Isola di Salina 26,8 Monte Fossa delle Felci 962
3 Vulcano Isola di Vulcano 20,9 Monte Aria 500
4 Stromboli Isola di Stromboli 12,6 Vancori 924
5 Filicudi Isola Filicudi 9,5 Fossa Felci 774
6 Alicudi Isola Alicudi 5,2 Filo dell'Arpa 675
7 Panarea Isola di Panarea 3,4 Punta Cardosi 421

Menší ostrůvky: Basiluzzo, Dattilo, Lisca Bianca, Strombolicchio

Obecný popis

editovat

Liparské ostrovy mají příjemné středomořské klima. Jejich pobřeží je členité, plné strmých útesů. Jsou zde místa vhodná k potápění, ale jen málo pláží. Krajinný ráz určují především výrazné kužele jednotlivých sopek. Ty pokrývá bujná středomořská vegetace. Jsou zde však i místa zcela holá, kde na povrch vystupuje světlá pemza plná kousků černého obsidiánu. Bezesporu největší přírodní zajímavostí je vulkanická činnost – na ostrovech Vulcano a Stromboli jsou dosud aktivní sopky. Na ostrovech nejsou velké hotelové komplexy ani průmyslové podniky (s výjimkou dolů na pemzu na ostrově Lipari). Nově stavěné penziony a soukromé vily slouží převážně jako letní sídla a obvykle se důsledně přidržují architektonického stylu daného starší zástavbou. Tato výstavba vede i k opětovnému osídlování odlehlejších částí ostrovů, v nedávné minulosti opuštěných místním obyvatelstvem stěhujícím se do měst na pobřeží. Ostrovy byly 30. listopadu 2000 pod číslem 908 zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO.[5]

Historie

editovat

Ostrovy byly osídleny koncem neolitu. V 6. století př. n. l. zde žili Řekové, v roce 252 př. n. l. Římané. Ve středověku zde často nacházeli útočiště piráti. Na ostrově Lipari, především ve stejnojmenném městě, je řada významných archeologických a stavebních památek (pevnost, katedrála).[6]

Geologie

editovat
 
Pohled na ostrov Vulcano z jižní části ostrova Lipari

Vulkanické pásmo spojující Etnu s Vesuvem je stále aktivní. V Tyrhénském moři mezi Liparskými ostrovy a Neapolí se pod hladinou ukrývají činné sopky nemalých rozměrů. Stopy vulkanické činnosti v této oblasti jsou více než dva miliony let staré. Stáří samotných ostrovů je přibližně 350 tisíc let. Jejich nejmladší částí je od roku 183 př. n. l. Vulcanello. Tento původně samostatný ostrov byl v 16. století spojen proudy lávy s ostrovem Vulcano. Už od starověku se na ostrovech těží pemza a v dávné minulosti to byl i obsidián.

Doprava

editovat
 
Aliscafo

Spojení mezi jednotlivými ostrovy, se Sicílií a s pevninou je zajištěno pomocí trajektů a rychlých křídlových člunů pro osobní dopravu (tzv. aliscafi).[6] Pravidelné linky vyplouvají z přístavu Milazzo na sicilském pobřeží. Mnohem řidší je spojení s městy Palermo na Sicílii a Neapol na Apeninském poloostrově. Na větších ostrovech (Lipari, Salina, Vulcano) funguje místní autobusová doprava. Na ostrově Alicudi a v lokalitě Ginostra na ostrově Stromboli, kde nejsou silnice, ale pouze schody, jsou jediným dopravním prostředkem soumaři.

Turistické informace

editovat

V turistických informacích na třídě Vittorio Emanuele v centru Lipari, v knihkupectvích i v některých trafikách na Lipari a na Vulcanu jsou běžně k dostání podrobné mapy ostrovů.[7] Přesné informace o ubytování, autobusové a lodní dopravě i o jednotlivých ostrovech lze nalézt na oficiálním webu comune di Lipari[8] a kromě toho i na četných dalších internetových stránkách, věnovaných turismu v této oblasti. Turistické značené cesty jsou zde ovšem spíše vzácné, s výjimkou ostrovů Panarea a Stromboli. Patrně nejvýhodnější místo pro ubytování je díky své poloze a dobrému spojení přístav Lipari na stejnojmenném ostrově. Lodní spoje jsou poměrně četné, avšak doprava je závislá na počasí. Může se stát, že loď vynechá některý přístav na trase, nebo že doprava bude přerušena na několik hodin, případně i do druhého dne.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Index českých exonym. Standardizované podoby. Varianty. 2. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2011. 133 s. ISBN 978-80-86918-64-8. S. 48. 
  2. ↑ KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. 1. vyd. Praha: Academia, 1999. 348 s. ISBN 80-200-0684-2. S. 216. 
  3. ↑ MARTIN, René a kolektiv. Slovník Řecko-římské mytologie. 1. vyd. Praha: Ewa, 1993. 304 s. ISBN 80-85764-02-4. S. 28. 
  4. ↑ ABEND, B.; SCHLIEBITZ, A. Itálie. Praha: Marco Polo, 2009. 838 s. ISBN 978-3-8297-6646-3. S. 716, 717. 
  5. ↑ Isole Eolie (Eolian Islands) [online]. UNESCO [cit. 2019-01-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b Kolektiv. Itálie. Praha: Olympia, 1990. ISBN 80-7033-101-1. Kapitola Liparské ostrovy, s. 61. 
  7. ↑ Isole Eolie o Lipari. Carta turistica e Nautica (mapa 1 : 25 000)
  8. ↑ Archivovaná kopie. www.comunelipari.gov.it [online]. [cit. 2015-03-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-03-17. 

Literatura

editovat
  • ČERNÍK, Arnošt. Ohnivé hory. Praha: Olympia, 1968. 1. vyd., 228 s.
  • AMMAN, Peter. Liparische Inseln. Dormagen: Reisebücherverlag Iwanowski, 1999. 1. vyd., 307 s. (německy)
  • Isole Eolie o Lipari. Carta turistica e Nautica (mapa 1 : 25 000). Milazzo: Arte Photo Graphic Oreste Ragusi, 1989 (italsky)

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Liparské_ostrovy&oldid=23267777“