Emil Holub

český lékař, cestovatel, kartograf a etnograf

Emil Holub, křtěný Emilian Karel Jan Holub (7. října 1847 Holice[1]21. února 1902 Vídeň[2]) byl český lékař, cestovatel, kartograf a etnografAfrice. Během dvou pobytů v jižní Africe v letech 1872–1879 a 1883–1887 zde vykonal několik vědeckých výprav a pořídil rozsáhlou přírodovědnou a etnografickou sbírku. Na jeho druhé expedici jej doprovázela jeho manželka, spolupracovnice Růžena (Rosa) Holubová.

MUDr. Emil Holub
Narození7. října 1847
Holice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí21. února 1902 (ve věku 54 let)
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVídeňský ústřední hřbitov
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníobjevitel, lékař, kartograf, etnograf, spisovatel, zoolog, světoběžník, zoologický sběratel a sběratel rostlin
OceněníŘád Františka Josefa
Řád železné koruny
Choť
PříbuzníJosef Špíral (bratranec)
PodpisEmil Holub – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
matriční zápis o narození a křtu Emila Holuba (matrika N 1845–1853 Holice, SOA v Hradci Králové)

Životopis

editovat

Mládí a studia

editovat
 
Růžena (Rosa) Holubová, Holubova asistentka, později manželka a spolupracovnice

Narodil se v Holicích v rodině lékaře Františka Holuba a jeho manželky Anny, rozené Ebertové. V roce 1857 se rodina přestěhovala do Pátku nad Ohří. V dětství četl africký cestopis Davida Livingstona, který jej podle jeho pozdějších slov silně ovlivnil. První ročník gymnázia studoval na německém reálném gymnáziu v Praze, další ročníky pak na německém gymnáziu v Žatci, kde maturoval v roce 1866. Chtěl studovat přírodní vědy a archeologii, ale na přání otce začal studovat na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde 24. února 1872 promoval a získal titul doktor medicíny.

První africká cesta

editovat
 
Dům Emila Holuba v Bultfonteinu

Za podpory Vojtěcha Náprstka odjel 18. května 1872 na svou první cestu do jižní Afriky. Vyplul z anglického Southamptonu a po krátkém mezipřistání v Kapském Městě se vylodil 8. července v Port Elizabeth. Díky doporučení tamějšího rakouského konzula Adlera zde začal pracovat jako lékař v evropských rodinách. 26. srpna 1872 odešel vykonávat lékařskou praxi v městě Dutoitspan (nyní předměstí Beaconsfield v Kimberley) mezi hledači diamantů. V březnu 1873 se přidal ke konvoji místních lovců na dvouměsíční cestu – „vědecké safari“ na území bečuánských kmenů, kde získal první zkušenosti s domorodci a výstrojí. Sestavil přírodovědnou sbírku, kterou ve dvaceti bednách odeslal Náprstkovi do Prahy.[3]

 
Ztroskotání na Zambezi
 
Bella, bečuánské děvčátko, které přivezl z první cesty, vrátilo se zpět spolu s druhou výpravou

Dne 3. listopadu 1873 vyrazil na druhou vědeckou výpravu se zaměřením na sbírku etnografických materiálů, z níž se vrátil 7. dubna 1874. Probádal východní okraj pouště Kalahari a navštívil Šošong, hlavní sídlo bečuánského kmene Bamangwatů. Zpět se vracel podél řeky Limpopo. Třetí expedici vykonal od 2. března 1875 do listopadu 1877, při níž podnikl cestu k řece Zambezi a zpracoval první detailní mapu oblasti Viktoriiných vodopádů. Dorazil až do Šešeke, hlavního sídla kmene Loziů (Bartostů, Maruců), kde se setkal s jejich králem Sipopem. Sipopo byl krutý tyran, ale Holuba si oblíbil a poskytl mu prostředky na plavbu po řece Zambezi. Ta však neskončila příliš šťastně, neboť Holub i s domorodým doprovodem ztroskotal v peřejích, kde se utopily jeho sbírky, cestovní deníky i několik domorodých veslařů.

Po tomto neúspěchu se Holub rozhodl k návratu. 5. srpna 1879 se vydal na zpáteční cestu do Evropy. Do Prahy s sebou vzal i bečuánskou dívku Bellu. Vrátil se 18. října téhož roku a začal přednášet po celém území Rakouska-Uherska a psát články. Napsal a vydal první knižní popis Viktoriiných vodopádů, vydaný anglicky v Grahamstownu roku 1879. Na Střeleckém ostrově uspořádal velkou výstavu. V letech 1880–1881 vydal cestopis Sedm let v jižní Africe – příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambezi (1872–1879)[4]. Dne 2. listopadu 1883[5] se ve Vídni oženil s osmnáctiletou dívkou Rosou (Růženou) Hofovou (1865–1958).[6]

Druhá africká cesta

editovat
 
Výstava Emila Holuba 1892 – Mašukulumbská vesnice

Díky podpoře veřejnosti i císařského dvora připravoval druhou cestu do Afriky, při níž chtěl z Kapského Města projít celým kontinentem až do Káhiry. V případě komplikací by se obrátil k východu na pobřeží Indického oceánu. Vyplul 22. listopadu 1883 a 22. prosince přistál v Kapském Městě. Provázela jej manželka Růžena (Rosa) a šest mužů, které si vybral pomocí konkurzu: Josef Špíral ze Šťáhlav (1845–1886), Antonín Halouska z Rajhradu (1860–1901)[zdroj?], Osvald Söllner (??–1886) a Karel Bukač z Vídně (??–1886), Ignác Leeb (1857–1902) z dolnorakouského Harmansdorfu a János Fekete (1859–1894) z maďarského Csongrádu. Každý muž z této šestice ovládal alespoň dvě užitečná řemesla. Rosa pak měla talent na jazyky (mj. se naučila česky a anglicky), schopnost vyjednávat a uměla také dobře střílet z pušky.

Expedice směřovala z Kapského Města přes řeky Oranje a Vaal do země Bečuánců a Bamangwatů v dnešní Botswaně a dále přes území Loziů (Maruců), Supiů (Mašupiů a Tongů (Matoků) do dnešní Zambie. Na cestě došlo k mnohým nesnázím, jako byl např. úhyn tažných volů po požití jedovatých rostlin, expedice byla poté odkázána pouze na služby domorodých nosičů. Josef Špíral a Karel Bukač zemřeli na malárii nedaleko Viktoriiných vodopádů. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu poslal Holub Antonína Halouska domů. V létě roku 1886 Holub opustil území Tongů a vydal se do země bojovných Mašukulumbů (Ilů), kteří nosili zvláštní špičaté účesy. Holub byl prvním Evropanem, který navštívil jejich území. 2. srpna 1886 bojovní Mašukulumbové přepadli Holubův tábor u vesnice Galulongy a zabili Osvalda Söllnera. Zároveň ukradli podstatnou část zásob, zničili sbírky i deníkové záznamy. Holub s manželkou a zbývajícími dvěma pomocníky museli uprchnout zpět na území Tongů. Zde byl Ignác Leeb těžce zraněn levhartem a Holub i jeho manželka vážně onemocněli. V cestě už Holub nemohl pokračovat a musel se vrátit zpět. Koncem září roku 1887 přijel do Čech.

Během expedice se Růžena aktivně účastnila chodu expedice: prováděla měření, odchyt a pozorování zvěře, obstarávala potraviny, posléze se stala administrátorkou expedice. Při napadení tábora kmenem Mašukulumbů hájila tábor s ostatními střelbou.

Přes všechny potíže se Holubovi podařilo shromáždit mnoho přírodovědného i etnografického materiálu a poznatků, které byly oceňovány ve vědeckých kruzích v českých zemích, v Německu, Francii a Anglii. Plánoval ještě třetí výpravu do Afriky v roce 1889. Tentokrát měl zamířit na popud Leopolda II. do Belgického Konga. Zdravotní stav mu to již nedovolil.

Po návratu z druhé africké cesty

editovat

Vydal knihu Druhá cesta po Africe – Z Kapského Města do země Mašukulumbů[7]. Uspořádal dvě velké výstavy (1891 ve Vídni a 1892 v Praze), které navštívilo 190 000 návštěvníků. Zájem veřejnosti byl sice mimořádný, pro nízké vstupné však výstavy skončily finanční ztrátou. Nepodařilo se mu získat prostor pro trvalé umístění svých sbírek (okolo 13 000 předmětů) a začal je po částech rozprodávat do zahraničí, nebo je i daroval muzeím, vědeckým institucím a školám. V roce 1894 odjel na dva roky přednášet do USA, po návratu žil se svou ženou převážně ve Vídni. V Africe překonal malárii a další tropické nemoci, které se negativně projevily na jeho zdravotním stavu.

Úmrtí

editovat

V posledním roce života se k těmto komplikacím přidala i rakovina, jíž podlehl 21. února 1902. Pohřben byl 24. února 1902 v „čestném hrobě“ (Ehrengrab) na Vídeňském ústředním hřbitově (Wiener Zentralfriedhof)[8] – skupina 14 A, číslo 11[9].

 
Výstava Emila Holuba 1892 – Mašupiové

Po smrti

editovat

Rosa Holubová s manželem žila ve Vídni až do jeho smrti. V roce 1920 jí město Holice udělilo čestné občanství a domovské právo, v roce 1947 jí bylo navráceno československé občanství.[10]

Konec života prožila se svou sestrou v Hietzingu u Vídně a několikrát navštívila Československo. V roce 1957 ji ve vídeňském bytě navštívili cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Zemřela 28. září 1958 ve věku 93 let a v závěti odkázala zbylé věci po manželovi Holicím. Je pochována spolu s Emilem Holubem ve Vídni.[p 1]

 
Africké muzeum Dr. Emila HolubaHolicích

Sbírky

editovat
  • hlavní soubor sbírek je v Africkém muzeu v Holicích, otevřeném roku 1970.
  • Osobní doklady, deníky, zápisníky, diplomy, kresby, fotografie, výstřižky jsou v Náprstkově muzeu v Praze
  • jednotliviny jsou v muzeích ve Vídni

Publikace

editovat

Národní knihovna ČR eviduje 29 odborných publikací, jejichž autorem je Emil Holub a které byly vydány za jeho života. Během prvního pobytu v Africe vydal dvě publikace anglicky, dále už pak převážně česky a německy (často vycházely ve stejném roce obě jazykové mutace). První českou knihu Emila Holuba vydal J. Otto v roce 1880: Sedm let v jižní Africe : příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambesi : (1872–1879). Díl prvý Posmrtných vydání se díla Emila Holuba dočkala až po druhé světové válce, kdy v roce 1948 vydali Toužimský a Moravec Černý ráj: Příjezd do jižní Afriky a první cesta – První část cestopisu Sedm let v jižní Africe : (1872–1873) a v roce 1952 vydala Osvěta Praha reprint vydání z roku 1881 Velké dobrodružství : cesta po Zambezi (výzdoba knihy Karel Liebscher). V dalších letech pak vyšly knihy Emila Holuba též v němčině, angličtině a ruštině.[11]

 
Náhrobek na Vídeňském ústředním hřbitově

Pocty a odkazy v kultuře

editovat
  • Pomník od Jindřicha Soukupa byl odhalen roku 1949 v Holicích.
  • Pomník z černého mramoru s bustou Emila Holuba od zimbabwského sochaře Last Mahwahwa byla odhalena ke 130. výročí od první návštěvy Viktoriiných vodopádů, z iniciativy Velvyslanectví ČR v Harare před Národním muzeem Zambie ve městě Livingstone (na zambijské straně vodopádů. Sochu slavnostně odhalili [16] velvyslanci České republiky Jaroslav Olša, jr. a Rakouské republiky Michael Brunner.
  • Busta Emila Holuba je v Náprstkově muzeu v Praze.

Literatura

editovat
  • Martin Šámal: Emil Holub : Cestovatel – etnograf – spisovatel, Praha, 2013
  • Edvard Valenta: Druhé housle (1943),[17]
  • František Běhounek: Na sever od Zambezi (1946)
  • Vojtěch Lev: Za velkým dobrodružstvím (1947)
  • Jiří Baum: Holub a Mašukulumbové Dostupné online
  • Bohumil Bauše: Život a cesty Dr. Emila Holuba
  • Ctibor Votrubec: Jihoafrické cesty Emila Holuba,
  • J. V. Želízko: Život a utrpení afrického cestovatele dr. E. Holuba v posledních dopisech
  • J. M. Dlouhý: Neznámý dr. Emil Holub.

Ostatní

editovat
  • V roce 1993 věnovala česká pubrocková kapela Tři sestry Emilu Holubovi píseň Lidojedi[20] (zařazena do alba Švédská trojka).
  • 31. ledna 1999 získává gymnázium v Holicích čestný název Gymnázium Dr. Emila Holuba.
  • 20. února 2002 Česká národní banka vydala stříbrnou minci nominálu 200  k připomenutí 100 let od úmrtí Dr. Emila Holuba.
  • V letech 2002–2006 zorganizovalo Velvyslanectví ČR v Harare [21] řadu akcí spjatých s propagací Emila Holuba [21]
  • V roce 2005 jej hlasy diváků ČT umístily na 90. místo v anketě Největší Čech.

Zajímavost

editovat

Emil Holub byl filatelista, byl členem nejstaršího českého klubu – Klubu českých filatelistů – později Klub 001. Byl zobrazen na československých známkách z roku 1952 a na české známce z roku 2007. K oběma výročím byla vydána i obálka prvního dne.[22]

 
Expozice na zámku v Pátku nad Ohří v okrese Louny

Výstavy věnované Emilu Holubovi

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emil Holub na anglické Wikipedii.

  1. Matriční záznam o narození a křtu Římskokatolická církev Holice, fol. 82
  2. Sterbebuch - 03-12 | 02., St. Johann Nepomuk | Wien, rk. Erzdiözese (östl. Niederösterreich und Wien) | Österreich | Matricula Online. data.matricula-online.eu [online]. [cit. 2018-05-09]. Dostupné online. 
  3. Vladimír Rozhoň - Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti. obzor.hyperlink.cz [online]. [cit. 2013-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  4. HOLUB, Emil. Sedm let v jižní Africe: příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambesi (1872-1879). Praha: J. Otto, 1880. Dostupné online. 
  5. Trauungsbuch - 02-08 | 02., St. Johann Nepomuk | Wien, rk. Erzdiözese (östl. Niederösterreich und Wien) | Österreich | Matricula Online. data.matricula-online.eu [online]. [cit. 2018-05-11]. Dostupné online. 
  6. Die Presse, 3.11.1883, s.9, oznámení o svatbě
  7. HOLUB, Emil. Druhá cesta po Jižní Africe: Z kapského města do země Mašukulumbův: Cesty v Jižní Africe vykonané v letech 1883-1887. Praha: J. Otto, 1890. Dostupné online. 
  8. Kleine Chronik. (…) Emil Holub. In: Neue Freie Presse, Abendblatt, Nr. 13471/1902, 24. 2. 1902, s. 7, nahoře uprostřed. (ANNO).
  9. Hedwig Abraham: Dr. Emil Holub, In: viennatouristguide.at, 24. 7. 2013.
  10. Africké muzeum dr. Emila Holuba: Příběh Růženy Holubové. www.holubovomuzeum.cz [online]. [cit. 2015-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-24. 
  11. Databáze NK ČR, Autor: Holub, Emil
  12. Filmová databáze.cz, Velké dobrodružství
  13. Filmová databáze.cz, Jára Cimrman ležící, spící
  14. YouTube, sekvence z filmu Jára Cimrman ležící, spící
  15. Česká filmová databáze.cz, Po stopách Emila Holuba
  16. Emil Holub se vrátil k Viktoriiným vodopádům [online]. Dějiny a současnost [cit. 2013-01-21]. Dostupné online. 
  17. Databáze NK ČR, Druhé housle
  18. KOLÁČNÝ, Ivo. Řády a vyznamenání habsburských monarchií. Druhě [sic] přepracované a rozšířené vydání. Praha: Elka Press, 2023. 362 stran. str.119
  19. Ischler Wochenblatt 2. März 1902,strana 3, online
  20. http://www.hlasite.cz/text-pisne/trisestry/37406-lidojedi
  21. a b Velvyslanectví České republiky v Harare [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [cit. 2013-01-21]. Dostupné online. 
  22. Zdeněk Jindra:Emil Holub – cestovatel a sběratel poštovních známek, Infofila 2011

Poznámky

editovat
  1. Rosa Hofová nebyla jediná žena v životě Emila Holuba. Národní listy z 25. února 1928 informovaly, že byl před první africkou cestou zasnouben s Bertou Novákovou. Ta (již sedmdesátiletá a dlouho provdaná) předala v roce 1928 osobní korespondenci Národnímu muzeu. Národní listy se obsahu dopisů obsáhle věnovaly. [1]

Literatura

editovat
  • BAUM, Jiří. Holub a Mašukulumbové : kapitoly o největším českém cestovateli. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955. 127 s. Dostupné online. 
  • BAUŠE, Bohumil. Život a cesty doktora Emila Holuba. Praha: J. Otto, 1907. 195 s. 
  • BĚHOUNEK, František. Na sever od Zambezi : Cesty doktora Emila Holuba. Praha: Toužimský & Moravec, 1946. 212 s. 
  • DLOUHÝ, Jindřich. Dr. Emil Holub : africký cestovatel. Praha: Náprstkovo muzeum v Praze, 1947. 173 s. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
  • HOLUB, Emil. Sedm let v jižní Africe: příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambesi (1872-1879). Praha: J. Otto, 1880. Dostupné online. 
  • HOLUB, Emil. Druhá cesta po Jižní Africe: Z kapského města do země Mašukulumbův: Cesty v Jižní Africe vykonané v letech 1883-1887. Praha: J. Otto, 1890. Dostupné online. 
  • KAFKA, Josef. Průvodce africkou výstavou cestovatele Dra. Emila Holuba. Praha: J. Otto, 1892. 79 s. Dostupné online. 
  • LEV, Vojtěch, PODHAJSKÝ Jan. Za velkým dobrodružstvím : vypravování o českém cestovateli. Praha: Komenium, 1947. 227 s. 
  • MARTÍNEK, Jiří; MARTÍNEK, Miloslav. Kdo byl kdo : světoví cestovatelé a mořeplavci. Praha: Libri, 2003. 551 s. ISBN 80-7277-118-3. S. 253–255. 
  • STREIT, Vincenc. S jménem Rosa Afrikou (Žena rovná mužům). Pelhřimov: [s.n.], 2010. 144 s. ISBN 978-80-7415-042-5. 
  • ŠÁMAL, Martin. Emil Holub : Cestovatel – etnograf - spisovatel. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 2013. 304 s. ISBN 978-80-7429-243-9. 
  • VALENTA, Edvard. Druhé housle : román o velké cestě Emila Holuba. Praha: ELK, 1945. 315 s. 
  • VOTRUBEC, Ctibor. Jihoafrické cesty Emila Holuba. Praha: Mladá fronta, 1954. 157 s. 
  • ŽELÍZKO, Jan Vratislav. Život a utrpení afrického cestovatele dra E. Holuba v posledních dopisech : (1897–1902). Praha: Vydavatelství Nové epochy, 1922. 93 s. 
  • KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918: HOLUB Emil [online]. Libri [cit. 2013-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-22. 
  • KDO BYL KDO Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté: HOLUB Emil [online]. Libri [cit. 2013-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-26. 

Externí odkazy

editovat